51

Nic neslyší, neví, ani oko zvedne, neníť ho možné ze snů vytrhnouti!

A tam již zachází v chrastině jedné: pánbůh ho posilň na jeho pouti!

II

Daleké pole, široké pole, předlouhá cesta přes to pole běží, a podle cesty pahorek leží a dřevo štíhlé stojí na vrchole: štíhláť to jedlice — však beze snětí, jen malá příčka svrchu přidělána a na té příčce přibitý viděti rozpjatý obraz Krista Pána.

Hlavu krvavou vpravo nakloňuje, ruce probité roztahuje v šíři: v dvě světa strany jimi ukazuje, v dvě strany protivné, jako cesta míří: pravou na východ, kde se světlo rodí, levou na západ, kde noc vojevodí.

Tam na východě nebeská je brána, tam u věčném ráji bydlí boží svatí; a kdo dobře činí, čáka jemu dána, že se tam s nimi té bude radovati.

Ale na západě jsou pekelná vrata, tam plane mořem síra i smola, tam pletou ďáblové, zlá rota proklatá, zlořečené duše v ohnivá kola.

Vpravo, Kriste Pane, tam dej nám dospěti, však od levice vysvoboď své děti!

Tu na tom pahorku leže na kolenou náš mladý poutník v ranním světla kmitu, okolo kříže ruku otočenou, vroucně objímá dřevo beze citu.

Brzy cos šepce, slzy roně z oka, brzy zase vzdychá — těžce, zhluboka. —