hájem a sousední vískou.
Tu nahoře, když se zrána
ke mši zvonečkem pozvoní, přede stánkem nebes pána
zbožný rolník čelo kloní.
Aj, kdo zná ji, tu osobu
se sklopenou k zemi tváří?
Svíce zhasly na oltáři,
ona klečí po tu dobu.
Zdáť se, ani že nedýše —
líce a rty zesinalé —
ach, toť se tak modlí tiše!
Kdo to? — Nevím, tuším ale.
Když po svaté však oběti
chrámové se zamknou dvéře, těmi buky ji viděti,
ana se z pahorku béře.
Béře, béře se pomalu
stezkou vinoucí se v klestu po šedivou tamo skálu,
kde ční kámen velký v cestu.
Tu si vzdychne přehluboko a do dlaně čelo sklopí:
„Ach mé dítě!“ — a již oko v slzách kanoucích se topí.
Nešťastná to z chýže žena, vždycky smutná, vždycky bledá, vždycky těžce zamyšlena:
od rána až do soumraku
nikdy jasno v jejím zraku, v noci pak žel spáti nedá.
A když opět na úsvitě
traplivé opouští lože:
„Ach mé dítě, drahé dítě!
Ach běda mi! Běda, běda!
Odpusť milostivý bože!“