Aj, vidím horu nad jiné zvýšenou –
hora ta dobře známa vám –
bujnými sady kolem otočenou, a na té hoře boží chrám.
Avšak do chrámu branou chodí trojí a trojí vycházejí zas;
slyšte a vězte, toto psáno stojí, a v srdci složte věští hlas:
„Darmo nadějí kojíte se planou!
Nezbudete svých psot a bíd, dokavad jednou chodívati branou nebude tvrdý český lid!“
Kdos uši dostal, aby jima slyšel, proč si je palcem zacpáváš?
A komu rozum s vysokosti přišel, proč po něm nohou šlapáváš?
Tisíc let ušlo, co své milé syny svornosti učil Svatopluk, však neproniknul dotud, do hodiny, moudrého slova zlatý zvuk!
*
Vy, kdo znajíce otců slavné činy jimi se rádi chlubíte:
tam na pilíři v Praze půl hrdiny u mostu státi spatříte.
Hlava zvětrala i spláchly ji deště, a prsa rozbil švédský boj; než břich a nohy stojí potud ještě i pošetilé pýchy stroj.
Nemluvte marně: „Starobylých věků zpukřelé, vetché kamení!“