Znění tohoto textu vychází z díla Moderní básníci angličtí tak, jak bylo vydáno v nakladatelství Jos. R. Vilímka v roce 1898 (Moderní básníci angličtí. Přel. Jaroslav Vrchlický. Praha : Jos. R. Vilímek, 1898. 267 s.).

Text díla (Moderní básníci angličtí), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.


Citační záznam této e-knihy:

Moderní básníci  angličtí [online]. Přel. Jaroslav Vrchlický. V MKP 1. vyd. Praha : Městská knihovna v Praze, 2011 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z WWW:

<http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/54/36/99/moderni_basnici_anglicti.html>.

Vydání (obálka, grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

 


Verze 1.0 z 10. 05. 2011


I.

James Thomson

Rule, Britannia!

Když v rozkaz nebe Britů zem

se vznesla z azurových vod,

tu svobody jí úpisem,

to andělský pěl chorovod:

Vládni, Britsko, mořem, Brit

nesmí nikdy otrok být!

 

Kde národ jak Tvůj požehnán?

Tyranům každý kořistí!

Ty velká, rozkvítá tvůj lán

všem k postrachu a závisti.

Vládni, Britsko, mořem, Brit

nesmí nikdy otrok být!

 

Ty vznešenější vstaneš zas

vždy po útoku ciziny,

mrak s bouří tebou nezatřás,

tě zpevnil jak dub otčiny.

Vládni, Britsko, mořem, Brit

nesmí nikdy otrok být!

 

Tyranství neschvať tebe spár,

když zhroutit chce tě jeho vztek,

to šlechetnější vzbuď jen žár

v zdar tobě — jemu v úpadek.

Vládni, Britsko, mořem, Brit

nesmí nikdy otrok být!

 

Tvým květ venkovských niv jest všech,

tvým bující všech obchod měst,

Tvým celé moře, každý břeh,

jejž jímá, všecko tvojím jest!

Vládni, Britsko, mořem, Brit

nesmí nikdy otrok být!

 

Sbor Mus hle, s písní Svobody

je šťastných břehů Tvojich host,

ó výspo vděku, lahody,

kde krásy strážcem statečnost!

Vládni, Britsko, mořem, Brit

nesmí nikdy otrok být!


Hymna (Thomson)

(Epilog „Počasů“)

 

Ta, jež se mění, Otče, příroda

jest božství Tvého háv. Rok proudící

je plný tebe! V Máji líbezném

tvá kráčí krása, něžnosť tvá i láska.

Luh svítí v dál, jest balsam měkký vzduch,

les usmívá se, hory echy zní

a každý smysl, srdce radost jest.

Tvá sláva spěje v Léta měsících

jet plny s teplem světla. Vyplnění

rok pije z tvého slunce kypící

a hlas tvůj v řeči hromu zaznívá

a často z rána, v poledne i večer

ve bouři hvozdů, v bystřin hlaholech.

Tvá dobrota v Jeseni bezmezná

vše k svátku, co tu žije, k plesu zve.

A v Zimě v mračen vichřic průvodu

se blížíš mocný, bouře valí se,

tma vznešená! Na křídlech vánice

hřmíš probouzeje úctu tvorů všech,

v jho Přírodu spneš dechem severáku.

 

Ó tajuplné kolo! Božské síly,

a bezdné hloubky! Jednoduchý obraz,

v němž tolik pele, tolik umění

a krásy s něhou na souzvuk se pojí!

Stín nepozorovaně splývá v stín

a všecko tvoří spolu ladný celek

víc unášejíc, čím se rozvinuje!

Však tupě bloudě člověk bez vědomí

tě nevidí ni mocnou ruku tu,

jež stále činná tiché sféry valí

jen v taji tká a kouříc vylévá

tu krásnou náplň Jaro šatící

ze slunce horký vylévajíc den.

Vše tvory živí, bouře rozdává

a jak se země změnou zmlazu

vše sílu žití plesem proniká!

 

Hleď, Přírodo! Co duši má a dech

ve volném chrámu šíré oblohy,

Jej pouze zbožňuj! Jeden žhoucí zpěv

proň zvedni se! Vy zvučné sbory věštců

Jej chvalte chladem, jímž vlá Jeho dech,

Jej oslavujte v pustých úvalech,

kde na skalisku chvějná borovice

ve hnědém stínu vážnou zbožnost vzbouzí.

A vy, jež hřmíte v notách divějších

svět děsíce, v dál odnášejte k nebi

ten bouřný zpěv a rcete, kdo vás poslal!

Vy zdroje chválou Jeho s bystřinami

v dál hlučte, bych ji slyšel, zadumán

když bloudívám po vašich březích sám!

Vy rvavé v smělém spádu ručeje,

vy mírné proudy, jejichž zrcadla

se kroutí v dol, a ty obrovské,

ty, jež jsi samo v sobě divů svět!

Jej velebte, Jenž, kterak se mu zlíbí,

vás žene v odboj a vás konější!

Svůj smíchejte dech, trávy, plody, květy,

ať k tomu stoupá, jehož sluncem pnete

se výš a jehož štětec barvu dává

a vůni dech! Vy nakloňte se, hvozdy,

vy šumte, klasná pole! Vylijte

svůj tichý zpěv do žence hrudi, sám

když domů jde při luně veselé!

Vy strážci Nebes, ve snu, bez starosti

když dřímá Zem, ó vzplaňte sladčeji,

vy souhvězdí! co vaši andělé

v paprsky bijí lyr vám stříbrných.

Dne velký zdroji! Svého Tvůrce ty

zde nejvěrnější zrcadlo, jež v dál

od světa k světu žití moře šíříš,

svým každým svitem jeho chválu piš

do Vesmíru! Hřmí... Tiché lidstvo buď,

než dozní tato hymna z mraku v mrak.

Teď jásejte, ó vršky! s mechem lesy

ať bečí skot váš, hlasný jeho řev

ať plní údol! Velký Pastýř jde

a s ním jde jeho říš, kde bolů není.

Vy vstaňte, háje, písní zazněte,

vy lesy všecky a když činný den

se sklání spánku nechaje svět mdlý,

ty nejluznější ptáčku, Filomelo,

okouzli stíny, noc jej chválit uč!

Ty, celý vesmír usmívá se na Tě,

ty všeho spolu hlava, jazyk, srdce

tu hymnu korunuj! Měst hlučných dave

se shlukni a ku vážným varhanám

tvůj zazni zpěv a prostup hlubé tóny

svým proudem v jejich pausách slavnostních,

jak od žáru se nítí žár a vzrůstá

se k němu všechněch celý zvedni sbor!

Však raději-li dlíte v stínu křovin,

buď chrámem vaším každý tichý háj,

kde flétny pastýřův a dívek zpěv

s básníka písní, s dechem serafů

Jej chválí, počasy jak střídá rok.

 

A mně ten drahý úkol zapomníti,

ty nepuč, květe, nivo, nezardi se

pod slunce žehem, úsměv Jeseně

mi cizí buď, ty Zimo ke mně víc

se z chladného již nebliž Východu,

chci slova vzdáti se i obraznosti,

ty, mrtvé plesu, ustaň, srdce, bít!

 

V kraj nejzazší nechť zanese mne osud

zelené země, k řekám bez jmena,

na západ, Indie kde prahory

v zář slunce barví, jehož slední svit

k Atlantu archipelům zaléhá,

mně jedno! Bůh jest, vládne napořád

ve hluché poušti jako vřavou měst,

kde tvoří život, radost musí být!

A slavná když mi přijde hodina

v let ku budoucím světům kynoucí,

rád poslechnu a nové divy rád

chci v nové síle pěti, nelze žít,

kde Všehomíra nesměje se láska,

vše ony světy držíc s jejich syny,

zlo zdánlivé vždy v dobro obracejíc

a toto k lepšímu, vždy k lepšímu

v pochodu bez mezí! Však sám se ztrácím

v Něm, který Světlo nevýslovné jest,

chval výmluvné jej ticho přemítáním!


II.

Richard Glover

Duch admirála Hosiera

Když u břehů Porta-Bella

v proudů pohře líbezné

flotta naše klidně dlela

i vše vlajky vítězné,

slávy pln když Vernon seděl

Španěl porážkou jsa zpit,

v Anglie když úspěch hleděl

loďstvu vzdor nepřestal pít:

 

Náhle zazněl všech tu plesem

mořem hrozný křik a řev,

každé srdce tuhlo děsem,

duchů strašný stál tu zjev;

každý smutném ve hamaku

místo rubáše zde stál

upíraje, hrůzu v zraku,

k břehu, nepřátel kde val.

 

Hosiera stín statečného

prohlížel tu bledý voj,

v měsíce, jejž svitu mdlého

zrodil mořských proudů roj.

Šlehlo to vln do směsice,

Burforda kde plachty dřív,

s ním sbor duchů tři tisíce

Vernonu v ráz v pozdrav kýv.

 

„Slyš, ó, slyš! Hosiera tebe

uražený zdraví stín,

slávy kde jsi stekl nebe,

s hanbou klesl do hlubin.

V zříceninách Porto-Bello,

na náš pomysli však skon,

nechť laur věnčí tvoje čelo,

v slávy ples náš vpadne ston.

 

Viz ten stínů sbor, jenž kvílí

v slzách, vlnami vpřed hnán,

Anglie to hoši byli,

každý čacký kapitán!

Bledá smutná druž ta smělá

sbor mých námořníků jest,

viz, jak v hrůze vraští čela,

slyšíce tu děsnou zvěst.

 

Dvacet lodí v moci mojí

před Španělským městem tím,

rozkaz, vyhnouti se boji,

nepříteli vítězstvím.

Že jsem v proudy moře dravé

nevrh je, kde slávy cíl,

srdce touze zavřel žhavé,

Španěl pýchu nezbořil!

 

Vítězství mé zaručeno.

Dvacet lodí bylo mých,

cos ty v štěstí lepší věno,

Vernone, jen s šesti stih!

Nikdy by tu jejich valy

v hanbu naši nezřely,

nikdy by zde v mořské dáli

reci moji nemřeli.

 

Se svými bych galejemi

pyšný vítěz vjel tam, pán,

třeba soudu hlasy všemi

velezrádcem jmenován.

Pad’ bych, národ by řek’ celý:

„On hrál jako pravý Brit!“

Nežli výčitek sklán žely,

jak moh rázem hrdě mřít!

 

Přejem všickni ti tvou slávu,

zdravíme tvých zbraní zdar,

vzpomeň však na tuto zprávu,

Hosiera chvěj tebou zmar!

S tisíci on slavných reků

podleh zhoubným výparům,

v nemoci kles, v bídy vleku,

a ne v boje slavný šum.

 

Tož se svými davy všemi

věčný v srdci živě hlod

vlhkými zde peřejemi

pěnou bílou stoupám z vod.

Hanba pálí nás, těch valů

my jsme zahanbená stráž,

kvil náš vždycky ve vln žalu

půlnocí znít rozeznáš!

 

Sbor náš v lůno moře ztracen

bez klidu tak musí lkát,

Anglie až břehům vrácen,

očistu nám musíš dát!

Vrah když zkrocen, řež kde lítá,

a ty druhům navrácen,

pomsti pád můj i pád Brita,

jenž zde věčně zneuctěn!“


III.

Thomas Gray

Elegie psaná na hřbitově vesnickém

Zvon večerní uspává mroucí den,

a stádo bučíc v chlív se cestou dává,

ku vísce rolník potácí se zmdlen

a temnotám a mně svět přenechává.

 

Do matných obrysů kol splývá zem,

kraj slavnostní se halí ve mlčení,

brouk bzučí sem tam v letu těkavém,

zvon ospalý stáj skolébává v snění.

 

Jen s věže v břečtan zdi své halící

kvil sovy zní ku měsíci v té tíši,

když náhle chodce noha bloudící

se jejího tkne hnízda v pusté říši.

 

Ve stínu drsných jilmů, v osykách

kde v suchých pahrbcích se vlní země,

svých úzkých cel tu těsných ve stěnách

spí vísky prostí otci sen svůj jemně.

 

Je z rána luk a polí vonný dech,

roh pastýře, zpěv kohouta v den boží,

ni vlaštovky zpěv od doškových střech

víc nevzbudí z jich přehlubokých loží.

 

Krb planoucí víc neuvítá jich,

ni ku večeři žena účinlivá,

ni otce návrat dětí veselých

druž ryčná vždy a polibků vždy chtivá.

 

Jich kosou sežat kolem mnohý lán,

co tvrdých hrud jich rozdrtily pluhy,

do pole jimi vesele skot hnán,

co hvozdů sklátil jejich topor tuhý!

 

V jich prosté veselí, v los, trud a tíž

mlč, ctižádosti šklebe pohrdavý,

i velkosti, stůj stranou, raděj slyš,

co krátká chudých kronika ti praví.

 

Zde erbů chlouba, moci nádhera

a všecko, s krásou blahobyt co dává,

má chvíli jisté zhouby, veškerá

v hrob ústí zvolna ale jistě sláva.

 

Tož pýcho, za vinu to neklaď jim,

že památka jich rovů bez trofejí,

kde dómu klenby skrz kadidla dým

se chvalozpěvy hromovými chvějí.

 

Můž’ socha s urnou, kam je nápis vryt,

dech, který prchl, tělu vrátit znovu?

můž’ prázdnou chvalou duch se oživit,

smrt sluch přát ledný pochlebnému slovu?

 

Spí v zanedbané této prsti snad

hruď mnohá, nebeským jež ohněm vřela,

i ruka, mocně vést jež mohla stát

neb v nadšení by do strun lyry hřměla.

 

Jim nedopřála ani věda číst

z té knihy, bohata jež lupem času,

a nouzí schvácen vzlet jich ctný a čist,

zdroj ducha zamrz hmotném ve zápasu.

 

Vždyť mnohý nejčistější drahokam

spí, v nezbádaných tůních moře zticha,

květ mnohý v stržích kvete, nikdy znám,

a sladkou vůni v pustý kraj kol dýchá.

 

Kýs selský Hampden spí zde sladkým snem,

před nímž se musil místní tyran třásti,

zde mnohý Milton neslavný a něm

i Cromwell, nevinen jenž krví vlasti.

 

Jim nepřáno si potlesk vynutit

na sněmích, zhrdat hrozbou, zdeptat bídu,

v zem šťastnou plný hojnosti roh lít

a číst své děje v očích svého lidu.

 

Leč jako malý byl jich k ctnostem vzmach,

tak omezen kruh zločinů a zrady,

bříst k trůnům nemožno skrz krev a prach,

ni mřížemi třást bez soucitu tady.

 

Hlod svědomí si nehalili v smích,

stud hanby též ne líčidlem v své líci,

a nekupili nádheru a pych

kadidlem, Mus jež vzato obětnicí.

 

Měst vřavě, davu zpitých vzdálená

jich z cesty prostá nezbloudila přání,

jen stezkou, která stínem halena

šli zatím neuznáni v odříkání.

 

Jich kostem proti urážkám je štít

kříž vratký vztyčen k upomínce bolem,

a prostým rýmem, hrubou řezbou ryt

daň vzdechů od těch žádá, kdo jdou kolem.

 

Jim neumělá Musa jmeno, rok

na místo pochvaly a nářku vryla,

neb ze svatého písma málo slok,

by umírat je klidně naučila.

 

Neb komu hrozí zapomnění plen,

zda štěstí vratkého, být živ, rád vzdá se?

Svit opouští, jímž chabý smál se den

zda v loučení zrak neobrací zase?

 

Za srdcem duše mroucí touží cit,

daň slzí žádá si zrak v umírání,

hlas přírody i z hrobu slyšíš znít,

ba v popeli zříš tiché její plání.

 

Leč ty, jenž prostých mrtvých pamětliv

v těch řádcích slavíš jejich prosté žití,

zda v zbožné tuše rosou lásky živ

se na tvém losu kdo též v soucit vznítí?

 

Snad řekne jednou pastýř, šedý kmet:

Jej vídal jsem, jak za úsvitu rána

spěl chvatným krokem rosy niče sled

by zřel, jak sluncem lesní mýť je tkána.

 

Kde sukovatý onen shrblý buk

spleť kořenů svých fantastických vine,

spočíval v poledne, vln žvavý zvuk

poslouchal zdroje, který dole plyne.

 

Jej na kraji jsem lesa večer stih,

jak v tváři s pohrdem cos šepotaje

spěl bledý, schýlen v dumách neznámých

ve srdci trud neb marné lásky taje.

 

Však jednou bez něj zřel jsem vršku sklon,

svah milý prázdný, buk byl osiřelý,

a druhý zaplál den, kam znikl on?

Mýť bez něho i mlází po den celý.

 

Dne třetího s pohřebním zpěvem spěl

tam cestou od kostela průvod malý,

sem pojď a přečti, čísti umíš, žel,

co bílý hloh zde na kamenu halí:


Nápis

Zde v lůnu země leží mladá skráň,

jež slávy ani štěstí nepoznala,

v kolébce Musa usmála se naň,

však těžkomyslnost jej svojím zvala.

 

Měl dobré srdce, duši upřímnou,

a hojnou odměnu mu Nebe přálo,

dal chudině vše, co měl, slzu svou,

co přál si, druha, Nebe jemu dalo.

 

Po ctnostech jeho dál se nechtěj ptát,

nech lichých stezk, jichž tkla se jeho noha,

je v chvějné naději nech spočívat

na srdci jeho Otče, jeho Boha.

 


IV.

Tobiáš Smollet

Slzy Skotska

Kvil, bědné Skotsko, napořád,

tvůj ztracen mír, tvůj vavřín svad,

tvých synů dav, skryt trofejemi

teď pobit leží v rodné zemi,

hostinná střecha do kola

cizince k dveřím nevolá,

ve troskách leží celá zem,

jsouc ukrutnosti pomníkem.

 

Tvůj statkář kam se ohledne,

zří trosky válkou přebědné,

zří na ženu i na syna,

v hruď tluče se, vše proklíná.

tvůj pastýř bohat spoustou stád,

dnes v ovčíně svém trpí hlad,

tvé dívky kálí v zoufání,

tvé dítky hynou na pláni.

 

Co platna sláva, u věhlasu

že přemohla: zkázu času?

že všady byla slavena

a bez poskvrny vznešená?

Tvůj čacký teď je spoután duch,

tvá šíje sehnuta je v kruh,

tě cizí nikdy nestih meč,

jen občanů tvých svár a seč.

 

Při písních v zvuku šalmají

ti krásní dnové nevzplají,

víc nezjasní kvas veselý

tvůj zimní večer setmělý,

tvůj každý zpěv je smutku kvil,

tvůj každý zvuk se v nářek slil,

co polem v tísni mlhové

se plíží zbitých stínové.

 

Ó děsný lós! Ó bědný den

i vnukům k hanbě, vnukům v sten,

syn proti svému otci stál,

a syna otec ranou sklál!

a boj když zmlkl bez mezí,

to nestačilo vítězi,

kdo nah či ztracen — padnout musí,

ať oheň či meč vraždy zkusí!

 

Tvé zbožné matky stepí jdou

v smrt odsouzené ukrutnou,

jich tváře vítr šlehá zlý,

jíst! křičí dětí zástup mdlý.

Kde chléb, kde střecha, přítel kde?

Se stíny svými noc již jde,

a matky slzu utírají

pro děti své — a umírají.

 

Krev dokud proudí v žilách mojich,

cit v upomínek živ jest rojích,

chci vlasti los i hrozný trest

v synovské hrudi věrně nést,

a nepřátel ať hrozí řady,

můj verš, pln lásky, hlásá všady:

Kvil, bědné Skotsko napořád,

tvůj ztracen mír, tvůj vavřín svad!


V.

Olivek Goldsmith

Upomínka

Ó vzpomínko, jak zjev tvůj klame,

jak vtíráš se, zbytečný host,

když ztratili jsme blaho známé,

je mukou tebou minulost.

 

Jak svět jsi, tlačíš potlačené,

tvůj úsměv množí jen jich žel,

ty vnikáš v srdce poraněné

jak škodolibý nepřítel.


Naděje

Ó, naději ve smutku chvíli

se vzdává s touhou každý rád,

při každé ráně v hruď jež cílí,

se vzbouzíš s vírou napořád.

 

Ty světlo jsi, jež jasně vzplane,

na úzké stezce v živlů vztek,

čím roste noc, tma větší vstane,

tím světlejší tvůj paprslek!


VI.

John Cunningham

Předvečer prvního máje

Pln lásky luny paprslek

se v tichou noc sem vkrádá,

hrá s vlnou, v světla měkký vděk

se ve odrazu vkládá.

Ó, spánku, k boháči v chvat spěj,

v tvém zřídka zdřímne klínu,

co pastýři ve máje rej

jdou s Katou z Aberdeenu.

 

Na skráních růže děvčata

na lučině bdí v trávě,

než jitra brána do zlata

vzplá v příjezd Máje v slávě.

I slyším dívek šept a zvěst.

Co Máj? V ráz zbledne v stínu,

tak sotva vonný, sličný jest

jak Kata z Aberdeenu.

 

Tož bijte v zvučné cymbály,

a zbuďte spící háje,

v ples ptáčci v hnízdech — do dáli

ať v sen zpěv milce hraje!

Hle, skřivan dal se oklamat

a vzlét z osení klínu,

ty blázne! Jitro nezříš plát

jen Katu z Aberdeenu!

 

Nuž zatančme si na luhu,

kde o půlnoci víly

rej spřádají, druh ke druhu,

zpěv o lásce zni milý!

Máj růžný královnu chce mít,

ji volte v olší stínu!

Z pastýřů hrdel slyš to znít:

Toť Kata z Aberdeenu!


vii.

william cowper

Verše,

které mohl psát Alexandr Setkirk v době samty na ostrově Juan Fernandez.

 

Jsem vládce všeho, co tu zřím,

to právo nikdo neupře mi,

od středu k vlnám vzbouřeným

já vládnu zvěří, ptáky všemi.

Ó samoto, kde kouzlo tvoje,

jež viděl mudrc v tváři tvé?

spíš v hluku žít, kde lidí roje,

než v samotě té strašlivé!

 

Jsem svazků člověčenstva prost,

svou cestu sám již skončit musím,

mně hudba řeči — cizí host

i má leká mne, jak ji zkusím.

Tlum zvěře, jenž tu nivou těká,

mne lhostejně zří v dumách mých,

je síla moje nepoleká,

mne uráží spíš krotkost jich.

 

Společnost, láska za úděl

nám s přátelstvím jsou nebem dány.

Kéž holubic bych křídla měl,

jak užíval bych jejich many!

Trud, péče — rázem po nich veta,

kde náboženství, pravda, ctnost,

jak moudrost z úst bych čerpal kmeta

a z mládeže her veselost!

 

Ký, náboženství, poklad jen

se v nebeském tvém světě kreje!

Před cenou tvou mizí jak sen,

co zlatem se a stříbrem skvěje.

Však běda, slavné zvonů znění

se nerozlehlo v skalách těch,

zde klidu svatvečera není,

zde umíráčku nezněl vzdech.

 

Vy větry, jichž jsem hříčkou byl,

v poušť moji neste křídlem divým

jen vlídné slovo, sladký kvil

ze země, již víc neuvidím.

Zda v myšlenkách a zbožném přání

se ob čas rozpomene druh,

či snad již druha nemám ani,

jejž vidět víc mi nedá Bůh?

 

Jak myšlenky blesk rychlý přec!

Vždyť srovnávaný s jeho chvatem

jest i sám vichr lenivec

i světla šíp v svém letu zlatém.

Když na svou rodnou myslím zemi,

již okamžikem duch tam dlí,

však rozvahou hned stanu němý

ku berle spoután zoufalství.

 

Ku hnízdu letí racek zpět,

zvěř v brloh svůj se večer ztrácí

i zde má míru chvíli svět...

Můj krok se v prázdnou chatu vrací.

Však láska boží ta bdí všudy,

jí síla vzplá myšlenkám všem,

jí úsměv obetkává trudy

že smíříš se — i s osudem.

 


Láska k vlasti

(Zlomek z II. knihy básně „Tha Task“)

Mám, Anglie, tě rád i přes tvé vady,

o vlasti má! A pokud jeden kout,

kde ceněn dědů mrav i obyčeje,

má láska neumře. Tvé podnebí

ať nestále se mění, vlhké hned

mhou sychravou a hned zas mrazivé,

já nezaměním přec tvé kalné nebe,

tvé nivy bezkvětné za Francie

kraj révyplný ni za Ausonii

ve loubí myrt se zlatem oranžů.

Třást sněmovnou a metat s tribuny

blesk v nepřátel tvých řady, nebylo

mou nikdy metou v řečích bouřlivých.

Však cítím zdar tvůj, mohu sdíleti

tvůj ples i trudy stejně hluboce,

jak z horlitelů oněch každý tam.

Tvůj cítím každý přehmat, pohrdou

zřím na ženkýla, jehož pouhý pohled

jest hanbou zemi, kterou tak mám rád.


Marii

Rok dvacátý v svůj spěje cíl,

co obzor náš se v mraky skryl,

kéž by to poslední již byl,

Marie má!

 

Tvůj duch se smuší unaven,

tvá slabost vzrůstá den co den,

kdo schvátil tě? Můj osud jen,

Marie má!

 

Tvé jehly, druhdy lesk a třpyt,

jimž nepřála jsi nikdy klid,

ve skříni rez již začal krýt,

Marie má!

 

Však za svým stále přičinlivá

jdeš ochotná a vlídná, snivá,

tvůj zrak mdlí, vůle neumdlívá,

Marie má!

 

Přec dům co žádá, obstaráš,

vždy magické to kouzlo máš,

jímž moje srdce opřádáš,

Marie má!

 

Zní neurčit a tich tvůj hlas

jak ze spaní, však stejně zas

zní láskou jako v mládí čas,

Marie má!

 

Tvůj bílý vlas, dřív hnědý tak

má větší půvab pro můj zrak,

než jitra zář když šlehne v mrak,

Marie má!

 

Jej kdyby oko nevidělo,

co pak by pro mne půvab mělo,

rci, nač by slunce vycházelo?

Marie má!

 

Tvá ruka v náš sklon věrná druž

v stisk mojí ruky slábne juž,

však přece tiskne mou, jak můž’,

Marie má!

 

Již prchla síla, pružnost boků,

tě vodit dlužno v každém kroku,

však láska přec ti svítí v oku,

Marie má!

 

A milovat i ve chorobě,

cit v stáří mít jak v mládí době,

jest láskou vždy, tu též dám tobě,

Marie má!

 

Však ač to uznávám vždy rád,

můj smutek na tebe, vím, pad,

že místo smíchu musíš lkát,

Marie má!

 

Vím, kdyby osud můj mne shnět

jak druhdy, pod tíží mých běd,

tvé srdce též by puklo v sled,

Marie má!


VIII.

John Wolcot

Píseň

Ó dívko, štěstěny nech smích,

ni Sirén luzné neslyš pění,

v strž trudů strhnou tebe zlých,

jichž písně potom konce není!

 

Co hromady ti zlata pak,

zda stačí na to stádo strastí?

Lesk, jejž potom tvůj uzří zrak,

to není slunce z duší vlasti!

 

Jen lásce služ, toť královna

všech slastí, její vzdej se moci,

den radostí ti zarovná

a požehná vše zjevy noci!


Madrigal

Když Láska s Věrností se sešly v ráz,

jak vesele pastýř tu pěl!

Jak okřídlený veské dívce čas

a blaha pln do dálky spěl!

Však Láska z údolu slz prchla hned,

a Věrnost promluvila naposled.

 

A brzy zjevila se Žárlivost,

jak plíží se ku vratům z vrat,

a Nedůvěra s bledou tváří host,

jak očima koulí, sluch bystří v chvat;

neb Láska z údolu slz prchla hned,

a Věrnost promluvila naposled.

 

Ach, neuzříme hodinu tu již,

jež unesla v nadšení nás!

Jak stéká potok těžce pracně níž,

jenž vesel trysk v krystalný jas!

Ba, Láska z údolu slz prchla hned,

a Věrnost promluvila naposled!


Polibku

Ó dítě lásky, nad něž není,

ó rci, proč prcháš v okamžení

ó polibku, tak v ráz a hned,

než užil tebe ret?

 

Však jdi, proč vzdychám, co se chvěji

a na rety se dívám její

i na měsíc, jenž v růžích plá,

tam tisíc zrovna takých zrá.


IX.

John Langhorne

Nápis na dvéře bibliotéky

Ty, jenž chceš směle přestoupit

práh, kde jest velkých mrtvých byt,

vstup s volným, čistým duchem sem,

ne pedantův, chův otrokem!

Nech pověru vše dávno býti,

co hlupstvím trávilo tvé žití.

Co rozum nepochopí, nech,

zde myslit učit se měj spěch!

Hleď vnořiti se okem lásky

a s pílí v tyto tlusté svazky,

však slepě nevěř v každou lež,

neb autoři jsou lidé též.

Máš filosofii snad rád,

dál, tamo kyne její sad!

Má sladká Musa s tebou hráti,

rač vedle si jen vybírati!

Je náboženství péčí tvou?

Knih zhrdlo řečí šalebnou

ty hledej v dílech přírody,

sled ctnosti, věd a svobody.


X.

James Macpherson

Oslovení večernice

(Z písní o Selmě)

Ó hvězdo klesající noci!

Jak lůzně na západě pláš!

Svou zářnou hlavu zvedáš z oblaků

a po pahrbcích kráčíš nádherná!

Rci, nač se díváš v údolí?

Již větrů bouře dozněla,

Hluk bystřice sem z dálky zaléhá

a příboj o dálný se tříští tes.

Na slabých křídlech mura poletuje,

ruch letu jejího zní polem v dál.

Rci, nač se díváš, světlo spanilé?

Ty usměješ se a již mizíš zas,

kol tebe s plesem víří zástup vln,

ty koupají tvé kštice milostné.

Buď s bohem, paprsku ty mlčící,

Ty světlo v duši Ossiana vzplaň!


Pohřební zpěv Darthuly

Jak smutná jsi, dívko z Cothy!

(sto Cairbara bardů pělo).

Vlá ticho u modrých proudů Selmy,

již klesl Truthillův rod.

Kdy vstaneš zas v své kráse?

Ty první z Erinu dívek?

Jest v hrobě sen tvůj dlouhý

a jitro vzdálené.

Víc nezjeví se slunce tvému lůžku

a neřekne ti: Vstaň, ó Darthulo!

Ty první z žen! Ó vstaň!

Již povstal vánek jarní,

již kvítí hlavou tiše na zelených stráních,

již hvozdů pučící se vlní listí.

Ó vrať se, slunce, zpátky

jat spící a dcera Kolly,

víc nepřijde v své kráse

víc nepohne se v stopách líbeznosti svojí!


Vinvela a Shilrik

Vinvela

Můj miláček jest pahorků syn.

On stíhá prchající zvěř.

Psi jeho šedí funí kolem něho

a luku jeho tetiva zní větrem.

Zda spočíváš u zdroje skály,

zda v hluku bystřin sníš?

Hle třtinou klátí vítr,

mha letí po pahorku.

Chci nezřena se dostat k svému hochu,

chci u skály jej vidět.

Já, miláčku, tě zřela poprvé

u stověkého dubu u Brauno;

ty z honby jsi se vracel štíhlý,

pláls krásou mezi druhy svými.

Shilrik

Ký hlas to slyším?

Jak větru letnímu jest podoben!

U klátících se neležím já třtin

a neslyším zvuk zdroje skalního.

Ó Vinvelo, jdu odtud daleko

do bojů s Fingalem.

Mne víc se nedočkají moji psi,

víc nevystoupím na ten pahorek.

Víc neuvidím tebe s výše hory,

jak procházíš se krásná u řeky

jak duha nebes krásná

a jako na západu vinách měsíc.

Vinvela

Až odejdeš, ó Shilriku,

pak sama zbudu na pahorku zde!

Zvěř klidna na pahorku zůstane

a pást se bude v trávě pokojně,

ji vítr nepoleká víc,

ni šumící strom.

Tvůj zmizel lovec,

dlí na poli hrobů.

Ó cizinci, vy synové vln,

ó ušetřte mi Shilrika!

Shilrik

A padnu-li na bojišti,

vztyč, Vinvelo, pak vysoko můj hrob!

ať šedé balvany a navršená země

mne příštím označují časům.

Když lovec spočine pak na pahorku

a vytáhne svůj oběd o poledni,

at řekne: „Jakýs bojovník zde leží!“

a sláva má žít bude jeho chválou.

Ó Vinvelo, mne pamatuj,

až budu ležet v hloubi pod zemí!

Vinvela

Chci vzpomínati tebe, Shilriku!

Ach, klesne v boji Shilrik můj!

Co počnu, lásko má, až odejdeš?

Já budu bloudit těmi pahorky

i mlčenlivým tímto údolím,

tam klidu tvého místo vyhledám

se z honu vracejíc.

Ach, padne Shilrik můj, však bude živ

v mé upomínce Shilrik milený!


Z Fingala

Jak větrů sto když vstane z Morvenu,

jak zdroje letí se sta pahorků,

jak mraky nebem spějí za sebou,

jak temné moře tepe pustin břeh,

tak hlasné děsně Leny na stepi

se střetla obě vojska nepřátel.

Zněl nářek lidu kolem po vrších,

jsa hromu v tiché noci podoben

když mraky jeho zuří nad Konou,

a tisíc duchů křičí divoce

a najednou do větrů bouřících.

V své síle celé velký Fingal hřměl,

tak děsný Trenmora jak velký duch,

když s Morvem ve víru se zatočí,

by uviděl tam děti pýchy své.

 

Na srázech duby zněly ohlasem,

a skály před ním řítily se v prach.

Jen zpola viděn jako v noci blesk

on po pahorcích kráčel pomalu;

Ó mého otce ruku kryla krev,

když moře svého vzbudil třpytný lesk.

Na boje mladosti své vzpomínal,

a během jeho spustošená pláň.

 

Tu Ryno šel, jak ohnivý byl sloup,

a Gaula temné bylo obočí.

Vyrazil Fergus s nohou vichřice,

jak skála dolů sestoup Ossian.

Nad krále silou jak jsem zajásal!

Co smrtí razilo mé rámě kol,

neb strašlivý byl mého meče lesk.

Skráň moje nebyla tak šedivá,

a věkem ruka má se netřásla,

můj zrak uzavřen nebyl temnotou,

a v běhu neklopýtla noha má.

 

Kdo mrtvoly zde lidu spočítá?

kdo umrlé vše velké hrdiny?

Když Fingal ve svém vzteku roznícen

potíral šmahem syny Lochlinu?

Od pahorku ku pahorku zněl kvil,

až přikryla svým pláštěm všecko noc.

A bledí hrůzou, jako v stádu zvěř

se shromaždily děti Lochlinu

na stepi u Leny, u Lubaru

vln seděli my, zvuku plesných harf

jsme naslouchali....


Zlomek ze Selmy

Když přijdou horské bouře,

když severák výš zvedá vlny,

na zvučící břeh sednu

a zadívám se na osudnou skálu.

A často v sklonu luny

zřím duchy svojich dětí

půl živí, kterak spějí

ve smutné shodě spolu.


Ze zpěvu Minony

Mlč chvilku, ó větře!

Na chvilku stichni, ó proude!

Ať hlas můj slyšeti je vůkol,

ať poutník můj mne slyší!

Můj Salgare, to Colma volá tebe!

Zde strom je, zde je skála.

Ó Salgare, má lásko,

zde jsem!

Proč odkládáš svůj příchod?

 

Hleď, objevil se měsíc,

proud v údolí se leskne,

ční šedivé kol skály.

Však nevidím jej na nich,

psi jeho nejdou před ním,

a nehlásají štěkem jeho příchod.

Zde musím sedět sama!

 

Však kdo jsou ti, již mrtvi leží v stepi?

Můj miláček, mí bratři?

Ó mluvte, druzi moji!

Bez odpovědi čekám.

Ó mluvte, já jsem sama.

Má duše trýzněna je bázní.

