dvé poutníků se cestou ubírá: shrbený stařeček, v ruce berlu nesa, berlu biskupskou, věkem již se třesa, a pěkný mládenec, ten jej podepírá.
„Posečkej, synu můj, rád bych odpočinul, odpočinutí si má duše žádá!
Rád bych se ji k otcům zesnulým přivinul, ale milost boží jinak mi ukládá.
Milost boží velká! Ta sluhu svého mocně provedla skrz pekelnou bránu, v úřadě svém svatém povýšila jeho; a proto duše má dobrořečí Pánu.
Pevně jsem doufal v tebe, Hospodine: dejž, ať tvá sláva na zemi spočine! —
Synu můj, žízním! Ohlédni se vůkol: tuším, ač není-li mdlých smyslů mámení, tuším, že mi blízké najdeš občerstvení, aby byl dokonán můj života úkol.“
Odešel mládenec, v lesní zašel strany, zdali by kde našel pramen uchovaný.
I dere se houštím, kráčí dál a dále, až i se prodere k mechovité skále.
Ale tu náhle noha jeho stane a jako světluška večer létající leskne se podiv v pěkné jeho líci: divněť neznámá vůně k němu vane, vůně nevýslovná, neskončené vnady, jako by v rajské vstupoval sady.
A když pak mládenec skrze husté chvojí vzhůru se prodere a na skálu vkročí, věc nepodobnou vidí jeho oči: na holé skále strom košatý stojí, strom jabloňový, v šíř se rozkládaje, na něm ovoce divné krásy zraje —
jablka zlatá — a z nich se nese ta rajská vůně vůkol po všem lese.