Ráno sedá ke snídani,
táže se své mladé paní:
„Paní moje, paní milá,
vždycky upřímná jsi byla, vždycky upřímná jsi byla —
jednohos mi nesvěřila.
Dvě léta jsme spolu nyní —
jedno nepokoj mi činí.
Paní moje, milá paní,
jaké je to tvoje spaní?
Večer lehneš zdráva, svěží, v noci tělo mrtvo leží.
Ani ruchu, ani sluchu,
ani zdání o tvém duchu.
Studené jest to tvé tělo, jak by zpráchnivěti chtělo.
Aniž to maličké dítě,
hořce plačíc, probudí tě. —
Paní moje, paní zlatá,
zdali nemocí jsi jata?
Jest-li nemoc ta závada
nech, ať přijde moudrá rada.
V poli mnoho bylin stojí, snad některá tebe zhojí.
Pakli v býlí není síly,