12

úzkost hrozná ji uchvátí:

„Ach, kdo mně mé dítě vrátí!

Ach mé dítě, kde jsi, kde jsi?!“ —

„Tu pod zemí jsem, hluboko!“

hlas tichounký větrem šumí,

„nespatří mne žádné oko,

ucho mi neporozumí.

Blaze tu pod zemí, blaze, beze jídla, beze pití,

na mramorové podlaze,

ryzí zlato v klínku míti!

Noc a den se nestřídají

nikdy nejdou spát očinka: hraji si tu pěkně, hraji —

cincin! slyšíš, jak to cinká?“

Avšak žena znovu hledá —

darmo, a znovu se děsí,

zoufale se na zem vrhá,

vlasy sobě z hlavy trhá,

zkrvavena, na smrt bledá:

„Ach běda mi! Běda, běda!

Ach mé dítě, kde jsi, kde jsi?

Kde tě najdu, dítě drahé?!“

„Dítě drahé — drahé — drahé!“

blízkými to hučí lesy.

III.

Mine den, i druhý mine,

dnové v týden se obrátí,

z týdnů měsíc se vyvine,

až i léto počne pláti.

Na pahorku mezi buky

kostelíček s věží nízkou; co den znějí zvonka zvuky