Jsou mrtví, běda!

Jich meče rudé bitvou.

Ó bratře můj, ó bratře,

proč Salgara mi zabil's?

Ó Salgare,

proč zabil's mého bratra?

 

Mně oba byli jste drazí!

Co říci k vaší chvále?

Ó krásný byl jsi na pahorcích mezi tisíci,

on strašlivý byl v řeži.

Ó odpovězte, mluvte!

Má slyšte lkání,

vy děti mé lásky!

Jsou tiší, tiší pro vždy!

Jich ňadra chladná jsou jak hlína!

Ach, od pahorků skalných,

ach, od vrcholu bouřící té hory

vy duše mrtvých mluvte!

Já nebudu se hrozit!

Kam v klid mám odejíti?

Ve které sluji hor vás najít mohu?

Ni slabounkého hlasu nerozeznám větrem,

ni polovičné odpovědi v huku bouře!

 

Já sedím zde v svém hoři,

na jitro čekám v slzách!

Hrob vykopejte, vy přátelé mrtvých,

však nezavírejte ho, nežli přijdu.

Mé žití jak mizí,

jak zůstati zde mohu?

Zde zůstati chci s druhy

u proudu, blíže zuřící té skály.

Když noc je na pahorku,

a vítr vstane v stepi,

můj duch v něm bude státi

a oplakávati smrt mojich přátel.

Mne uslyší již lovec v chatě svojí,

ač hlasu mého leká se, jej rád má,

neb sladce znít můj musí hlas za druhy,

již Kolmě drazí byli!


Zpěv Ossianův

Proč truchlíš, Fingalův zrozenče?

Proč duši tvou zatmívá mrak?

Ti tam jsou vůdcové pravěku,

bez slávy svojí zanikli.

I vzejdou děti příštích časů,

a nové vzejde pokolení lidí.

Jste vlnám mořským rovni, národové,

jsou rovni listí lesnatého Morvenu,

v hučivém nárazu větví mizí

a nových listů rod

svou zelenou pozvedá hlavu.

 

Tvá krása, Ryno, měla trvání?

Tvá síla vydržela, Oskare, vozů?

Sám Fingal odešel,

a síně jeho rodičů

krok reků zapomněly.

Měl's zůstat, starý Barde,

když stateční ti všichni odešli?

 

Však zůstane má sláva

a poroste jak duby Morvenu,

jež v bouři hrdě rozpínají hlavy

a radují se větrů příboji.


Vzpomínka zpěvu z pravěku

Jen udeř v struny zpěvu, synu Alpinův.

Spí útěcha v tvé harfě vzduchové?

Na Ossiana truchlícího,

kterému mlha duši halí,

ji vylij!

 

Já barde, slyším tě v své noci,

jen vydrž hrát na dvojné struně své,

slast smutku sluší Ossianu

ve hnědých jeho letech.

 

Klesť zelená tam na pahorcích duchů

svou hlavu kolébajíc v hlasech noci,

já neslyším tvůj hlas,

šat duchů neslyším, jak vane v listí.

 

Je často slyšet kroky mrtvých

na vzduchu ve vířící bouři,

když pluje měsíc z východu,

štít bledý šírem nebes táhnoucí.

 

Ullin a Carril a Raono,

ty zašlé hlasy pradávných dnů,

vás ve tmách Selmy slyšet,

jak zvedlo by to duši mé písně!

 

Vás, zpěvu syny neslyším,

ve kterých obydlích mraků váš klid?

Zda v harfu dunivou bijete

v šeř jitra zahalenou,

kde zvučící vychází slunce

z modrohlavých vln?


Oslovení slunce

Ó ty, jež se valíš nebem

do kola jak vůdce štít,

odkud jas tvých paprsků,

odkud světla tvého věčnost, slunce?

V plné kráse vycházíš,

hvězdy běh svůj tají před tebou,

měsíc bledne na nebi,

v západní se halí mračno.

Drahou svou jdeš sám.

Kdo tak smělý, přiblížit se k tobě?

Duby řítí se i skaliska

stářím s výšin Carnských v hloub

mořský příval roste, padá,

luna ukrývá se v nebi,

ty však samo vítězně

stkvíš se v lesku, věčné světlo!

Bouř-li zastiňuje svět,

děsným hromem, ostrým bleskem,

v kráse stejné zříš ty v odboj všeho,

v hromech vzduchu dál se usmívajíc.

Mně však zašlo světlo tvé,

neuzřím víc tvoji tvář,

střeš-li zlaté kštice svoje

kol po mračnech na východě,

chvíš-li se, kde západ jest,

kolem pochmurných bran moře,

mně se ve všem příliš podobáš.

Silný věk máš, onen slabý.

S nebes splývají nám léta,

putujíce svorně k cíli,

ó tož těš se, slunce, tomu,

mládí, síla když ti kvete!

Pochmurné a nevlídné je stáří

jako luny matné světlo,

jež se mraky dívá v pole,

mhami Caru když zatmívá se,

plání severní jdou větry,

chodec smuten, jimiž jen se plíží....


Fragment z boje

(Carthon)

Cleramona srdce ranilo to slovo,

na svého on syna mlčky pad,

vojsko chmurně stálo kolem

po rovině ani hles.

Přišla noc a měsíc na východě

v smutné bojiště se díval.

Stáli zněmlí, bez pohnutí.

Mlčící tak stojí les,

na Gomalu, jenž svou hlavu zvedá,

bouře hluk když dozněl v dáli,

planinou když jeseň tmí se.


Měsíci

Krásné jsi, ó dítě nebes,

milá tvář tvá mlčící,

luzně vycházíš a hvězdy

spějí mokrou drahou tvou,

ku východu mraky těší

tvoje sladká přítomnost.

Měsíci, tvůj svit jak snoubí

stříbrem jejich tmavé lemy,

kdo je roven v nebi tobě,

mlčící ty světlo noci!

Studem v blíži tvé vše hvězdy

vzplanou, nepočetný dav

všecky odvracejí v dál

zraků svojich jiskření.

Kam pak ale odcházíš,

když se na tvém obličeji

rozestře tma do kola?

Máš snad tichou kdesi jizbu,

jako Ossian přebýváš

ve hlubokém stínu smutku?

Spadly s nebes výsosti

dolů sličné sestry tvoje,

není víc těch, které s tebou

těšily se v tiché noci?

Ano, luzné světlo ty,

spadly tvoje sestry, spadly,

a ty o ně truchlíš stále.

Jednou však též spadneš sám,

opustíš svou modrou dráhu,

jíž teď kráčíš po nebi.

Hvězdy potom zvednou hlavy,

ty, jež tvoje přítomnost

studem plnila, ty v plesu

zajásají! Leskem pláš teď,

nuže tak se s nebes bran

svého nebe na mne dívej.

Větře, rozděl tmavý mrak,

aby dítě tiché noci

s výše své v svět mohlo hledět,

aby zaleskly se hvozdy,

ocean by v jasném světle

vln svých moh se valit dál!


XI.

Charles Bowling

Tom Bowling

Tom Bowling, chuďas — pouhý trup —

z všech nejlepší to muž,

řev bouře neuslyší, v lup

kles dravé smrti juž.

 

Vzor krásy mužné, srdcem dítě

a měkký na mou čest,

své povinnosti konal hbitě;

teď se vším hotov jest.

 

Vždy dostál slovu, takou ctnost

jsi věru zřídka zřel,

a přátel dobrých, statných dost

a hezkou ženu měl.

 

A písní uměl veselých,

rád hlásal jejich zvěst,

teď plesný hlahol v smutek ztich,

Tom se vším hotov jest.

 

Však neklesne Tom ve záhubu,

mu vítr dobrý přán,

až povel: „Všichni na palubu!“

dá všeho kapitán.

 

Smrt — král i lodník jejíž lup, —

neschvátí Toma v pěst,

nechť ve hlubinách leží trup,

duch hotov, volný jest!


XII.

John Logan

Píseň kukačce

Zdar, krásný hoste podlesí,

zdar čacký posle jara,

o hnízdo tvé se jarní nebe,

o zpěv tvůj hvozd se stará.

 

Jak zkvetou první chudobky,

tvůj zazní jistě hlas,

zda hvězda tebe vede k nám

a určuje tvůj čas?

 

Zdar, čacký hoste, kvítí vše

já s tebou stejně vítám,

tvou hudbu v ptačím prozpěvu

já lačným uchem chytám.

 

Když školák zajde do lesa

pro prvosenky květ,

jak naslouchá, to jara hlas,

jej nápodobí hned.

 

Však hrách když kvésti začíná,

opouštíš zpěvné luhy,

host výroční, ty jara zvěst

přenášíš v úval druhý.

 

Ó ptáku, svěží vždy tvůj luh

a nebe tvé vždy jas,

tvá léta zimy neznají,

ni trud tvůj zpěvný hlas.

 

Kéž lítat můžem pospolu

vždy čilým křídlem v luhy,

kol světa spolu rok co rok,

vždy jara býti druhy!


XIII.

Lady Barnard

Starý Robin Grey

Když přijdou ovce domů a krávy jsou již v stáji,

když v spánku v celém světě si lidé oddychají,

mně srdce těžká bolest se vylévá v slz toku;

můj starý netuší to, spí pevně po mém boku.

 

Mne rád měl mladý Jakub, chtěl nevěstou mne zváti,

však pouze korunu moh za věno mi dáti,

boj koruny vzplál s librou, na moře Jakub šel,

„Tvým oboje, věř, bude!“ mi na rozchodu děl.

 

A sotva na moři byl, rok právě dokonává,

můj otec zlomil ruku, nám ukradena kráva,

a matka nemocná, pryč Jakub ve vln shluku,

tu přišel starý Robin a žádal o mou ruku.

 

Příst nemohla víc matka, měl otec klidu třeba,

já dřela dnem i nocí a nevydřela chleba,

tu věděl Robin rady, zrak slzou zamlžený:

„Jim k vůli dej mi ruku, buď chotí mojí, Jenny!“

 

Ne! — pravilo mně srdce, to dál šlo za Jakobem,

žel, bouřné větry duly a moře jeho hrobem

a s lodí zhynul Jakub a nebe spásy nedá,

nač ještě žít bych měla? Ó běda mi, ó běda!

 

A otec stále mluvil a matka němá stále,

leč jak mi zřela v oko, hruď pukala mi v žale,

tu ruku mou mu dali, mé srdce bylo v moři

a mužem mým se Robin stal, běda! k mému hoři.

 

Tak prchl čtvrtý týden, co ženou mu jsem byla,

u dveří na patníku jsem zamyšlená snila,

duch Jakubův stál u mne — moh věru on to býti,

než promluvil, řka: Drahá, pojď za choť chci tě vzíti!

 

To jsme si povídali, ó shledání, ó žel!

Já polibek mu dala a řekla, by zas šel;

já chtěla mrtva býti, však byla v smrt jen bledá,

já mladá, plna síly, jsem štkala jen, ó běda!

 

Teď chodím jak duch kolem, nemyslím na předení,

hřích, myslit na Jakuba, s ním zabývat se v snění,

chci hodnou ženou býti, se starat o vše jemně,

vždyť starý Robin Gray se chová vlídně ke mně.

*

Ó dlouhá byla zima, v žeh slza moje plála,

a zoufalství to bylo, co klidem já jsem zvala,

že blednu? Nezřela jsem víc do zrcádka ani,

že bylo od Jakuba — ó hořké vzpomínání!

 

Můj otec zasmušil se, zlá nemoc matku kruší,

však nejvíc o Robina mi sahalo to k duši,

nechť neřekl ni slova, však tvář ta neoklame,

jak haluz byl, o kterou se divý příboj láme.

 

On uleh do postele a nejed, nepil již,

jen vzdychal ob čas „Její tím umenším já tíž!“

A v oko díval se mi, mne pokladem svým zval,

a jakby konec všeho, sousedy zavolal.

 

Děl: „Velká moje vina, však pravdu zřím v tu dobu,

a lítost proto brzy mi dopomůže k hrobu,

jen když to dobře skončí, smrt osvobodí hned,

to mladé, věrné srdce ze svazku, jenž pln běd.

 

Já ucházel se o ni, vždy přišel zas a znova,

rád viděn od rodičů, ne! byla její slova,

o lásce Jakubově jsem nevěděl, dím vám,

bych přinutil ji, běda! já krávu ukrad sám!

 

Což já se o to staral, jen tys mi udělala

a mezi námi, snil jsem, jen tato kráva stála.

„Ta dokavad nás živí, tvá bývala to slova,

já nebudu, věř, nikdy, ach, žena Robinova!“

 

Však nemoc byla v domě, ni chleba večer, ráno,

mně podala tu ruku, nechť srdce rozedráno,

já chorobné zřel srdce — ó proč jsem ruku vzal?

ach, taká vina sije i v dobrou půdu žal.

 

To netrvalo dlouho, mně brzy vzešlo světlo,

když nevrátil se Jakub a hoře Jenny zhnětlo

a začala mi blednout, však věrná vždy a ryzí

a já to všecko viděl — jak dobře vše to zmizí!

 

„Zda není tady Jakub?“ — A Jakub zde byl v skutku.

„Tož milujte se hodně, co mohu, pravil v smutku,

vám dám, ty mladý muži, vem dvůr a dům a stáje,

jež neměla mou býti, ta nyní žena tvá je!“

 

My slíbali mu ruku již chladnou v sledním snění,

děl Jakub: „Před Bohem že našel odpuštění,

dí jeho tichý úsměv, kterak odolati,

kde ziskem, věnem všeho lze tebe Jenny zváti?“

 

My truchlili pak dlouho, pláč smáčel naše líce,

však jasná slza v oku, já neznala se více,

srdce lehké bylo jak v nebi ptáka let,

bol všecken za mnou, snem jen vše bída zašlých let.

 

Tak nesvítilo slunce v dnech nejkrásnějšich ani.

Jakuba jsem ženou... Co říci? Jaké přání?

U krbu starouškové, u prsu hoch se směje

a Jakub rád mne má, jak jen si srdce přeje!


XIV.

Thomas Chatterton

Resignace

Hrom, jímž tvé nebe, Bože, zní,

jenž i ten zemský atom zříš,

já vzývám, štíte poslední,

skloň milostiv se ke mně blíž!

 

Hádankám tmavým vůle tvojí

i stínu rajských světel tvých,

podléhá lidský duch v zlém boji,

však Věčný co chce, — není hřích.

 

Ó na mne v chvíli pokušení

a v úzkostech a ve slzách,

svou dobrotou ztiš vášní vření,

svou láskou, smírem zmírni strach!

 

Když mimo tebe v srdci vřelo

cos zpupného, čím bují zmar,

tvé oko v nebezpeč mou zřelo,

tvé lásky přehlédniž to žár!

 

Tož srdce, nač lkáš v zoufalosti?

Nač v temnu zní tvůj smutný hlas?

Svor dumy odhoď, k blaženosti

Bůh přece všecky stvořil nás!

 

Žel, srdce moje lidsky cítí,

viz slzu mou a slyš můj vzdech,

že otráveno jest mé žití,

to cítím v sledních zápasech!

 

Však resignovat chci z vší síly,

za každou ránu dík vzdát jen,

ať ztichne srdce vzdech, jenž kvílí,

pryč, slzo, jíž hled zasmušen!

 

Plášť chmurný, jímž chce noc mne krýt

i ducha bez vší naděje,

ten spadni, Bože, v jitra svit,

jenž slunce tvé mi odkreje!


Žalozpěv minstrelův

Ó v nářky moje vpadněte,

ať tekou horkých slzí zdroje,

v rej nohou v svátek nehněte,

vše noc ať shltí v stíny svoje!

Můj milý již

šel v hrobu tiš

spí dole pod vrbou.

 

Jak zimní noc byl jeho vlas,

sníh na jaře tvář jeho svěží,

a růžná jako zory jas,

ten půvab nyní v hrobě leží.

Můj milý již

šel v hrobu tiš

spí dole pod vrbou.

 

Hlas jeho sladce jak drozd pěl

a tanec, myšlenka tak hřímá,

bubínek jeho zvučně zněl...

ach, pod vrbou teď tiše dřímá.

Můj milý již

šel v hrobu tiš

spí dole pod vrbou.

 

Slyš, šumí křídlo havranní,

tam údolí kde skála svírá,

tmou bloudí můra po pláni

a skřekem zaznívá hlas výra.

Můj milý již

šel v hrobu tiš

spí dole pod vrbou.

 

Viz, bledý luny lesk se kmit,

však bělejší jest rubáš bílý,

a bělejší než jitra svit

než zář, kdy večer se již chýlí.

Můj milý již

šel v hrobu tiš

spí dole pod vrbou.

 

Na hrobu věrné lásky mé

se nemá jediný květ vznésti,

co těcha mi té duše ctné,

má chladná smrť víc nezná štěstí.

Můj milý již

šel v hrobu tiš

spí dole pod vrbou.

 

Kde svaté jeho tělo tlí,

chci plané růže nasázeti,

zde celá moje bytost dlí,

sem, víly, pojďte v tanec spěti!

Můj milý již

šel v hrobu tiš

spí dole pod vrbou.

 

Zraněna ostrým trnem jich

hrob krví srdce zrosím vřelou,

co života mi ples a smích?

žert dne a tanec v chvíli ztmělou?

Můj milý již

šel v hrobu tiš

spí dole pod vrbou.

 

Vln víly, rákos na stráni,

mne vemte v hloubku svou,

jdu k tobě, drahý, v zoufání...

A byla pod vodou...

Můj milý již

šel v hrobu tiš

spí dole pod vrbou...


XV.

Georgie Crabbe

Srovnání

Přátelství zlato vytříbené jemně,

vždy větší jeho cena v čase

a láska, ruda, která v klínu země

ve panenské své bují kráse.

 

Přátelství z let se do let může vésti,

vždy stejné, věř, se nepromění,

boj mnohý krutý musí láska vésti,

však roztaví se ve plameni.


Božství

Ó božství, uč nás, ty, jež smyslů nocí

vždy smrtelníky vodíš světla mocí,

jímž naše naděj i náš strach se řídí,

vše trudy nést i válčit s pýchou lidí,

se modlit v hoři, hanu zapomníti

a s celým světem v rovné lásce žíti.


Noc

Kol noci ticho střízlivé

vzduch halí v mlčení

a každý dech od břehů všech

zve slavně k modlení.

 

Ó Pane, ducha mého řiď

dál svatou drahou sám,

kyň tvorstvu, by mne učilo,

jak modliti se mám!


XVI.

Robert Burns

Svou Haničku mám rád!

Ať kde chce vichr duje si,

já toužím na západ,

mé dobré děvče bydlí tam,

ta, již mám nejvíc rád!

Tam šumí les, zdroj tká svůj ples

a mnohý ční tam chlum,

však v noc i den jest Jean můj sen,

Jean nevyjde z mých dum.

 

Já zřím ji v rodné květině,

ta něha, kouzlo, jas!

Ji v ptačím slyším prozpěvu,

vzduch kol to její hlas!

A každá jarní květina,

luh, keř, hvozd, zdroje šum

i ptačí zpěv jest příčina:

Jean nevyjde z mých dum.


Údolí Ballochmyle

Catrinské zvolna žloutnou lesy,

u jezer vadne sirý květ,

skřivánčí brázdou nezní plesy,

a v přírodu žal tichý slét.

V těch hájích Marie kdys pěla

v své krásy tenkrát vrcholi,

a tichá lesní echa zněla:

Buď s bohem, drahé údolí!

 

Na zimních záhonech, ó kvítí,

vzpláš svěžím květem jara zas,

kde vadne vše, tam bude zníti,

ó ptáčata, váš sladký hlas!

Žel, pro mne vše se ztápí v šeru,

pták v lese, kvítko na poli,

ó s bohem, luzné stráně Ayru,

buď s bohem, drahé údolí!


Pojď na má ňadra spočinout!

Pojď na má ňadra spočinout,

rci, rozchod pro nás není,

rád zdeptám vše jak prach a troud,

pych světa, slávu, jmění;

A řekneš-li, že v tvojí, Jeannie,

je totéž psáno hruď,

cíl života jest dosažený,

co živ jsem, mojí buď!

 

Tvým vděkem vším ku ňadrům svým

má všecko tebe stisknout,

víc od nebes já za ten ples

neždám, než blahem výsknout!

Při očích tvých, tak modravých,

se přísahou chví hruď,

polibkem svým to spečetím,

a pro vždy mojí buď!


Dvorný tkadlec

Kde Cart má v moři cíl svých cest,

strom bujet zříš a kvítí kvést,

hoch pěkný pro mne živ tam jest,

a on je dvorný tkadlec.

 

Já měla devět hochů snad,

ten prsten nes, ten pentle, šat,

o srdce začla jsem se bát,

tož dostal je můj tkadlec.

 

Psal otec smlouvu svatební,

pro bohatého napsal ji,

leč hruď je vše, dlaň patří k ní,

a tak ji má můj tkadlec.

 

Pták s písní dokud brázdí vzduch,

a včel je slyšet v kvítí ruch,

a v pršce usmívá se luh,

mým jest jen dvorný tkadlec.


Modlitba před smrtí

Ty Neznám! Mocná Příčino

mých nadějí, mých strachů!

před nímž snad v chvíli nejbližší

se octnu, vyrván prachu.

 

Ó, jestli žití po stezkách

se v blud mé srdce dalo,

a leccos dí to v srdci mém,

že tak se často stalo.

 

Ty víš, že takto stvořil's mne

i s vášněmi i pudy,

že svůdný hlas jich svedl mne,

až zabředl jsem v bludy.

 

Kde lidskou pouze křehkostí

jsem dopustil se viny,

Ty lásko, vše ztaj milostí

a stop to v noční stíny!

 

A kde jsem hřešil úmyslem,

tam těchy pro mne není,

jen že Jsi dobrý, dobrotě

že slastí odpuštění!


XVII.

Samuel Rogers

Na starý dub

Sám, bez stínů zde stojíš dnes,

tvůj svatý kolem nezní šum,

a nedávno sám, celý les,

zněl s vrcholů tvých, orla ples

a dole vlčí tlum!

Sem v brnění rek mnohý leh,

co vichr jeho chochol rval,

a bouří když sem zapad vzdech,

tam z věže pusté, lek se, v spěch

skráň křížem znamenal.

Pak s pluhem, jasný nastal čas,

tu s věnci dívky, s hudbou ves,

co travou pěšin táhlo as,

kde pastýř dívce v máje kvas

vrcholky smrčků nes!

Jsi otcem lesních hlubin, vstaly

bezčetné hrdě ve tvém šeru,

ve žaludech tvých které spaly,

a pak se v úhly světa hnaly

ve ducha novou sferu!

Sem v noci starý Druid spěl,

k těm patřil mocným ku snětem,

zde čaroval, zde v dumách bděl

a příšerně v noc hymny pěl

ku lidským obětem.

Jen suché témě, holá sněť,

teď v noční nebe čníš,

kol bledý měsíc svítí teď,

na mrtvolu, jež klestě změť,

propadla zmaru již.


Na smrt lorda Barona

Co naposledy jsme se viděli,

on zažil mnoho. Pět jen krátkých roků

své dílo dokonalo. Husté kštice

již sšedly mu, nic z lorda nezbývalo,

jenž z Sestu v Abyd plul. Však jeho hlas

zněl sladce posud, myšlénka jak blesk

mu z očí tryskala slov nečekajíc.

Tak seděli jsme dlouho do noci

a hovořili — šťastná hodina,

jež svedla nás! — a ráno s červánkem

jsme slézali hřbet drsných Apennin.

Zřím jasně posud, kterak zlaté slunce

svým svitem šlehlo do hlubokých strží

u cesty naší a jak cestou v horách

skrz fiky divoké a vlašské duby

se jeho pestrý průvod zatáčel,

z nich Battista byl první, v Benátkách

na stříbrem tkané mořské hladině

mu sloužil tak, až veslo odhodil,

by za ním do světa šel, jenž tak dlouho

nes čestný odznak gondolira v domě

benátských nobili, muž spolehlivý.

Pak ty, ne více v síle mládí, krásy,

ty věrný černochu, až v slední chvíli

jenž dveře jeho hlídal’s, a jenž teď

řveš bolestí skrz Missolunghi pusté

jak bloudíš ulice.

 

Opustil právě

to město slávy mořském na pobřeží,

kde z posvátného hrobu Dantova,

jak dokazuje mnohý jeho verš,

ssál nadšení, kde v luny sousvětlí

jel piniemi s úzdou spuštěnou

až oku ztratil se — zde vídal často

— neb co nevidí oko básníka? —

rytíře ducha, pekelných psů hon

a kořist, rozsápání, bujné kvasy

v děs zvrácené. Tu látku miloval,

však jiné pozděj přišly na řadu,

věž mnohá se skal štítu sražena,

kdys chlouba, pýcha rytířského věku

se vyhoupla a zmizela, býk mnohý

v jhu nebo bez jha, v krasší zatím dny

co vzpjal se jeho duch. Vše zapomněno,

ples, minulost bez mraků, přítomnost

i budoucnost tu před ním.

 

Nyní spí,

v sluch stejně zní mu hana jako chvála,

jest hluchý v smrti. Ano, Byrone,

tys odešel jak hvězda s nebe sletí

a zapadá a přec i v pádu svém

vše oslňuje matouc. Srdce tvé

však bylo ctné a velké, ctné v své zhrdě,

však z nízkých věcí, nebylo v něm nic

co podlé, otrocké. Když obraznost

bezpráví snášeného tebe hnětla,

tě nutíc k skutkům, jichž pak litoval’s,

kdož neví — jistě málokdo jak já —

jak vděčný srdcem byls, jak vnímavý!

Ne v žití šťasten, šťastný teď jsi v smrti!

Tys došel cíle, umřel’s v zemi té,

jíž roznítil se v mládí kdys tvůj duch,

pad’s v Helladě a za jak slavnou věc!

Z těch, kteří tenkrát jeli vedle tebe

si nepomyslil žádný, že tak brzy,

tak v smutku budem sedět u tebe,

že národ v smutku svoje slavnosti

na tryznu změní ve hřímání děl,

když jitro osvětlilo, smrtelného

co zbylo po tobě, přes moře, zem,

když rány zněly v počtu tvojich let,

tvých bolestí i plesů!

 

Odešel Jsi!

Jej nechte spát, jej netkněte se víc

ve hrobě jeho! Neb kdo z nás všech tady

jak on pokoušen v prvních letech mládí,

kdy nezkažený hor syn krajem těkal,

kdo jako on duch plamenný, číš jemuž

k rtům přitlačila rozkoš mnohem dřív,

než bradu jeho pokryl první vous,

kdo z nás všech mohl o sobě by říci,

že nebyl by tak zbloudil — a snad víc?


XVIII.

William Lisle Bowles

Čas

Ó čase, jenž svou jemnou ruku kladeš

na všecky trudy, každou ránu hoje,

jenž skolébáš mdlé srdce do úkoje,

a tiše zoufalé mu chvíle kradeš!

 

Tys poslední má naděj a já mním,

až utišíš mé všecky slzy žárné,

jež tekly pro mé milování marné,

že v červánky se klidně zahledím

 

Na všecky žaly, které přešly již

jak ve slunci, přes něž dešť letní splývá,

na večer pozdě samotář pták zpívá,

víc na křídlech necítí deště tíž.

Však jaký as je srdce zármutek,

jež od tebe jen doufá spásy lék!


Vzpomínka

Zpět k rodnému zřím ostrovu,

ač drahný tomu čas,

tvůj vidím úsměv poznovu,

tvé písně slyším zas.

 

Než v druži dívek naleznu

ach, podobnou ti jen,

tak mladou, svěží jako v snu,

jak mnohý prchne den!

 

Když vidí dívčí ideal

v myšlénkách duše zor,

ten obraz fantasií vzplál

odstínů měkkých vzor.

 

Chci vhroužiti se v obraz ten

v té tváře milý rys,

a v úsměv říci spokojen:

„Tu dívku znal jsem kdys!“


XIX.

William Blake

Jaru

Ty, s kadeří jenž plnou rosy hledíš

skrz jasná okna jitra k nám, ó obrať

své oči andělské na výspu naši,

sem v západ, kde tě zdraví plným sborem!

 

Vše hory mluví spolu a co mluví,

to poslouchají doly, s touhou oči

k tvým zářným praporům se točí, k našim

již prsům obrať svaté svoje nohy!

 

Sem s východních již vrchů! Našim větrům

nech slíbat vonný šat svůj, nech nás píti

dech svůj jak z rána tak i večer, vylej

své perly na kraj spráhlý, jenž tě touží!

 

Jej prsty svými vyzdob spanilými,

své polibky na jeho ňadra vtiskni,

vlož zlatý vínek svůj mu na skráň nyvou,

jež pro tebe své kštice upravila!


Létu

Ty, údolím jenž naším spěješ v síle,

skroť mohutnou šíj ohnivých svých hřebců,

stlum oheň šírých nozder jich, ty Léto

jsi často u nás rozbilo stan zlatý

a spalo pod našimi duby, žasem

líc snědá jala nás i vlas tvůj bujný.

 

Jak v stínech hustých slýchali jsme často

tvůj hlas, když Poledne na zářném voze

v hloub nebes vjelo. Teď u našich zdrojů

se posaď v údolích, v mech, na pokraji

čistého zřídla hedvábný šat odlož

a uvrhni se do šumících proudů!

Náš kraj miluje léto v jeho slávě!

 

Jsou slavní naši pěvci, kteří bijí

v stříbrné loutny, bujnější mláď naše

nad jihu pastýře, jsou krasší dívky,

jež tančit umějí. Dost máme písní

i nástrojů, ech sladkých, vody čisté

jak nebe, laurů dost, jež brání žáru.


Jeseni

Ó Jeseni, ty obtížená plody,

ty sytá hroznů krví, stůj a zůstaň,

pod střechou mou se posaď, odpočiň si,

tvůj hlas ať zazní s píšťalou mou v souzvuk

a všecky roku dcery tančit budou,

o květech zpívej nám, o plodech píseň!

 

„Své vděky poupě slunci otevírá

a láska jeho žilami již kypí,

skráň Jitra kol je ověnčena květy

a kvítím skromný Večer skráň si stíní,

až bujné Léto do písně se pustí

a mráčky květy na hlavu mu vsypou.

 

Pel ovoce jest bytem vzdušných duchů,

na lehkých křídlech kolébá se Radost

po zahradě neb do stromů si sedá.“

Tak pěla krásná Jeseň, když si sedla,

pak zvedla se, pás stáhla si, za hory

pak prchla, zlaté nechajíc nám břímě.


Zimě

Svou demantova bránu zavři, Zimo!

Tvůj sever jest, tam pochmurný svůj palác

jsi postavila v mlze. Naše střechy

ty neotřásej třeskem svého vozu.

 

Mne neslyší. Kovová kola její

hřmí nad hlubinou, odpoutala bouře

s ocele žebry, nelzc zrak mi zvednout,

neb ovládá svět celý svojím žezlem.

 

Ten strašný netvor po skalách se valí,

ty pod ním chví se, všecko tuhne pod ním

v mlčení truchlém, poslední šat země,

jejž strh jí, v ruce mrzne a s ním život.

 

Na štítech trůní hor, tu darmo křičí

v dál plavec. Ubohý, jenž s bouří v boji,

než usměje se nebe zas a netvor

ve slujích zmizí, pod Heklou jež zejí.


Večernici

Andělé večera ty s krásnou kšticí,

teď na horách co slunce odpočívá,

své lásky zažhni pochodeň a zářný

si nasaď vínek svůj, nám v lože směj se!

Nám na lásku! A shrnuv clonu nebes,

tu modrou, rosy nakap v kalich kvítí

všem, v předčasný sen, kdo zavřeli oči.

Na vodách tvých ať usne zefyr tiše,

kaž ticho třpytným okem svým a umyj

šer stříbrem. Brzo, jistě brzo padneš,

pak bude zuřit vlk a hustým lesem

lvů oči kmitnou. Pastvy našich lučin

tvá skropí svatá rosa, pak ó chraň je

svým vlivem mocným, sladká večernice!


Jitru

Ó svatá dívko, v nejčistější bělost

ty oděna, ach, otevř zlaté brány

a vyjdi z nich, šer probuď, který v nebi

spí posud, světlo ve Východu jizbách

ať vládne tebou, přines rosu sladkou,

jež vždycky přichází s dnem, jenž se budí.

Ó zářné Jitro, Slunce pozdrav, ze snu

jež probouzí se jako lovec k honbě,

slez okřídlenou patou naše vrchy!


XX.

Robert Bloomfield

Růžová Hanička

Kdys z jara u zdroje, jenž v kvítí

stem šedých křemenů si hrál,

blíž hlohu, který stříbrem svítí,

vln rej až k hlavě mé se vzpjal,

tu růžné přišlo dítě ke mně,

ó modrých očí luzný vděk!

„Jak daří se?“ mi dělo jemně

přes potok skočíc nazpátek.

 

Já viděl vodu dále spěti,

však obraz její v duši tkvěl,

žil odtud mojí ve paměti,

ji zřít, jí žehnat já jsem chtěl.

Já stih ji, mech kde bujel měkký

a tymian u našich noh,

však s kvítím mech Haničky vděky

tvář růžnou sotva předčít moh.

 

A v háji viděl jsem ji zase,

i v údolí a v houštině,

kdy bledý měsíc v zářném jase

se stápěl v mraků družině.

Ji zřím, jak v kloboučku svém stojí

a k nebi naše sliby jdou,

já uvítal ji v chatě svojí

a růžná Hanička je mou.


XXI.

William Wordsworth

Narcisy

Jak oblak, cestou já jsem šel,

jež táhne přes vrchy i dol,

tu množství narcisků jsem zřel,

vše zaplavily zlatem kol,

pod stromy, v keřích, na vlnách

kol tančily, jak vítr táh.

 

Jak nedohledných hvězdic řad

plá z mléčné dráhy dolů k nám,

bez konce plály odevšad

břeh věnčen jimi tu i tam,

jich byly sta, zde v směsici

se skláněly, jak tančící.

 

Tak vlny zahanbil jich třpyt!

Jak tančily zde o závod,

tu musil básník vesel být

rej plesný vida v tůni vod,

já zřel a zřel a nemyslel,

ký zisk jsem z toho zření měl!

 

Teď na loži když ležím svém,

půl v snění a půl v dřímotě,

jich hru před duše zrcadlem

zřim v blaživé jich samotě,

ples v srdce mé se přimísí

a to v ráz tančí s narcissy!


Jak přelud byla spanilý

Jak přelud byla spanilý,

když oči mé ji spatřily,

tak luzná její podoba

jak okamžiku ozdoba.

Jak hvězdy v šeru její zrak,

a jako soumrak vlasů mrak,

vše na ní půvab hotový

a rosný úsměv májový,

stín tančící a škádlící,

tu děsící, v ráz mizící.

 

Pak vstoupila v můj užší kruh

a byla žena též, ač duch

tak svěží ve všech pohybech

s půvabem divčím v pracích všech.

Vzpomínku i naděje zář,

vše zrcadlila její tvář

a přec ne bytost povznešená

nad vše, čím život jest a sténá,

nad lehký trud, nad žertů vděk,

bol, hanu, chválu, polibek.

 

Teď jasným okem šťastný zřím

tep srdce, jež vlá tělem tím,

jde zamyšlena v práci své,

kam přísný žití cíl ji zve,

má rozum, její vůle stálá

jest přísná, činná, vytrvalá,

bez falše, lsti, je žena pravá,

jež těší, velí, radu dává

a přec duch tichý, kol nějž vlá

zář podivná jak andělská!


Osamělá žnečka

Viz tamo děvče samotné

z hor našich statné děvče, polem

jak sama zpívá si a žne

stůj, nebo tich jdi kolem!

Tak sama žne a vázat spěje

a smutnou píseň sobě pěje,

ó poslouchej, kraj celý kol

zní jejím zpěvem, stráň i dol.

