62

zpod šedého mechu k němu se točí.

Zděsil se mládenec a znamením kříže znamená se jednou, po druhé a třetí, a jak vyplašené z hnízda ostříže, nehledaje cesty, nevida obtíže, přímo ze skály houštím dolů letí a zkrvavený od ostrých snětí na zemi padne k stařečkovi blíže.

„Ach pane, pane, zle je v tomto lese: košatá jabloň na skále, na pláni, a jabloň na jaře zralé plody nese a pařez veliký trhati je brání.

A ten pařez mluví, očima točí a chytá ramenem, kdo k jabloni kročí: ach pane, ďáblovo tu jest panování!“

„Mýlíš se, synu můj, tuto milost boží své divy činí — budiž jemu sláva!

Vidím, že pouť moje již se dokonává, rádoť se tělo mé v zemi této složí! —

Ještě mi posluž naposled, můj synu, doveď mne nahoru, na skalnou planinu.“

Učinil tak jinoch: napřed cestu klestí, a potom stařečka po ní musil nésti. —

A když již přišli nahoru k jabloni, aj, tu se pařez ke stařečku kloní, vztahuje rámě vstříc a raduje se:

„Ach pane, pane můj, dlouhos nepřicházel: hle, tvá sazenice již ovoce nese, ach utrhni, pane, však sám jsi sázel.“ —

„Záhoři, Záhoři, pokoj budiž tobě: pokoj ti přináším v poslední své době!

Bez míry, bez konce jest milost boží, nás oba vytrhla pekelnému loži!