useknem hnáty líté zvěři —
pojď jen honem, pojď!“
A když již přišly v chlad a keř:
„Hoj, ty jsi ten had, tys ta zvěř!“
Hory a doly zaplakaly,
kterak dvě ženy nakládaly s pannou ubohou!
„Nyní se s panem králem těš, těš se s ním, kterakkoli chceš: objímej jeho svěží tělo,
pohlížej na to jasné čelo, pěkná přadleno!“
„Mamičko, kterak udělám?
Kam oči a ty hnáty dám?“
„Nenechávej jich podle těla, ať někdo jich zas nepřidělá —
radš je s sebou vem.“
A když již zašly za tu chvoj:
„Nic ty se, dcero má, neboj!
Však jsi podobna té tam právě jak oko oku v jedné hlavě —
neboj ty se nic!“
A když již byly hradu blíž, pan král vyhlíží z okna již; vychází s pány svými v cestu, přivítá matku i nevěstu,
zrady netuše.
I byla svatba — zralý hřích, panna nevěsta samý smích; i byly hody, radování,
plesy a hudby bez ustání
do sedmého dne.