Zemřela matka a do hrobu dána, siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána a matičku svou hledaly.
I zželelo se matce milých dítek; duše její se vrátila
a vtělila se v drobnolistý kvítek, jímž mohylu svou pokryla.
Poznaly dítky matičku po dechu, poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v něm majíc útěchu, mateřídouškou nazvaly.
Mateřídouško vlasti naší milé, vy prosté naše pověsti!
natrhal jsem tě na dávné mohyle -
komu mám tebe přinésti?
Ve skrovnou já tě kytici zavážu, ozdobně stužkou ovinu;
do širých zemí cestu ti ukážu, kde příbuznou máš rodinu.
Snadže se najde dcera mateřina, jíž mile dech tvůj zavoní; snadže i najdeš některého syna, jenž k tobě srdce nakloní!