 

Tak nikdy slavík nezpíval,

by vítal chodce v zemi dálné

na oase, kde pouště pal

kdes v Arabii skalné;

ba sotva kukačky tak žaly

se plně, silně rozléhaly

ve oceanu tichý klid

až nejdálnějších od Hebrid.

 

Co zpívá tu, kdo ví to dnes?

Co tonů těch dí žalné roje?

Zda trudů zašlých lká v tom směs,

ryk zapadlého boje?

Či tyto prosté nářky pějí

o věcech, jež se denně dějí,

trud všední, starost, péče hlas,

jak bývalo a dnes je zas?

 

Ať komukoliv pěla jen

zpěv její slyším neustále,

obličej k srpu nakloněn

v své práci zpívá stejně dále.

Naslouchám dojat bez pohnutí,

ač do hor dál mne cesta nutí,

ač dozněl v uchu zpěvu spád,

zní v srdci dál mi napořád!


Motýlovi

Ó sečkej, k čemu taký chvat?

Dél trochu tady musíš stát!

Vždyť vše, co bylo dětstvím mým,

vše ve tvém zářném zjevu zřím.

Blíž ke mné! Neleť do oblak,

plá v tobě zašlý čas,

ty neposedo, kouzlíš tak

mně v srdce obrazy i zrak

můj dům otcovský zas!

 

Ó krásný, krásný čas to, ach,

svou sestru Emelinu v hrách

i sebe vidím, bez dechu

motýla honit v pospěchu.

Jak pravý lovec za ním v rej

jsem loukou divým skokem spěl

přes keř i trn, až chyt jsem jej

co ona — Bůh jí požehnej! —

se bála, střít mu pel.


Kukačce

Ó posle jara! Slyšel jsem

tvůj zpěv a cítím ples

ó kukačko, jsi ptáčetem

jsi putující hles?

 

Já v trávě ležel v myšlenkách,

v tom zpěv tvůj zazněl blíž,

a dál jej nesl k svahu svah —

teď z blízka zněl — ó slyš!

 

Ať vypravuješ údolí

o slunci, kvítí jen,

mně ve tvém zpěvu hlaholí

dnů zašlých mnohý sen.

 

Miláčku, v tomto roku též

buď uvítán v náš kraj,

Ty že jsi ptákem? — to jest lež,

mně hlas jsi, mně jsi taj!

 

Školáku zněla tvoje zvěst,

jenž naslouchal ti rád,

za tebou tisíci spěl cest

skrz keře, na strán, v sad.

 

Tě uzřít, já se naběhal

v luh svěží, v lesů mrak,

byls láska má, mé touhy žal

jen toužen, nezřen však.

 

A zase tobě naslouchám,

tvůj v trávě slyším hlas,

jak naslouchám, tu vzpomínám

na mládí zlatý čas.

 

Ó šťastný ptáku! Země zjev

se zdá být, vzdušný kraj

a sadem vil jak zní tvůj zpěv

a pro tebe jen ráj!


Nás jest sedm.

Tak prosté děcko,

dech jehož splývá, hravý sen,

jež cítí život v údech všech,

co o smrti ví jen?

 

Já potkal děvče z vesnice,

„jsem stará osm let!“

Vlas kučeravý do líce

jí hojnou kšticí slet.

 

Venkovské měla vzezření

a sprostý selský šat,

však očí lesk v svém záření

mne začal v srdci hřát.

 

„—Kolik máš sester, bratříčků?

mé dítě,“ já se ptal,

zří s žasem na mne chvilčičku —

pak dí: „Všech sedm mám.“

 

A kde jsou? — ptám se. „—Sedm nás,

zpět ona hovoří,

dva v Conway šli — to dávný čas,

a dva jsou na moři.

 

Dva na hřbitově leží již,

tož sestra s bratrem mým,

a vedle malá naše chýš,

kde s matičkou svou dlím —.“

 

— „Jak, v Conway dva že bydlí, díš,

dva na moři že jsou?

A přec vás sedm? — Dítě, víš,

to jest mi hádankou!“

 

— „A přece sedm jest nás všech“

(dá děvče v odpovéď)

„dva spí, kde stromů stín si leh

tam na hřbitovní zeď.“

 

— „Ty mateš se, mé dítě, dím,

tys živa, líčko květ,

a dva když v stínu hřbitovním,

pak zbývá vás jen pět.“

 

— „Jich hrob je snadno uvidět,“

dí děvče, „zeleň svěží

zříš z chatky ven pár kroků jen,

kde vedle sebe leží.

 

Své pletení si beru tam,

tam šat si ovroubím,

na jejich hroby usedám,

a často zpívám jim.

 

A často slunce rudý svit

když v západ zaměří,

smím s matkou svojí k nim tam jít

se svojí večeří.

 

Má sestra Hana umřela

nám první, byl to žal,

tak dlouho, mnoho trpěla,

až Bůh ji k sobě vzal.

 

Ji pochovali na hřbitově

a než luh posekán,

my na jejím si hráli rově,

já a můj bratr Jan.

 

A sotva první sníh kdy pad

klouzání zašlo nám,

tu bratr Jan již k smrti chřad,

teď vedle ní spí tam.“ —

 

— Nuž, znovu pravím, kolik vás?

když dva jsou v nebi již?

A děvče odpovídá v ráz:

„nás sedm jest, jak víš.“

 

„Ti mrtví, jsou ti dva,“ já dím.

„Jsou v nebi,“ ona vece.

Má řeč, tu snahou zbytečnou

i vykládání, vedla svou:

Ne, nás je sedm přece!


Snění chudé Suzany.

Na rohu u Wordstreetu z mlh sotva vzplane den

drozd v kleci visí, zpívá, již tři roky pták ten,

a Susana když chudá šla kolem, tady stála

a v ranním tichu písni vždy jeho naslouchala.

 

Ta jásající nota! Stesk divný na ni pad,

tu před ní rostla hora, dál vidí stromů sad,

a valné sloupy páry skrz Lothbury se valí,

Cheapsidský dole potok, jí zdá se, teče z dáli.

 

A zelené zří louky pod svahů úbočím,

v nichž běhávala druhdy tak často s vědrem svým,

a chatrč osamělou, holubí hnízdo, malou...

Tam žije, co zde pouze jest její láskou stálou.

 

A zří... jí srdce plesá! Však náhle horstva klín

a pára, potok mizí a stromy a jich stín,

víc neproudí již řeka, nepne se hora výš,

před zrakem jejím všecky roztály barvy již.


V březnu

Kohout, slyš, zpívá,

proud šumně splývá,

ples ptáků zní v sítí,

kde rybník se třpytí,

v slunci spí zelená pole...

staří i mladí

po práci pádí,

skot chýle hlavu

pase se v davu,

jak jeden celý tlum v kole.

 

Jak armada slitá

sníh se jen kmitá

tu onde polem,

dlí na suchu holém,

oráč si zahoukne časem;

radost plá v stráni,

život vlá v pláni,

obláčky se tratí,

po dešti se zlatí

rostoucí blankyt jasem.


Sloky

Bydlela stranou Dowských břehů

u nesšlapaných cest,

jich málo znalo její něhu

a nikde o ní zvěst.

 

U kamenu květ v mechu dýše

fialky, zraku skryt,

tak hvězdy svítí s nebes výše

v dál osamělý svit.

 

Neznámá žila. Těch je málo,

jimž její skon je znám,

spí v hrobě; z všeho, co tu plálo,

já pouze ztrátu mám.


Tisy

Zde stojí tis, jež pýchou Lortonu,

až po dnešní den stojí sám zde v středu

vlastního stínu, jako druhdy stál,

když davům Umfrawilla, Percyho

na pochodu ku skalným výšinám

rád půjčil střely; snad i oněm též,

již moře projeli, u Azincourtu

své zvučné luky napínali, dříve

snad ještě u Crecy a Poitiers.

Ký mocný objem, hlubý jak má stín

ten osamělý strom! Jest živá bytost

rostoucí zvolna, než by zhynout moh

a tvaru zjevu příliš nádherného,

než poražen by být moh' — Hrdější

jest v Borrowthalu bratrská jich druž,

jež spojila se v slavný, šumný les.

Mohutné kmeny! Každý žilek spleť,

jež, haďata, se spolu proplítají;

výš tíhnou, vkořeněny do sebe,

tak fantastický zjev, jenž temným zrakem

svým leká smělce. — Dóm to pilířů,

na holé kde a tmavorudé půdě,

již bouří svadlé, padajícím listím,

kde v chmurném hustých větví klenutí,

jež tmavých jahod zdobou protkáno,

pro duchy kyne o poledni kvas.

Strach, Naděj chvějná, Mlčení a Děs,

Smrt Kostlivec a Stín Čas slaví zde

v tom dómu přírody, jenž posypán

jak oltáři jest omšených skal kusy,

svou družnou bohoslužbu, v němém klidu

než lehnou zas, by proudům naslouchaly,

jež srčí v skalných roklích Glaramaru.


Z předehry

To letní večer byl. Já našel jsem

svůj malý člun u vrby přivázaný,

pod střechou skály, kde se vždycky skrýval.

Já řetěz odvázal a skočil doň

a odstrčil jej od břehu. To tajný

ples úzkostný byl. Echem provázen

hor vůkolních spěl člun můj po vodách,

a za ním jako po obojí straně

se v luny svitu táhly malé kruhy,

až v jednom proudu všecky smísily se

ve moři jisker. — Jak kdo vesluje,

rád, že to umí, cíl chce dostihnout,

ve přímé čáře, upřel jsem svůj zrak

na příkrou výšku skalnatého tesu;

jenž poslední stál na obzoru, kolem

jen hvězdy plály, čisté nebe nad vším.

To elfů člun byl, čile pohroužil

jsem vesla svá do tiché vody kol

a jak jsem zved je, plula moje loď

jak labuť létla podel proudů v dál.

Tu náhle přede mnou nad skalným tesem,

byv zraku posud ukryt, hlavu zved

jak o své vůli nový skalný tes.

Dál vesloval jsem a on rostl výš,

svou podstatí byl jako hrůzný stín,

jenž mezi mne a hvězdy sebe týčil

a s úmyslem a jako z vlastní síly

se pohyboval v taktu jako živý

a přímo ke mně. Obrátil jsem v strachu

běh člunu vesluje zpět tichou vodou

až ku úkrytu svému ve vrbách.

Zde v přístavu jsem ukryl svoji loďku

a zpátky šel jsem luční pěšinou

ve přísné dumě. Však po zjevu tom,

jejž viděl jsem, dál trápil se můj mozek,

dnů několik obrazy pochmurnými

o cizích bytostech. Nad moje dumy

se závoj zavěsil, ať samotou

ať opuštěností jej jmenuji.

Co luzné prchlo, vody jako nebes

tvar jediný mi v duši nezůstal,

ni zeleného pole světlá barva,

jen tvary příšerné, jež nežijí

jak lidé žijí, kalily mou duši

přes celý den, ba hatily mé sny.

(Kniha I.)

To byl ten hoch; vy znali jste jej, skály

s Winandu ostrovy! — Jak často večer,

když první hvězdy zableskly se nebem,

a na pahorku svahu třásly se

teď výš teď níž, — on vždycky stál tam sám

na mořském břehu o strom opřený.

Své prsty skříživ, dlaně k sobě spjal,

je k ústům zved jakoby nástroj byly,

sov nápodobil křik, aby je vzbudil,

by odpověď mu daly. — Vzbudily se

a volaly tím tichým dolem vod

na jeho hlas svým dutým povykem,

táhlými tóny, které zdály echem

se dvojnásobit jako divý zápas

jak plesný hlahol. Ale když v tom náhle

se pausa smála jeho umění,

on zastavil se v ticho naslouchaje,

tu horské bystřiny mu tichý ševel

až v srdce sáh, tu nevědomě v duši

mu trysklo vše, co viditelné kolem,

ten slavný obraz s chmurným věncem skal,

ty lesy kolem s neurčitým nebem,

jež v tichém jezeru se zrcadlily...

(Kniha V.)


XXII.

James Montgomery

Přátelé

Tak po druhu jde druh,

kdo neztratil kdy druha?

Kde srdcí pevný kruh,

kde pro vždy vazba tuhá?

By vším nám být měl tento svět?

Smrt s žitím jedno moře běd.

 

Za vírem časů kdes

za tímto dolem smrti,

kde nemá toto žití mez

jak dech, jejž zhouba zdrtí,

kde ohněm, jenž vzplá v jeden kmit,

by zhasnul v ráz, kde vzplanul cit?

 

Jeť říš nad mořem hvězd,

kde není rozloučení,

tam věčnost lásky jest

všem dobrým, v smrti snění

unáší mysl věřící

v ty šťastné sféry zářící.

 

Tak hvězda za hvězdou

se ztrácí jak sbor druhů,

až zmizí vše, leč výše mhou

den blyskne v nebes luhu;

však v nic sbor hvězdný nesplývá,

jej nebes zář jen ukrývá.


Robertu Burnsovi

Trysk nocí žití bouřlivou

jak chvějná, severní zář mhou,

však po letech se z dáli chví

jak pevná hvězda polární.


XXIII.

Walter Scott

Kolébavka synkovi skotského náčelníka.

Ó usni mé dítě, tvůj otec byl rek,

tvé matky krajem byl proslaven vděk,

a kam se jen s věží zatočí zor,

tvým, dítě, jsou hvozdy i obrysy hor!

 

Ó rohu se neděs, ať hlasitě řve,

on pouze tvé hlídače ku stráži zve,

jich luk jest napjat, jich zarudne meč,

když k lůžku ti vrahů se přiblíží léč.

 

Ó dřímej, mé dítě, však přijde již čas,

kdy ze sna tě vytrhne roh, bubnů hlas,

teď spinkej, miláčku, můžeš teď spát,

než musíš den co den bít se a rvát.


Donald Caird se vrací

Donald Caird je tady zas!

Donald Caird je tady zas!

V hory, v dol to zvěstuj hlas,

Donald Caird je tady zas!

 

Donald umí zazpívati,

horské tance tancovati,

píti, až to muže skolí,

lichotit, až žena svolí,

vědra sváže, kotle spraví,

lebku rozštípnout, žert hravý.

V hory, doly tím zni hlas:

Donald Caird se vrací zas!

 

Donald Caird je tady zas!

Donald Caird je tady zas!

V doly, hory zni ten hlas:

Donald Caird je tady zas!

 

Zajíce v léč Donald čapne,

přelstí černou zvěř a lapne,

lososa napíchne v zdroji,

ptáky srazí puškou svojí,

hajné a též strážce břehů

umí zbudit ze sna k běhu,

nikomu bych nemoh' radit,

s ním si začít, s ním se vadit.

 

Donald Caird je tady zas!

Donald Caird je tady zas!

V doly, hory zni ten hlas:

Donald Caird je tady zas!

 

Zvrátí džbán svůj v kratším čase

krčmářkou než pln jest zase,

vědí vodky prodávači,

s číškou že mu sotva stačí,

když se zpije, u sta hromů!

nevyhne se pranikomu,

ať to pán hor, kraje laird,

z cesty jde, kde Donald Caird.

 

Donald Caird je tady zas!

Donald Caird je tady zas!

V doly, hory zni ten hlas:

Donald Caird je tady zas!

 

Skříně svoje zabedněte!

Nalévárny uzavřete!

Allan Gregor co vám nechá,

Donald Caird vám vzíti spěchá:

sýr a vlnu, drůbež v síni

všecky hadry, v chlívě svini.

Na provaz a pouta hej!

Donalde si pozor dej!

 

Donald Caird je tady zas!

Donald Caird je tady zas!

Ať to šerif nezví v ráz,

Donald Caird je tady zas!

 

Donalda jak zachrániti?

Kruhy, vazby naň se řítí,

on však zmate každou léči

vyjít umí z nebezpečí,

Jako hračka okov mnohý

sjede z ruky mu i z nohy.

Chraňte stáda strání, lady,

Donald Caird je zase tady!

 

Donald Caird je tady zas!

Donald Caird je tady zas!

Neprozraď jej nikdo z nás,

Donald Caird je tady zas!


Troubaudor

Pln lásky, dychtiv po slávě

Kýs´ troubadour, jenž neznal péčí,

ku dámy svojí oslavě

jí před okny své „s bohem“ vděčí:

„Má páž mé vlasti vzdána jest,

však srdce touží k paní vzhůru,

tak v boj jdu za lásku a čest,

jak ctnému sluší troubadouru.“

 

Když s štítem spěl a přilbicí

a s harfou v ruce z brány hradu,

své krásné věren dívčici

si hlasně zpíval do úpadu:

„Má páž mé vlasti vzdána jest,

však srdce k paní touží vzhůru,

tak v boj jdu za lásku a čest,

jak ctnému sluší troubadouru.“

 

A když se rozpoutala řež,

on cestu klátil sobě směle

v tříšť oštěpů, v hrom boje též

si zpíval s koně hlasně, směle.

„Můj život vlasti zadán jest,

však srdce k paní touží vzhůru,

pro lásku na smrt v boj za čest,

to ctnému sluší troubadouru.“

 

V krvavém poli vrahy zbit

rek padl ve krvavé vřavě,

však ještě opřen o svůj štít

on zpíval umíraje v slávě:

„Můj život zadán vlasti jest,

však srdce touží k paní vzhůru,

a padnout pro lásku i čest

to sluší ctnému bohatýru!“


Jock z Hazeldeanu

„Proč, slečno, pláčeš hlasitě,

proč tak si naříkáš?

Dám nejmladšího syna ti,

jej ženichem mít máš!

Tvým bude mužem, slečinko,

buď jeho po mém kynu!“ —

Však ona stále plakala

pro Jocka z Hazeldeanu.

 

„Tvůj brzy přejde zármutek,

tvář uschne, bledá v žalu,

můj Frank je v Erringtonu pán

a lord je z Langleydalu;

on první jest, kdy míru čas

meč tasí vrahům k zhynu“ —

Leč ona stále plakala

pro Jocka z Hazeldeanu.

 

„Ty zlatý řetěz dostaneš,

ať ve tvém vlasu leží,

dostaneš psy a sokoly

a krásné hřebce svěží.

Jak honu první královna

pojedeš v lesním stínu“ —

Však ona stále plakala

pro Jocka z Hazeldeanu.

 

Chrám z rána zaplál výzdobou

na oltářích svíc řady,

kněz s družbou, ženich čekali,

rytíři, dámy tady.

Pryč nevěsta! Ji hledali,

však marně, do hor klínu

přes hranice ji unesl

její Jock z Hazeldeanu!


Dívka z Isly

Ty dívko z Isly se skály,

již mračno bouřné s nebem halí,

zda vidíš boj ten zoufalý,

jejž vede s vlnou člunek malý?

Teď v pěn se kácí řev a dým,

na vlnách tančí poznovu,

rci, nač zápasí s mořem zlým? —

Ó dívko, spěje k domovu!

 

Ó dívko z Isly, racka zříš,

mhou svítí jeho peruť bílá,

hřmí bouří severní vždy výš,

kde rodná skála by jej skryla,

proč vichřicí a vztekem vln

k skalnému pluje ostrovu?

kde trav a stromů břeh je pln? —

Ó dívko, letí k domovu!

 

Jak lodi vln se směje ples,

šprým tobě moje namlouvání,

jsi chladná jako skalný tes,

před kterým racek peruť sklání.

Buď skála, vlna, mráz a led,

vždy, dívko, přijdu poznovu,

když ne v tvá ňadra, do vln hned

se vnoří Allan — k domovu!


Vpád

Dnes poslední z býků byl hodem nám již

a poslední z lahví dnes plní nám číš!

Nuž vzhůru, vy mani, již vytaste meč!

v boj třeba vyrazit, lup chytit v léč.

 

Zrak, nedávno který se s úsměvem střet

se zrakem naším, v dol s věže teď slet,

zří do mlhy zakalen zda obrys hřív

tam ořů vzepjatých, přilb chochol kýv.

 

Jak šustí lijavec, vichr jak zní!

Jak měsíc za mraky v mlze se chví!

Tak výborně, hoši! ukrytý v mrak,

spánkem spjat vězníka nezří nás zrak.

 

Jak oři supají! Bělouš můj v před,

cval kopyt jeho zní, ržání a v let

vlá jeho hříva mi, do řeže, v kouř,

tmou veď nás, vichřicí jako blesk bouř.

 

Most již spad visací, ať roh zní již,

koně pak bodněte, dopijte číš,

hrob čestný umrlým, jež schvátil zmar,

těm, Teriot zase kdo uzří, buď zdar!


Poutník

„Ach, otevřte, ach, soucit jen

zlý severák dnes jest,

kraj celý v dálku zasněžen

a těžko najít cest.

 

To nejde pytlák, stále zvěř

jenž střílí, k vratům vám,

ač ten by v také noci šeř

zasloužil soucit sám.

 

Jsem poutník, nesu let svých tíž,

hřích pykám trestem zlým,

pro Marji, otevřte mi již,

za vás se pomodlím.

 

Odpustky od papeže mám,

ostatky svatých též,

přes moře nesu z dálky vám

tož z lásky otevřtež!

 

Ve suchém listí ku lani

se tiskne jelen mdlý,

kdo starce bouře uchrání,

kde štít v ten vichr zlý?

 

Jak hučí Etrik, jaký ryk,

tma kol a noc a led,

a já jít musím přes Etrik,

když nesvolíte hned.

 

Železná brána bez hnutí,

nadarmo buším v ni,

muž nezná lepších vnuknutí,

ač slyší pláč, jenž zní.

 

Nuž s bohem, s bohem, nedej Bůh.

až budete stár, v noc

by též vám bylo v noční vzduch

tak úpět o pomoc!“ —

 

Snil v teplých lesník peřinách,

pro vzlyk ten neměl cit,

ó bude jemu často v snách

prosince vichry znít!

 

Však běda, když vzplál zory svit

skrz mlhy Etrika,

mrtvého našel v olších snít

cizího poutníka.


Honba za jelenem

Zlomek z Panny jezerní Zpěvu I. Str. 1-17

I.

V Monanských zřídlech luny svit,

tam jelen spěl se napojit,

v Glenartney v lískách poušti skal

si brloh na noc vyhledal,

však sotva Benvoirlichu sráz

červánku zlíbal rudý jas,

již skalou, strží zaznívá,

hřmí blíž sem honba dunivá,

tep kopyt zní a rohů jek

v psů krvelačných hlasný štěk.

II.

Jak vůdce stráže na pokřik

„V zbraň! k hradbám hřímá vrahů šik!“

Tak z lože, ve vřesu, kde spal,

se rohatý král hvozdů vzpjal,

však na útěk než dal se v skoku,

střás rosu kolem se svých boků.

S korunou čelo vypíná

jak opřilbený hrdina,

teď v údol zří a bystří sluch,

teď chvilku svěží dýchá vzduch,

na povyk, jenž pad v lesní tiš

a duní sem teď blíž a blíž.

Však sotva první vrah mu blysk

v zrak číhající, skokem trysk

a rázem v houště prchaje

se v běhu pustil do kraje

a letem volným jal se hnát

do Uam-Varských pustých lad.

III.

Jak prchat kořist v dálku zřel,

sbor honců, divě zařičel,

sluj, úval, skála zbuzenou

hned v odvet zněly ozvěnou,

sto psích tu jícnů zaštěkalo,

sto kopyt koňských zadusalo,

a v čilých rohů lesní ryk

se hlasů sterých spojil křik,

ba nepřál ani klidu v spěchu

ten řev Benwoirlichskému echu.

Tu prchá srnec z lesa v pláň,

tam v houštinu se kryje laň,

a sokol z hnízda strmých skal

zrak pobouřený z hloubi slal

jak bouři, jíž zněl věnec hor,

moh stihnout bystrý jeho zor.

Však ryk a lomoz pomalu

o sluj se tříštil, o skálu,

pak mlčenlivý klid se snes

na valné hory, dálný les.

IV.

Zní slaběj loveckého sváru

hluk v hlubých stržích Uam-Varu,

kde, jak dí pověst, v slujích skal

rod starých obrů bytoval.

Než stráně slezla lovčí druž,

v zenitu stálo slunce juž,

a v cvalu z lovců nejeden

div trval v sedle unaven.

Z psů, kteří rozprchli se v důl,

z všech vrátila se sotva půl,

tak těžký boj tu ze vší síly

na strmém srázu podstoupili.

V.

Na jižním svahu hory stojí

teď jelen, v důl zří, kde se rojí

v střídavé zdobě v růžném třpytu

se v hloubi revír Menteithu,

zří bleskným okem v hlubiny,

na stráně, louky, slatiny

a zkoumá, Aberfoyl zda štít

či Lochard jemu by moh být.

Však bližší černá lesina,

jež Loch-Achray kol opíná,

a v sosen modrém sousedství

kde strmý Benvenský tes ční.

Hle, novou okřál nadějí,

step tepe v trysku rychleji,

na západ bez únavy spěchá,

za sebou psy i lovce nechá.

VI.

Byloby dlouho povídati,

jak v honu na Cambuské slati

ta řada ořů prořídla,

jak nesnáz rvala udidla,

když na svahy Benledských skal

až do oblak se lovec hnal.

Kdo v Bochastlu byl povalen,

co Teith jich zděsil rozvodněn,

kteréhož vlnou zpět i v před

ten po dvakráte jelen břed.

Jen slabý zbytek z toho davu

k Vennacharskému došel splavu,

kde v Turecký most příval bil,

za zvěří lovců pán sám zbyl.

VII.

Sám, ohně pln a v nový cval

v trysk bičem koně pobádal,

neb černý bahnem, bílý pěnou

již jelen s hrudí vysílenou

a dechem těžkým, krokem mdlým,

že moh jej stihnout zrakem svým

tu běžel. Za ním cvalem řítí

se z Hubertova rodu hbití

dva chrti, s větrem v běh se dali

do jeho stop již dopadali.

Ó jistě brzy dojdou k cíli,

neb na sáh pozadu jen byli,

však nemoh' blíž pro jejich let,

zvěř nemohla též rychlej v před,

kol jezera přes příkrý tes,

přes klest i křemen přes pařez

tak divý hon se v dálku nes.

VIII.

Zří lovec stráň tu strmící,

jezero v západ vroubící,

zde musí jelen hnout se zpět,

neb v cestě je mu skalný hřbet;

již v duchu jásá a v lup věří,

parohy okem hrdým měří,

k zlé ráně tesák zvedá v spěch

a na „halili“ sbírá dech.

Však s tesákem když nahým blíž

se hrne, rámě vzpjaté výš,

v ráz skočí zvíře vychytralé

a vrazí, odvráceno skále,

v strž tmavou, lovců i psů zraku,

a zmizí v houští u Trosaku;

ve hlubém klínu ústraní

dál spletí větví uhání,

kde s prškou chladné rosy kvítí

se z křoví na hlavu mu řítí.

Zde chrtů oklamaných štěk

poslouchá a jich marný vztek

skal echem vržen nazpátek!

IX.

Za ním se jezdec hbitě žene,

by potěšil psy oloupené;

o skálu klopýtnuv tu rázem

se oř mu statný svalil na zem,

on ostruhou a bičem pílí

v něm darmo nové zbudit síly,

však hrdý hřebec v jeho žal

natáhnuv údy — dokonal.

Tu dojat lítostí v svém hoři

pán dává s „bohem“ svému oři:„

Já nemnil, Sekvany kde břeh,

když uzdou tvou jsem poutal běh,

že horský orel, ty má slasti,

se na tvém bude těle pásti!

Buď kletý lov a kletý den

jímž's, hnědouši můj, utracen!“

X.

Od marné honby rohů hlas

psy k pánu volá nazpět zas.

Vztek v zracích, smečka utýrána

se plazí tiše k nohám pána,

jich ohon, hlava svislé jsou,

tak mrzuti se k pánu trou.

Však rohů táhlé hlaholy

dál zněly v úzké údolí,

zplašená sova povzlétá,

klekt orlů zní v to, odveta,

zvuk jakby zkypěl zvlněný,

slyš rozhovory ozvěny.

Své kroky lovec urychlil,

by druhy stih, den dokud byl,

však častěj stanul v kroku svém,

jat nádherným kol divadlem.

XI.

Mroucího slunce paprslek

přes hlubý údol rovně tek,

a každá skála, každý štít

plál vnořen jako v živý třpyt,

však nikde paprsk, lesk a nach

do hlubých slují nezasáh,

kde ve stínu se chodník mih,

kol jehlanců skal ohromných,

jež čely blesky rozbitými

tryskají hvozdy setmělými,

jak přirozené skalní valy

se tyto skalné stohy vzpjaly,

jak věž ze Sinarského sedla,

již k nebi smělá pýcha zvedla,

tu v cimbuří, tam v báň se klene

skal čelo blesky rozštípené,

co jiné fantasticky stojí,

jak v minaretů trčí roji,

jak mečety, jak pagody

ční jiné hříčkou přírody.

Však nejsou pusté tyto hrady,

koberců pěkných mají všady;

po srázných jejich temenech

kol planých růží příval sběh,

ty rosným šperkem blýskotaly,

jak praporce nad strží vlály,

co býlím, v kterém západ plál

stem barev, letní vánek hrál.

XII.

Zde planých květů bují síla,

jak příroda je rozhodila,

tu bílý hloh svou vůni dýchá,

tam šípku nach se v úběl míchá

a v úzkých rýhách skalin klíčí

fialka skromná s petrklíči,

tu lilek a tam náprstník

jak symbol pýchy, pádu vznik

tam barvou tmavou plápolají,

jak z tvrdých opuk vyrůstají,

a sotva vánek jde a mizí,

rozchvívá jivy, bílé břízy,

co osyka, dub v černém houští

svou kotev v skalnou strži pouští.

Výš, s nebem kde se skály pojí,

tam zdrané jedle tmí se chvojí,

až v mraky strou se, tísníce

své zohýbané větvice

a nejvýš bílých kopců řad,

jak světlé vlajky vidíš plát,

jež stihnout může chodce oko,

ční v azur čistý přehluboko.

Tak pustý, divoký ten kraj

jak obraz snu plál, jako ráj.

XIII.

Dál v houští kmitá hluboká

a tichá, vodní zátoka

tak těsná, divých kaček rod

že zčeřit jen moh' povrch vod.

Teď křovím jatá neprobleská,

jak v houštinu se stáčí stezka,

však brzy objeví se zase

a mnohem větší býti zdá se.

Chlum lesnatý i nahé skály

do zrcadla vod nahlédaly,

a čím víc lovec kráčí v dál,

zátoka roste v žlabu skal.

Víc neční z hvozdů skalin srázy,

spíš obehnaný strmou hrází,

se zdá to plouti pevný hrad

obklíčen vodou odevšad.

Pláň vodní víc a více vzrůstá,

v dál prchá sousední stráň pustá,

v sled každý vrchol sám ční v šeře

jak ostrov pustém na jezeře.

XIV.

Nevida stezky z úvalu,

je nucen chodec pomalu

po srázné cestě doubravou

se pustit nohou pátravou.

Po kručince a lisek dříku

on leze jako po žebříku,

až na výši se tůně celá

živého zlata otevřela,

to v podvečerních červáncích.

Loch-Katrin leží před ním tich

s výspami, svými zálivy,

s ostrovy nachem zářivý,

v něm shlížejí se hory vůkol,

jak valní obři, jejichž úkol

být stráží kraji čarovnému,

tak sklánějí se kolem k němu.

K poledni v moři plamenů,

ohromný tyčí Benwenu

a trosky skal, jež zlatem hoří,

prasvěta zbytky, do vln noří,

bok červený, skráň šedivá

se v mračném hvozdě ukrývá

co na severu v mrak se míse

Ben-an své zvedá čelo lysé.

XV.

Jak přimražen cizinec stál

na srázné výspě a křik v dál:

„Ó, jaké místo tu i tam

pro knížecí hrad nebo chrám!

Zde hrdý hrad na skály výši,

tam sídlo damské v lesní tiši,

a dál, kde lučin nádhera,

věž pošmurného kláštera!

Jak vesele by lovčí roh

na břehu spáče budit moh,

jak sladce loutna minstrela,

by v hájů ticho zazněla!

A měsíc kdyby v stříbro vln

se spouštěl v noci tuchy pln,

jak dojemně by jímal sluch

ku jitřní zvoucí zvonku ruch!

Co na ostrůvku, tam by v mžik

se vzbudil starý poustevník,

pouštěje v zvonu zaznění

růžence perly v modlení.

A loutna, roh a zvonu hlas,

by zbloudilého chodce v ráz,

v sál světlý zvaly v družný kvas.

XVI.

Zde zabloudil bych věru rád!

Však nyní žel, že kůň můj pad.

Mne musí jako eremitu

keř lesní nuzně halit v skrytu,

mně ložem bude mechu klín,

dub šumící můj baldachýn.

Co platno! Honba jak seč dravá,

k poklidu malý výbor dává.

V noc letní, v lesa zeleni

by milé bylo prodlení,

však poušť má hosty, které minout

je lépe, než krok vstříc jim šinout,

než jelena a hřebce ztratit,

hůř lupiči se dáti schvátit,

i zatroubím, snad zvuk ten zloudí

sem mnohého, jenž jak já bloudí,

z mé druže, však co los mi soudí,

vše jedno, dobrý zde mám meč,

jenž vycvičen je v každou seč.“

XVII.

Zní znovu roh, v dál ozvěna...


XXIV.

James Hogg

Skřivánkovi

Ty ptáče pustiny

bez trudu, bez viny,

jak nad nivou povzlétáš z jitra!

Ty štěstí symbole,

zdar hnízdu v údole,

být s tebou, stesk mého nitra!

 

Jak zpěv tvůj hlaholí

mrakem v les, v údolí,

na křídle lásky, síla jest v něm,

skvost rosy na křídlech,

rci, kam tvůj tíhne spěch,

zpěv tvůj má obloha, lásku má zem.

 

Nad šumnou bystřicí,

pláň i tes mlčící

dne herolde, purpur střásá tvůj let,

mračen se dotýkáš,

pod sebou duhu máš,

cherube hudby, ó spij se jí v let!

 

V nočním pak šeření

v hlubokém osení

láska tě potěší až v úsvit jitra,

zdar štěstí symbole,

zdar hnízdu v údole!

Být s tebou, stesk mého nitra!


Arabská píseň

Až přijde večer, můj miláčku, k nám,

můj mede, má hrdličko, dostav se tam,

kde měsíc plá bílý,

kde šumný zdroj kvílí,

kde v kvetoucí břeh

vln zaléhá vzdech,

stříbrný kolozpěv zvoní ti v slech.

 

Jeť láska života zdrojem i štěstí.

Jeť údolím, v kterém jen rozkoš můž’ kvésti.

Jeť růžovým sadem,

mír kde vlá s chladem,

jeť světla chrám,

v němž rajský plam,

jeť duší nejvyšší slast, kterou znám.


XXV.

Samuel Tailor Coleridge

Nápis na stepní pramen

Ta sykomora s hudbou sladkou včel,

stan, jak jej rádi měli praotcové,

kéž každá z její větví dlouho ještě

se kloní nad tu malou škebli, již

sráz skalný chrání před uvadlým listím.

Ať tento zdroj, tich jako spící dítě,

v snu dýchaje, poutníka nejednoho

svou chladnou, svěží vodou občerství!

Kéž troška písku, která tiše na dně,

nic větší nežli malé páže elfů,

tam poskakuje nezčeříc vln pláně

si tančí vírem čile napořád!

Zde soumrak jest a chládek, zde jest mech

a měkké sedátko tě stínem zdraví,

jak tento strom, druhého nenajdeš.

Zde postůj, chodče, pij zde, srdce tvoje

když čisté vin, pak jistě i tvůj duch

zde občerství se, zatím u hlavy

co vánek dýchne, včelka zabzučí...


Hrob rytířův

Kde hrob, v němž leží Arthur O'Kellyn?

Kde může hrob toho poctivce být?

na kraji zdroje, kde ční Hevellyn

u cesty větvemi břízy kryt.

Dub, v létě jenž sladce šumíval v sluch,

jenž spouštěl v jeseni listí své v luh

a v zimě se s větry severu rval,

kde stál pad a tam se břízy kmen vzpjal.

