7

ohroženější se stane;

svatým křížem se ozbrojí

a jde, kde to běle plane.

Jde a stříbra kousek zdvihne, avšak zase tam položí;

zdvihne zas a je prohlíží, jeho blesk a jeho tíži —

a zdali je zas položí?

Ne, již v klíně jí se mihne.

A zdařením tím smělejší:

„Jistě toto prst je boží, poklad ukázal mi v skrejši, chce, bych byla oblažena: i zhřešiti bych musela,

bych jím pohrdnouti měla!“

Takto k sobě mluvíc žena, chlapce na zem z ruky složí, klekne a klín rozestírá,

chutě z hromady nabírá

a do klína stříbro skládá:

„Jistě toto prst je boží, jenž nás obohatit žádá!“

Béře, béře ze hromady —

klín již plný, sotva vstává, ještě v šátek sobě dává,

tak ji mámí stříbra vnady!

A když již chce odtud jíti: ach, zde ještě pacholete!

Jak je ke vší tíži vzíti?

Pacholátko již dvouleté;

vysypati zase štěstí

nezdá se jí dobré býti;

obého pak nemůžnésti.

A hle, stříbro matka nese!

Dítě se tu na ni třese:

„Mama!“ volá, „mama, mama!“

chytajíc ji ručinkama.

„Mlč, synáčku! Mlč, mlč, hochu!