Na pahorku tráva,
u hlavy mu doubek,
na doubku sedává
běloučký holoubek.
Sedává, sedává,
přežalostně vrká:
každý, kdož uslyší,
srdce jemu puká.
Nepuká tak jiným,
jako jedné ženě:
s hlavy si rve vlasy,
volá uděšeně:
„Nehoukej, nevolej,
nehuč mi tak v uši:
tvá píseň ukrutná
probodá mi duši!
Nehoukej, nežaluj,
hlava se mi točí:
aneb mi zahoukej,
ať se mi rozskočí!“ –
Teče voda, teče,
vlna vlnu stíhá,
a mezi vlnami
bílý šat se míhá.
Tu vyplývá noha,
tam zas ruka bledá:
žena nešťastnice
hrobu sobě hledá! –
Vytáhli ji na břeh,
zahrabali skrytě,
kde cesty pěšiny