jeřáb se vrací z dalekého kraje: avšak náš poutník nepřichází ještě.
V zeleň oděly se v lese ratolesti, fiala pode křem milou vůni dýše; slavík vypravuje dlouhé pověsti: ale žádná zpráva z pekelné říše.
Ušlo jaro — léto; již se dnové krátí, povětří chladne, listí opadává: z pekla však žádná, žádná nejde zpráva.
Zdali se poutník přece ještě vrátí?
Zdali nekleslo cestou jeho tělo?
Zdali ho peklo v sobě nepožřelo? —
Lesní muž pod dubem z vysokého stanu škaredě pohlíží v západní stranu; sedí a bručí: „Co jich tu šlo koli, neušel nikdo mé sukovité holi!
Jen jednoho jsem na slovo vsadil, jen toho jednoho — a ten mne zradil!“ —
„Ó nezradil tebe!“ — ozval se týmž časem podle muže poutník povýšeným hlasem; postava přímá, oko přísné, smělé, studený poklid na jeho čele a z jeho bledé, ušlechtilé tváře jako by planula slunečná záře.
„Nezradil jsem tebe! Přísahou ztuha zavázal jsem se ti, hříšný boží sluha; a nyní přisahám ještě tobě znova: přisahám na kříže svatého slávu, že tobě věrnou z pekla nesu zprávu!“
Zachvěl se muž lesní, slyše tato slova, a vyskočil vzhůru, sáhna po své zbroji: avšak jako bleskem omráčený stojí —
nesneseť zrak jeho zraku poutníkova.