14

Uplynulo léto celé,

jeseň, zima uplynula —

nezmírněno v srdci žele,

slza v oku nezhynula.

I když výše slunce stálo, rozehřávši zemi znova:

úst k úsměchu nerozhřálo, stáleť ještě pláče vdova.

IV.

A slyš, shůry mezi buky,

z kostelíčka s věží nízkou rachotící slyšet zvuky

hájem a sousední vískou.

A hle, vzhůru k boží slávě běží z vísky zástup hojný, veský lid to bohabojný —

a dnes Velký pátek právě.

Jemně jarní větřík věje,

větrem pak slyšeti pění:

v kostele se zase pěje

Krista Pána umučení.

A tou strání ku potoku

žena od lesa se blíží.

Co zdržuje dnes ji v kroku? —

Ach, památka dne a roku

hořem kroky její tíží!

Blíží, blíží se znenáhla, a již skály té dosáhla.

A hle, co se jeví oku?

Tu, kde z divokého klestu, od kostela tři sta kroků, veliký čněl kámen v cestu: vchodem vršek otevřený,

kámen v cestu postavený,

kámen i ta celá skála,

jak by tak od věků stála.