ŠTĚDRÝ DEN
I
Tma jako v hrobě, mráz v okna duje, v světnici teplo u kamen; v krbu se svítí, stará podřimuje, děvčata předou měkký len.
„Toč se a vrč, můj kolovrátku, ejhle adventu již nakrátku a blízko, blizoučko Štědrý den!
Mílotě děvčeti přísti, mílo za smutných zimních večerů; neb nebude darmo její dílo, tu pevnou chová důvěru.
I přijde mládenec za pilnou pannou, řekne: Pojď za mne, dívko má, budiž ty mi ženkou milovanou, věrným ti mužem budu já.
Já tobě mužem, ty mně ženkou, dej ruku, děvče rozmilé! —
A dívka, co předla přízi tenkou, svatební šije košile.
Toč se a vrč, můj kolovrátku, však jest adventu již nakrátku a přede dveřmi Štědrý den!“
II
Hoj, ty Štědrý večere,
ty tajemný svátku,
cože komu dobrého
neseš na památku?
Hospodáři štědrovku,
kravám po výslužce;