„Ach proboha, ten kostel snad?“
„To není kostel, to můj hrad!“
„Ten hřbitov — a těch křížů řad?“
„To nejsou kříže, to můj sad!
Hoj, má panenko, na mě hleď a skoč vesele přes tu zeď!“
„Ó nech mne již, ó nech mne tak!
Divý a hrozný je tvůj zrak; tvůj dech otravný jako jed, a tvoje srdce tvrdý led!“
„Nic se, má milá, nic neboj!
Veseloť u mne, všeho hoj: masa dost — ale bez krve, dnes bude jinak poprvé! —
Co máš v uzlíku, má milá?"
"Košile, co jsem ušila.“
„Netřeba jich víc nežli dvě: ta jedna tobě, druhá mně.“
Uzlík jí vzal a s chechtotem přehodil na hrob za plotem.
„Nic ty se neboj, na mě hleď a skoč za uzlem přes tu zeď.“
„Však jsi ty vždy byl přede mnou a já za tebou cestou zlou; však jsi byl napřed po ten čas: skoč a ukaž mi cestu zas!“
Skokem přeskočil ohradu,
nic nepomyslil na zradu;