„Mlč, synáčku! mlč, mlč, hochu!
počkej jenom ještě trochu.“
A k dítěti se nakloní
a do klína rukou sáhne.
dva peníze ven vytáhne,
o peníz penízem zvoní:
„Hlehleď, co to má maminka!
Cincin! slyšíš, jak to cinká?“
Avšak dítě stále pláče —
jí radostí srdce skáče.
A do klína opět sáhne,
plnou zlata hrst vytáhne, vloží dítěti do klínka:
„Hle hleď, co ti dá maminka!
Mlč, synáčku! Mlč, mlč, hochu: cincin! poslyš, jak to cinká!
Počkej jenom ještě trochu, hned se vrátí zas maminka.
Hrej si pěkně, hrej, děťátko, počkej ještě jen drobátko.“
A již běží, síní běží,
na dítě se neohlíží;
a již síně za ní leží,
již se ku potoku blíží;
přes potok, po stráni v plesu drahý poklad nese k lesu, a již stojí s ním před chýží.
„Hoj, ty chýže, sprostá chýže, brzy měj se dobře tady!
Co mě k tobě nyní víže?
Nenalézám v tobě vnady!
Půjdu pryč z těch tmavých lesů, z té otcovské střechy chudé; jinde štěstí své ponesu,
jinde moje bydlo bude!
Půjdu, půjdu z toho kraje,