25

skočil do výše sáhů pět —

jí však již venku nevidět: jenom po bílém obleku

zablesklo se jest v útěku, a schrána její blízko dost —

nenadál se zlý její host!

Stojíť tu, stojí komora:

nizoučké dvéře — závora;

zavrzly dvéře za pannou

a závora jí ochranou.

Stavení skrovné, bez oken, měsíc lištami šeřil jen;

stavení pevné jako klec,

a v něm na prkně — umrlec.

Hoj, jak se venku vzmáhá hluk, hrobových oblud mocný pluk; šumí a kolem klapají

a takto píseň skuhrají:

„Tělu do hrobu přísluší,

běda, kdos nedbal o duši!“

A tu na dvéře: buch, buch, buch!

burácí zvenčí její druh:

„Vstávej, umrlče, nahoru, odstrč mi tam tu závoru!“

A mrtvý oči otvírá,

a mrtvý oči protírá,

sbírá se, hlavu pozvedá

a půlkolem se ohlédá.

„Bože svatý, rač pomoci,

nedej mne ďáblu do moci! —

Ty mrtvý, lež a nevstávej, pánbůh ti pokoj věčný dej!“