Prach kosti reka dnes,

meč jeho rez,

však duše, doufám, přišla do nebes!


Slavík

Ni mráčku ani stopy dne, jenž zhas,

ni proužek červánkový na západě,

ni pochmurné a hravé chvění barev.

Pojď, spočinem zde u starého mostu!

Zříš ovšem odsud v hloubi proudu třpyt,

leč šumu neslyšíš, tak teče tiše

v svém loži zeleně. Kol všecko ztichlo,

noc balsamická! Hvězdný když zhas lesk,

na jarní pršky rádi vzpomínáme,

jež s vůní snášejí se k svěží zemi

nám i ta rouška hvězd jest vítána!

Slyš! Slavík teď svou píseň započal.

„Tak zvučný to a tak truchlivý pták!“

Že truchlivý? — Ó bludná myšlénko!

Nic ve přírodě není truchlivého.

Snad člověk, jejž kdys zhnětlo bezpráví

či dlouhá nemoc, láska zhrzená,

štván se zdrásaným srdcem do noci,

jenž chuďas vše jen podle sebe měřil

a jemuž nejkrasší ton vždy se stal

jen písní hoře vlastního, on s druhy

svých běd moh smutné zváti písně tyto.

To mnohý básník po něm opakoval,

jenž rád se vhrouží v stavbu zvučných rýmů,

než aby raděj natáhl své údy

na kraji zřídla v mechu, v údolí

a zde by v luny svitu, záři slunce

všem zvukům, tvarům, silám živlů všech

své srdce otevřel, se nestaraje

o zpěv a slávu, která s přírody

by nesmrtelností se dělila,

věc převzácná! Zpěv jeho luznější

by udělal kol přírodu i sebe,

víc dražší lidem jako přírodu.

To nemělo však být a mladí hoši

a poetické naše dívky mladé,

jež tratí hlubé vše záchvěvy jara

buď v divadlech neb vedru tančírny,

teď musí něžně, sympaticky vzdychat

nad filomely sténající písní.

Ty druhu i ty sestro druha, líp

to známe, nechcem nikdy znesvětit

hlas přírody, jenž lásky, plesu pln

jest vždycky, všade. Slavík veselý

své slastné tony stěsná v nejrychlejší

vír hudby, stlačí je a vyvrcholí,

jak bál by se, že jarní noc je krátká,

by mohla pojmout celou jeho píseň

a ulehčit mu duši, hudbou těžkou!

Znám starý zámek ve hlubokém lese,

pán nebydlí v něm, proto hustý podrost

kol divočí, aleje zdobné zašly

a tráva s pryskýřníky roste v cestách.

Však nikde, nikde tolik slavíků,

že doma, nevěděl bych, z blízka, z dáli,

v kři, v houštině a kolem v celém hvozdě,

to hlasným tlukem láká, odpovídá

tu zpěvných potýček, pasáží jasných,

zvučného švitoru a rychlých tluků

a tiché, táhlé tóny nejkrásnější

vzduch takovými plní souzvuky,

že, oči kdybys zavřel, zapomeneš,

že není den.

 

Tam dívka spanilá

má příbytek, i krb též hostinný,

hned u zámku, jak pozdní večer skane,

(jak dívka, která cítí, tuší víc

a jiného než lesní přírodu)

se vydá v hvozd. Ta milá dívka zná

vše ptačí nápěvy. Na chvilku leckdy,

když měsíc v mraku skryl se, všecko ztichlo,

když vystoup zas, zem zbudil s nebesy

na jeden ráz, a tito čilí ptáci

v sbor jeden vypukli tu jásavý,

jak náhlý větrů van by udeřil

v sta harf eolských! Často pěla též,

co rozmarně se mnohý slavík houpal

ve větru na rozkvetlé haluzi

a v pohybu tom bujnou píseň pěl,

jak zpitá rozkoš takt si dával hlavou.

 

Do zítřka večer až, buď, pěvče, s bohem!

Též druzí s bohem! Je to krátké s bohem!

Dost prodleli jsme v blahé rozkoši,

teď k družným krbům! — Ne, tu ještě píseň!

Mne skoro nechce pustit. Miláček můj,

jenž správně ještě slovo nevyřekne

a komolí vše, když to opakuje,

jak ručku svou by k uchu přiklonil

a nataženým prstíkem by kynul

nám, naslouchat. Já schvaluji to zcela,

že soudruhem her jeho příroda.

On večernici zná, kdys po snu jednou,

(jenž zřídka bývá dětských spánků host,)

v němž bolelo jej cos, on vzbudil se,

já zděšeného odnes do zahrady

a rychle měsíc jemu ukázal.

On rázem ztich’ a nechal vzlykání,

jen tiše usmíval se, krásné oči

se leskly v slzách, kterých nevyplakal

při měsíci! Však dosti — Otec žvaní.

Však nebe jestli dopřeje mi žití,

ty písně mají zníti jeho mládím,

by doved též se těšit z půvabů,

kterými dýše noc! Nuž s bohem, s bohem,

ty sladký slavíku i druzi, s bohem!


Při pozorování květu v prvních dnech února 1796

Ty sladký květe! s bázní vyhlédáš

z rudého kmenu (nebo, podivno!

ten chmurný, drsný, zimomřivý měsíc

dech vánku vydlužil si a zří k tobě

pln touhy modrým okem!) Chudý květe!

Toť nevěrného času lichocení,

snad z skrýší severních a vzdálených

teď Sever prchá, od polů hřmí sem?

Ty smrti zasvěcený! Mám tě srovnat

snad s dívkou sladkou, která příliš záhy

v květ rozvila se, aby příliš brzy

se ztrávila svým vděkem předčasným?

Mám k bardu z Bristolu tě přirovnat,

ku květu, který sotva spřízněn zemi

z chudoby v bouři chmurné vypučel,

až sklamání a tíseň velkých křivd

jej zničila? Mám v bolném rozhorlení

tě srovnat s Polsky bědnou nadějí,

tou květinou, jež v zárodku již zdrána?

Ty sladký květe, s bohem buď, kéž tobě

los lepší vzplane, než já tušit mohu!

V zpěv tkaje tato chmurná srovnání

jsem svému já, jež hyne v muce vlastní,

svůj krutý učitel, je kdysi krad.

Dnes teplé vání slunného dne chvěje

mnou, ladíc duše slavné varhany

a mísí nejchmurnější myšlenky

s cítěním sladkým, jakby tvrdý zvuk

byl jemně hrán na něžných nástrojích.


Hymna před slunce východem v údolí Hamouni.

Máš kouzlo zadržeti dennici

na srázné dráze její? Dlí tak dlouho

ti na lbi holé, vládče Montblanku!

Arveiron s Arvou bez ustání hlučí

ti u paty, leč vznešený ty tvare

se zvedáš z moře sosen tichého

tak mlčenlivě! Kol a nad tebou

vzduch hluboký a černý, tmavý jest

jak spousta ebenu, mně zdá se, jej

že klínem pronikáš! Však hlednu znova,

vzduch domov tvůj a kříšťálná je svatyň,

již od věčnosti slavně obýváš!

Ó děsná, tichá horo! K tobě zrak

jsem upíral, až, oku stále zjevný

jsi zmizel z myšlének mi, v modlitbě

když Neznámému já se kořil jen!

 

Však ty jak sladká, svůdná melodie,

jíž nevědomky nasloucháme dál,

jsi, horo, s myšlením mým splynula,

s mým žitím, s žití tajnou rozkoší,

až duše kypíc přešla v extasi

v tvůj mohutný zjev, jenž spěl mimo mne

v svém tvaru a se vznášel k nebesům!

 

Vstaň, duše má! Ne v chvále nečinné

hold slož zde, ne jen v slzách kypících,

v myšlenkách němých, v tajném nadšení!

Vstaň, zpěvu sladký hlase! Srdce, vstaň!

A zelené vy doly, ledovce

vy strmé v moji hymnu vpadněte!

 

Ty první, hlavo, vládče údolí!

Po celou noc jenž s temnem zápasíš,

hvězd zástup přijímaje návštěvou,

ať nebem tihnou, nebo padají!

Ty duchu dennice i svítání

sám, země hvězdo růžová i jitra

ty spoluhlasateli k chvále vstaň!

Kdo tmavé pilíře tvé vetknul v zem,

tvou naplnil tvář září růžovou?

Kdo věčných zdrojů otcem tebe stvořil?

A vy, pět divých, plesných ručejů,

kdo z noci, ze smrti vás volal k světlu

z tmy ledných slují, kdo vás vyvolal

v pád vrhati se bradly černých skal,

se tříštit věčně, věčně beze změn?

Kdo vdechl vám ten život nezdolný

tu sílu, burný chvat a vztek a ples,

hrom ustavičný, věčné dýmy pěn?

Kdo rozkázal — a ticho bylo hned —

zde zaražte své vlny, mějte klid!?

 

Vy laviny, jež s čela srázných hor

jste v ohromné se strže sesuly

jak proudy, tuším na mohutný hlas

jste tiše v nejdivějším stály pádu

bez hnutí zřídla, tiché katarakty!

 

Kdo učinil vás jako brány Nebes

planoucí v lesku plné luny? Slunci

kdo velel, by vás v duhy šatilo?

Kdo živé věnce luzné modré vám

rozházel k nohám? Bůh! Ať bystřeně

jak hlahol národů zde odpovědí!

Ať ledné pláně v ohlas houknou: Bůh!

Bůh! Znětež stružky lučin plesným hlasem!

i lesní strže s hlasy, v nichž zní duše,

vždyť hlas tu mají i ty stohy sněhu

a v škůdném pádu svém hřmí dále: Bůh!

 

Vy živé květy kolem věčných ledů!

Vy plaší kamzíci kol orlích hnizd,

vy orli, bouří horských soudruzi,

vy blesky, strašné šípy oblaků,

vy značky živlů všech i zázraky

Bůh! volejte, ať pahorky jím zní.

 

Ty valná horo, která hroty svými,

jež k nebi tihnou, u noh s lavinou,

jež neslyšená řítí se, pláš vzduchem,

do strže mračen halících tvá ňadra,

ty zahlahol, ó horo závratná!

Neb jak jsem dříve skláněl hlavu svou

ve hlubé zbožnosti, teď zvedám ji,

zřím k tobě v slzách zatopeným zrakem,

jež jako mrak se zvedáš slavnostně,

vstaň přede mnou, ó vstaň a vznášej se

jak kadidla dým vždy od země výš!

 

Tvůj královský duch, mezi horami

jenž trůní, této země vyslanec,

ku Nebi, hrůzyplný velekněz

ať chmurně mlčícímu vypráví

i hvězdám všem i Slunci, které vzchází,

jak sterým hlasem Země chválí Boha!


Řádky

psané do alba v Elbingerode na Harzu.

Na břehu mocného jsem Brocknu stál,

zřel hvozd nad hvozd a vrch se nad vrch týčit

jak obraz vlnivý, jenž modrou dálkou

byl ohraničen. Pracně cestu dolů

jsem klestil dál si lesy jedlovými,

kde svěží mech se v svitu slunce třás

jak zdoba mrtvých, kam jen zřídka pad

a dutým tonem ptáka sladký zpěv.

Zde vítr, který bez ustání duje,

svůj slavnostní šum odděluje přísně

od znění vodopádů, od hlaholu

potůčka, jehož servaných skal změtí

si hnědé kůzle skáče zvoníc čile,

až tam, kde stará (jak z pohádky) koza

chví bílým vousem svým. Já kráčel dál

tich, zamyšlen, neb zde jsem objevil,

tvar zevnější, byť vznešen sebe víc,

že z vnitřního jen žití cenu má,

bez toho krásným číslem jest — však matným

a neurčité ceny, ježto srdce

zde nemá zvěsti o příteli, děcku,

krásných dívkách, naší první lásce,

o otci svém, o nejsvětějším jménu

tvém, vlasti ctná! Ty moje královno,

ty Anglie, ty bohy vyvolená,

má drahá vlasti! Touhy divné pln

jsem k západu zřel, tvoře z temných mraků

si bílé srázné tesy tvého břehu!

Ó vlasti má! Tou vzpomínkou a pýchou

mi srdce vzkypělo, zrak v slzách tonul,

ten hrdý Brocken, hvozdy, vrchy kol,

vše mizelo jak slabý, temný sen

před zrakem mým! Ten nezatracuj cit

tak lehko, cizinče, tak, jak jsem já

úsudkem ukvapeným, pochybností

vyššího ducha v muži neznesvětil,

jenž cítí, Bůh že všady! Bůh, jenž všecko

na jednu mocnou stvořil rodinu,

on otcem nám, a svět nám domovem.


Oheň, Hlad a Řež

Scena: Zpustošený kraj ve Vendée. Hlad obnažen leží na zemi, k němu přistoupí Oheň a Řež.

Hlad:

Kdo, sestry, ó sestry, poslal sem vás?

Řež (k Ohni):

Můj v ucho mu to pošeptá hlas.

Oheň:

Ne! Ne! Ne!

Ó slyšte, duchové, duchů zvěst,

ta zpráva v pekle svátek jest!

Ne! Ne! Ne!

Jen zvěděli o něm z řeči mé,

a všecky duše, všickni zatracenci

tam v pekla jícnu, v šíleném věnci

se shlukli, v ruce vesele tleskali

a dál mne nedbali,

však ohlasem zněly pekelné skály

a strže, jak se smáli!

Ne! Ne! Ne!

Ó slyšte duchové, duchů zvěst,

ta zpráva v pekle svátek jest!

Hlad:

Jen tiše šeptni to uším mým

jak tuchu toho, o čem vím.

Řež:

Z čtyř písmen jeho jméno, slyš![1]

Je tušíte?

Oba:

To týž, to týž!

Řež:

Já kradí jsem z doupěte vystoupila,

a stalo se; já lidskou krev jsem pila,

kde mrtvol řada třistatisíc byla.

Oba:

Kdo zavinil to, víš?

Řež:

To týž! to týž!

Z čtyř písmen jeho jméno, slyš!

On pustil mne a hallo! křik,

jen za to jemu čest a dík!

Hlad:

Dík, sestro, dík! Voj reků pad,

jich ženy a děti měly hlad,

já v dýmném poli boje byl,

a hnáty a lebkami rachotil,

já vlky chtěl, krkavce zaplašit

a hltavé buldoky — nechtěli jít.

A tak jsem prch’, já nemoh’ zříti

jich hodokvas. V tom děsné vytí

mi padlo v sluch a znělo blíž,

skulinou v horskou zřel jsem chýž.

Co zřel jsem, čí o tom potucha?

Oba:

Mně, bratře, šeptni to do ucha!

Hlad:

Hoch ležel na těle své matky mladém,

a tu jsem oba zaškrtil hladem.

Oba:

Kdo zavinil to, víš?

Hlad:

To týž, to týž!

Z čtyř písmen jeho jméno, slyš!

On pustil mne a hallo! křik,

buď za to jemu čest a dík!

Oheň:

Já, milá, z Irska přicházím,

tam pole a ploty požár a dým.

Na západu slunce neplálo tak,

a den když ztajil noci mrak,

jak tudy jsem jel a bez dechu hřměl,

na bocích pěst, leb jsem schýlenou měl.

Ó byl to veselý požitek!

zřít nocí prchati dobytek,

jak divý žár kol řádil,

tryskem stále větším pádil.

Při světle hořících stájů a chat

tak mnohý nahý rebell zastřelen pad’,

v plamenech zaplál domů celý řad,

a s praskotem střechy se hroutily v pád,

jen bab škoda nebyla, jež klely,

churavé na ložích řvaly a mřely.

Oba:

Kdo zavinil to, víš?

Oheň:

To týž, to týž!

Z čtyř písmen jeho jméno, slyš!

On pustil mne a hallo! křik,

buď za to jemu čest i dík!

Všickni:

On pustil nás a hallo! křik,

kde proň je čest a kde proň dík?

Hlad:

Vždy moudrost přijde, kde není co jíst,

já hledat chci davy a davy všech míst,

až vzteku všech překypí číš,

až chytne jej i děti jeho nenávist!

Řež:

Úd po údu mu trhat musí, slyš!

Oheň:

Jste nevděčníků stará změt;

tak pro vás mnoho udělal a teď

tak splácíte mu málem? Každý hleď!

Měsíců dvacet — schvátiž mne zloba! —

on nadháněl kořist pro vás jen oba,

a hodina stačí teď pro váš chtíč

za práci osmi let? Ó pryč! ó pryč!

Já jediný jsem věrný mu dost,

chci držeti jej pro věčnost!


XXVI.

Robert Southey

Bitva u Blenheimu

To v letním bylo večeru,

kdy u dveří své chaty

po práci starý Kašpar sed

si v slunce západ zlatý,

co vnučka jeho Mina malá

si na trávníku vedle hrála.

 

Tu bratr její Petříček

sem cosi valil k hraní,

to bylo velké, kulaté

to našel, zdroj kde v pláni.

Co kulaté to hladké velké,

se ptal, co našel v říčce mělké?

 

To starý Kašpar hochu vzal,

jenž zdiven naň se díval,

Hleď, to jest lebka, hochu můj,

a vážně hlavou kýval.

Těch chuďasů zde mnoho zbylo,

když velké vítězství zde bylo.

 

Já v zahradě jich našel dost,

tam hromady jich leží.

Já vyoral jich často víc

ve polní hroudě svěží.

Tam sta a sta jich zemi krylo,

když velké vítězství zde bylo.

 

„Jak stalo se to, pověz nám?“

Petříček dí jak divý

a Minka oči otvírá

a čeká steré divy.

„Tož s námi sděl ten zápas celý,

proč bili se tam, proč tam mřeli?“

 

A Kašpar: „Kdo byl Angličan

Francouze v útěk stopil,

však proč tam tak se vraždili,

jsem dobře nepochopil,

leč co tu vojska, přisvědčilo,

jak velké vítězství to bylo.

 

V Blenheimu otec můj byl živ

u malé řeky břehu,

chýš spálená až v základy,

on na útěku, v běhu

i s ženou, dětmi, v bitvy vřavě

ni úkryt neměl svojí hlavě.

 

A mečem ohněm šírý kraj

kol spustošen byl celý,

a mnohá matka podlehla,

a mnohé dítky mřely,

však to se vždycky přihodilo,

kde velké vítězství kdy bylo.

 

A pohled na to bojiště

děs, hrůzu hnal mi v tváři,

ta spousta zlá, jich tisíce

kde hnily v slunce záři,

Tak na vlas vždy se přihodilo,

kde velké tak vítězství bylo.

 

Vévoda z Malbro slávu měl,

s ním Eugen, princ náš milý!“

— Dí Minka: „Notný práce kus

zde oba postavili!“

„Ne, dítě,“ starci z úst se lilo,

„to velké vítězství jen bylo.

 

A každý pluk ctil vůdce ty

již tak to vykonali.“

— „Však jaký z toho všeho zisk?“

se Petříček ptal malý.

— „Mlč, kluku! Nevím, však to dílo

vím, velké vítězství že bylo.“


Inchcapské skály

Tak tichá voda, tichý vzduch,

koráb i mužstvo — ani ruch,

plachta se nepohnula v stranu,

příď klidně trčí v oceanu.

 

Bez pěn a hluku, ani hles,

jdou vlny přes Inchcapský tes,

jich lehký příboj, lehký sklon

Inchcapský neprobudí zvon.

 

Z Aberbrothoku opat vznes

zvon záchranný na skalný tes,

na sudu v bouři ten se chvěl

a výstrahou dutě plavcům zněl.

 

Když příboj přikryl skalný sráz,

výstražný plavci slyšán hlas,

tu blízko útes vytušili

a opata čin velebili.

 

Ve plné slávě slunce dnes,

vše jedna radost, vzruch a ples,

ve vlnách racek s křikem znik

a samý ples byl tento křik.

 

Sud zvonu z dálky v zeleni vod

se tměl a tměl jak černý bod,

pirat sir Ralph stál na palubě,

bod černý zřel vod ve obrubě.

 

Vším cítil jara mízu vlát,

on hvízdal, zpíval, cítil plát

hruď rozkoši, jež kol se hostí,

však u něj byla zlotřilostí.

 

Zrak upřen na Inchcapský sráz

křik: „Odražte mi člunek v ráz,

až k zvonu já si vyjedu,

cos opatu tam vyvedu.“

 

A loďka vjela mezi skály,

k Inchcapským tesům veslovali,

sir Ralph se s člunu schýlil v let

a od sudu zvon odříz hned.

 

Zvon klesl v hloub — to dutý sten,

vír sperlil se, tříšt splaskla pěn,

děl Ralph: „Kdo objede ty skály,

ten opata víc nepochválí.“

 

Ralph pirat odplul na to v dál

a dlouho mořem harcoval,

a bohat lupem hojným v běh

loď obrátil, kde škotský břeh.

 

Mhou hustou vše se zakrylo,

ni slunce vidět nebylo,

den ke dni vítr fičel zlý,

až jednou večer utich mdlý.

 

Na palubě stál loupežník.

Kde zem? Zrak tmou mu nepronik.

Děl Ralph: „Brzy se rozsvítí,

již měsíc musí vyjíti.“

 

Děl jiný: „Neslyšíš vln vzdech,

je blízko, já bych tušil břeh.“

— „Kde nyní jsme, mně těžko říci,

však rád bych slyšel teď zvon znící.“

 

Nic neslyší, jen moře vře,

bez větru jedou v proudů hře,

až s třeskem do skal koráb kles,

ó, Bože, Inchcapský to tes!

 

Sir Ralph tu zří, že vše to tam,

v zoufalství klne sobě sám,

proud vln sem vniká — marný boj!

loď sjela s hlukem ve příboj.

 

A smrti slední ve zápas

on slyšel dutý zvuk a hlas,

jak pod vodou by v dutý ston

ďas rozhoupal Inchcapský zvon.


Cesmina

O čtenáři! Zda pozorovals jen

cesminy kmen?

Co pozorný zrak můž tam čísti

na hladkém listí,

jež vtipně srovnáno jest v lad,

že zmate to i atheisty spád?

 

Viz dole jako trní hustý plot

jen osten, hrot,

že stádo žádné, ať se jak chce blíží,

mu neublíží,

kam nedosáhne, tam list na vše strany,

se hladký rozvíjí a bez ochrany.

 

Zrak zvědavý se při něm zastaví,

strom vypráví

mi moudrost, jíž se rád vždy řídím.

V něm symbol vidím

i látku k pisni rozmarné, jež skromně

snad prospěje i potěší i po mně.

 

Tak na zevnějšek mnohým často sám

se drsný zdám

a nevlídný, vetřelců drzá chasa

když sny mé drásá,

však v kruhu přátel vlídný jsem a sladký,

jak cesminy list ve výši je hladký.

 

Nechť zvykem mládí zbujnost, pych a vzdor

ve mnohý spor

mne zavedly, však hledím denně v žití

se stále umírniti,

bych v stáří aspoň měkký byl a sladký

jak cesminy list ve výši je hladký.

 

A vše když v létě stromy, kam jsi hled,

jsou lesk a květ,

cesminy list jak jejich v jara plese

tak neleskne se,

až v pozdní zimě teprve nám sladký

jest její tmavý zelený list hladký.

 

Tak rovněž v mladosti své dnech

ve kruhu všech

chci tichý, vážný, zamyšlený státi,

vše vážně bráti,

by pozdní věk můj vlídný byl a sladký

v své písni zelený jak ten list hladký.


Hannah

My zeleným a dlouhým šli jsme plotem,

tu průvod pohřební. Ten nebyl zde

číms všedním, v ulicích jak města bývá.

My zůstali stát a my ptali se,

kdo nesen k hrobu. Odvětili nám,

že dívka venkovská to, v osmnácti

jež dlouhých měsících zde strádala

se trávíc zvolna, smrti hodina

že byla vítána jí. Šli jsme dál

do družné společnosti, kde čas ubit

byl marným hovorem, jenž mře a vzniká

bez každé stopy. Pozděj večer byl,

když domů jsem se vracel, vzduchem táh

van chladný a šer matný, lidský zrak

jenž v nitro obrací. Já dlouho ještě

jsem slyšel umíráčku temné rázy

sem z údolí, já na mrtvou jsem myslil.

Já ptal se, — smutný poznal její osud.

Bez chotě nesla mateřské vše péče

a ten, jenž v lásce měl jí blízký být,

byl v šírém moři. Opuštěná bídně

všech byla pošklebkem a jméno její

hrou jazyků zlých. Horší stih ji žal,

že zapomněl ji, jejž tak ráda měla.

Jen jednou psal jí. Však to kapka jedva

v číš bolů jejích byla, jediná

a list když přišel jeho rodičům,

nic nebylo v ném o ubohé Hanně,

a bylo-li cos, bylo chladné slovo

a trpčí nežli mlčení. Tak žila,

se trudíc pro své dítě pracovala,

ba na smrtelném loži zvedala

mdlé ruce ještě, aby mohla plésti,

až seslábla. A stará její matka

vše pro ni dělala, co láska žádá,

se dřela na ni prací klopotnou,

ač sotva vydělati byla s to,

co život stojí, nemoce a bol.

Tak ležela na lůžku chudiny,

jsouc celá utrápená dlouhým trudem,

jenž srdce rval jí; příliš slaba byla

též láska, pro dítě již chovala,

by mohla dát jí výraz, před děckem,

kterého mohla potěšit ji láska,

jak cizí prchala. Tak zvolna cizí

se stala všeho světa okolnostem

a těchou bylo jí jen chladné lože,

v němž dojdou klidu vždy, kdo trpící.

Tak ležela v svém sledním domově

a všecko přešlo, zármutek i nemoc

i srdce trud i hanba s lítostí

své dílo dokonaly. Hoši míjí,

když na hřbitově hry své provádějí,

ten čerstvý hrob, než tráva na něm vzroste.

Zem brzy prokáže mu tuto službu

a nikdo, bezcitný kdo šlape trávník,

na bolů nemyslí svět spící tady!


Růže

Tu růži šetř mi, Editho, — snad žije,

svit cítí slunce, pije osvěžená

snad rosu noční. Jemnou nervi rukou

jí nitky života a neboř jí

cit bytí! — Nevěřící, usmíváš se?

Pojď, k díkům chci si tebe zavázat,

zvěst vyprávět ti z časů minulých,

neb v legendách se vyznám důkladně,

když necháš žít ji. Byltě jednou čas,

kdy tato nejsvěžejší z květů byla

na šíré zemi. Ty jsi neslyšela,

kým zázrakem se tyto vonné lístky

v nach otevřely slunce paprskům.

V Bethlemu žila dívka židovská,

ta slula Zillah a tak slíčná byla,

že chvály její plná byla Juda,

kdo její tmavých očí viděl třpyt,

v nichž duše svítila a jaká duše

v tom plála mírném ohni, zastesk sobě!

Ni v samotě, ni v davů tlačenici

víc její vzpomínky se nezhostil,

šel za ním ustavičně obraz její

zrak poutaje a naplňuje hruď.

Však běda mu, co láska nevěděla,

jen hluboký žár zbožné horlivosti

ovládal všecky pudy její duše

a spojoval je pouze v lásce k Bohu.

Vzdech, úděl mužů všech jejího kmene,

zněl nadarmo a přece všickni ctili

ctnost přísnou naděje jich ničící.

 

Jen jeden zlý byl, chlubný, ješitný,

jenž zřel ji, chtěl ji a pak zoufaje

jí nenáviděl. Okem smyslným

na tváři její tkvěl, až hněvu vzplání

jí dalo nový čár, žár větší jemu.

Jej bála se, bylť drzý jeho pohled

a tahy jeho nesly zjevný ráz

hamižné surovosti, bála se,

čím burácí hněv uražené pýchy,

jenž tahů jeho bledý, lživý úsměv

políval divým ohněm. Nadarmo

se nebála, přísahalť Hamuel,

cti její kladl skryté nástrahy,

zlou pomluvu on šířil uměle,

jež rychle šířila se, najdouc víru,

jak Zillahy zrak v chrámu k výšinám

se točí plana svatým vytržením,

plá mnohému, jení jeho blesky zná

a vidí jiným citem oživené.

Jak lehká věc to, hráti na svatou,

za jasného dne celým před zástupem,

však oči všech se nocí zavírají

že její život v jádru špatný jest

a trestu hodný.

 

Hanba, hanba tomu,

kdo lehce víru zlým dá jazykům,

již ničí pověst jiného. Zlý klep

byl sotva slyšen, opakován hned

a víra dána mu. Neb Hamuel

lstným spádem sehnal mrzké toho zdání,

že vina byla těžkou, tak že na smrt,

smrt ohavnou ctná dívka odsouzena.

 

Za valy města pusté bylo pole,

to místo děsu, na němi zločinci

šli na smrt. Vztýčena tam hranice

a hořlavých tam látek nakupeno,

jež usmrtiti měly nevinnou.

Ji opustil Bůh, zdálo se, i lidé.

Dav Bethlemských stál kolem, spoutanou

zřel Zillah u kůlu, jak snivý zrak

ku nebi vzpíná v tiché zbožnosti,

o vině její začli pochybovat.

Pln jiných myšlének však u kůlu

stál Hamuel, jej divá vášeň svedla

až sem, však city nové, neobvyklé

v něm hnuly se, ty první muky hrozné,

zbuzené viny, předzvěst bědy Pekel.

Zrak Zillahy, jenž těkal do kola,

pad náhle na vraha a okamžik

tam utkvěl, ba do jeho duše vnik

jak dýka, zanechal tam hlubé rány,

jichž nelze zhojit. Svědomí! Bůh v nás!

Ni v chvíli slávy lotra nešetříš

ni v chvíli smrti ani v chvíli hanby

před zbožným neprcháš! — Hle, pochodeň!

Jdou ke kůlu již — stůjte, zaražte!

a zduste plameny! — Ne, vystupují,

výš tryskají a výš až k nevinné

trpící dívce! — Bože, zachraň ji,

Však běda, požár vzmáhá se a šíří!

Bůh posýlá svůj dech, před jeho váním

žár choulí se, vše jeho plameny

se náhle rázem v jeden pojí blesk,

jenž dlouhý Hamuela zachvátí

a zničí jediného. Davů křik

zda slyšíte? — Však větší vizte div!

Kůl klíčí, větve má, ty v stinné loubí

ve tísni svěžích listů, rosných poupat

se klenou nad dívkou, kol růže kvetou

a poprvé, co lidstvu ztracen Ráj,

vzduch edenskými plní vůněmi.


Vítězství

Slyš! Zvonů kostelních jak hromný zvuk

se veselého ucha dotýká!

Dnes přišly zprávy velmi radostné:

Dvě statné lodě utkaly se v boji,

to děsný boj! To útěk zoufalý!

Však zprávy dobré jsou a radostné.

Zas zvítězila stará Anglie!

Den slávy nový moře vládcům vzplál!

A ti, kdož padli, padli pro svou vlast,

své chvály mají řádky prchavé,

jsou zapomněni pak....

 

V těch slávy dnech

pad’ také muž, o jehož temném jmeně

zvěst skvělá dějin žádná nehovoří.

Mír této čácké duši! V seznamu

všech obětí čta jeho jmeno, Bohu

jsem děkoval, že neznámý byl mně.

Však pozděj’ zvěděl jsem, že tento muž

z těch byl, zákona které násilí

od ženy, děcka, domu odtrhlo,

jež prací živil svou. Však on byl muž

ryzího srdce, miloval svou choť,

byl otec pečlivý, jenž z žoldu svého

své miláčky ve dálné vlasti živil,

a v noci často hovoříval o nich

na tiché palubě, s tím kamarádem,

jejž míval rád. — O štěstí doma mluvil,

i o setkání, Bože! hodině,

až jeho srdce, mužné jeho srdce,

jak srdce děcka celé překypělo

nejměkčí láskou! Budiž véčný mír

té čacké, statné duši! Najednou

a milostivě přišla kule smrti,

neb přišla náhle drtíc, nenechala

mu času k vzpomínce těch, jež měl rád.

Teď v klidu odpočívá na dně moře.

Jich těšitelem buď, jenž’s přítel vdov!

Věř, nikdo neví, jaký chladný mráz

jí všecku v srdci stavil krev, hnal zpět,

když první o boji zvěst uslyšela;

a nikdo neví, s děsnou nadějí

jak slyšela číst jmena všech, kdo padli,

a nikdo neví, a byť věděl, sotva

dbát bude toho, s jakou láskou v duši

a s jakou úzkostí na děti hledla

i toho na obraz, jenž byl — dnes není.

Ó Bože, ty, jenž vdov jsi přítelem,

buď také těšitelem jejím, Pane!


Stesk chudých

„A co lid chudý naříká?“

kdys boháč se mne ptal.

„Pojď, vyjdem spolu,“ pravil jsem,

„bych odpověď ti dal.“

 

To večer byl, sníh v ulicich

a kolem tuhý mráz,

my v teplých šatech upjati

a přec jen záblo nás.

 

Tu přistoupil k nám starý muž,

vlas řídký, bílý měl;

„Co venku v zimní noci chceš,

co zde?“ já k němu děl.

 

„Je ovšem zima,“ pravil mi,

„leč topit nemám čím,

tož venku žebrám podvečer

o soucit hlasem mdlým.“ —

 

My bosé dítě potkali,

cár, díra jeho šat.

„V tom chladném větru, co tu chceš?“

jal hned jsem se ho ptát.

 

I dělo: „Doma v bídě zlé

jest všeho potřeba,

na loži otec — poslali

mě žebrat o chleba.“

 

Na rohu žena seděla

ve pusté ulici,

na zádech děcko, u prsu

pak druhé plačící.

 

„Co v pusté noci děláš tu,

kde mrazný vítr tak?“

by ztichlo, k děcku na zádech

svůj obrátila zrak.

 

Pak děla: „Muž je vojákem,

já šla mu „s bohem“ dát

a nyní do své farnosti

se musím dožebrat.“

 

My smavé děvče potkali,

šat volný, schýlen zor,

ta začla s chodci nočními

hned smělý rozhovor.

 

A já se ptal: „Co svedlo tě

až v tuto bídu sem,

ku hanbě, zmaru, v pozdní žal?“

i řekla: „Chudá jsem!“

 

Já k boháči se obrátil,

jenž zamlklý tu stál:

„Proč chudý lid si naříká,

z těch každý zvěst ti dal!“


Svatý Romuald

Kdys, nevím víc to nazpaměť,

však víc to bude než sta let,

na hospodu kýs Francouz zaklepal;

jej krčmář vyšel uvítati,

to, ono začal povídati,

neb cizince již z dřívějších dob znal.

 

Tu ptal se cizinec:

„Nu, řekněte mi přec,

živ svatý Romuald v své chýši, či již zhas?“

— „Ne, opustil on oveček svých davy,

jej nezřel jsem víc, jak jsem křesťan pravý,“

děl krčmář, host co zdiven hlavou třás.

 

„Ach, jak vynikal nade všemi!

Tak svatých málo na šíré jest zemi!

Dnů celých třicet nosil košili

v počasí každém, v noci, ve dne stále,

prach s popelem, to pravím k jeho chvále,

on věděl, sotva by ji zbílily,

na déšť ji pověsil na krátký čas

a pak ji oblek zas.

 

V své lesní celi divě rval

se často s ďáblem, konal pravé divy.

neb satan zrovna jako Turek divý

do něho pral,

a boj ten stejnou mocí

se táhl přes den, nocí

až často v jitra jas,

on berlou pral jej s křížem, rohem ďas.

 

Tu oheň chrlil satan — samé vzteky —

jak svatý Michal by to před ním stál,

co světec stále slal

v srsť jemu svaté vody celé řeky.

Kam pohled v celi pad, byl kouř a dým.

Tak denně šlo to, svatého až tvář

na žluť a čerň zbarvila síry zář

a smrděl při tom! — Jak? já pane, vím!

 

A jak své tělo usmrcovat znal!

