55

jeřáb se vrací z dalekého kraje: avšak náš poutník nepřichází ještě.

V zeleň oděly se v lese ratolesti, fiala pode křem milou vůni dýše; slavík vypravuje dlouhé pověsti: ale žádná zpráva z pekelné říše.

Ušlo jaro — léto; již se dnové krátí, povětří chladne, listí opadává: z pekla však žádná, žádná nejde zpráva.

Zdali se poutník přece ještě vrátí?

Zdali nekleslo cestou jeho tělo?

Zdali ho peklo v sobě nepožřelo? —

Lesní muž pod dubem z vysokého stanu škaredě pohlíží v západní stranu; sedí a bručí: „Co jich tu šlo koli, neušel nikdo mé sukovité holi!

Jen jednoho jsem na slovo vsadil, jen toho jednoho — a ten mne zradil!“ —

„Ó nezradil tebe!“ — ozval se týmž časem podle muže poutník povýšeným hlasem; postava přímá, oko přísné, smělé, studený poklid na jeho čele a z jeho bledé, ušlechtilé tváře jako by planula slunečná záře.

„Nezradil jsem tebe! Přísahou ztuha zavázal jsem se ti, hříšný boží sluha; a nyní přisahám ještě tobě znova: přisahám na kříže svatého slávu, že tobě věrnou z pekla nesu zprávu!“

Zachvěl se muž lesní, slyše tato slova, a vyskočil vzhůru, sáhna po své zbroji: avšak jako bleskem omráčený stojí —

nesneseť zrak jeho zraku poutníkova.