až i synáčka jemu povila.
Pán hody slaví, štěstí svého jist; tu mu královský posel nese list.
„Můj věrný milý!“ tak mu píše král,
„chci, aby zejtra ke službě mi stál; chci, aby přijel každý věrný lech, potřeba velká – všeho doma nech.“
Smutně se loučil s milou chotí svou, jako by tušil svou nehodu zlou.
„A když mi strážcem nelze býti tvým, svou matku tobě strážci zůstavím.“
Špatně mu matka vůli plnila, špatně manželku jeho střežila; na nebi slunce – pobořena síň:
„Zhyň, paní noční! Zhyň, obludo, zhyň!“
Pán jede domů – dosti služby jest; tu mu žalostná v ústrety jde věst:
„Tvé pacholátko již ti nežije, a po tvé paní – zvadlá lilie!“ –
„Ó matko, matko, ty hadice zlá!
čím ublížila tobě žena má?
Otrávila jsi žití mého květ: bodejž i tobě zčernal boží svět!“