Když dával někdo kvas,

on přišel sice v čas,

zhled všecky lahůdky a potom prál:

 „Ó bříško, břicho!

dnes chtělo bysi labužiti, vím,

však nelze, já ti dím,

jdi k chlebu, vodě hezky domů, ticho!““

 

Leč cizinec dí: „Jak se stalo jen,

že opustil kraj, kde byl tolik ctěn?“

— „Nu,“ pravil krčmář, „to vám povím rád.

Zde vzali sobě lidé do hlavy

mu neobvyklou poctu prokázat,

leč on, nepřítel každé oslavy,

jak pochopíte, všecko snésti moh,

jen to ne — a tak v noci kdys vzal roh.“

 

„A jaká pocta byla to?“ host ptá se.

Od krčmáře hned dozvídá se:

— „My myslili, že můž’ nám vale dáti

a v cizině že můž

být pochován ten převýborný muž,

tu, bychom si jej zajistili,

my opatrně sobě usmyslili,

ostatky jeho bysme mohli míti,

jej přes noc jednou — zaškrtiti.“


Vodopád Lodorský

Jak stéká voda v strži u Lodoru?

Tu běží a stkví se,

tu leží a tmí se;

s vřavou se snáší,

kouří a práší;

řítí se v spor, zápas a vzdor,

a zuří, se chmouří

a kouří a bouří

skrz slují a skalin sbor.

 

Skáče, se vine,

leze a plyne,

vzdme se a tryskne,

v krůpějích pryskne,

víří a syčí,

stříká, se vztyčí,

točí se, kvičí,

ráz a ráz

chytí se, zřítí se

znovu a zas.

Zápas to smělý,

pohled to skvělý,

v huku a zticha srdcem se míchá,

každý sluch závratí zmámí ten hlas.

 

Břeh nechá, v dál spěchá,

a stoupá, se houpá

a svítí se, třpytí

a víří, se šíří,

a syká a stříká

a leskne se a bleskne se

a chvěje se a rozdme se

a v boji se dvojí

a kmitá, se splítá

a vaří se, sváří

a míhá se, zdvíhá,

a hlučí a zvučí

se vlní, sluj plní,

se kříží, v hloub hříží,

se valí, hřmí v dáli

a v dešti jen třeští;

se ježí a běží

a cupá a supá

se čeří a vzpeří

jak v křeči teď ječí

a mumlá a bublá

břeh lehtá, se řehtá,

se dělí a celí

a kvílí a šílí

a skočí, se stočí,

se sbírá a zmírá

a ve hřmění se rozpění.

 

V skal srázy se srazí a plazí

se honí a roní a zvoní,

se smýká a bliká a mžiká,

se kroutí a hroutí v své pouti,

zrak šálí, se kalí a valí,

se dvojí a pojí a rojí

a mručí a bučí a skučí,

v skal zášeří se hašteří a láteří.

 

Se skvěje a směje a leje a chvěje

a pílí a střílí, ku cíli se chýlí,

se splítá a hbitá, se kmitá, v prach lítá,

se krouží a ouží, v hloub hrouží, výš touží,

zpět kráčí, v před kvačí a v pláči se tlačí,

tu těká, tam čeká, se smeká a stéká

a z blízka v tes tříská a píská a výská,

v břeh ztápí své tlapy, hřmí v slapy, zem skrápí,

v té práci se kácí a zvrací a ztrácí

se hádá a spřádá a skládá a padá.

 

Ve věčnou vádu ve hluku a spádu

oku i uchu svou zjevuje vládu,

se všech stran v sporu, v mohutném sboru

stéká tak peřejí val u Lodoru.


XXVII:

Robert Tannahill

Zda-li již, Maggie, spíš?

Zda-li již, Maggie, spíš?

zda-li již, Maggie, spíš?

otevř v ráz, děsný hlas

zda slapů ďábelských neslyšíš?

 

Černá, deštivá je noc,

ani hvězdy na obzoru,

hromů dost a blesků moc,

chladné větry skučí v sboru.

 

Vítr úpí v děsném jeku,

vrby kvílí nad rybníkem,

dveří mříže skřípá v skřeku,

sova skuhrá děsným křikem.

 

A mně nelze křičet víc,

neb tvůj otec dřímá vedle,

mrazný vítr šlehá v líc,

otevř, dobré děvče, hnedle.

 

Otevřela, vešel on,

mokrý na zem hodil plaid.

„Za mnou dešt a větru ston,

Maggie, jen když jsem tu zpět.

 

Jen ty když, Maggie, bdíš,

jen ty když, Maggie, bdiš,

co nám hrom, štkavý strom,

sov skřek, zde v skalách ďáblů skrýš?“


XXVIII.

Walter Sabate Landor

Idylla z Fiesole

Zde, Jaro kde se vrhá jedním skokem

ve silnou Léta náruč, v které zmírá,

kde proudí z rána, na večer i v noci

dech vánku, lýru ždaje, by s ním hrála,

jemnější vzdechy, nevědoucí samy,

nač čekají, kde dýší u zdi staré

pod stromem oranžovým, jehož vyšší

by květy mohly ukázati nižším,

jak luzně dole Fiesole leží;

co o pár kroků dál já zamyšlený

jsem naslouchaje dumal, svými šepty,

svým kýváním, svým pučením a vzrůstem

co as mi říci chtějí, od zahrady

sem hezká dívka šla a lesklé plody

v klín sbírala. Já slyšel šustit větve,

však mnil jsem: koza to, neb skot neb mezek,

a chtěl to zahnat, nebo sladké vůně

dum sladších rychlými jsou prostředníky,

kolébkou, kojnou matné paměti,

jež nejlepší, co má, vždy bez nich ztrácí.

Mně nosí zvěsti mládí, písně lásky

a vždycky bylo přání mé i vůle,

by volně žily květy, volně mřely,

až jejich duch povolá jejich duše

do sester středu na jich rodném místě.

Já růží netrhám, na horské stráni

fialky hlavinky můj dech se dotkne,

však neublížím jí a svatý kalich

lilie čisté nedotknutý, jistý

v mé dlani dlí, neztratí prášek zlata.

V tom světlo zřel jsem, kterak třpytné listy

víc zjasnilo, zřel slíčnou páž i líčko,

jež plálo oka žehem, jež kol páslo,

zřel šedý střevíček, v něm nohu malou,

výš vzpjatou, ne však dost pro ždanou haluz.

Já sklonil snět jí a natrhal květů,

jichž doba tu, je poranily včely

a s těžším křídlem ptáci proklestili

si cestu k nim, pak lup svůj sešlapali,

z nich drobily se mnohé nerozkvetlé

již chrastily, na stonka škeble měly,

jak volný květu list je tvoří, pevné

a lesklé, bílé jak sníh, jak sníh bílý,

jejž nevidělo oko ani slunce.

Leč každý, ode mne jejž v šat svůj vzala,

byl krásnější než první, ona vděčně

to tvrdila, chtíc uznat snahu moji.

— Ten nejkrásnější najdeš ty! já pravil.

— Ne, tento květ jest spanilý a luzný,

zas ona děla mně jej podávajíc.

Měl jsem se zadívat naň, či jej vzíti?

Já nevěděl, ni ona, však jej vzíti

být mohlo nejsladším zde rozluštěním.

Já neodvážil dotknouti se květu,

jak ona sama byl tak svěží, plný,

z nich nejzralejší; dech ji mohl zlomit,

ji, jež tak čistě kvetla nedotknuta,

zpět vzala květ, však nenalezla pasu,

by přitknouti jej mohla na svá ňadra,

dost nerada jej k druhým položila.


V den svých 75tých narozenin

Já s nikým nepřel se, mně nikdo za boj nestál;

já umění měl rád a hned pak Přírodu,

na ohni života, já ruce hřál si. Přestal

teď plát a klesám již — jsem hotov k odchodu.


Vážka

Dí kněži s básníky, že život snem;

já krásnějšího bych si nepřál věru,

než ležet v bezu chladném, vonném šeru

neb šumné vrby řeky nad břehem,

jenž pln je nauk, vážka těkavá

bez trudů jak já kde se toulává.

 

Dík, moucho královská, jež nachu žeh

máš na přilbě a sítě na křídlech,

za rozmar, jímž lhostejně opouštíš

lilijí vodních zlatem tkanou číš,

že navrací se vždy tvůj ke mně let,

by zrak tvůj, co jsem tady napsal, čet.

Věř, čtenářů mých víc je mnohem,

jichž zrak než tvůj spjat tvrdším rohem,

a duše těch by pro všecky měla žít,

tvá skanout v řeku — mrtva být?

Královská moucho, Bůh to odpusť všem,

kdo takovým jsou hrdí nesmyslem!


S bohem Italii.

Dí kněži s básníky, že život snem;

já krásnějšího bych si nepřál věru,

než ležet v bezu chladném, vonném šeru

neb šumné vrby řeky nad břehem,

jenž pln je nauk, vážka těkavá

bez trudů jak já kde se toulává.

 

Dík, moucho královská, jež nachu žeh

máš na přilbě a sítě na křídlech,

za rozmar, jímž lhostejně opouštíš

lilijí vodních zlatem tkanou číš,

že navrací se vždy tvůj ke mně let,

by zrak tvůj, co jsem tady napsal, čet.

Věř, čtenářů mých víc je mnohem,

jichž zrak než tvůj spjat tvrdším rohem,

a duše těch by pro všecky měla žít,

tvá skanout v řeku — mrtva být?

Královská moucho, Bůh to odpusť všem,

kdo takovým jsou hrdí nesmyslem!


Thrasymedes a Eunöe.

Kdo do Athen chce se mnou? Kdo má rád

zpěv sborový a ověnčené dívky?

V člun rychle vstupte, plachty napněte!

Všem, kteří jdete se mnou, slibuji,

jen pokud se mnou chcete setrvat,

že nenaliji zředlého vám vína

ze špatné vinice a sprosté révy

leč toho, z Aegejských jež ostrovů

se užívalo v svátcích k libacím,

a z týchž je budete pít pohárův,

na nichž se neskví selský hrubý rod,

leč těch, jež s bohy žili, obcovali.

 

Před námi moře usmívá se. Jaká

tam bílá plachta? Koho stíhá? Plují

jak sokolů dvé. Rychle, stíhneme je.

Jak, jsou to hrozby, jež slyšíme od nich?

Má silnější nad slabším zvítěziti

pln hněvu, že ji brání? Hippie!

Jsi ty to? On to byl, on Hippias.

On sestru našel, kterou z přístavu

mu Kekropova unes Thrasymed.

Zda proti její vůli? Děvčete

se ptejte. Nevím, co bych na to řek.

 

„Ó bratře Hippie, ó zda-li láska

neb soucit kdy tvým srdcem pohnul kdys,

teď zadrž! Ušetř ctného bohatýra,

miláčka ušetř, mého Thrasymeda,

jenž pouze pláštěm svým svou kryje hlavu

i mou před ranou tvojí!“ Vztekem chroptiv

křik Hippias nedbaje sestry svojí

na Thrasymeda: „Zda ses neodvážil,

když v největší náš svátek stoupala

ku Parthenonu, celým před městem

na panenskou tvář vtisknout polibek

jí, nejcudnější?“

 

— Bozi vědí to,

ví Artemis to a ví Afrodita,

já odvážil se toho a chci zase

se odvážiti! Nevěsto má, vzhůru!

vstaň, nech mne opět píti čistý lesk

tvé bílé skráně! —

 

Nad ním tasen meč

a dvakrát políbil ji. Jakýs bůh

v tom zadržel tu rámě Hippiovo,

víc nevřela tak hrdá jeho krev,

tak hněvně víc se nevlnila v hrudi.

Na její bílé rámě vložil ruku

a pravil: „Dítě, se mnou musíš zpátky,

má otec Pisistratus, po dvakrát

byv uražen, zas odpouštět? Ty sama

tu mělas klásti sobě otázku,

než poprv udeřila plachta tvoje

o stožár lodi.“

 

„Tys mi život vzal

tím slovem, skloň meč,“ jinoch odvětil.

Žár v jeho oku plál, leč zda-li hněvem

zda láskou, vztekem blýsknul, bozi pouze

to mohli vědět. Zpátky v Piraeos,

se navrátili a loď jejich hnala

tlum nepatrných vln kol přístavu.

Jim provaz vržen s hůry, Hippias

jej rychle chopil, s boku dívčiny

paž klesnout nechal její milenec

a studem zarděl se, že tváří v tvář

jí moh se dotknout před drsnými lidmi.

Něm pryč ji odved, rovněž Hippias

spěl mlčky dál, až Pisistrata dům,

jejího otce, stihli pomalu.

Je kníže zřel v své jasné přísnosti,

jej neviděli, nebo ku zemi

své zraky oba v studu upírali.

„Jsou pirati to, které zajal jsi,

můj synu?“ děl: „Můj otče, horší jsou

než pirati, již s povolností tvojí

a proti svatým řádům hřešili

již po dvakrát.“ —

 

„Svou konals povinnost,“

děl Pisistratos s chmurnou velebou.

„Nic nemohlo, ty prchlý mladíku,

tě odtrhnouti od mé krásné dcery

od Eunöe?“ —

 

Nic nemohlo to, pane,

a nemůže. Jen jednou umřít mohu,

a jednou milovat. Eunöe, s bohem!

„Ne, vidět má, co můžeš trpět pro ni!“„

Ach, otče, uzavři mě v jizbu mou,

v mé bědné matky hrob ať mrtvou již

či živou, nechtěj to jen, abych zřela,

co snést můž pro mne. Tíž tu ocením,

již moh’ by snésti i vše muka pro mne!“

„Ne, se mnou pojď a neotálej víc,

ty loupežníku srdcí panenských,

před bohyní i lidem dokázal jsi

své vášně rozpoutané šílenství

a vzdálen domova, mých pokladův,

chtěls do chudoby a chtěls do vyhnanství

mé dítě odvést?“ Zdrcen, jak to slyšel,

křik Thrasymed: „Svůj zločin vidím teď,

jejž neznal jsem dřív, dcera Pisistrata

pro chudobu nebyla zrozena,

ni pro vyhnanství — ale též ne pro mne!“

Do pláče bylo mu a ještě více

se slzy tlačily v zrak těm, kdo tady.

Však nepohnut svou cestou dál šel kníže

řka: „Lid, ba všichni, kdo tvůj zločin zřeli,

ti uzří zítra moji spravedlnost,

jak Pisistrat svou dceru miluje,

jak cení bohů zákon nejvyšší.“ —

On děl. A druhého dne byli svoji.


XXIX.

Charles Lamb

Do vlastního alba

Ve novém šatě s nebes bílá

jak mladý novic světla snila,

tys duše třpytné album byla.

 

List beze skvrn. Však chmury, trudy

jak druh i sok, jak svit a bludy

tam divné věci psaly všudy.

 

Čas prstem nejtěžším z všech denně

jak v ohni na biblické stěně

tam vryl svá data neproménně.

 

Blud rysy svoje přikryl zlatem,

jak chytré hádě mih se chvatem,

zříš křivou cestu jeho blátem.

 

A neřestí, skvrn plné tahy,

hned opuštěné dobré snahy,

začátky pěkné, v koncích záhy.

 

Výčitka pozdní se v to chýlí

jak písmo židovské to pílí

číst, pozpátku, nedojde k cíli.

 

Bez celku listy malé vlohy,

tříšť vtipu a bláznovství stohy

zde tvoří chaos přeubohý.

 

Mé oko nemůž čísti déle

ty listy plné skvrn a ztmělé.

Jen zavři, odlož knihu směle!


Staré, družné tváře

Kam poděly se jen ty staré, družné tváře?

Já matku měl, ta žel, mne brzy opustila,

předčasně zemřela, to den byl hrůzy! —

A všecky odešly ty staré, družné tváře.

 

Já soudruhy měl též, kteří si hráli se mnou

ve šťastných dětství dnech, ve školské době krásné —

A všecky odešly ty staré, družné tváře.

 

A já se nasmál dost a nakvasil se dosti,

do noci píval jsem a s druhy dlouho sedal —

a všecky odešly ty staré družné tváře.

 

Já jednou lásku měl, z žen byla nejkrásnější,

jí neuvidím víc, mně zavřela své dveře. —

A všecky odešly ty staré, družné tváře.

 

Já přítele měl též, mít nelze vlídnějšího

a jako nevděčník já opustil jej náhle,

bych mohl vzpomínat na staré, družné tváře.

 

Já prošel jako duch vše dětství svého místa

a poušť mi byla zem, jíž projíti jsem musil,

bych našel, hledaje, ty staré, družné tváře.

 

Mé duše příteli! Ty více než můj bratře!

Že nejsi narozen pod střechou otce mého,

jak přišla by vždy řeč na staré, družné tváře!

 

Jak jedny umřely, mne druhé opustily,

jak jiné vzaty mně a ty tam všecky, všecky,

jak všecky odešly ty staré, družné tváře!


XXX.

Thomas Campbell

Večernice

Jež kyneš včele k úlu zpátky

a dělníku klid vracíš sladký,

ó hvězdo míru, vítám tebe,

jak hledíš klidně v úkoj všem,

jak zjevíš se pod brvou nebe,

jak láska sladkým úsměvem.

 

Tvá nebesy jak zaplá záře,

kraj dříme kol ve vonné páře

a řev stád bučí při návratu

a stráň zní zpěvem veselým,

co modravý nad každou chatu

se vznáší, krouží vzduchem dým.

 

Ó hvězdo, která srdce pojíš,

a rozdvojené těchou hojíš,

ty vzpomínáš v svém zazáření

na polibky a přísahy,

jež nezaplaší rozloučení,

jsou příliš srdci předrahy!


Angličtí námořníci

Anglie lide námořský,

vy strážci našich moří,

jichž vlajka tisíc let se již

v bouř i v boj vítěz noří,

již vztyčte slávy práporec,

neb noví vrazi jdou,

on ve vln rej dál bodře spěj,

když divé větry řvou,

když bitev duní hromný ryk

a divé bouře řvou.

 

Neb z každé vlny otců duch

se vznáší hned, vás zdraví,

jich slávy místem — bojiště

a hrob — ocean tmavý.

Kde padl velký Nelson, Blake,

tam srdce žárem vrou,

jen ve vln rej, dál bodře spěj,

když divé větry řvou,

když bitev duni hromný ryk

a divé bouře řvou.

 

Zdí nemá Britsko potřebí,

je strmé věže vroubí,

hřmí pochod jeho vlnami

a domov svůj má — v hloubi.

Domácí nechá duby hřmít

v hru proudů zuřivou,

tu ve stu ech zaduní břeh,

když divé bouře řvou,

když bitev duní hromný ryk

a divé bouře řvou!

 

Plamenná vlajka anglická

boj vznití ještě větší,

než vzplanou hvězdy pokoje

z tmy noci, z nebezpečí.

Pak, válečníci moře, vám

dny slávy zaplanou,

zvuk vašich jmen tu proslaven

se vznese nad vodou,

ryk bitev hromných dozuří

a bouře ustanou.


Poslední člověk

Co světský tvar, propadne v zmar

i slunce musí mříti!

než Nesmrtelnost za svůj dar

co smrtelné, můž vzíti.

Na duši mou sen dopadal,

jenž duchu mému křídla dal

a k době té mne schvěl,

já tvorstva slední okamžik

jak druhdy Adam jeho vznik

jsem ve svých dumách zřel.

 

Zrak slunce chorobný měl vzhled,

zem bledá, šedá tlela,

kol posledního z lidí v sled

se koster řada schvěla.

Ti v bojích mrtví, rezavou

zbraň vzpínali ti nad hlavou,

ty strávil hlad neb mor,

kol města prázdná, ani šum,

co mrtvol plných ku břehům

táh němých lodí sbor.

 

Jak prorok slední človék stál,

bez pochyb, klidný, bdělý,

jak bouře valný duch když vál

a zpustošil hvozd celý.

Řka: Hrdé slunce, zhasni již,

tvá tvář je led, ach ustaniž,

dál plout, jsme bratři teď.

I Milost prosí: Ne víc dál,

slz lidských zřelo’s ve příval,

dál téci nemá, hleď!

 

Ať moudrost, pýchu, nádheru

v tvém svitu rozvil člověk,

i uměn slávu veškeru,

jímž slouží živly po věk,

já pro tebe přec nechci lkát,

dne králi, skloň se na západ

s triumfů řadou všech,

jež ozářil tvůj pablesk kol,

jen rci, zda tebou lidský bol

kdy zhojen a kdy vzdech?

 

Jdi! Zapomnění závoj nech,

nech noc na všecko spadnout!

Víc nevzcházej, by lidstvem vzdech

a bol zas měl snad vládnout.

Té smutné hry již zanechej,

smyslnost více nevzbouzej,

dost muk, ať lidstvo spí!

Jak nemoci je zdrala léč,

a jak je bitev schvátil meč,

jak srpem tráva tlí.

 

Já též mdlý jsem, bych mohl dál

v tvé žáry patřit schnoucí,

ty svědku patřící v můj žal,

mřít neuzříš mne, mroucí!

Můj ret, jenž lká tvé requiem,

ty neuzříš, jak chvějný, něm’,

ni bledost tváří mých,

zmar kosmu buď můj slední šat,

chci, pouze v temnot majestát

by mroucí dech můj tíh.

 

Můj duch jen k tomu vzletí zpět,

kdo rajský tvůj žeh vznítil,

však nemni, zmírá, tvůj že hled

se v zmaru v slepost zřítil!

Vzplá v blaženství mu nový den,

jejž neznáš ty a jejž dal ten,

jímž člověk spasen vstal,

vstoup k břehu pekelných on řek,

tam pekel trofej urval, rek,

a smrti osten vzal.

 

Mři, slunce! V trosek všeho říš

chci hrdý tady čníti!

Z všech slední nejtrpčejší číš,

již člověk pil, chci píti!

Rci moci, jež tě skryje v klín:

Tak Adamův mřel slední syn,

v rubáši kosmu mřel,

on v tříšti všeho hrdý stál,

on Nesmrtelnost v úděl vzal,

neb za štít Boha měl!


XXXI.

Thomas Moore

Klekání

Ach klekání, ach klekání,

čím hudba ta mi vyzvání!

V ní mládí, domov, sladký čas,

kdy zněl mi naposled ten hlas.

 

Ty chvíle prchly docela

a mnohá hruď, kdys veselá,

spí v hrobě již a ve spaní

víc neslyší znít klekání.

 

Já rovněž zajdu v hrobu klid;

však zvučný zvon dál bude znít,

co jiní budou v dumání

tvou chválu pět, ó klekání!


Harfa z Tary

Ta harfa, jež kdys v Tarské síni

v svět hudby lila dech,

bez duše němá visí nyní

na Tarských pustých zdech.

Tak dřímá pýcha zašlých dob

a ten tam jest ruch slávy,

tlí srdce tichá v tísni mdlob,

jichž tep kdys bouřil žhavý.

 

A vůdcům v boj a paním k reji

nezazní ona víc;

jen v noci puká struna její

báj zhouby šeptajíc.

Tak svobody duch dávno kles,

jen divým skřekem nyje,

když hněvem srdce pukne kdes,

tu cítíš — pokud žije!


Nářek hebrejský

Tvůj, Israeli, padl trůn,

je ticho v pláních tvých,

tvé opuštěné prahy kol,

tvé děti v řetězích.

Kde rosa, jež by skanula

v Ethamu suchou pláň?

Kde nebes zář, jež vzplanula

by tobě cestou v skráň?

 

Měls Jerusalem, pane, rád,

tvým druhdy celý byl,

tvá láska jeho dědictví

a v moc trůn tvůj se skryl.

Tu přišla bouř, blesk divý

do olivy tvé vjel,

a v Salemu mně lživý

bůh potupně se skvěl.

 

Tvá hvězda klesla, Solyme,

tvé slávy zašel čas,

jsi stezí, kterou zatočil

se bouřný vichr v ráz.

Teď mlčí sály šeré,

kde silných vládl rod,

v prach klesly věže, které

teď Baalský znectil svod.

 

Jdi, pravil, ku vitězi pán,

meč svůj v jich krvi ztop,

jich valy srovnej se zemí,

neb mých v nich není stop.

Sionu chmurná dcera

svých dětí zdeptá prach

a Hinamu tůň šerá

smrt její ztopí v tmách.


Indická melodie

Věř, vše co zářné, zbledne,

nejdřív to nejzářnější,

co luzné zrak tu shledne,

v let dá se nejrychlejší.

Plá hvézda, spadne hned,

květ v puku opadává,

v jich obrazu je svět,

tvá jemuž hruď se vzdává.

Věř, vše co zářné, zbledne,

nejdřív to nejzářnější,

co luzné zrak tu shledne,

v let dá se nejrychlejší.

 

Kdo hledat bude vnady

a ples, jenž vyzní vzdechem?

Kdo věřit v svazky tady,

jenž trhá chvíle spěchem?

Jest líp, se v hloubce krýt,

v tmách pro vždy ležet v stínu,

než, světla schopen, zřít

je prchat pro vždy k zhynu.

Věř, vše, co zářné, zbledne,

nejdřív to nejzářnější,

co luzné zrak tu shledne,

v let dá se nejrychlejší!


Ó přijde čas, věř, truchlý čas!

Ó přijde čas, ach krutý čas

i tomu, jenž vždy rád

se na všech nivách mládí pás,

květ každičký chtěl rvát.

Když odříkání, přijde chvíle

snům pyšným, zářivým,

v ráz umřít jak by bylo milé,

než život — nic a dým.

 

V Africe slunce zajde-li,

noc zatopí vše v mžik.

Co život? Zhasniž setmělý,

v němž lásky plápol znik.

On severní den, jenž se stmívá

skrz husté mlhy tíž,

bez ohně který chladný zbývá,

jenž dávno zhasnul již!


S Bohem, Terezo!

Buď s Bohem, Terezo! Viz onen mrak,

jenž bledý měsíce obličej halí,

až bude kalit mu úsměvný zrak,

tu hoch tvůj bude přes moře, v dáli.

 

Jak onen mrak nad tebou, dlouhý čas

má láska nad tvým životem stála,

já šťastnou tě našel, tvář smích a jas —

ó jaká změna teď s tebou se stala!

 

Teď volna budeš, jako zbuzena

z děsného snu, jenž svíral tvoji hruď,

hleď, z měsíce jest kletba stržena,

mrak přešel již — Terezo, s Bohem buď!


Když Piazzettou…

Když Piazzettou v tiš

vlá noční chlad,

zda, Ninetto, víš,

kdo přijde rád?

Co maska je zraku?

Pozná tě tmou,

jak Amor zná v mraku

Venuši svou.

 

Já ve lodníka šat

jsem přestrojen, „loď“,

v sluch všeptnu ti v chvat,

„tě čeká již, pojď!

Teď co kolem luny

mlh šlář se stkal,

ve spící laguny

prchněme v dál!“


Pryč s číší!

Pryč s číší! — Ať si šumí

a tryská sebe výš!

v dnů ztracených ach, dumy

mne láká i v snů říš.

Zrcadlem čaroděje

mně její odrazy

dny kouzlí bez naděje,

jak stínů obrazy.

 

Při každém doušku hnedle

zřím zašlých plesů třpyt,

rty vidím žhnouti zbledlé

a mrtvá srdce bít!

Když roků krytých stínem

zřím řadu ztracenou,

tu slzami — ne vínem

vře číše přede mnou!


Mír spícím buď!

Mír spícím všem tu buď!

Na pláni leží krvavé

bez rakve, bez rubáše,

mha s rosou v pršce mlhavé

nad nimi pláčí plaše,

mír spícím bojovníkům buď!

 

Co platna odvaha?

Kde padl dub, tam sedrána

tříšť do zimy až zbyla,

však srdce jednou urvána

se pro vždy rozloučila.

Co platna jejich odvaha?

 

Však kletba vítězům!

Chcem chladni zde též ležeti

jak ti, jež nám jste vzali,

než vyšla by nám z paměti

msta, již nám odkázali.

Buď kletba vítězům!


Viz, kterak mraky…

Viz, kterak mraky jak v smíchu

prokmitá jitra čár,

a zem se vykupujíc z hříchu

dnu, světlu volá zdar!

Jak andělé křídloma třesou

a s rajským úsměvem

na slunných čelech jak nesou

lásku i naděj sem!

 

Slyš, kterak zvučí jich písní

mohutný, slavný proud,

kol toho se líbezně tísní,

jenž chtěl zde spočinout.

Pod došky nizounké chaty

spí Otce jediný syn,

jenž s výše sestoupil svatý,

on Bůh, v náš zemský stín!


Večerní, slyš, hymna splývá…

Večerní, slyš, hymna splývá

přes vodu sem jasně v tiš,

stále blíž a blíž se schvívá,

než mře sladce v uchu již:

Jubilante, Amen!

Vzdáleněj zas, matněj splývá,

až mře sladce v uchu již:

Jubilante, Amen!

 

Měsíčnou se vlnou valí

k břehu, kde jí sladko mřít,

hněvný příboj hřmí teď z dáli,

jasně slyšíš tmou ji znít:

Jubilante, Amen!

Slyš, jak vlny se zas valí

k břehu, kde jí volno mřít —

Jubilante, Amen!

Buď světlý sen tvůj!

Buď světlý sen tvůj! Vše tvé lkání

ti v spánku buď jak usmívání!

Ti, jež ti vzaly smrt i čas,

ti drazí tví a tolik milí,

ať s úsměvem se zjeví zas,

v snu ať se k tobě schýlí!

 

Kéž dítě, které zachrániti

tvůj nemoh pláč, jak začneš sníti,

ty uzříš živé, žert a smích,

bez úrazů, jež skýtá žití —

a změněné-li máš je zříti,

buď, jak je najdeš v nebesích!


Svět a nebe

Svět celý prchavé jest zdání,

jest hříčka, obraznosti plen,

i plesu úsměv, hořké lkání,

vše prchavý blud, oklamání,

a pravdivé jest nebe jen!

 

Je lichá sláva se svou zoří,

v noc brzy zvrátí se jí den,

a láska, naděj, radost hoří

v mžik, květ jsou, jenž se z hrobu noří,

a věčně plane nebe jen!

 

Jdem v chmurném dnu, bez každé stezky,

za vlnou vlna rve nás změn,

a sjedou-li přec náhle blesky,

ozáří cestou pláč a stesky,

však úkoj podá nebe jen!


Kdo je ta dívka?

Kdo je ta dívka? Ptám se zas,

přes výčitek škleb i řeč zloby,

plá nezemský jí z oka jas,

zda růží nach jí líčka zdobí?

Ne, nočních ve modliteb lkání

jí zbledla tvář, jí zhasnul zrak,

a přec-li časem zříš tam plání,

plá jistě s hůry sem v náš mrak.

 

A nehledá ji duše v těch,

kdo spějí Pána ku oltáři,

jichž říza v kvítí, v kamenech

jak modly byly by, jen září.

Věř, nebe ňadra nevyplní,

jež v nádhery se tají šat,

a ta, jež zemským leskem slní,

nad mdlobou svojí musí lkát.

 

Ne ona bytost truchlivá,

jež láskou mou tím, že jen svádá,

jí ve zraku moc zářivá

lesk glorioly kolem spřádá.

Ó krása nikdy nezaplála

tak čistě jasným plamenem,

jak na oltáři lampa stálá

se taví sama v ohni svém!


Pták

Pták, který letí na Východ

— ó jaký chvat a ples! —

věř, nezná vichrů divý svod,

ni křídlem aby kles.

Skrz světlo, vzduch a stále v před

až v pána svého klín,

kde zemský prach mu nevlá v let,

kde neruší jej stín.

 

Tak minouti mne, Bože sám,

vše, co jest nízké, nech,

v sfer čistších vzduch a k vyšinám

řiď k sobě ty můj spěch!

Bez mraku, hříchů dovol, dál

bych pouze k tobě tih,

tvůj svit by do cest mojich plál,

tvá volnost v křídlech mých!


XXXII.

Ebenezer Elliott.

Strom z Rivelinu.

Blesk jako Arab proletěl

šer luny a spěl výš,

kde Rivelin se v boji chvěl,

svit hvězdný, mračen tíž.

Stoletým stromem lomcoval,

do větví začal prát,

kdo v také bouři znamenal

ten hromný kmenu pád?

Však zas žhnou hvězdy v zástupech

spí modrá vlna zas,

na skalách s třtinou v smíchu mech

si šepcí — slyš jich hlas:

Rivelin holý brázdí vzduch

bez obra zří v lesk niv,

ó pozor, Moci! Velkýť Bůh

a v mstu je spravedliv!

Ó skloň se, Pýcho! Davů stesk,

kdož tvoří štěstí tvé,

to budoucnosti není blesk,

co jiných domy rve.

I hvězdy schvátí bledý děs,

chví balvan se i zem,

červ do křoví a do zdi vlez,

když Bůh jde v hněvu svém.

Však pod bleskem-li neschýlí

se Upasový strom,

van lehký hravě docílí,

co nedokázal hrom!


Náhrobní nápis básníkův

Stůj, chodče, zde tvůj bratr leží,

jenž o chudině pěl,

za knihu les a potok svěží,

pláň, močál, nebe měl.

Trud žití byl mu učitelem

a násilník a rob,

ruch ulic, palác s hrdým čelem

a dílna, žalář, hrob.

Že vinen jest, on shledal všudy,

a čím jen vinen byl?

Že mdlobu, pochybnost, strach, trudy

též měl svůj za podíl.

On červu, z tvorů nejmenšímu

nedoved ublížit,

jak hedváb šerku ve svém rýmu

on doved stejně ctít.

On pány dobré svému lidu

svou písní velebil,

však mrskal toho mrzkou bídu,

kdo z potu lidu pil.

Mél ruku k činu, byl druh smělý

v čin, radu hotov byl,

zde spí, jenž lidu nepříteli

tvář jeho nakreslil!


XXXIII.

Allan Cunningham

Krásná lady Ann

Má milenka má na rtech med

a zlato v kadeřích,

jí ňadra cudný závoj kryje,

jejž nikdo nenadzdvih’.

Čí ret můž líbat, dlaň se tknout,

kdo objal vášní štván

ty rety nachové, ručku tu bílou

mé krásné Lady Ann?

 

Jen rety růže zulíbá,

jež rosou vlhké jsou,

však druhý ani vznešený ret

políbit nesmí dívku mou.

Jí štíhlé tílko objímá pás,

je s přeskou zlatou a tkán,

jest blaha celou náručí

pro mne má Lady Ann.

 

Okénko její v květech plá,

jež stříbrný spjal drát,

v jich středu sedí líbezná,

kdo jde kol, musí stát.

Svou bílou ručkou odhrne

vlas větříkem v líc jí hnán,

Bůh sám svým prstem jistě tknul

se líčka mé Lady Ann.

 

Jest zlatem vrouben ranní mrak

jak čapka, jíž zdobí skráň,

a třapci míhá se zlatými

jejího šatu tkáň.

Jest svatý oblouk jejich obočí,

ne lidmi rýsován,

ba boží dech má na ústech

má krásná Lady Ann!

 

Jsem otce jejího zahradník,

jsem chud, ó bído zlá!

Co vydělám, své matce dám,

jež sirotky má dva.

Má paní jde a odchází,

ó žehnej vždy jí Pán!

neb štědrou má ručku dětinnou

má krásná Lady Ann.


XXXIV.

Leigh Hunt.

Abu ben Adhem a anděl.

Abu ben Adhem — zdar buď jeho kmeni! —

se v noci zbudil z hlubokého snění,

v své jizbě proud zřel měsíčného světla,

jímž celá jizba jak lilie zkvetla,

v něm anděla, jenž v zlatou knihu psal.

Svým silen mírem odvážným se stal

a k zjevu pravil, jak jej zočil, hned:

„Co píšeš to?“ — Svou hlavu anděl zved,

řeč jeho zněla, z tónů sladkých stkána:

„Všech jmena píšu, kdo milují Pána!“

„Mé jméno též?“ děl Adhem. „Ne!“ zjev děl.

