16

A třesk, třesk! Huhu! to hučí jí v patách ve vrchu klíně; praskot hrozný, vichr skučí, zem se třese, hluk a lomoz —

jí v patách se boří síně!

„Ach, rodičko boží, pomoz!“

v úzkosti tu volá žena,

zpět pohlédnouc poděšena.

A hle! jaká zase změna!

Ticho všecko, a tu z klestu veliký ční kámen v cestu; vše jak jindy spořádáno,

po vchodu památky není:

právě nyní dozpíváno

Krista Pána umučení.

Ale v ženě není dechu,

a hrůzou se celá třese,

a ve zoufanlivém spěchu

dítě svoje odtud nese,

nese a na ňadra tlačí,

jako by se o ně bála;

běží, sotva dech jí stačí, ač daleko za ní skála;

běží, aniž se ohlíží,

tam tou strání blíže lesu, a ve strachu a ve plesu

stane v chudé lesní chýži.

Ó jaké tu vzdává vroucí

bohu svému žena díky!

Vizte slzy ty kanoucí!

Jak to dítě k sobě vine,

líbá čelo, ručky, rtíky,

a zas k ňadrám je přitiská, jak celá v rozkoši plyne!

A hle, co se v klínku blýská?