2

KYTICE

Zemřela matka a do hrobu dána, siroty po ní zůstaly;

i přicházely každičkého rána a matičku svou hledaly.

I zželelo se matce milých dítek; duše její se vrátila

a vtělila se v drobnolistý kvítek, jímž mohylu svou pokryla.

Poznaly dítky matičku po dechu, poznaly ji a plesaly;

a prostý kvítek, v něm majíc útěchu, mateřídouškou nazvaly.

Mateřídouško vlasti naší milé, vy prosté naše pověsti!

natrhal jsem tě na dávné mohyle -

komu mám tebe přinésti?

Ve skrovnou já tě kytici zavážu, ozdobně stužkou ovinu;

do širých zemí cestu ti ukážu, kde příbuznou máš rodinu.

Snadže se najde dcera mateřina, jíž mile dech tvůj zavoní; snadže i najdeš některého syna, jenž k tobě srdce nakloní!