Uplynulo léto celé,
jeseň, zima uplynula —
nezmírněno v srdci žele,
slza v oku nezhynula.
I když výše slunce stálo, rozehřávši zemi znova:
úst k úsměchu nerozhřálo, stáleť ještě pláče vdova.
IV.
A slyš, shůry mezi buky,
z kostelíčka s věží nízkou rachotící slyšet zvuky
hájem a sousední vískou.
A hle, vzhůru k boží slávě běží z vísky zástup hojný, veský lid to bohabojný —
a dnes Velký pátek právě.
Jemně jarní větřík věje,
větrem pak slyšeti pění:
v kostele se zase pěje
Krista Pána umučení.
A tou strání ku potoku
žena od lesa se blíží.
Co zdržuje dnes ji v kroku? —
Ach, památka dne a roku
hořem kroky její tíží!
Blíží, blíží se znenáhla, a již skály té dosáhla.
A hle, co se jeví oku?
Tu, kde z divokého klestu, od kostela tři sta kroků, veliký čněl kámen v cestu: vchodem vršek otevřený,
kámen v cestu postavený,
kámen i ta celá skála,
jak by tak od věků stála.