Ač trochu sklamán se hlas jeho chvěl,

přec vlídně Abu pravil: „Prosím již

k těm, kteří lidi milují, mne vpiš!“

Zjev psal a zmizel. V noci přišel zase,

jej zbudiv ze sna ukázal mu v jase

těch jmena, v nichž se Bohu zalíbilo:

Hle, jmeno Adhem první ze všech bylo.


XXXV.

Henry Kiele-White.

Návrat Savoyardův.

Ach, stih’ jsem tě zas, koutku milý,

tak dlouho pro mne ztracený,

tam chatka má se šedá chýlí,

v svět nejdu víc, jí vrácený.

Já cestoval jsem dlouhý čas

a viděl mnohou cizí zem,

a v místě každém vesel zas

pěl, sarabandu tančil jsem,

však všecko kouzlo, jež tam plálo,

mé srdce tobě neurvalo.

 

O dálném světě klamné zvěsti

mne lákaly z otčiny v dál,

na místo peněz, hledat štěstí,

jen cymbál jsem a tance vzal.

Však nad údolím srázný tes,

a kamzík v strmé výšině,

na stráních skot zas nazpět nes

mne ku milené otčině;

těch tisíc divů půvab sladký

mou nohu zmdlenou hnal jen zpátky...

 

Tak vrátil jsem se v plném zdraví,

víc neopustím chýšku svou;

při krbu ať nás večer baví,

co zřel jsem, poznal dálavou.

Já cestoval jsem dlouhý čas

a v každém městě vesel zas,

a viděl mnohou cizí zem,

pěl, sarabandu tančil jsem,

však všecko kouzlo, jež tam plálo,

mé srdce tobě neurvalo!

 


XXXVI.

John Wilson

Tři doby lásky

I.

S úsměvem, jenž hrál v oku tvém,

plál štěstím v srdci mladistvém

a jako skřivan plna ruchu,

když křídlo ztápí v jarním vzduchu

a s hlasem jako Máje hlas,

jenž slaví tvorstva hodokvas

a plesu odlesk v obličeji,

jak hvězdy rosné když se stkvějí,

toť obraz dnů těch čarovných,

kdy ve rozpuku vděků svých,

půl prosté dítě, dívka malá

a žena půl mou hruď jsi jala,

mé tužby živíc vzdychající

a lásky ráj mi slibující.

II.

Mé Marii čas, jak se mění,

tkal v líčko půvab přemýšlení,

přes všecko štěstí trudů dost

jí vážnou dalo milostnost;

lesk ztlumen, jímž plál mládí sen,

a štěstí krbu v srdci jen.

Tvůj úsměv jemný, vlídný, milý

se s požehnáním k děcku chýlí,

tvůj krok je snivý tak a hebký,

jak spěl by děcka od kolébky

a každé slovo něhy praví,

že srdce mé tvůj poklad pravý,

ó dobře vepsal čas tam sladký,

jak ženy lásku, péče matky.

III.

Tvůj klid, tvá něha veselá

mi před stářím strach nedělá,

pro budoucnost máš poklad míru,

jenž čerpá moudrost z bolů víru

tvou svatá pýcha čacké snahy

i sláva z žití pravé dráhy

a dnů, když vyplníš svých řadu,

před sebou Naděj a Klid vzadu

ctnou duši ve zářící let,

dáš z prachu země Bohu zpět

ve serafinů sladkém pění

při nebeských harf hlaholení

ty usneš, až otevřeš vstříc

svých věčnosti jas zřítelnic!


XXXVII.

Richard Hartus Barham

Vzívání ďábla

„Jen máš-li nervy,“ ptal se kmet,

na jehož tváři vrásek sled

zanechal mnohý rok;

„jen máš-li nervy,“ opět křik,

„jej zřít, jenž nebes odpadlík

a vtělený vždy sok?“

 

„Rci, zda neschvátí tvář tvou děs,

ó zbujné mládí, zda bys snes

ten zhoubný jeho dech,

ten žárný jeho očí jas,

jímž může všecko zničit v ráz

jak Samumu plá žeh?

 

Zda sneseš jeho strašný tvar,

oř jehož vichr, blesků žár

v rej sabatu by slít?

byl archanděl kdys — nyní spad,

zda sneseš — šije zmar a pád —

v tvář tváří ďáblu zřít?“

 

„Mám sílu!“ hoch odvětil hned

a těsně vedle kmeta sed,

jak byl by to jen žert,

ba nezbled, údem nezachvěl,

„Já chci! Ať zjeví se!“ jen děl,

„ne přelud kejklů — čert!“

 

„Gorgony hrůzy v tváři měj,

ty nejhorší, chci vidět jej!“

bez bázně pravil zas.

„Tvé přání vyplněno buď,“

děl Agrippa — ston zved mu hrud —

jak šedou bradou třás.

 

A kolem lebky a kol hnátu

kruh čaroděje táhnul v chvatu,

psal divné značky, temně bručel,

po zpátku modlitby své skučel,

kletby, jichž neznal svět.

„Již přichází!“ vyl v divém křiku,

„Apollyon, král pekelníků!“

A v zděšenou tvář žáka v mžiku

on prázdný měšec vmet!

 


XXXVIII.

Bryan Walter Procter

(Barry Cornwall)

Král smrt

Král Smrt byl zvláštní a starý druh,

kde sed, svit slunce se zkalil,

hnát jeho žlutý jen projel vzduch,

všem vína černého nalil.

Hurá tomu černému vínu!

 

A nejedna dívka našla si jej,

jíž v zraku zhas radosti svit,

a vdovy, jichž svadlý byl obličej,

šly tmavé, spavé víno to pít.

Hurá tomu černému vínu!

 

Hned žák chuť ku knihám ztrácí,

svých básník snů nechá jas,

v květ svůj se krása hned vrací,

jak život svadlé růži zas —

Hurá tomu černému vínu!

 

I jdou, kde starý král spočívá,

on směje se, až slzí mu zrak,

jim ruku všem dá, všem nalívá

to víno, v němž smrti je mrak —

Hurá, hurá!

Hurá tomu černému vínu!


Píseň

Zde zdravice je pro tebe, Mary!

zde zdravice je pro tebe!

Jsou pijáci ti tam,

jsem opět sám,

na domov myslím a na tebe, Mary!

 

Jsou mnohé krásou zářnější, Mary!

jsou čilejší a statnější!

Míň luznějších jest —

zář letních hvězd

mně není nad tebe slíčnější, Mary!

 

Tvé lásky slední vzdech jsem chyt, Mary!

Zřel v ztmělý oka tvého svit,

tě volal jmenem

a větru stenem

zněl v odpověď můj vroucí cit, Mary!

 

Chtěj věrně vždycky pro mne plát, Mary!

Při tobě budu věrně stát

a v slunce sklon

v můj slední skon

při tobě budu věčně spát — Mary!


Život

Jsem zrozen, směju se, pláči.

miluji, hynu, umírám,

co smích, co slza, oko jež smáčí,

nač žíti a mříti mám?

Co hluboký taj ten značí,

ach, nevím sám!

 

Nač fialka z jara jen zkvítá,

již nikdo nezřel, se ptám?

Nač v mládí srdcem ples kmitá,

jenž záhy prchá — víš kam?

Proč vzplát je mysl mé hbitá

pro vše, co brzy to tam?

 

My v práci, v boji a chvatě

trud, zápas, shon a klam

a s resignací a v ztrátě

a zítra smrt kyne nám.

Ó žití, zda duch v tom jen zná tě:

Trpím a umírám?

 


XXXIX.

Lord G. N. Byron

Svému synu

Ty vlasy len, ten modrý zrak,

jak matka měla právě tak,

ten důlek v bradě, růžný ret,

jenž smíchem krade srdce hned,

řka blažší době: Vrať se, stůj!

hne srdcem otce, hochu můj.

 

Ty jeho jméno zašeptneš,

kéž Willy, tvým by bylo též!

Pryč výčitky, jen o tě péčí

se vina moje těchou zléčí,

stín matky usmíří hněv svůj

a usměje se, hochu můj!

 

Hrob její tíží dávno zem,

tys odchován byl cizincem,

škleb provázel tvé zrození,

tvé jméno plen je proklení,

však přes vše vírou pevný stůj,

máš srdce otce, hochu můj!

 

Svět necitelný můž si lát;

mám práva přírody se vzdát?

Co mravokárce jsou mi vrásky?

Já žehnám ti, ó dítě lásky!

ples, mládí dá mi život tvůj!

já nad tebou bdím, hochu můj!

 

Teď sladko, jíti v stopách tvých,

než stářím tvář má plna ryh,

než do půl písku v sutkách žití,

mi bratrem, synem můžeš býti,

let námahu všech, život svůj

dám po právu ti, hochu můj!

 

Jsem nezkušen a příliš mlád,

žár otcův neomrazí chlad,

míň kdybys byl mi milený,

plá v tobě obraz Heleny!

Hruď šťastná jednou jí, ta svůj

slib dodrží již, hochu můj!


Sloky ku indické melodii

Ach, poduško má sirá, sirá, sirá!

Kde jest můj milý, ach kde jest můj milý?

To on, jejž ve snu zřím jak vodstvem pílí,

tak v dáli — v dáli, vln jej proud kol svírá.

 

Ach, poduško má sirá, sirá, sirá!

Kde jeho skráň? Má hlava leží v lkání,

a hlava má se jako vrba sklání

bez lásky, sama — noc kol dlouhá, čírá.

 

Ach, ty má smutná, poduško má sirá!

Sny sladké sešly hrudi v bouři divé

za slzy, bdění, ať neumru dříve,

než vyvázne on z moře, jež jej svírá!

 

Pak, chceš-li, ne víc poduško má sirá,

ať ještě jednou cítím jeho ruce,

ať vidím jej, ať zhynu v sladké muce!

Ach, siré srdce! — Ach, poduško sirá!


Nápis na náhrobek psu Newfounlandskému

Když zpupný člověk do země se vrátí,

jenž cenou nic však rodem svým vše platí,

nádheru sochař vyčerpává smutku,

tu urna hlásá ne to, čím byl vskutku,

leč čím měl býti, vše to v nápis vryto

se pyšní nad rovem, kam tělo skryto.

Pes, ubohý druh, nejlepší z všech v žití,

jenž pána první vítá, v boj se řítí,

a jehož srdce pro pána jen bije,

zaň dýchá, funí, béhá, skáče, žije,

ten mrtev klesá v hrob bez ocenění,

pro jeho živou duši ráje není,

neb člověk, ješitný červ, pro sebe

jen vymínil si nárok na nebe.

Ó člověče, máš v nájem pár zde chvil

sám zkažen mocí, abys otročil,

před tebou prchá, kdo tě pozná lépe,

bez formy oživené bláto slepé,

tvá láska chtíč, tvé přátelství klam, dým,

tvé slovo zradou, úsměv pokrytstvím,

Ty podlý rode, hrdý jmenem jen,

před zvířetem se zardi zahanben!

Vy, kol té prosté urny kteří jdete,

nic k pláči pro sebe tu nenajdete,

ó příteli, ten kámen hlásá zvěst:

Já jednoho jen měl — zde pohřben jest.


Sloky pro hudbu

Žádná, věř mi, z všech dcer krásy

nesrovná se s krásou tvou,

zní mi sladké tvoje hlasy

jako hudba nad vodou,

když se moře zkolébalo,

jaté v čas by naslouchalo,

světlé vlnky jen se pění,

uspán zdřímne vítr v snění.

 

Půlnoční když měsíc z ticha

tká svůj řetěz v tůni vln,

jichž prs v spánku sotva dýchá

jak sen děcka čarupln;

duch můj před tebou se sklání,

plesem zpitý, v zadumání

zkolebán a prostý hoře

jako v letní večer moře.


Sloky

Buď tichý duše tvé byt!

Krásnější vznesl duch

se k svatým nad těla kryt

v zánebí zářivý kruh.

Jak vítá rajský tě luh!

Zde božsky žila jsi již,

my víme, s tebou tvůj Bůh,

co stesku našeho tíž?

 

Prsť hrobu lehtá ti hruď,

pláň zeleň smaragdem výš!

Dál prchni stínů všech rmuť,

zvěst o tobě s námi když!

Jen kvítí s břečtanem skrýš

tvé urny zahalte kol,

pryč cypřiše! Co v šťastných tiš

dne pláč a pozemský bol?


Buď s Bohem!

Buď s Bohem, jestli mroucí přání

za jiných blaho vzlétá výš,

mé v prázdno nevyzní pak lkání,

jež s jmenem Tvým jde v hvězdnou říš!

Pláč, slovo, vzdech, ať zmlknou již!

Než v oku slzné krve rmuť,

zkad lítost proudí, vycítíš

víc v jednom slově: S bohem buď!

 

Můj zrak je suchý, němý ret,

však v srdci, v mozku cítím plát

té neúkojné muky hnět,

ten bol, jenž nikdy nemůž' spát.

Má duše nechce více lkát,

ať žal a vášeň rve mou hruď,

vím jen — Co platno milovat?

a cítím pouze: S bohem buď!


Nápis na lebku na pohár upravenou

Pryč s bázní, jakby prch duch můj,

viz ve mně leb, jíž rovno není,

tak živé hlavy není — stůj!

Čím tryskám, není blábolení!

 

Jak ty jsem žila, pila, plála

a mřela — vyvrhla mne zem,

jen dopij, urážka to malá,

červ bolí víc, než styk s tvým rtem.

 

Krev hroznů hostit lépe jest

než červa živit slizký rod,

líp nápoj bohů v číši nést,

než v sobě tajit červa hlod.

 

Kde druhdy vtip můj hýřil snad,

cizímu vtipu posloužit;

lze, běda, když nám mozek schřad,

než vínem líp jej nahradit?

 

Pij, můžeš-li! Snad příští vnuk,

když jako já v hrob ulehneš,

tě zvedne z hlíny, veršů zvuk

a pitku s tebou začne též.

 

Proč ne? Vždyť v žití krátký sen,

kde zlo vše z hlav jen vytéká,

být nemohla než červům v plen

v cos dobrá být leb člověka?


Atheňank, než dál jdem

Atheňanko, dál než jdem,

rychle zpět mé srdce sem!

Zadržet je — marný spěch,

tak si je i se vším nech!

co ti mohu s bohem dát?

Žití moje, mám tě rád![1]

 

Při tvých kšticích, v zvůli své

egejský jež vítr rve,

při brvách, jichž stín se tměl

líbaje tvých líček běl,

zraku, jejž zřím srnou plát —

Žití moje, mám tě rád!

 

Při rtech, jež bych líbat chtěl,

tílku, jež jest plnost, běl,

při zárukách květů všech,

jež dí víc než ve slovech,

čím můž láska jásat, lkát —

Žití moje, mám tě rád!

 

Atheňanko! Musím jít,

plaň tvůj pro mne v dáli cit,

nechť jdu v Stambul po vlnách,

srdce, duše — v Athénách!

Lze žít a ne pro tě plát?

Žití moje, mám tě rád!


Psáno po plavbě ze Sestu do Abydu

Když ve prosince temna bezdná

Leander denně skočil v proud,

(kde dívka, jež tu zkazku nezná?)

chtě šírým Hellespontem plout,

 

Když v zimní bouře burácení

svou Hero našel svěží zas,

ó Lásko, v také vášně hřmění,

já polituju oba nás!

 

Neb já, moderní slaboch pouhý,

kdy máj svým celým ohněm plál

v houň skrčen, télo vody proudy,

mním, Bůh ví co jsem dokázal.

 

Když on zmoh statně proudu ruch,

jak pochybná dost báje praví,

pro polibek, proč dál, ví Bůh,

plul pro lásku — já pro zvěst slávy.

 

Je otázka, kdo lepší díl

si vyvolil, ó smrtelníci?

zda smavý žert, boj ze všech sil,

on pro smrt a já pro zimnici?


Sloky

Ne, tak blouznit nesmím déle,

blouzniti tak v noční tiš,

nechť plá srdce láskou vřele,

měsíc září v nebes výš.

 

Vlastní pochvu svou meč zničí,

srdce stráví tvoji hruď,

láska i ples, jež v ní klíčí,

ždají klid a ten jim buď!

 

Hned noc k slunci stáčí líce,

láska miluje zář hvězd,

a já blouznit nechci více,

na nebi když měsíc jest!


Sloky

Prch půvab již, čár rozdrcen,

ten život zimnice jest sama,

smích radši volíme než sten,

nás opojení nejlíp klamá.

 

Myšlenky světlý okamžik

jen staré jizvy poodhalí,

kdo moudrý živ jak mučenník,

jak svatí živ, když umírali.


Karneval

I.

Je známo, neb by aspoň mělo být,

že ve všech zemích katolické víry

pár neděl, než se začne v postě žít,

od práce řádné spočine kraj šírý,

kast vyšších vrstvy tak i nižší lid

si koupí „proč“, by kát se mohl z míry,

tož hudbou, tancem, zpěvem i mask poutí,

čím vůbec lze to dobře dosáhnouti.

II.

Noc sotva halí nebe v stínů tlum

a čím jsou hustší, tím jest lépe jen,

milencům dražší nežli manželům

svor pruderie letí roztříštěn,

tu křepčí veselí, jdouc z domu v dům,

smích jeho, každého, kdo chce jest plen,

tu zpěv a řev zní, kvikot, trilků roje

a kytary a všeho druhu stroje.

III.

Tu víří masky skvělé, fantastické

všech časů, národů, Žid s Moslemem,

clown, harlekin, jich nohy gymnastické,

Řek, Hindu, Yankee-Doudle s Římanem,

vše kroje, jen když nejsou katolické,

vše masky dovoleno volit všem,

jen kněžstva ať se nedotkne váš šprým!

Vám, liberalové, to v paměť dím.

IV.

Líp korunu si vyvoliti z hloží

než na kostumu jediným jen stehem

se rouhat knéžím, na rožeň vás vloží,

vše marné vytáčky a ohně žehem

vás péci budou k větší slávě boží,

z vás každým Flegeton vzplá novým šlehem,

mší počtem kotlů žár když chcete zvrátit,

chlad kotlů svých vám dvojnásob je platit.

V.

To víte-li, jen míru si vzít dejte

na šat i plášť, jak právě libo vám,

ať v Montmouth street či na Rage-Trade již spějte

dát, všeho k žertu jest i vážným hrám,

těch Vlach dost má, vy pouze pozor mějte,

že na zvučnější jména drží tam,

neb mimo Covent-Garden v Britsku místo

„piazza“ zvané není, vím to jisto.

VI.

Ten svátek nazývá se karneval,

což přeložit, bych „masu vale“ řek,

v ten před postem čas, pak by každý bral

jen za vděk rybami ať z moře, z řek,

proč před postem se takto baví, dál

vám vykládati, to mi není vděk,

snad v zdravici tak přátelům v zdar číše

se zvednou před odjezdem pošty výše.

VII.

Tak loučí se tam s masem celý svět

a s omáčkami silně pikantními,

dnů ryby špatné jedí čtyřicet

omáčky nejsou u nich obvyklými,

tu mnohým „fi“ a „fuj“ se zachví ret

a ucho kletbou, jež v mé nejde rýmy,

z úst cestujících, již od lůna matky

lososa nejedli než s kaprlátky.....


Tma

Já sen měl, jenž však nebyl zcela snem.

Již zářné slunce uhaslo a hvězdy

bloudily tmavé věčným prostorem

bez lesku, bez směru, zem ledová

se nesla slepá vzduchem bezlunným.

Šla jitra, mizela — však žádný den,

své vášně člověk v hrůze zapomněl

té spousty, srdce všechněch zamrzla

za světlo jen k modlitbě sobecké.

U strážných žili ohňů jen a trůny

a králů paláce i chatrče,

vše obydlí, v nichž člověk přebývá,

majáky vzplály, města sžehnuta;

kol ohňů jich se lidé kupili,

by pohledli si ještě jednou v tvář.

Ti šťastní, kteří pod sopkami žili

zrak vzpjatý k horským jejich pochodním!

Jen hroznou ještě naději měl svět,

zažehnout lesy. — V málo hodinách

též zmizely a sténající kmeny

uhasly s praskotem — vše černé pak.

Tvář lidí v tomto světle zoufalém

rys měla nezemský, když míhavý

žeh přes ni šleh, tu jedni leželi

zrak v pláči skrývajíce, jiní zas

o pěstě brady opírali s šklebem

a jiní sem tam běhali a dřívím

svou tryznu živili a hleděli

jak blázni v nepokoji v nebes tmu

v ten rubáš světa zašlého a pak

v prach s kletbami se řvouce vrhali

a zuby skřípali, co ptáci diví

u země polétali hýkajíce

si otloukali křídla zbytečná.

Zvěř nejdivější krotká přišla, zmije

z děr vylezly a v dav se plazily

syčíce bez žihadla, byly zbity

za pokrm. Válka na mžik ztichnuvši

se znovu nažrala, chleb kupován

byl za krev, stranou každý sed a hltal

v pochmurném vzteku. Lásky nebylo,

zem byla jednou myšlenkou, jež Smrt,

bez slávy, nezbytná. Před hladem děs

všech nitro hlodal, lidé zmírali,

bez hrobů bylo maso jich i kosti,

kdo vychrtlý, byl hltán vychrtlým.

Pes pána napad — mimo jednoho

a tento věrný zůstal mrtvole,

vše ptáky, zvěř i lidi odháněje,

až hlad je zdávil, neb smrt pozvolně

jich rozviklala spráhlé čelistě,

sám žrádla nehledal, jen žalně vyl,

pak divě štěkl, ruku lízaje,

jež nemohla jej hladit v dík — a chcíp.

Dav hladu podlehal. Tu pouze dva

na živu zbyli z obrovského města

a tito soky byli. Setkali se

u hasnoucího uhlí při oltáři,

kde nakupené svaté nádoby

v nesvatý účel. Tito škrabali

a hrabali svou rukou kostnatou

ve vroucím popeli, jich vlahý dech

rozfoukal trochu žití, plamínek

si vzňali, jenž byl výsměch, výše zrak

při záři jeho zvedli, spatřili

druh druha tvář a — výkřik! — skonali.

Vzájemné hrůzy zjevem skonali

a nevěděli, komu na skráň z nich

hlad „Ďábel!“ vryl! Svět prázdný dokola

kdys mocný, lidnatý byl, spousta teď

bez času, stromů, lidí, života,

jen spousta smrti, chaos ztvrdlé hlíny

a řeky, plesa, ocean — vše tiché

a v němých nepohnuty v hlubinách,

bez mužstva hnily lodě na moři,

jich stěžně drobily se do hlubin

a spaly bez příboje v propastech.

I vlny mrtvy, proudy pochovány,

jich vladař měsíc zhasl před tím již,

a větry hořely ve bahně vzduchu

a mraky zhynuly, jich pomoci

tma nepotřebovala, — sama Vesmír!


Prométheus

Titane, očím nesmrtným

kterého bída smrtelnosti

nebyla smutnou skutečností,

jen utvořená bohům v šprým,

za věno snahy své cos vzal,

jen utrpení, tichý žal!

Tvou skála, sup i řetěz jest,

bol, který pýcha může snést,

jejž nikdo nezří, umírání

cit bolný, jenž v nás dusí lkání,

jenž hovoří jen v samotě,

a žárlivě před nebem stichne,

když poslouchá, a nezavzdychne,

až vyzní vzdech ten v prázdnotě!

 

Titane, boj provázel tebe,

boj s vůlí a boj s mukou let,

jenž mučí, nevraždí-li hned,

pak neúprosné dálné nebe

i losu slepá krutost zvláště,

pak hlavní princip zloba záště,

jež s plesem věci stvořila,

by s rozkoší je sbořila!

Ti nedopřáli klidu v hrobě,

dar věčnosti, dán krutý tobě,

však bohatýrsky tys jej nes.

 

Vztek hromovládce vyrval jen

ti hrozbu, která v žal jej vrhla,

v touž muku, jež v plen tebe strhla,

zřels příští svůj los vyplněn;

on úpěl — ty však ani hles.

Rozsudek jeho byl v tvém mlčení

a v jeho duši marné soužení,

o temných mocích tuchy stesk,

až chvěl se v jeho ruce blesk.

 

To božský zločin v pomoc jít

a po ruce mít těchu, radu,

v slabostí lidských dlouhou řadu,

svým duchem sílu lidem vlít!

Nechť nebes škleb ti v práci brání,

tvé velké, tiché vytrvání,

tvůj odboj a vzdor neustály,

v kterých se nezviklal tvůj duch,

jejž zem i nebe nezdolaly!

Zní silným naučením v sluch.

Tys symbol nám i znamení

lidského losu, lidské síly,

jak ty, to z božství temení,

z čistého zřídla v kalu pílí.

 

On částečné též rozpoznává,

že hrob jen jeho očekává,

zná bídu svou, svůj marný vzdor,

svůj chmurný život, jeden spor,

a jeho zbraní pouze duch,

jenž silný stojí v bědy ruch,

cit hlubý s vůlí plamennou,

jenž ať kol muka hrozná hřmí,

svou oblažen jest odměnou,

když ve vzdoru se probudí,

smrt změní ve své vítězství!


V den, když jsem dovršil 36tý rok života svého

Již čas, by srdce našlo klid,

když nemůž’ jiné v neklid hnát,

ať nemohu milován být,

chci milovat!

 

Mé dny jsou žlutých listů změť,

mé lásky květ i plod ty tam,

a hoře, červ, rak zbyly teď —

jsem s nimi sám!

 

Plam, který háral nitrem mým,

jest jako sopka ostrovní,

ne pochodeň lze vznítit ním —

žár pohřební.

 

A naděj, žárlivost a strach,

trud i moc lásky prchly již,

díl její lepší — zbyla ach!

jen kruhů tíž.

 

Ne zde teď srdce ani skráň

vzpominek nesmí tížit tlum,

kde vavřín skráně rakve daň

jest hrdinům.

 

Zde prapor, meč a boje řež

a Sláva, Hellas hledí sem,

volnější nebyl Spartan též

na štítu svém.

 

Vstaň, Řecko! — Ne, to vstalo již,

můj duchu vstaň, kým, pomýšlej,

tvá krev se vrací k zdroji, slyš

a domů spěj!

 

Svých vyrvi vášní trn a hrot,

nehodné mužství z žil a cev,

tě chladným zanech krásy svod

i úsměv, zjev!

 

Nač po mládí lkát, k čemu žít?

Zde čerstvé smrti kyne břeh,

spěj na bojiště, vypustit

tam slední dech!

 

Hrob, jejž tu našel mnohý snad,

jej nehledaje, bohatýr,

hleď kolem, hledej, kde lze spat,

a vstup v svůj mír!


XL.

Charles Wolfe

Pohřeb sira Johna Moorea

Vír bubnů ni pohřební neslyšen třesk,

když na valy jeho jsme vynesli tělo,

ni z jediné pušky se nemihl blesk

nad hrobem, kam složeno v spánek být mělo.

 

Byl pochován v šeru a v pochmurný den,

drn bodáky v chvatu byl obrácen, válen,

zřel zmíraje měsíc mhou k práci nám jen,

byl třaslavých pochcdní žeh temně zkalen.

 

A zbytečná rakev jej nekryla, šat

ni rubáš mu nezakryl na prsou rány,

on ležel tu, bojovník, který jde spat,

jen válečným pláštěm svým hrob maje stlaný.

 

Jen krátce zněl modliteb stručných náš kvil,

ni slovíčko nepadlo smutku a hoře,

z nás v mrtvého obličej každý zrak vryl,

snil, jak bude zítra, až zaplane zoře!

 

Tak snili jsme, jeho hrob vyvršen když

a pahrbek uhlazen ze všech stran kolem

jak nepřítel u hlav mu stát bude již,

a daleko v moři my se svojím bolem!

 

O zmizelém bude znít cizáka hlas

a urážet bude snad prach jeho schladlý,

však po tom co jemu jest? Pro věčný čas

spí v hrobě, kam Briti jej, přátelé, kladli.

 

Však z půle jen úkol náš vykonán jest,

hlas znovu nás k návratu svolávat pílí,

a hřímavých pušek již hlásá tu zvěst,

že nepřítel blízko a k útoku střílí.

 

Tož zvolna a truchlivě složen byl v rov

na krvavém poli po rekovném boji,

a nevztýčen kámen ni řádek ryt v kov,

my odešli — ať spí tam se slávou svojí!


XLI.

Percy Byste Shelley

Západ slunce

Žil kdysi jeden, v jehož něžném těle

jak světlo s větrem v jemném oblaku,

jenž taje v modru nebes poledních,

smrt v boji byla s geniem. Ba nikdo

slast jeho plesu nestih’, jakým dech

mu ustal, vzduch jak v žáru poledním,

když s paní lásky své, jež poprv bezdnou

slast sloučeného žití okoušela,

on cestou procházel se u pole,

jež hájem zastíněno na východ

se volně v obzor táhlo k západu…

Tam slunce zhaslo teď, však prouhy zlata

se třásly v popelavých mracích, v trávě

na drnu, v klonících se květinách,

na bílém vousu starých pampelišek

a v stíny soumraku se mísily,

na lesů hnědých spoustu které lehly.

Zved’ na východě měsíc znícený

se z kmenů zčernalých ve stromů houšti,

co nad hlavou vzplál promyk bledých hvězd. —

Zda divné, Isabel, to není, děl,

že nikdy neviděl jsem východ slunce?

Tam projít zítra půjdem se a slunce

ty se mnou uvidíš…

 

Té noci jun a dívka leželi,

v spánku i v lásce — tu když přišlo ráno,

byl mrtvý, chladný její milenec.

Ať nikdo milost Boha nezří v tom.

A dívka neumřela, nesšílela,

leč mnoho roků žila, — ač si myslím,

že trpělivost, něžnost, smutný úsměv

a vůle pevná neumřít’, však žíti

pro otce kmeta, byly šílenstvím,

když šílenstvím jest jiný být než svět.

Jen vidět ji, jakbys čet’ povídku,

již důmyslný básník stkal, by tvrdá

hnul srdce v bol, jenž matkou moudrosti.

Jí víčka slzy spálily, rty její

a bledé tváře byly jako mrtvé

a ruce tenké, tak že bludnou spletí

žil jemných snadno viděl’s prokmitat

dne třpytné světlo. Tak tvůj vlastní hrob,

v němž ve dne, v noci duch dlí mučený,

je vše, co zbylo, bědné dítě, z tebe!

 

„Jenž zdědil’s víc, než může dáti zem,

bez vášně klid a ticho bez výčitky, —

mají-li mrtví spánek ne — jen oddech,

a jsou-li v skutku tím, co být se zdají,

bez nářku věcmi, aneb jestli žijí

skanuvše v moře lásky hluboké, —

kéž nápis můj zní stejně jak tvůj: Mír!“

 

To pouze její vzdech byl jediný!


Hymna na duševní krásu

Stín jakés moci, kterou nevidíme,

vlá nezřen mezi námi, pustý tento svět

nestálých křídel jeho navštěvuje let

jak vánků dech, jejž v květy z květů těkat zříme.

Jak luny paprsky dští za hor svah, který jíme

hvozd sosen, padá zvukem prchavým

na každou tvář i srdce, zachví jím

jak souzvuk, barvy, večer když k nám slet’;

jak mračno rozložené v svitu hvězd,

jak ztichlé hudby sladká zvěst,

jak vše co drahé gracií můž’ být

a dražší tím, že v taj se musí krýt.

 

Ó duchu Krásy, jenž vše posvěcuješ

svou barvou, nač tvůj vlastní skane svit,

ať myšlenka, ať lidský tvar, kam’s lít’?

Proč opustil’s nás, proč se oddaluješ,

proč z husté strže našich slz a nářků pluješ?

Ó ptej se, proč tam v zřídle pohoří

svit slunce věčnou duhou nehoří,

proč mnohý znikne zjev, jen sotva že se kmit’?

Proč bázeň, strach, smrt, porod jen

na této země jasný den

dští tolik tmy, proč určen člověk lásce

a záští, naději i ochablosti vrásce?

 

Ze světů vyšších odpovědi nedal

ni mudrci ni pěvci hlasu žádný ruch,

tož jména Démon, Nebesa a Duch

jen svědky citů jsou, jež člověk hledal,

jen zaříkání, hlas jichž nadarmo se zvedal

a nemoh’ odstraniti z všeho, co zem hostí,

nestálost, osud, pochybnosti.

Jen světlo jediné jak na horách mlh pruh

neb hudba větrem zvučící

strunami loutny mlčící,

svit luny, v půlnoci když na vodě se třpytí,

dá pravdu s gracií snu neklidného žití.

 

Neb Láska, Naděj, ba i Úcta k sobě

jak mrak se dálí, na krátko se vrací zas’,

moh’ člověk všemocný by žíti v příští čas,

by neznám, tajemný, jak ty’s, v své zdobě

se slavnou druží svou v něm trůnil’s v každé době.

Ty posle sladkých sympatií,

jež v očích milenců se rodí, míjí,

ty lidské myšlenky, jenž’s potrava i kvas,

jak tma je ohni mroucímu, ó stůj,

neprchej, stín jak přišel tvůj,

ó neprchej, by nebyl hrob jak strach

a jako život skutečnosti v tmách.

 

Hoch, strašidla jsem hledal, pozorliv

jsem v mnohou jizbu vstoupil, sklep a skrýš,

krok plachý při hvézdách nes’ v lesní tiš,

že osloví mne, ždal jsem, mnohý kdo žil dřív,

já zhoubná volal jmena, duch jimiž v mládí živ.

Však nic jsem nezřel, neslyšel,

a o životě když jsem přemýšlel

v ten sladký čas, kdy vánek hladí vše, co zříš,

by všem nes’ noviny

co hnízda dělají a květiny,

tu rázem stín tvůj na mne kles’,

já ruce spjal, vzkřik v nadšení a ples!

 

Já přísahal své zasvětiti síly

tvým, tobě, zda slib dodržen, ó hleď!

s tlukoucím srdcem, oči v slzách, ještě teď

stých drahých hodin volám fantom milý

z jich hrobů bezhlasných. Vždy ony se mnou byly

ať v práci, v lásce, v tíši snivé

po mnohé dlouhé noci závistivé

a vědí, čelo mé že plesy nezjasnily

bez naděje, že jednou svět

z jha otroctví tvůj vysvobodí ret,

že, velká Kráso, vše nám dáš, co slovy

on celý nikdy nevypoví.

 

Den slavnější i jasnější se stává

po poledni; jest jistá harmonie

v podjeseni, zář s oblohy se lije,

jíž léta doba nemívala žhavá,

jak nemohla by být’, jak nebyla by smavá!

Kéž síla tvá, jež sestoupila

v mou línou mladost a ji posvětila

jak pravda přírody, v můj příští život sije

mír! duchu dej, jenž tebe vzývá,

i každou formu, jež tě skrývá,

jejž, Duchu, luzný čár tvůj řídí,

jen sebe báti se, však milovat vše lidi!


Otázka

Já snil, že, jak jsem ondy cestou šel,

v ráz nahá zima v jaro změnila se,

mé kroky vůně dech sved’, jenž se chvěl

kol v šeptajících, šumících vod hlase,

po trávníku, nad nímž se lesík tměl,

jenž zelené své páže v jarní kráse

div nevrh’ mu kol šíje políbení

jen dal mu, prch’, jak ty mne líbáš v snění.

 

Tu rostly fialky a svlačců směs

i chudobka, perlový Arktur země,

terč slunečnic, jenž nespočine, les

dál petrklíčů, modrých zvonků plémě,

jichž zrozením se trávník sotva vznes’,

i štíhlý květ, jenž matky své tvář jemně

slzami zrosí sebranými v ráji,

když vánků, druhů hlasy kol ní hrají.

 

A v teplém houští šípek plál a dřín,

chmel s hlohem, do nějž měsíc zář svou vlil,

a květy třešní s číškou vzácných vín,

tož rosy, již den ještě nevypil,

pak růže, břečtan tmavý v lesa klín

své vinoucí se listí rozvěsil,

směs květů, azur, temno, zlato v nich,

že neviděl zrak bdící krásnějších.

