„Ach můj milý! Ach pro nebe!
Tu dobu myslím na tebe;
na tě jsem vždycky myslila, za tě se právě modlila!“
„Ho, nech modlení — skoč a pojď, skoč a pojď a mě doprovoď; měsíček svítí na cestu:
já přišel pro svou nevěstu.“
„Ach proboha! Ach co pravíš?
Kam bychom šli — tak pozdě již!
Vítr burácí, pustá noc,
počkej jen do dne — není moc.“
„Ho, den je noc, a noc je den —
ve dne mé oči tlačí sen!
Dřív než se vzbudí kohouti, musím tě za svou pojmouti.
Jen neprodlévej, skoč a pojď, dnes ještě budeš moje choť!“ —
Byla noc, byla hluboká,
měsíček svítil z vysoka
a ticho, pusto v dědině,
vítr burácel jedině.
A on tu napřed — skok a skok, a ona za ním, co jí krok.
Psi houfem ve vsi zavyli, když ty pocestné zvětřili; a vyli, vyli divnou věc:
žetě nablízku umrlec!
„Pěkná noc, jasná — v tu dobu vstávají mrtví ze hrobů,
a nežli zvíš, jsou tobě blíž —
má milá, nic se nebojíš?“