43

„Ach, vidím, vidím, — je mlhy mnoho, všecko je mlhou zatmělé;

červená světla blýskají z toho —

zdá mi se býti v kostele.

Něco se černá mezi bílými —

však mi se rozednívá již: —

jsou to družičky, a mezi nimi proboha! rakev — černý kříž!“

IV

Vlažný větřík laškuje

po osení mladém:

sad i pole květovým

přioděny vnadem;

zazněla hudba od kostela zrána a za ní hejsa! kvítím osypána jede svatba řadem.

Švárný ženich jako květ

v kole svatebčanů,

kabát tmavě zelený,

klobouk v jednu stranu:

tak viděla jej v osudné té době, tak si ji nyní domů vede k sobě, švárnou ženku Hanu.

*

Zašlo léto. Přes pole

chladné větry vějí.

Zvoní hrana. Na marách

tělo vynášejí:

bílé družičky, planoucí svíce; pláč, bědování, trouby hlaholíce z hlubokosti znějí:

Miserere mei!