pod ním sloupy ze křišťálu.
Z obojí pak strany dveří
na podlaze mramorové —
kdo neviděl, neuvěří —
hoří, hoří dva ohňové;
dva ohňové tuto hoří,
nic jich blesku neumoří:
nade stříbrem po levici
lunou oheň vzhůru plane,
nade zlatem po pravici
sluncem pláti neustane.
Planou ohně, jizba plane, obalena září jasnou;
a dokud tu poklad stane,
plamenové nevyhasnou,
nic jich blesku neumoří.
Na prahu tu žena stojí,
celá stojí oslepena;
očí pozdvihnout se bojí,
nemůžzříti do plamena.
Na levici dítě nese,
pravou levé mne si oko;
a když trochu ohlídne se, osmělí a vzpamatuje,
vzdychne sobě přehluboko
a tak v duši své rokuje:
„Milý bože, co já zkusím
na tom světě nouze, hladu!
Bídně život chránit musím —
a zde tolik těch pokladů!
Tolik stříbra, tolik zlata v podzemní tu leží skrejši!
Jenom hrstku z té hromady —
a já byla bych bohata
a byla bych nejšťastnější, já i moje dítě tady!“
A co myslí a co stojí,