 

A blíže, kde se bystřiny břeh třás’,

plál kosatec na květech sníh a nach,

a blatouch mezi sítím, v jehož vlas

čalounem květů velký leknín sáh’,

jich odlesk rozházel mdlý luny jas

na tmavý dub, jenž k vodě rámě vztáh’,

na sítí, třtiny, jejichž zeleň sytá

zrak zkájí, v němž se tolik barev kmitá.

 

Dál snil jsem, z těchto květů vysněných

jsem kytku udělal, ji svázal tak,

že plály stejně, jak můj zrak je stih’

v svých tónech, barvách, ladu, naopak,

ty děti Hór vězněny v rukách mých,

a radost v oku, hrdý šel jsem pak

s tou kyticí, odkud jsem přišel domů,

bych moh’ ji darovati. — Ach, jen komu?

 

Mrak

Mnou čerstvý déšť slet’ na žíznivý květ

ze proudů i mořských tůní,

já dávám stín svěží, lístkům jež leží,

v poledním žehu se sluní.

S mých křídel bohatá dští rosa v poupata,

je vzbouzí luzná k žití,

co klid je spjal sladký na ňadrech matky,

jež kol slunce v rej se řítí.

Bič krup v ruce držím, nivám též i stržím

zeleným dávám šat bílý,

jej tavím v dešti zas, co hromů bouří hlas,

se smíchem krok můj dál pílí.

 

Do horských já ryh podsívám svůj sníh,

až vzdychají sosny jich tmavé,

to poduška bílá, kam skráň má se skryla,

co v klínu spím vichřice dravé.

Na oblačné mé věži valy moje střeží

blesk, kormidelník jasný,

a v sluj sklepní schován, na řetěze skován

hrom zmítá se a řve hlasný.

Nad mořem a vzduchem ušlechtilým ruchem

ten kormidelník mne vodí,

láskou duchů tažen, jejichž zástup blažen

se v purpuru mořském brodí.

Nad potoky, svahy, nad strmé skal práhy,

nad jezera i háje,

pod řekou i strání, kde dlí v zadumání

duch milující, hraje,

já se zhřívám v tichu v nebes modrých smíchu,

co v pršce on splývá a taje.

 

Slunce v svém zoru, jas meteoru,

své peří strouc kol žhoucí,

na proudný můj bok se vyšvihne v skok,

když bledne jitřenka mroucí.

Jakoby orel slét’ na hrotný skalin hřbet,

jenž chví se otřasy země,

ono tak popílí, spočinout na chvíli

v jas zlatých křídel svých jemně.

Z tůně, jež vzplála, slunce když sálá,

po klidu, po lásce dýše,

plášť večera v rubín když hořící v hlubin

tmu zapadá s nebeské výše,

ve vzdušném hnízdě svém křídel svých spojím lem

jak holub líhnoucí tiše.

 

S paprsky pílí, žár v sobě bílý,

dívka, již měsícem děli,

přes mé tvary mhavé rouno kadeřavé

jak noční vánky by střely;

kde krok jejich nohou, který nad oblohou

jen andělský sluch slyší,

stanu svého střechu strhne ve svém spěchu,

hned hvězdy hledí s výší.

Já se hlasně směji víru jich a reji,

jenž zlatých včel rovný roji,

v svém větrném stanu zvětším onu ránu,

až plesá s klidnými zdroji,

rovny nebes tříšti, spadlé skrz mne blýští

se lunou a hvězdami rojí.

 

Slunce trůn jasem jak žhoucím pasem,

trůn luny perlami tkávám,

zatmí se sopek žeh, zachví se planet běh,

když praporem větrů svých mávám.

Od mysu k mysu v dál se jak most vzdušný vzpjal

můj oblouk nad moři,

před slunce pablesky, dóm visím nebeský,

mé sloupy — pohoří!

Můj oblouk vítězný, jímž vichr bezmezný

s mým ohněm a sněhem spěje,

když moci vzduchu jaty jsou k mému stolci spjaty

se tisícem odstínů skvěje,

sféra ta, jež hoří, něžné barvy tvoří,

co vlhká zem dole se směje.

 

Zříš dceru ve mně vody a země,

kojence nebes nad zemí,

skrz póry řek, moří, můj běh se noří,

měním se, mřít však nelze mi.

Po lijavce útoku když v nebes hluboku

vlá čistá vlajka jich,

když z větrů v nebesku ze záře odlesku

se modrý, vzdušný dóm zdvih’,

já směji se tiše z hrobní své skrýše

jak z lijavce slují se nořím,

jak z lůna dítě, duch z hrobu hbitě

se zvednu a opět jej zbořím.


Sloky

psané v chvíli stísněnosti blízko Neapole

Je slunce teplé, čistý je vzduch,

a vlny třpytné tryskem hrají,

ostrovy modré, sněžných hor kruh

v nach poledne se oblékají,

dech vlhký země krouží v taji

kol poupat snících posavad,

sta hlasů, jež se proplítají,

pták, vítr, moře, města hluk a chvat

jak sladkost Samoty jsou plny luzných vnad.

 

Dno nedotknuté propasti zřím,

nach, zeleň mořských travin tam

jak vlny tříští se pobřežím,

jak světlo v lijavci hvězd v klín tmám,

na písek stranou sedám sám.

Třpyt oceanu ve polední chvíli

plá kol a souzvuk, naslouchám,

se z rhytmů jeho sladkou něhou chýlí —

Kde srdce, v chvíli té jež pohnutí mé sdílí?

 

Ach, nemám pokoje v nitru svém,

ni klidu kolem, ani zdraví,

ni nad statky dražší, jež má zem,

jistotu, mudrc přemítavý

s níž kráčí s vínkem vnitřní slávy.

Moc, jmeno, láska, prázdeň — dým,

těch, již to mají, vidím davy,

jeť život smích a rozkoš jim,

číš tuto pro sebe já s jinou mírou zřím.

 

Mé zoufalství však mírné jest dnes

tak jako vlny, větru jak let,

jak děcko zemdlené rád bych kles’

a plakal nad žitím plným běd,

jež nesl jsem, nést musím doposled,

až jako spánek smrt mne skloní,

až v teplém vzduchu tvář má led,

až v mroucí mozek můj se vroní

hlas moře poslední tak sladce monotonní.

 

Tak mnohý smrt mou opláče snad

jak já, ten vida prchat den,

tak sladký, hořkost z jeho mám vnad,

stár záhy, lkám proň otráven.

Nuž ať zní jejich pláč a sten,

jsem z těch, k nimž lásky nemá svět,

jen soucit, kdežto nezkalen

on po západu bude v sled

těm, kdo jej užili jak radost v duši tkvět.


Óda větru západnímu

I.

Ó divý větře, podjeseně dechu,

jenž nezřen mrtvé listy ženeš v dál,

jak duchů vír před čarodějem v spěchu

 

Bled, žlutý, černý, zimničně ten vzplál,

dav morem zbitých! Lehkých semen stoh

jenž’s do tmy zimních loží k spánku svál,

 

By v chladu, pohroben tam ležet moh’

jak mrtví v hrobech, než tvá sestra Vesna

ta azurová zaduje v svůj roh

 

Nad snící zemí, tíseň poupat plesná

jak stádo k pastvě vedouc vzdušnou v říš

až barvám, vůním údolí jsou těsna.

 

Ó volný duchu, který všady hřmíš,

bys ničil nebo chránil, slyš, ó slyš!

II.

Ty, který nebes rozháraných změtí

jak země listím pln jsi mraků vřavy,

jež střeseny jsou s nebe, s moře snětí.

 

Andělé dešťů, blesků: Na modravý

jenž povrch vzdušných proudů tvých se lijí

jak lesklé kštice pozdvižené hlavy

 

Maenady divé a do kola bijí

od krajů obzoru až ku zenitu

vrkočem bouře blízké; Symfonií

 

Jenž's hrobní roku, jemuž ve svém skrytu

Noc tato schystá dóm a hrobu skrýš,

vše valné páry jíž se sklenou k štítu.

 

A jejíž pevná sfera, než to zvíš,

dešť, blesk a kroupy vychrlí: Ó slyš!

III.

Ty, kterým vzbuzeno jest z letních dum,

v nichž hovělo si, modré Středomoří,

křišťálných proudů jež kolébal šum,

 

Kde ostrov z Nemesy z Bajských vln se noří,

jenž viděl’s paláce, krov starých věží

se chvěti v světle, jímž proud silněj hoří,

 

Mech modrý na nich a květ sladký, svěží,

že malovat je, smyslům schopnost zmírá,

ty, jemuž Atlantická pláň, když běží,

 

Své hlubé tůně, strže otevírá,

co mořských květů, vodních hvozdů tiš

s bezmízným listím moře k nebi zírá.

 

Tvůj poznává hlas, děs ji schvátí, tíž,

že sinajíc se sama rve: Ó slyš!

IV.

Kéž bych byl mrtvý list, jejž můžeš nést;

kéž lehký mráček s tebou dát se v let;

kéž vlna mocí tvou se chvět, dát vést;

 

A sdílet vliv tvé síly, třeba hned

bych míň byl tebe volný, bez uzd všech!

Kéž bych byl aspoň v květu mladých let;

 

Moh’, druh tvůj, nebesy tvůj sdílet běh

jak v době, nebes rychlost předstihnouti

kdy snem se zdálo! Modlitby mé vzdech

 

V mé tísni nesnil by se tebe tknouti.

Ach, jako oblak, vlnu, list mne nes!

Na hloží padám! Krvácím v své pouti!

 

Pod tíží hodin tobě rovný, věz,

duch nespoután a hrdý v jho zde kles’.

V.

Jak hvozd jest, lyrou svou mne udělej:

Vždyť jako jeho moje listí padá!

Tvých mocných harmonií proudný rej

 

Nás oba naučí, jak jeseň skládá

své písně sladké v smutku. Hrdý duchu,

mým duchem buď! Mou nezdolná tvá vláda!

 

Mé mrtvé myšlenky sij v širém vzduchu

jak svadlé listí, zrychlit příchod jaru,

a rozptyl v mojich veršů vírném ruchu

 

Jak popel, jiskry z krbu v stálém žáru

má slova v lidstvu! Ať se dále valí

nad zemí ještě spící, v rtů mých páru.

 

Buď pozoun věštby! Pověz, větře, zdali,

když zima jde, můž’ Jaro býti v dáli?


Arethusa

Arethusa vstala

se sněhu, kde spala,

hor Akrokeraunských na oblasti,

z mraků a stěn skalných,

z tříště srázů valných

své potoky jasné v důl šla pásti.

Přes balvany v skoku

spěla středem toků,

šla s duhovým na své skrání vlasem,

svěžím vzplála mechem

sráz pod jejím spěchem

se k západu chýlíc, kde plál jasem:

vzpjala se, tu klesla,

zpívajíc se vznesla

hymnu šeptajíc luzný jak sen pěla,

zem k ní láskou plála,

obloha se smála,

co k propasti podél skalin spěla.

 

Na svojí kře ledné

Alpheus se zvedne,

svým trojzubcem do hor buší divě,

propast otevírá

ve skalách, že šírá

stráň chvěje se v Erymanthské nivě.

Černý vítr jihu

pozvednul se v mihu

za urnami tichých sněhů skrytý,

zachvěla se země

a hrom zařval temně,

v dví podzemních zdrojů pukly štíty.

Boha vlas i brada

v ručeji jenž padá,

se mihnuly, s vlnou v tom se snoubí,

zařvou stopou víly,

jak spěl ze vší síly

až ku kraji Dórské strže k hloubi.

 

Ukryj mne v té strži,

již mne za vlas drží.

„Ó chraniž mne! spas mne!“ žalně kvílí.

V modré hloubce hne se

Ocean a vzpne se

v pláč její se dělí v této chvíli.

Země dcera bílá

pod vodou se skryla,

jak sluneční paprsk znikla skokem,

vlny její za ní

nesmísíly ani

se s dorickým slaným mořským tokem.

Jako skvrna tmavá

v moře smaragd vstává,

hle, Alfeus! za ní dolů sletí,

orel vítězící

jak za holubicí

hřmí zbloudilou vichrů mračných změtí.

 

Loubím letí noci,

Oceanu Moci

kde na trůnech z perlí sedí v slávě,

korálů hřmí lesy,

proudy dál v skal tesy,

kde třpytí se drahokamy žhavě;

skrz paprsky šeré,

mezi toky steré,

jež barevné sítě světla tkají,

pod jeskyně siné,

tam kde vlny stinné

jsou zelené jako noc v hustém háji.

Letí před žralokem,

před mečounem, skokem

pod hlubinou mořských spějí lomů,

až hor skulinami

moře pod vlnami

v pláň Dorickou přijdou zase domů.

 

Enny na pohoří

z vřídel svých se noří

do údolí, jitrem jež se směje;

druzi rozloučení,

v svorném pochopení

za jediným cílem řek pouť spěje.

Sotva slunce vstává,

již tok v běh se dává,

jde z kolébek v tesích skalných svahů;

o poledni vinou

lesní tiší stinnou

skrz lučiny asfodelem dráhu:

v noci pak spí spolu

v hlubých skalin kolu,

kde duní proud Ortygie divý,

druhové dva, kteří

v azurové šeři

se milují, nejsou však víc živí


Noci

Ó duchu Noci! Po západní peřeji

ó pospěš a přijď hned!

jenž’s v sluji východní ve mlhy závěji

sám po celý, dlouhý den před

sny radosti, bázně a plesu,

kterými dráh jsi v svém děsu,

svůj zrychliž let!

 

Své tělo zahal v plášť, v šedivý mrak,

jenž hvězdami jest tkán,

svým vlasem oslepiž jasný dne zrak,

až mdlý klesne zulíbán.

Pak dotkni se měst, moří, země

svou hůlkou s opiem jemně,

tak dlouho ždán!

 

Když s lože jsem vstal a zem kol zřel,

já za tebou lkal;

když na stráních žeh plál, rosy kmit mřel,

žár poledne v trávě nad stromy stál,

den po klidu kdy toužil stále,

host nemilý váhal jíti dále,

já za tebou štkal!

 

Tvé sestry Smrti slyšel jsem hlas:

„Chceš za mnou jít?“

Tvé dítě Spánek, v mlhách oka jas,

jak včelu v poledne slyšel jsem znít:

„Chceš, abych uleh’ k tobě?“ —

Já odvětil v též době:

„Tvým nechci být!“

 

Až budeš mrtev, přijde Smrt v spěch

a záhy dost, jak víš,

a Spánek, před ním dáš-li se v běh,

z nich žádného nechci já číš.

Jen od tebe mír, Noci drahá!

Ó rychle spěj, proč tvůj let váhá?

Přijď, ó přijď již!


Aziola

„Křik Azioly neslyšíš?

Jest jistě blízko již,“

tak děla Mary, v tmách jsme byli,

než světlo rozžato, než hvězdný zaplál lesk.

Mne schvátil strach a stesk,

že Aziola jakás nudná žena asi,

i ptám se: Kdo to? — V duši se ples chýlí,

že lidský tvor ty nevydával hlasy,

jichž poškleb záštím, strachem v hruď mou cílí.

A Mary, jež mou duši znala:

„Buď klidný,“ řekla s úsměvem, „můj milý,

to sotva opeřená sovička je malá.“

 

Ó smutná Aziolo, kolikrát

tvou hudbu slýchal jsem

na horách, lesy, proudy, polem lkát

přes vody dlouhým močálem!

Hlas žádný, loutna, vítr ni pták ze zdáli

mou duši nejali,

to jiný hlas, však mnohem sladší všech.

Ó smutná Aziolo, tebe od těch chvil

i smutný pláč tvůj jsem si oblíbil.


Nářek

Ach Světe! Žití! Čase!

Já slední chytám krok váš zase,

tam chvěju se, kde pevný dřív jsem stál;

kdy sláva naše zaplá v prvním jase?

Ne víc — a nikdy dál!

 

Ba dál za noc a den

má radost prchla, sen;

Máj svěží, Léto, Jeseň, bílá Zima, v žal

tluk mého srdce ztápějí a v sten

ne v radost však — ó nikdy dál!


Řádky psané v zálivu Lerici

Mne v tiché chvíli opustila,

kdy luna se již unavila

azurnou stezkou nebeských plání

jsouc rovna albatrosu v spaní,

na křídlech světla se kolébala,

nad purpurovou nocí stála,

než našla hnízdo svoje v hradě

kdes na pomoří na západě.

Mne nechala, já zbyl tu sám,

vzdán každým na zvuky vzpomínkám,

jež třeba uchu němé byly,

se v okouzlené srdce vpily

jak nohy ve svém mroucí vzniku

zní v ohlasech hor v každém mžiku;

já cítil — snad až přespříliš! —

ta jemná doteknutí, když

ta její ručka sladká chvěla

jak právě teď se mi kol čela,

a tak, ač dávno zmizela

má paměť vše mi vracela

co obraznost jen může chtíti.

Mé vášně zkojila i cit

jak byla zde a já žil sám

v tom čase, jenž přán v skutku nám,

minulost, příští — v zapomnění

jak bývalé i příští snění.

Však sotva Strážný anděl znik’

na trůn svůj sed’ můj démon v mžik

v mém drahém srdci — těžko říci,

co myslil jsem, mdlý, zoufající!

Já za plachtami upřel hled,

na moři stíhal jejlch sled,

mně okřídlené vozy duchů byly,

jež čistým jakýms živlem pílí

za cílem zvláštním, dálným tam

až elysejským ku hvězdám,

plující pro lék na úkoje

té sladko-hořké tísni, jako moje.

A vítr, jenž je okřídlil,

vál od země a lehký byl

a vůně květin okřídlených

a svěžest hodin porosených

a sladké teplo, den jež zanechal,

se táhlo v záliv třpytný dál

a rybák se svítilnou svou

lez’ vlkým břehem s harpunou,

by v skalách nízkých rybu chyt’,

jež přišla zříti klamný svit.

Ó přešťastní, jimž rozkoš stálá

cit, myšlenku lítosti vzala,

již zanechá vždy plesů vír

jim bera život — ne však mír!


Keatsovi,

Který si přál, aby dán mu byl na hrob nápis.

Ten spí zde, jehož jméno do vln psáno

Však než se větru, by je shladil, mohlo zdařit,

Smrt v lítosti nad takou vraždou, ano,

Smrt, zima, jež můž’ nesmrtností dařit,

proběhla vodou; proud, než stopy času mohl zmařit,

se sloupem křišťálným stal ve svém štítu s jménem

Adonise! —


Poutníci světa

Rci, hvězdo, jež tvých křídel jas

v let zářný žene dál a zas,

sluj noci kde jest, v které as

svá křídla zavíráš?

 

Rci, měsíci, jenž spěješ bled

a pustou drahou nebes šed,

tůň dne či noci, kde jest, v sled

kam spat se ubíráš?

 

Mdlý větře, jehož bloudí sten,

jak host ze světa vyvržen,

na stromech, vlnách, pověz jen,

zda tajné hnízdo máš?


Óda na Neapoli

Epoda I.

Já v městě z hrobu vykopaném dlel

a slyšel listy jeseně, jak duchů

krok lehounký by ulicemi spěl,

i hory dřímotný hlas slét’ mi ob čas k uchu

 ve síních bez klenb v bouře ruchu.

Hrom věštný pronikavým hlasem v trnoucí

krev moji, v duši pozornou mi pad’,

já cítil Zemi mluvit z hlubin, žasnoucí,

ač neslyšel jsem jí. Skrz bílých sloupů řad

 oceán s ostrovy plál odevšad,

jak mezi dvojím blankytem pláň světla, v jas

hrob mnohý nádherný se kolem stkvěl,

jich čisté krásy netk’ se, nesetřel,

jak chtěl by tady Smrt ušetřit Čas,

 nic z linií všech, jasné byly,

 jak v duši sochařově žily,

ty myrty kamenné a břečtan v sosen chvoji

 jak lístky v zimě, které halí sníh,

 neklíčily ni nehnuly se v mih,

neb kříšťálové ticho vzduchu k nim se chýlí

jich život tížíc, jak Moc božská stojí

nad vším, vše kolébajíc spíná duši moji.

Epoda II.

Dva sladké větry v ráz

se zvedly, divý hlas

v ně Aeolský se míchal s čpavým hory dechem,

a ocean, kde Baje,

jak vzduch se vlní, hraje,

kol loubí hvězdné zeleně a mechem,

chví květy mořská sluj, kde v nach se zaskvěla

co věčně bezebouřná atmosfera

říš Elysejskou kryje,

mne nes, jak vlny světla nesou anděla,

člun, jehož vzdušný, rosy plný, šerá

bouř žádná nerozbije.

Já vesloval tam napořád,

kde v jasné pohodě

duch hlubokého pohnutí

z neznámých hrobů cítíš vlát

dvou mrtvých králů melodie.

Aornos u kormidla stínem obzor halil,

své všecky hloubky nebe odhalilo

nad Elyseem, jak sníh bílá

pláň moře co se přídou kryla

a s Inarima, Tyfejského pohoří

proud páry ve slunci jak praporec se zved’

vzdušného vojska, v běhu

co od každého břehu

vždy hlasněj’, bouřněj’, kolem z všech stran let

 po lesích věštných bloudě, božském po moři

hlas proroctví, jenž rost’ v řeč jasnou. Svojím jhem

mne jal; — je musím říci: — Buďtež osudem!

Sloka I. α

Ó Neapoli, srdce lidstva, jež se chvěješ

pod okem nebes bez víček!

Ty město Elysejské, klid jež lkáti spěješ

do vzduchu ba i v moře vztek;

jak Spánek ku Lásce je poutá blíž tvůj vděk!

Ó metropoli zříceného ráje,

jenž ztracen, pozdě získán, zpola dobyt jen,

oltáři, oběť jehož krví nezaplaje,

jejž bez poskvrny rád vzdá Triumf ozbrojen

spoutané kvítím Lásce jen!

Jež byla’s dřív, pak přestala’s, teď zas

jsi svobodna a budeš v každý čas,

když Naděj, Pravda, Právo zdrtí zloby zmar!

Zdar tobě, zdar a zdar!

Sloka II. β

Ty mladé, olbřímí plémě,

jež zvedá se z štkající země

ve šupin neproniklých zbroji!

Ty poslední z mluvčí všech,

jenž proti tyranům zlým na trůnech

před láskou boží mluvíš! Obrň svoji

hruď krznem moudrosti, vznes hrdé témě,

hoď čile kopí své, tě nepolekej zmar,

ať valí ze sta bran se na tě v zástupech

jich šiky bezčetné! Ó zdar, zdar, všechen zdar!

Antistrofa I. α

Co na tom, Kimerští když klnou despotové

i svobodě i tobě? Zrcadlem tvůj štít,

v němž najdou svůj zrak zas tví slepí otrokové,

meč hladný proti nim že obrátí svůj svit.

Ti noví Akteoni, které chyt’

blud starý, vlastními že budou chrty rváni.

Jak bazilišek císařský ty buď,

jenž ranou ukrytou své vrahy vraždí, raní.

Ty Potlačení v tvář hleď, nastav hruď,

až prchne, úzkost mu před jeho hrůzou vzbuď!

Však neboj se, jen hleď! Kdo volný, má sil více,

ba otrok slábne jen, když soku patří v líce.

Buď Naděj, Pravda, Právo s tebou, zmar

pak přemůžeš a zmohutníš! — Ó zdar!

Antistrofa II. β

Z božského tvaru Svobody,

z nejhlubších svatyň Přírody

šperk servi nečistý, znič z bludů šláře sledy!

Do pustých zřícenin,

kde vládl Klam a Stín

se usaď vznešená a Ničitel buď bledý!

Buď zákon rovnosti tvým,

slov okřídlených žár,

jež pravda opeří u trůnu Boha, leť!

co bohatství to buď tvůj věčný osud! — Zdar!

Sloka III. γ

Zda Hispanie chvějný paian neslyšíš

a nechvíš se, jak od břehu v břeh bije,

až ticho hudbou jest? Z Alp ledných, slyš!

Tvůj slyšíc věčná chví se Italie.

A moře, které dlažbou kryje

Benátská pustá ulice, se směje

při hudbě, při světle, a Janov, bledá vdova,

svých předků nápisy při měsíci číst spěje.

„Kde Doria?“ zní jeho slova.

A sličný Milán, který v krvi svojí chová

jed zmije smrtící, svou patu již již zvedá,

by leb jí zdrtil. Naděj každá bledá

svůj znak i pečeť v Tobě! Jestli zmar

můž zmoci Naděj, Pravdu, Právo — S tebou zdar!

Sloka IV. δ

A nejkrasším z měst všech,

kam padá slunce žeh

se Florencie rdí v kolébce, Volnost vítá!

V svých očích volnost svěží

Řím trhá pásku kněží,

dřív silou mohutný, dnes obdivem on zkvítá,

ten athlet nahý, schystán dát se v běh

ku metě, v mrak jež skrytá

za cenu, o niž přišel u Filippi.

Jak Naděj, Pravda, Právo mohly klesnout v zmar.

Zlo s Klamem klesnou teď. — Buď s tebou zdar!

Epoda I. β

Zda pochod neslyšíte jak dětí Země, Tvarů,

jak proti živým Bohům postupují v šiku,

jak třesk a temnoty tisíce bouří v sváru

hřmí v nedostupný trůn jich v křiku

skal balvany a v hromů ryku?

Korouhve se znaky vlát větrem nevidíte,

kam erby barbarské kdys pýcha tkala?

Hle, prchající ticho vraždí hrozby líté

říš nebe jasná, která náš Eden obepjala,

v železném světle hasne z mála.

Despoti Severu své vedou šiky valné

do doby tvoření jak chaos nerodící,

sta kmenů cizích věr z končiny spěje dálné

bez řádu otroků! S Alp bílých šíje skalné

sem z říší vzdušných stoupající,

tlum lačných vlků na lup číhající.

Ti zničí zářné stopy staré slávy,

ti sloupy našich měst v prach zdeptají a zkojí

až k hnusu chlípnost svoji

na krásy mrtvole! — Jdou supající!

Žár temný vrhají démonů jejich davy

a z noh jim červených proud krve teče žhavý!

Epoda II. β

Lásko hlubá, velký Duchu!

který řídíš v žití ruchu

vše, co žije, co jest na Italském sadu,

jenž kolem azur střeš,

hvozd, vlny, skály též,

na hvězdě trůn máš mořském na západu,

Ó Duchu krásný, v jehož sladký hlas

svit slunce s lijavci žeň svoji ssají

z chladného prsu Země:

tím hlasem každý svit buď bleskný jas,

ať v rosu jedu lijavec se ztají

a plodnost země vraždí lidské plémě!

Tím hlasem zářné nebe,

co jas a tma je poutá,

buď hrobem těch, co tkali

hrob tobě z něj i nám!

Svou žhoucí harmonii naplň, zvedni jemně

své syny! Na obzoru prchajícím

co ohněm lampa tvá šer soumrakový živí,

kéž Naděj vznešená, chtíč věčně živý

jsou nástrojem, tvě vůle, jejž člověk zvedne sám!

Tu mraky před sluncem, před tigry antilopy,

před tebou strach a vztek,

se dají na útěk,

jak vlci Keltských niv když Ausonské zří stopy.

Co Duchu, s trůnu hvězd jenž velíš tmám,

buď dopřát chceš neb vzíti, nech

to Město, jež tě ctí, být volným v aeonech!


Skřivan

Zdar ti, čacký duchu!

Nejsi ptákem, když

z plna srdce ruchu

z nebes, neb jim blíž

vyléváš s prostým kouzlem svých hojných zpěvů číš!

 

Vždy výš do oblak

od země ty spěješ,

jak ohnivý mrak

azurem se chvěješ,

a pěje, stoupáš výše a stoupaje vždy pěješ!

 

V zlatém plání světla,

v němž jde slunce spat,

kde zeď mraků světlá,

letíš napořád

jak beztělesná radost, která chce právě vzplát!

 

V letu tvém kol tebe

červánků nach kles’,

jako hvězda nebe

den kdy blíž se snes’,

ty’s rovněž nezřen nikým, však já tvůj slyším ples.

 

Paprsky jak ryzí

té stříbrné z hvězd,

jejíž lamp zář mizí,

v zoře nechtíc kvést,

my sotva vidíme ji, však cítíme, že jest.

 

Zem i vzduch jsou plny

kouzla hlasu tvého,

jako noci vlny

z mraku jediného,

když luny tryskne záře lem jasníc nebe všeho.

 

Kdo ty’s? ret náš chví se,

kdo ti roven as?

S duhy nesklání se

takých kapek jas,

jak z přítomnosti tvojí déšť písní zas a zas!

 

Jako básník skrytý

ve světle dum svých,

v hymnách lká své city,

až svět slouchá tich,

jat nadějí a strachem, ač neměl tuchu jich;

 

Hradu na cimbuří

princezna jak kvílí,

lásku, jež v ní zuří,

tišíc v tajné chvíli,

jak láska sladké písně až bol ji zatopily;

 

Světlušky jak blesk

rosnou nivou lítá,

vzdušných barev lesk

sije kol, se kmitá,

že nevidíš jí v květech ni v trávě, kde je skryta;

 

Jako růže v síti

jež se listů kryje,

když jí květ, jímž svítí,

teplý vánek zryje,

vše těžkokřídlé krádce svou sladkou vůní zpije;

 

Jarní déšť jak běží

v třpytivých trav tříseň,

květy rosou svěží,

vše, co nezná tíseň,

co jasné, čisté, čerstvé, tvá překonává píseň.

 

Ptáku nebo duchu,

uč nás dum svých pění,

neslétlo mi k uchu

lásky, vína ctění,

jež dýchat může proudy tak božských unesení!

 

Svatební, věř, chór,

zpěv jenž triumf hřímá,

ve tvůj rozhovor

prázdnotou nás jímá,

vždy jakýs nedostatek, my tušíme, je s nima.

 

Kde jsou písní tvojích

zřídla? Na vrcholu

hor, či v polích, zdrojích,

v tvarech nebe, dolů?

Je láska to k tvým dětem, je neznalost to bolu?

 

Jasný, pronikavý

ples tvůj nezná zmdlení,

nudy těch stín lkavý

nepadne v tvé pění,

ty miluješ, však lásky ty neznáš přesycení.

 

Ať bdíš nebo spíš,

ty o smrti taji

hlubší pravdu víš,

nežli nám sen bájí,

jen tím to, že tvé písně tak křišťálově hrají!

 

Zříme v před i zpět,

to, co není, lkáme,

vždycky trudu hnět

v každém smíchu máme,

vždy v nejsladších svých písních svůj smutek zpovídáme.

 

Míti ve zhrzení

záští, pýchu, strach,

nebýt narozeni

k žití ve slzách,

zda bylo by jen možno tvou radost stihnout v snách?

 

Dražší nad vše rytmy

zvuků čarovných,

nad poklady v přítmí

spící starých knih

tvůj um by vzor byl pěvci, tvůj, jenž se nad prach zdvih’.

 

Uč mne plesu části,

jímž se musíš chvět,

šílenou tu slastí

překypí můj ret,

že jak teď slouchám tobě, kol slouchat bude svět.


XLII

Felície Hemans

Cidovo vzkříšení

To tiché noci byla druhá stráž

a v spánku Leon dlel,

jak pochod valných vojsk sem až

zvuk dutý z hloubi zněl;

v té chvíli, v které šero jen,

kdy zapomíná člověk den,

kdy sen na trůn svůj spěl.

 

Tu v ulic těsných vzdálený zvuk

jak v snění spáčů vpad,

to ostruh a brnění třesk a hluk

a kopyt okutých spád;

ni povel ani trouby hlas,

jen železný zvuk zas a zas

v sluch ohlasem se krad.

 

Tak v temných to hřímalo ulicích,

až dlažby kámen puk,

a zvonice všecky a zvony v nich

se zachvěly v strašný zvuk

a zvuk ten tichou nocí let,

až tam, kde mnich svůj žaltář čet,

v královskou hrobku zněl hluk.

 

Tu bušeno v železné brány svor,

křik z dálky sem se nes,

„Ať Cid Ruyz Diaz Campeador

v své zbroji vstane dnes!

S ním jako skály ve vzdoru

ti mrtví vstanou ve sboru

i hrabě Gonzalez!

 

V své tmavé hrobce spící povstaň král,

buď slibu pamětliv!

by jak ti zde mrtví k zápasu vstal,

vlasť osvobodil živ!“

A zrovna ten průvod kolem táh....

Než bylo poledne, po Maurech prach

se zved u Toloských niv!


Hlas andělův

Andělský hlas šeptat slyš,

sestro, s námi spěj v let již!

 

Pojď s námi v míru zem!

Pojď tam, kde tichne drzý bouře hlas,

pojď, stín z tvé duše u nás prchne v ráz,

zde pláč se tiší úsměvem.

 

Zde neschvátí tě strach,

pojď sem, zde láska jen a klid

se s křídel holubiček bude lít,

jak zbrázdí vzduch jich vzmach.

 

Pojď ve blažených tlum,

vem pro vždy vínek spravedlivých těch,

již sešli se tu z dálných zemí všech,

všech zbavivše se dum!

 

Dost dlouho sama již

jsi byla, Sabatu břeh kyne ti,

pojď v družek svého dětství objetí,

ó pojď k nám, slyš, ó slyš!

 

Dost dlouho mlčelas,

pojď k sestrám svým, jich slyšíš ston,

jich zpěv v edenský zladěn tón

tě vítá v lásky kvas.

 

Nad hlavou bouře zlost

jak ve vrbách ti hřměla, sirotě,

pojď k otci, klid měj v hrobu samotě,

 

Teď blaženost svou měj,

kde prodlíš změny nestíhne tě hnět,

smrt přemohla zde láska, duše, sleť,

ku Bohu svému spěj!


Ó matko, upěj mne v klid!

Ó matko, upěj mne v klid

jak v minulé, krásné době,

nech srdci mému, jež v mdlobě,

k útěše píseň svou znít!

 

Nech skráň mi na srdci dlít,

i květiny noční klid jímá,

je poutník, je truchliv, kdo dřímá,

ó matko, upěj mne v klid!

 

Hleď ptáka v hnízdo své skrýt!

Bouře mé schvátily žití,

jak láska tlačí, hruď cítí,

ó matko, uspi mne v klid!


Pohřební zpěv na moři

Spi! — Tě vlnám svěřujem,

krví reků plá jich lem,

vzácný hrob tam najdeš, vem

 naše „s bohem“ tam.

 

Spi! — Tvá proudů celá říš,

stan tvůj moře, nebes výš,

pohřební zvon duní již

 temně v náruč tmám.

 

Postel tvoje — proudů jek.

Kde jsou slzy? — Náhrobek?

Ani květů nemáš vděk,

 ani bratrů vzdych.

 

Však tvá pamět na moři

v bitvy řev se vynoří

v kříži vlajky zahoří,

 spi již tich!


Poklady z hlubin

Co tajíš pokladů v svých slujích, v skrýších svých

ty temně dunící, mystické moře?

Co škeblí duhových, ký lesklých perel sníh

tvém svítí nespočítán po prostoře!

Taj bohatství své, chmurné moře jen,

 ta chtít — náš není sen!

 

Víc tají hloubky tvé, nesčetných skvostů tam

plá z hloubi, v tichu tvém tam leží,

tam tmavé zlato plá, tam hvězdný drahokam,

jak z vínku starých králů vypad svěží,

svou zlobnou rukou hal je v lůně svém,

 netouží po těch zem.

 

Víc tají hloubky tvé, vln tvojich bouřných šum

nad městy světů zašlých žalně pěje,

v palácích písek je a mořských chaluh tlum

v jich roste chodbách a se větrem chvěje.

Hal moře je v své pýše ve svou tiš,

 kde věky leží již!

 

Však ještě více tam ve vlnách, v hlubinách

ó, mnoho hrdých srdcí sen svůj dřímá,

víc neslyší již vln a proudu bouřných vzmach

jich spánek bitev hrom víc nedojímá.

