radostná mi odtud cesta,
půjdu, když mi štěstí zraje, do velkého půjdu města;
koupím sobě země, hrady,
co paní mě budou ctíti:
měj se dobře, chyžko, tady, nebudu já v tobě žíti!
Nejsemť již ta chudá vdova, péči nesouc v noci ve dne: ejhle v klínu —“ na ta slova s potěšením tam pohledne. —
Ó kéž byla nepohledla!
Leknutím tu celá zbledla, leknutím se třese celá,
div na místě neomdlela.
Vidí, vidí — ha, co vidí, sama tomu sotva věří!
Do zpukřelých vrazí dveří, vrazí, kde truhlice byla, v kterou stříbro uložila.
Strhne víko — ha, co vidí!
Pro vši víru dobrých lidí, jaká opět nová rána!
Místo stříbra jen — kamení, v šátku pak a ve svém klínu, ó přehrozné to mámení,
místo zlata — samou hlínu!
Čáka všecka rozšlapána! — —
Nehodnatě štěstí byla,
požehnání neužila.
A když takto rozdrceně
s bolestí tu ztrátu nese, probodne to srdce ženě,
vzkřikne s hrůzou vyděšeně, vzkřikne, a se chýže třese:
„Ach dítě, mé dítě drahé! “
„Dítě drahé — drahé — drahé!“