66

zastavují hosti.

A kdo jednou v křišťálovou bránu jeho vkročí,

sotva ho kdy uhlédají

jeho milých oči. —

Vodník sedí mezi vraty,

spravuje své sítě

a ženuška jeho mladá

chová malé dítě.

„Hajej, dadej, mé děťátko, můj bezděčný synu!

Ty se na mne usmíváš,

já žalostí hynu.

Ty radostně vypínáš

ke mně ručky obě:

a já bych se radš viděla

tam na zemi v hrobě.

Tam na zemi za kostelem

u černého kříže,

aby má matička zlatá

měla ke mně blíže.

Hajej, dadej, synku můj,

můj malý Vodníčku!

Kterak nemám vzpomínati

smutná na matičku?

Starala se ubohá,

komu vdá mne, komu?

Však ani se nenadála,

vybyla mne z domu!

Vdala jsem se, vdala již, ale byly chyby: