a nežli zvíš, jsou tobě blíž —
má milá, nic se nebojíš?“
„Což bych se bála? Tys se mnou a ruka Páně nade mnou. —
Pověz, můj milý, řekni jen, jak je tvůj domek upraven?
Čistá světnička? Veselá?
A zdali blízko kostela?“
„Moc, má panenko, moc se ptáš!
Však ještě dnes to uhlídáš.
Jen honem pojď — čas utíká a dálka ještě veliká. —
Co máš, má milá, za pasem?“
„Růženec s sebou vzala jsem.“
„Ho, ten růženec z klokočí jako had tebe otočí!
Zúží tě, stáhne tobě dech: zahoď jej pryč — neb máme spěch!“
Růženec popad, zahodil,
a byli skokem dvacet mil. —
A byla cesta nížinou,
přes vody, luka, bažinou; a po bažině, po sluji
modrá světélka laškují:
dvě řady, devět za sebou, jako když s tělem k hrobu jdou; a žabí havěť v potoce
pohřební píseň skřehoce. —
A on vždy napřed — skok a skok, a jí za ním již slábne krok.
Ostřice dívku ubohou
břitvami řeže do nohou;