6

pod ním sloupy ze křišťálu.

Z obojí pak strany dveří

na podlaze mramorové —

kdo neviděl, neuvěří —

hoří, hoří dva ohňové;

dva ohňové tuto hoří,

nic jich blesku neumoří:

nade stříbrem po levici

lunou oheň vzhůru plane,

nade zlatem po pravici

sluncem pláti neustane.

Planou ohně, jizba plane, obalena září jasnou;

a dokud tu poklad stane,

plamenové nevyhasnou,

nic jich blesku neumoří.

Na prahu tu žena stojí,

celá stojí oslepena;

očí pozdvihnout se bojí,

nemůžzříti do plamena.

Na levici dítě nese,

pravou levé mne si oko;

a když trochu ohlídne se, osmělí a vzpamatuje,

vzdychne sobě přehluboko

a tak v duši své rokuje:

„Milý bože, co já zkusím

na tom světě nouze, hladu!

Bídně život chránit musím —

a zde tolik těch pokladů!

Tolik stříbra, tolik zlata v podzemní tu leží skrejši!

Jenom hrstku z té hromady —

a já byla bych bohata

a byla bych nejšťastnější, já i moje dítě tady!“

A co myslí a co stojí,