Propusť mne nyní již, jakož i já tebe: nechť se tu popel náš vedle sebe složí a ducha nechť vezmou andělové z nebe!“
„Amen!“ dí Záhoř. A v tom okamžení sesul se ve skrovnou prachu hromádku; a jen ostružina na holém kamení zůstala státi, jemu na památku.
Zároveň i stařec mrtev na zem klesá —
pouť jeho pozemská již dokonána! —
I zůstal mládenec sám uprostřed lesa, by ještě vykonal vůli svého pána.
Leč nad hlavou jeho té samé chvíle vznášejí se dvě holubice bílé; v radostném plesu vznášejí se vzhůru, až i se vznesly k andělskému kůru.