Taj zlato, drahokamy v hlubiny —

 však vrať nám hrdiny.

 

Ty drahé nahraď nám! Jich svatá památka

jest v srdcích živa i u našich stolů,

v zpěv našich modliteb se mísí přesladká,

jich ztrátu v plesech cítíme vždy v bolu.

Nad ostrovy, kol majáků ať vřeš,

 tví nejsou — nezapřeš!

 

V tvých bouřných peřejích co lásky dřímá tklivé

co krásy, mužnosti ve hloubce tvé,

co mládí zlatých kštic, co květů vnady snivé,

vrať mrtvé, neslyšíš hlas, jenž tě zve?

Zem nejdražší své skvosty žádá již,

 vrať mrtvé! Moře, slyš!


XLIII.

John Keats

Den zmizel

Den zmizel již a všecko sladké s ním

ret sladký, hlas, dlaň, sladší ňadra bílá,

dech sladký sdružen šeptům tajemným,

lesk očí, pasu tvar i pružnost milá!

Již zbledlo kouzlo poupat v rozpuku

a krásy paprsk zmizel, očím báj,

mně z loktu krásy v plném souzvuku

tvar luzný zmizel, teplo, lesk a ráj.

 

Že večer moh tak záhy vše mi brát!

Teď svátek — ne svatvečer na svém klínu

počíná vonné, bdící lásce tkát

pro skrytou rozkoš závoj hustých stínů,

já přes den lásky missal probíral,

bych teď se modlil, postil se a spal.


La belle dame sans merci

I.

Co je ti, bledý rytíři,

tak zmaten, váháš, v tváři žel,

již svadlo sítí u jezer,

pták oněměl.

II.

Co je ti, bledý rytíři,

tak zhublý jsi a zdrán,

veverky sýpka plna jest,

však pustý lán.

III.

Na čele tvém zřím liliji

jest vlhká děsem, zimnicí

však svadne bledá růže též

tvé na líci.

IV.

Já potkal ženu na nivě,

tak luznou jako dítě vil,

zrak divý, nožka křídlo jen,

vlas dlouhý byl.

V.

Já květy ozdobil jí skráň

i páže, tělo, — božský sen! —

jak v lásce na mne pohledla

a vzdychla jen.

VI.

Já zved ji svého na oře,

jen viděl ji, až západ byl,

u cesty stanouc, zpívala

tu píseň vil.

VII.

Hledala pro mne kořínky

a med a sladkou mannu tam

a divně zněl ten její vzdech,

ó jak tě ráda mám!

VIII.

Mne zatáhla pak v elfů sluj

a plakala a vzdychla pak

až divými jsem polibky

jí zavřel zrak.

IX.

A pak mne skolébala v sen

a já jsem snil — ó jaký sen! —

ten poslední, jemuž jsem vpad

na svahu hory v plen.

X.

Já bledé krále, panice zřel

a bledých bojovníků řad,

ti křičeli „damou sans mercy“

jsi pro vždy jat!

XI.

Já v šeru viděl její rty

se otevřely v děsný sten

já zbudil se na svahu tom

sám opuštěn.

XII.

A proto bledý bloudím zde

a váhám, v tváři žel,

kde svadlo sítí u jezer,

pták nezapěl.


Óda jeseni

Ty dobo mlh a plodů zrajících,

ty slunce uzrálého věrný druhu,

s ním kane požehnání z dlaní tvých,

že střechy kynou v zralých hroznů kruhu,

s omšených jabloní že plod se chýlí

a zralost v jádro všeho proniká,

jímž kypí dýň a lísky slupka plní

se jádrem sladkým, květů veliká

jímž kyne v lukách žeň, kam včely pílí,

dnů teplých stálostí, že až se mýlí

neb cely plastvů jich se medem vlní.

 

Kdo ve tvých špižírnách tě neviděl?

Ba, mnohý tebe zřel u stodol vrat,

jak bezstarostně sedíš, kšticí spěl

ti vítr z řešet, neb tě viděl spát

na snopu polžatém výparem máku,

srp v dlani šetřil drn a sterý květ,

neb jindy sběrače jak zřel tě klasů

se snopem na hlavě skrz vodu spět,

neb stát u lisu jablečníku, v zraku

klid tichý, dlouho dívat se, jak v tlaku

vytéká šťáva zlatitého jasu!

 

Ty jara písně, kde jsou nyní teď?

Ó nepomni jich, máš svou hudbu taky!

Když mroucí zkvítá den skrz mraků zeď,

v zář růží stápí strniště, kdy mraky

much, jepic truchlí řeky na pobřeží,

se nesou výš a k zemi tíhnou zas,

jak vítr lehounký je tiše nese,

se strání zelených zní jehňat hlas,

tu z meze cvrček ozval se a svěží

hlas červenky od plotu zahrad běží,

křik vlaštovek se v sboru vzduchem třese...


Óda na melancholii

I.

Ne, nesestupuj tam, kde břeh je Lethy,

a neber jedovatou šťávu třtině

a nestrp, skráň tvou by věnčily květy,

tož lilek s hrozny, vzaty Proserpině.

Nesplítej růženec si z dříšťálů

a nevol černého si smrtihlava

za obraz Psychy, nevol sovu sobě,

by družkou byla tvojím ve žalu,

za stíny stínů druž se shrne tmavá

a bdělá úzkost zamží duši tobě.

II.

Však má-li smutek v duši tvoji skanout,

ať skane jako vláha s mraků padá,

již mrtvá poupata zas mohou vstanout,

již jarní prška na chlumy se skládá.

Svou bolest vůní rosných růží zkoj

a duhou, která spíná řeky břehy

a paeonie květy nádhernými,

a milka když ti vypovídá boj,

za ruku chop ji, v její hněv pln něhy

se v hlubé oči její zahleď svými.

III.

Jest s Krásou, s Krásou zmírající živa

a s Radostí, jež klade odcházejíc

prst na ústa, a s čárem, který stlívá,

na jed se, jak je mlsne včela, měníc.

Ba samé Rozkoše kde stojí dům,

tam melancholie si oltář staví,

jen tomu zjevný, kdo pln vášně plamů

k rtům číši plnou tiskne, v mžiku tom

duch cítí její moc a jako tmavý

pak prápor visí na zdi její chrámu.


XLIV.

Thomas Carlyle

Dnes

Tak přichází k nám svěží

a mladý modrý den,

má prchnout nevyužit

jak plachý marný sen?

 

Z věčnosti klína povstal

ten jeho mladý šer

a do věčnosti klína

se vrátí podvečer.

 

Před časy neuviděl,

jej nezřel lidský zrak,

a zas jej neuvidí,

jak zmizí v noci mrak.

 

Tak přichází k nám svěží

a mladý modrý den

má prchnout nevyužit

jak plachý, marný sen?


Cui bono?

Co jest Naděj? — Smavá duha,

dětí zástup za ní lít,

tady není, dál vždy, dále!

Ani gnom ji nezachyt.

 

Co jest Život? — Kra, jež taje

v moři, kolem slunný břeh,

skočíš vesel na ni — splývá,

klesneš, zmizíš ve vírech.

 

Co jest Člověk? — Bludné dítě,

marný zápas, boj pln zlob,

všecko chce, nic nedosáhne,

vše co stihne — úzký hrob.


XLV.

Thomas Haynes Bayly

Nelze zapomníti

Ne zmínky není o něm víc, je kleté jeho jmeno,

mým zakázáno pro vždy rtům dřív často vysloveno.

Od žertu v žert mne ženou dál, a smích když v oku svítí,

tu myslí, že jsem zapomněl — mně nelze zapomníti.

 

Dí: Půvab jest prý ve změně, jež jiné láká, baví.

Však v nejdálnějších končinách můj neroztá stesk tmavý,

já dlouho nezřel údol ten, kam chodíval rád sníti,

ni hustý onen hlohu keř — však nelze zapomníti!

 

Co bylo mým, ach toho jest svět kolem plný, plný,

ve záři slunce vrch to dí, to na moři dí vlny,

když slunce v sklonu západ kdy se nachu září nítí,

jej zpátky volá každý list, ne, nelze zapomníti! .

 

Dí, že jest nejbujnější všech, že našel svoje štěstí,

dí, on prý na mne zapomněl — já neslyším ty zvěsti,

on zápasí snad jako já a bol a stud když cítí,

tu, jestli jak já miloval — pak nemůž zapomníti!


Trojí setkání

Kdys věnec měla z růží,

když poprv jsem ji zřel,

tvář sněžná jen se stkvěla

ve vlasu, jenž se tměl.

Jak splývala jí chůze,

jak sladce zvonil hlas,

že neví, co je starost,

děl úsměv, v kterém jas.

Jen v tanci se mi mihla,

však posavad ji zřím

nad sněžným děcka čílkem

s tím věncem růžovým.

 

Na sněžné skráni měla

pak oranžový květ,

víc byla zamyšlená,

než poprv jsem ji zhled.

Po boku muž jí kráčel

ji těšiti, měl spěch,

že neuzří víc domov,

mi zradil její vzdech.

Jen chvilku se mně mihla,

však posavád ji zřím

nad sněžným ženy čílkem

s tím květem bělostným.

 

A dávno není tomu,

co jsem ji viděl zas,

na místo věnce závoj

vdov halil její vlas.

A nikoho tu není,

by za ruku ji vzal,

ji jemně v své tisk, v bolu

s ní družně zaplakal.

A přece ač se mihla

s tím srdcem zlomeným,

já v květu, v lesku mládí

ji s těmi věnci zřím.


XLVI.

William Motherwell

Vítr půlnoční

Jak žalně vyje, jak žalně vyje

a vzdychá vichr půlnoční,

v něm sladkobolná melodie

ze starých časů zní;

vypráví zašlých o letech,

o nadějích, květ jichž svad,

o v slzách roztálých úsměvech,

o láskách, jež hrobů skryl chlad.

 

Jak žalně vyje, jak žalně vyje,

půlnoční vichr jak zpívá,

a každým zvukem vzpomínka žije

na stranách srdce zas živá.

I drahých milovaných hlas

teď v kvilu jeho zněl,

než ovanul je smrti mráz,

jež v žití rád jsem měl.

 

Jak žalně vyje, jak žalně vyje

půlnoční vichr rostoucí,

v tom rozluky se piseň kryje

s nadéjí stále vadnoucí,

zpěv luzných snů mé mladosti,

než spad rez na srdce strom,

div slzy zadržím v úzkosti

loučení ve zvuku tom!


XLVII.

Thomas Hood

Balada

To v chmurné zimě nebylo,

kdy zkvetla láska v nás,

to bylo, víte, růže,

kdy trhali jsme vás.

 

Nevlídným zimním počasím

neklíčí lásky vznět,

svět celý kvítím věnčen byl

kdy poprv jsem tě zhled.

 

Byl soumrak, já děl, abys šla,

tys objala mne v ráz,

to bylo, víte, růže,

když trhali jsme vás.

 

Mé tváře hořely nachem

slz zrosené perlemi,

já prosil tě o symbol lásky,

tys dala poupě mi.

 

To bylo otevřené

a dýchalo vůni a jas,

to bylo, víte, růže,

kdy trhali jsme vás!


Já mám tě rád!

Já mám tě rád, já mám tě rád!

To vše, co mohu říc,

to jesti snění mého dne

v noc jas mých zřítelnic.

To srdce mého modlitba

jen tobě žehnajíc,

já mám tě rád, já mám tě rád!

to vše, co mohu říc!

 

Já mám tě rád, já mám tě rád!

Dí každičký můj hlas,

toť chor, jenž v poesii mou

se vrací každý čas.

Ty můžeš to číst v zraku mém,

co mládí kol, co krás,

já mám tě rád, já mám tě rád,

z tisíců vždy a zas!

 

Já mám tě rád, já mám tě rád!

Lesk hnědých očí tvých

a sladkou melodii rtů,

co hudby splývá z nich,

však nejvíc srdce ze všeho —

hlas přemožen již ztich...

Já mám tě rád, já mám tě rád,

až do dnů posledních!


Ruth

Až k výši ňader stála skryta

ve záři jitra, v klasech žita,

jak drahé dítě slunce stála,

polibek jeho mnohý znala.

 

Jí v tváři jeseně nach plál

tak hluboký, na čílku zrál,

a zažíhal jí tmavý zrak,

jak v žitě hoří rudý mák.

 

Kol očí rozpuštěný vlas

ten nejčernější chvěl se, třás,

svit jejich dlouhým obrvím

jen zpola stlumen háral jím.

 

S širokým klobouk okrajem

jí stínil čílko před žárem,

ve středu klasů stála tak,

modlitba sladká její zrak.

 

Já děl: To nebe nemůž’ chtít,

bys sbírala, kde já mám žít,

pusť klasů snopek, pojď blíž sem!

a moji žeň i můj dům vem!


XLVIII.

Alaric Watts

Docela sám

Ne docela sám! Pokavad

lze s moudrým, svatým spolek mít,

a drahé perly vzácných rad

ze svatých stránek věštců pít

sen dětství, stáří paprsk zlatý,

i pěvců čár, ten drahokam,

když mluví vše to, jak v své ztráty

se můžeš cítit zcela sám?

 

Ne, nejsi sám. Čím vlna nyje,

čím šumí les, čím hvězda žhne,

má vše své zvláštní harmonie,

tvé srdce zajme ztrápené!

Čím vánek v letní večer dýchá,

tě zkolébá zas v sladký klam,

že s díkem šeptneš k nebi zticha:

co dí ti: Nejsem zcela sám!

 

Ne, nejsi sám! Zde oko bdělé,

jež počítá i vrabce pád,

dlaň, jež se k tobě vztáhne směle,

noc, jež tě slyší napořád,

svou nejjasnější sešle záři

do noci tvoji v náruč tmám,

zdroj těchy její všecky daří,

jej hledej, nejsi zcela sám!


XLIX.

Robert Pollok

Byron

Sáh’ v harfu svou. S údivem naslouchali

kol národové. Proud, jenž bez mezí,

tak hřměla jeho divá, hlubá píseň

si v srdcích lidských zdroje hledajíc.

Kde jiných obraznost již v letu zmdlela,

tam jeho nesla se jak jitro svěží

ku výším neschůdným, tam byla doma

kde andělů sbor plaše couval před ní.

Též jiní velcí s hmotou vedou boj —

on s hůry přišel, smělé myšlenky

on navrh vysoké — pak náhle ztich,

jak hrdý byl by, spínati je v slova.

A příroda ve majestátu svém

svůj ráda před ním odhrnula závoj.

On v moře zasáh hřívu divokou

a hrál si důvěrně se kšticí pěn,

na Alpách stál, na Apenninu snil

a s hromem mluvil jako s druhem druh.

On verše plet si z blesků perutí

a s křídly rudých blesků žertoval,

jež jako bohů rozhněvaných kroky

se zdály, v bouři když se mstitel zjeví,

a opět s cvrčkem tiše hovořil,

jenž v trávě cvrlikal mu pod nohou,

a slunce, měsíc, hvězdy, bouř a mračna

a skály, hory, moře jako bratry

mu byly, sotva jemu sourodnými.

On všecky vášně lidské duše znal,

ty žhavé, dravé, i ty sladké, něžné,

jich smýšlení ať nízké, vznešené,

vše počasy znal, věčnost znal i čas,

ba vše co srdce doufá, čím se děsí,

co nenávidí a co miluje.

On ve vír hnal to jako listí v bouři

a s úsměvem to hnití zanechal.

Jak děsně námi zatřás jeho zpěv,

jak srdce hned zas vzdouval k rozkoši!

Však on — se nesmál, on se nechvěl s námi.

Dál jeho duše zašla v samotu

a nezřel, co mu pod nohami vře,

tak hrdý s vodstvem couvne ocean

od lučin, které náhle zatopil,

a v slávě moci svojí spočívaje

na zhoubu nepomýšlí, již sil kol.

 

Jak vlasatice krásy nádherné,

před níž se bledé hvězdy uklánějí,

on obrazností šleh a věděním

ve smělém letu k vrchům nejvyšším,

jež lidská sláva má, ne mdlý a v prachu,

on nevznesl se země zrozenec,

leč rajský pták, jenž na nebeských křídlech

se slunných výšin přišel, tiše sed

a po kouli se světa rozhlížel,

jež pod ním dole v hloubi hluboko.


L.

Thomas Babington Macaulay

Horatius

1.

Při devíti bozích přísahal

Lars Porsena z Clusium,

„Víc bezpráví nemá trpěti

Tarquina veliký dům!“

Při devíti bozích přísahal,

den určil pro sněmu sbor

a poslů vyslal jízdeckých

na západ, sever, východ, jih

se vřadit pod prapor.

2.

Na západ, sever, východ, jih,

vyjeli posli v ráz

a věží, městem, strání, chatou

zněl polnic břeskný hlas.

Etrusku hanba klamnému,

jenž doma zůstává,

když v pochod Porsena z Clusia

se na Řím vydává.

3.

A pěšáků i jezdců

proud valný trhne blíž,

z mnohého hřmí sem náměstí

i z žírných polí již,

i z mnohé tiché vesničky

ve buků skryté stín

jak orlí hnízdo kdes, které by v klíně nes

růžový Apennin.

4.

Z mohutné Volaterrae,

kde pověstný hrad hrozí,

jsa stavěn páží obrů

pro krále, kteří bozi,

od přístavu Populonie,

jejž stráže vidí plát,

ze Sardinie sněžných hor,

jih vroubí jejich řad;

5

Z hrdého trhu Pisy,

královny západních vln,

kde přístav Marsilie

jest každý otrokův pln,

kde sladký Clanis kvítím

a revou, obilím běží

a ztad, kde zvedá Cortona

do vzduchu diadem věží.

6

Zdar dubům, jejichž žaludy

v Auseru bystřeň padají,

i jelenům, již haluze

Ciminských chlumů žvýkají;

ze všech řek pastýřovi

Clitumnus nejdražší jest,

z všech jezer Volsinskému vzdává

největší ptáčník čest.

7

Však teď víc břehy Ansera

ran seker neznají,

a sotva hory Ciminské

teď lovce vítají,

u Clitumnu se pase skot

a těká prostý pout

a volně drůbež potápí

se ve Volsinský proud.

8

Žeň Aretia letos

požíná kmetů dav,

a v Umbru hoši koupají

teď capající brav

a letos v Luně v kádích

mošt kypí v rudý nach

kol dívčích nožek, zní žert a smích,

však otec na Řím táh.

9

Vybraných věštců třicet,

ti nejmoudřejších v kraji,

ve službách Larsy Porseny

den i noc vytrvají,

těch třicet věštby luští

dnem nocí každý rys,

již z levé strany k pravé dlaň věštců v době tmavé

na plátno vryla kdys.

10

A divě jedním hlasem

těch třicet volá hned:

„Miláčku nebes, Porseno,

jen hni se, hni se v před!

Jen jdi a vrať se v slávě

v Clusia královský dům,

kol oltářů Nursie zlaté vtkni štíty,

jež urveš Římanům.“

11

A nyní každé město

mu poslalo dav mužů svých,

pěšáků skoro sto tisíc

a deset tisíc na koních

a tak před branou Latia

se sešel velký ten sjezd,

v ten věru den se říci mohlo,

jak velký Porsena jest.

12

Neb tenkrát Etrusků voje

v šik spjaté zrak jeho zhlíd,

v nichž mnohý Říma vyhnanec

i čacký spojenců lid,

a s věru mohutnou druží

se k řadám jich připojil

sám z Tuscula Manilius,

jenž kníže Latinských byl.

13

V ten čas na žluté Tibeře

shon, úžas byl a jek,

neb k Římu z dálné krajiny

vše dalo se na útěk,

na míli kolem města

vše cesty ucpal ten proud,

dva celé dny a noci dvě,

až děsno pohlednout.

14

O berlích zástup kmetů

a těhotných žen sbor,

a matek, jichž sten padal

ve smavých nemluvňat zor,

a chorých na nosítkách,

jež otroků dav nes,

a s holemi a se srpy

brunatných ženců směs.

15

A s měchy plnými vínem

tu mezků i oslů dav,

koz, ovcí přečetná stáda

a dlouhé řady krav,

vůz mnohý praskající

bez rovnováhy hnán,

pod tíží obilí, nářadí

stál v ústí hřmících těch bran.

16

Teď z tesů tarpejské skály

krvavé v noční klid

hořící vesnice z dáli

moh římský občan zřít.

Dny, noci otcové města

se v rádní scházeli byt,

neb stále posli jezdili sem

zmar nový ohlásit.

17

Kde východ jest i západ,

Tusk okolo hor se rojí,

v Crustumeriu holubník

ni dům, plot neobstojí.

Až ku Ostii Verbenna

krajinu zpustošil,

na Janiculus Astur stoup

a silnou stráž tam zbil.

18

Nebylo hrdého srdce,

vím, v celém senatu,

jež nezvedlo by se vzpourou tou zlou

v bolesti záchvatu.

V ráz povstal konsul z křesla,

a každý otec vstal,

své togy podkasali

a spěchali, kde val.

19

Odbyli radu v stoje

u říční brány v ráz,

tu k hovoru, jak rozum dá,

byl věru malý čas.

Rozkázal ihned konsul:

„Pryč s mostem, dolů s ním!

neb Janiculum když padlo,

jen to můž zachránit Řím!“

20

Speh prchaje sem vrazil,

tvář hrůzou schvácená,

„Již zbraní chop se, konsule,

již táhne Porsena!“

Na západ k nízkým pahorkům

obrátil konsul zrak,

a viděl nebe jako v bouři,

jen samý prach a mrak.

21

A rychle blíž a blíže

dým rudý táhne sem,

a z něho, kam se zrak zadívá,

kde kraj ten černý mrak přikrývá

se třeskný polnic zvuk ozývá,

tep kopyt, hlasů sněm,

a zřetelně teď, zjevně

se z mraku rozletěl svit,

a v levo i v pravo jak zlomený let,

a modravým světlem ocele kvet,

to lesklých je přilbic nepočet,

to kopí lze legie zřít!

22

A zřetelně teď, zjevně

nad lesklou čarou těch řad

měst dvanácti krásných zástavy

zřels v ohně odlesku plát.

Však hrdý prapor Clusia

se nade všecky vznes,

ten, který naháněl Umbru

i Gallovi stejný děs:

23

A zřetelně, teď zjevně

poznával měšťan dobrý

po šatu, po líci, po koních, přilbici

Lucuma bojovné obry.

Tu z Aretia Cilnius

hbitého ryzáka bod,

tu s dvojitým štítem Astur stal,

s tím mečem, jejž on pouze vzpjal,

tu s pásem zlatým Tolumn zjevný

a z hradu Verbena tam hněvný

od Thrasimenských vod.

24

A pod korouhví krále,

zkad přehlíd boje šum,

na voze seděl ze sloně

Porsena z Clusium.

Na pravé Manilius jel,

latinské moci pán,

na levo Sextus zrádný spěl,

jímž hanby té čin stkán.

25

Jak Sextovi v tvář hledli,

že s nepřítelem jest,

tu ryk se vznes až do nebes,

řev, vytí, kletby zvěst.

Kde jaká žena na střeše jest,

ta plila, klnula,

kde jaké dítě, malá pěst

se v kletbu zvednula.

26

Leč konsulův zor kalný

a němý byl jeho hlas,

když na val posupný patřil

i nepřítele pás.

„Jich přední voj zde bude,

než snesete vy most,

a ten když jednou mají,

co dá nám budoucnost?“

27

Tu vykřik Horatius,

jenž u bran stráží bděl:

„Buď dřív anebo později

los člověka, by mřel.

A může lépe umřít muž

než nebezpečím v boji,

za svatý popel otců svých,

za oltář bohů, vlast svoji?

28

Než za svou matku něžnou,

jíž v sen byl zkolébán,

za ženu, k jejíž ňadru

jím kojenec byl dán?

Za panny, oheň Vesty

jež živí v noc i den,

před Sextem ochránit je, jímž

čin hanby proveden?

29

Consule, most jen strhni,

jej strhni a spěch měj!

Já s dvěma ještě soudruhy

nepřátel vyčkám rej.

Nechť úzký brod, jich tisíce

my tu je zarazíme,

nuž, kdo chce v útoku mně státi po boku,

my ten most vydržíme!“

30

Spurius Lartius tu křik,

byl z Ramnu hrdý muž,

„Ti pravém po boku stát chci v tom útoku,

most udržíme juž!“

A vykřik Herminius,

Titiův krve muž:

„Ti levém po boku stát chci v tom útoku,

most udržíme juž!“

31

„Horaci,“ pravil konsul,

„jak děl jsi, jděte v boj,“

tři smělci takto vytáhli

na ohromný ten voj.

Neb Říman v bojích pro svůj Řím

nešetřil zlato, zem,

ni syna ni žen a život mu sen

v tom dobrém čase pradávném.

32

Jen pro stát všichni byli,

ne pro stran zápasy,

a velký s malým vzájemně

se v pomoc přihlásí,

Dle práva lup tu rozprodán

i rozdělena zem,

jak bratři byli Římané

v tom dobrém čase pradávném.

33

Teď nenávidí sebe víc

než svého nepřítele,

rve tribun patricia

a ten lid šlape směle;

v stran boji stále prudším

moh v boji s cizincem

tak divoce se neválčí

jak v dobrém čase pradávném.

34

Tu přitáh sobě každý z tří

své dobré brnění,

do ruky vzal svou sekeru,

i konsul nelení,

tu otci jako sprostí

a háku, tyče vzmach,

na hoře trámů nezbylo,

pilíře na vlnách.

35

Co Tusků valné vojsko

kol rozvlnilo v slávě

šik za šikem svou nádheru

jsouc rovno zlatému jezeru

v poledních paprsků lávě,

tu čtyři sta trub válečných

vydalo k nebi svůj ryk,

když velký voj ten s prápory

a kopí lesem táh od hory,

se k mostu hnal těm na vzdory,

na tři ty smělce vnik.

36

A mlčky ti tři stáli

a chladně zřeli v boj,

když ve srdečný, hlučný smích

tu vypuk’ přední voj.

Tři vůdci v před se dali,

voj zůstal v dálce dost,

a slezli, každý tasil meč

a zvedl štít a začla seč,

ten získat průsmyk: most.

37

Tu z Tiferna byl Aunus,

kde vinohrady kynou,

tu, Scius, jehož otroci

ve dolech Ilvy hynou,

a Picus, dlouho Clusiu

jenž sloužil v boji i míru,

jenž Umbry svoje vede k boji

od srázu, šedá stráž kde stojí,

hrad Nequinum v svých věží roji,

do Narských bledých zří vírů.

38

Rek Lartius tu Auna zbod,

jej hodil ve vln rej,

ťal Seja pak Herminius,

až s bradou rozčís jej,

Horatius ranou jednou

na Pica v let se vrh,

a Umbra hrdého zlatý zbroj

v prach krvavý tím strh.

39

Trysk Oknus z Faleria

na tři ty smělce v mžik,

a z Urga Lausulus za ním,

ten mocný loupežník.

A z Volsinia Aruns,

ten druhdy kance zbod,

jenž kosmatý, kde Cosy lom,

se v sítí válel, kácel strom,

lid dávil, luh, řval jako hrom

Albinských podél vod.

40

Herminius Arunse ranou,

Lartia Oknus kles,

v Lausula srdce lesknavý

se Horácův meč snes,

„Zde lupiči lež bídný,

víc nesmí dítě“ — děl —

„z Ostie výší nesmí choť

vyhlídat v strachu tvoji loď,

a nesmí sedlák z Campanie

v les prchat, hledat, kde se skryje,

tvou kletou vlajku jak zřel.“

41

Však ustaly již smíchy

na pláni, kde vřel boj,

jen divý ryk až k nebi vnik,

jej spustil přední voj.

O délku šesti oštěpů jen

byl vzdálen soků dav,

v té chvíli nikdo nevystoup,

by získal most i splav.

42

V tom zazněl pokřik: „Astur“

a otevřel se šik,

sem kráčí kníže z Luny,

ten hrdý válečník,

na valné pleci čtverý

mu zvučel obrovský štít,

meč jeho letěl vzduchem a fičel bouře ruchem,

tím on jen moh se bít!

43

On smál se na Římany,

byl vznešený to smích,

leč pohrdáním zrak mu plál,

když Tusků zástupy stih.

Děl: „Cení plémě vlčice

své zuby krvelačné,

leč kdo jen za tím půjde, dráhu

když Astur klestit si začne.“

44

Meč v obou rukách třímal

a vysoce jej vzpjal,

a ze všech sil po Horatiu

se divým vztekem hnal.

Ten dýkou však i štítem

odvrátil jeho hněv,

přílby se chytil, nohu ťal,

a Tusků křik se k nebi vzpjal,

jak zřeli téci krev.

45

On zachvěl se, na Herminia

se opřel pro oddech,

jak divá kočka ranami vzteklá

v tvář soku mečem šleh.

Skrz zuby, přilbu a lebku

meč jeho zasyčel,

a o celou dlaň za Astura skráň

ten dobrý meč ven vjel.

46

Pad velký kníže z Luny

tou ranou udolán,

jak na Alvernu kácí se

dub hromoklínem sklán,

jenž olbřímí páže zvedá

bez listu, uhel v hvozd bratří,

co Augurů druž s tichým šepotem

na zdrcenou skráň jeho patří.

47

Na Astura šíj patu

klad Horác opojen

a třikrát, čtyřikrát táhnul,

meč z pochvy nechtěl ven.

Děl: „Také přivítání

vás zdraví u Tibru vod,

kterého z Lucumských zachce

si náš ten římský hod?“

48

Na vyzvání to hrdé

šept tichý šikem táh,

šept úzkostný a temný,

v něm hněv a stud a strach.

Dost rytířů zde čackých

zde bylo i reků jistě,

neb Etrurie celá šlechta

zde stála v hrůz těch místě.

49

Však z Etrurie šlechtě

již došla zmužilost,

když zřeli v prachu ty mrtvoly

a tři, již hájili most,

od děsného vchodu zpátky,

kde tří těch zuřil hněv,

již couvli, ve tváři děs,

jak chlapců lovících zajíce směs

v sluj nahledne mimo nadání kdes,

kam s bručením starý medvěd vlez

a zří kol kosti a krev.

50

Jít v čele nikdo nechtěl

v útoku na život. „V před!“

ti zadní ještě křičeli,

však přední křičeli: „Zpět!“

a do předu hned a ve mžiku zpět

kolísal celý šik

a vlnící železa ve příboj

se potácel korouhví sem a tam roj,

to údery matnými v poslední boj

trub vítězných zhasínal ryk.

51

Však v okamih tu vystoup muž,

spěl chvatnou nohou sem,

jej poznali, jej vítali

ti tři svým pozdravem.

„A budiž vítán, Sexte,

na břehu vlasti,“ zahřímá —

„co čekáš? Slyš. Se obracíš?

Zde cesta do Říma!“

52

On upřel na místo třikrát

a třikrát na mrtvé zrak,

a třikrát se ve vzteku vrátil

a třikrát dal na útěk pak,

a do průsmyku bušil,

ve tváři vztek a děs,

kam z Tusků květ nejvzácnější

bled do své krve kles.

53

Však sekery a páky

ty nelenily též

a most se houpal hroze

spět v zkypělých vln věž.

„Pojď zpátky, Horatie,“

sbor otců těžký křik,

„zpět Lartie, Herminie,

již most se sřítí v mžik.“

54

Couv hned Spurius Lartius,

couv Herminius v chvat,

však prchajíce cítili

pod nohou mostu již pád,

když obrátili hlavu,

Horáce zřeli, sám

zbyl na nepřátel břehu,

jak vrátit chtěl se tam.

55

Však s hromotřeskem nyní

se skácel po kmenu kmen

a trámy a mostu kostra

jest hříčkou ve víru pěn,

a velký jásot vítězný

od valů Říma se vzpjal

když nejvyšší až ku střeše

trysk vody divoký val.

56

Jak oř, jenž cítí úzdu

v své tlamě poprvé,

se vzpjala řeka divoce,

svou hřívou v dál vše rve,

svá strhši náhle udidla,

svou šťastna svobodou

se v divém vzteku rozzuří

a žene římsy a cimbuří

hřmíc k moři drahou svou.

57

Sám Horatius nyní stál

a pevné mysli byl,

zde stotisíc kol nepřátel,

tam proud se rozvlnil.

„Jej sesekejte!“ Sextus řval

ve bledé tváři smích.

„Teď vzdej se!“ křičel Porsena.

„Na milost vrahů svých!“

58

Obrátil se, jak zhrdal by

kol podlým vojskem tím,

ni slovo neřek Porseně,

nic Sextu šklebem zlým.

Na Palatin on pouze hled,

kde bílý jeho dům,

k ctné řece děl, jež u Říma

provádí vln svých šum:

59

„O Tibře, otče Tibře,

k němuž se modlí Řím,

teď zbroj i tělo Římana

svěřuju vlnám tvým.“

To pravil, v pochvu zarazil

meč velký nazpátek

a s krunýřem na zádech svých

se vrhnul v proudů jek.

60

Ni plesu ryk ni zármutku

se břehem neroznes,

stál sok i druh tu hrůzou jat

do kořen ústa a zrak vzpjat

na místo, kde on kles.

Leč sotva přilby chochol zved

se z varu plných vln,

tu jásotem Řím celý křik

i etrurského vojska šik

zdar jemu, plesu pln!

61

Však dlouhým deštěm valný

byl proud, hřměl děsný řev,

a rány jeho bolely,

z nich vytékala krev;

a ranami byl zemdlen,

jej tížil krunýř zle,

již myslili, že klesá,

však vzchopil zas oči mdlé.

62

Tak věru plavec žádný

ve případu tak zlém

proud nebrázdil kdy zrádný

za spasným přístavem,

však pevnou hruď mu drželo

to čacké srdce dál

a dobrý otec Tiber

jej v plavbě podpíral.

63

Naň kletbu zařval Sextus:

„Což nepojde ten chlap,

než den mohl vzplát, svým Řím jsme mohli zvát,

by nestřežil on ten slap!“

„S ním bozi!“ křičel Porsena,

„jej neste k břehu víry pěn,

neb taký skutek rekovský

do dneška nebyl zřen.“

64

Již zem pod sebou cítí

a již jej vítá břeh,

po jeho ruce krvavé

se hrnou ze stran všech,

již v pláči, ve jásání

a v potlesku. ký ryk!

jej skoro v říční bránu nesou,

kam jásavý dav vnik.

65

Žitného dali pole mu,

jež statkem bylo všem,

co můž’ od rána do noci

vůl zorat pod svým jhem

a z kovu sochu ulili

a vztýčili ji v ráz

a stojí tam až v dnešní den

jak svědectví v můj hlas.

66

Tak v Comitiích stojí,

kde zří jej vešken lid,

na jednom kleče koleně

Horác pancířem kryt,

a zvěčněno je dole

tož zlatým nápisem,

jak statečně most udržel

v tom dobrém čase pradávném.

67

A jeho jmeno hřímá

po Římě mužům v hruď

jak polnice hlas: „Volskům,

o Říme, katem buď!“

K Junoně posud ženy

se modlí v čase svém

za reka jak on, jenž obhájil most

v tom dobrém čase pradávném.

68

A v zimních nocích šerých,

kdy fičí severák

a vlčí zní jen vytí,

kol závějí sněžných je mrak,

kol střechy rolníkovy

když orkán s řevem lká,

že Algida kmen dobrý

na krbu v závod štká;

69

Když nejstarší sud načat,

největší lampa rozžata,

když kaštany žhnou v ohni,

na rožni jehně do zlata,

když starých i mladých v kruhu

kol ohně sedí shluk,

a dívka splítá košík

a hoch si řeže luk;

70

Když otec zbroj si čistí

a rovná chochol přilbice,

a matka na stavidle člunek

v rej pouští, se smějíce

a plačíce hned spolu

zvěst vypravují všem,

jak dobrý Horác uhájil most

v tom dobrém čase pradávném.


Moderní básníci angličtí

 

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

 

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 10. 05. 2011