78

Zdviženo rámě, jež ji probije –

tu místo laňky – bílá lilie.

Pán na lilii hledí s údivem, rámě mu kleslo, duch se tají v něm; myslí a myslí – prsa dmou se výš, vůní či touhou? Kdo mu rozumíš?

„Hoj sluho věrný, ku práci se měj: tu lilii mi odtud vykopej; v zahradě své chci tu lilii mít –

zdá mi se, bez ní že mi nelze být!

Hoj sluho věrný, důvěrníce můj, tu lilii mi střež a opatruj, opatruj mi ji pilně v den i noc –

divná, podivná k ní mě pudí moc!“

Opatroval ji jeden, druhý den: pán její vnadou divně přeblažen.

Leč noci třetí, v plné luny svit, pospíchá sluha pána probudit.

„Vstávej, pane můj, chyba v odkladě: tvá lilie se vláčí po sadě; pospěš, nemeškej, pravýť nyní čas: tvá lilie si divný vede hlas!“–

„Životem vratkým smutná živořím, co v poli rosa, co na řece dým: jasně slunečný svitne paprslek –

rosa i pára, i můj zhyne věk!“ –

„Nezhyne věk tvůj, tuť důvěru mám; před sluncem jistou ochranu ti dám: zdi pevné budou tvojí záštitou, ač, duše milá, budeš chotí mou.“

Vdala se za něj; blaze bydlila,