13

hájem a sousední vískou.

Tu nahoře, když se zrána

ke mši zvonečkem pozvoní, přede stánkem nebes pána

zbožný rolník čelo kloní.

Aj, kdo zná ji, tu osobu

se sklopenou k zemi tváří?

Svíce zhasly na oltáři,

ona klečí po tu dobu.

Zdáť se, ani že nedýše —

líce a rty zesinalé —

ach, toť se tak modlí tiše!

Kdo to? — Nevím, tuším ale.

Když po svaté však oběti

chrámové se zamknou dvéře, těmi buky ji viděti,

ana se z pahorku béře.

Béře, béře se pomalu

stezkou vinoucí se v klestu po šedivou tamo skálu,

kde ční kámen velký v cestu.

Tu si vzdychne přehluboko a do dlaně čelo sklopí:

„Ach mé dítě!“ — a již oko v slzách kanoucích se topí.

Nešťastná to z chýže žena, vždycky smutná, vždycky bledá, vždycky těžce zamyšlena:

od rána až do soumraku

nikdy jasno v jejím zraku, v noci pak žel spáti nedá.

A když opět na úsvitě

traplivé opouští lože:

„Ach mé dítě, drahé dítě!

Ach běda mi! Běda, běda!

Odpusť milostivý bože!“