Tehda na světlo ze propasti řeky zlatá kolébka vyplyne
a země spása, souzená před věky, na ní co dítko spočine.“
*
Viděla jsem tebe, lůžko blahosvaté, znám tebe již, má hvězdo, znám!
Však to mi ještě klidnou mysl mate, kdy tebe opět uhlídám.
Léto za letem bez ustání běží, zima za zimou uhání:
důvěra má však nepohnutě leží a co rok roste doufání.
Když pak se létě z hloubi pod skalinou nejeden nenavrátí zpět
a když se zimě s veselou družinou prolomí pod saněmi led,
vzdychávám: Ejhle, k pluku Libušinu přibylo nových oudů zas!
Kdy přijde doba, kdež si odpočinu?
Ach, ještě není, není čas!
Neb takto v knihách osudu je psáno, slyšte a vězte moji zvěst:
„Až bude svítat ono blahé ráno, vstanou i mrtví v jeho čest.
Tehda Libuše u velikém pluku své vojsko vodní postaví, a vzhůru zvednouc mateřskou svou ruku, svůj národ český oslaví!“
*