A když zasvítal osmý den, král musí jíti s vojsky ven:
„Měj se tu dobře, paní moje, já jedu do krutého boje,
na nepřítele.
Navrátím-li se z bitvy zpět, omladne naší lásky květ!
Zatím na věrnou mou památku hleď sobě pilně kolovrátku, pilně doma přeď!“
IV
V hluboké pusté křovině
jak se tam vedlo dívčině?
Šest otevřených proudů bylo, z nich se jí živobytí lilo na zelený mech.
Vzešlo jí náhle štěstí moc, nynčko jí hrozí smrti noc: tělo již chladne, krev se sedá —
běda té době, běda, běda, když ji spatřil král!
A tu se z lesních kdesi skal stařeček nevídaný vzal:
šedivé vousy po kolena —
to tělo vloživ na ramena, v jeskyni je nes.
„Vstaň, mé pachole, běž, je chvat, vezmi ten zlatý kolovrat: v královském hradě jej prodávej, za nic jiného však nedávej nežli za nohy.“ —
Pachole v bráně sedělo,
zlatý kolovrat drželo.