72

VRBA

Ráno sedá ke snídani,

táže se své mladé paní:

„Paní moje, paní milá,

vždycky upřímná jsi byla, vždycky upřímná jsi byla —

jednohos mi nesvěřila.

Dvě léta jsme spolu nyní —

jedno nepokoj mi činí.

Paní moje, milá paní,

jaké je to tvoje spaní?

Večer lehneš zdráva, svěží, v noci tělo mrtvo leží.

Ani ruchu, ani sluchu,

ani zdání o tvém duchu.

Studené jest to tvé tělo, jak by zpráchnivěti chtělo.

Aniž to maličké dítě,

hořce plačíc, probudí tě. —

Paní moje, paní zlatá,

zdali nemocí jsi jata?

Jest-li nemoc ta závada

nech, ať přijde moudrá rada.

V poli mnoho bylin stojí, snad některá tebe zhojí.

Pakli v býlí není síly,