Bílé šatičky smutek tají, v perlách se slzy ukrývají, a pátek nešťastný je den: nechoď, dceruško, k vodě ven.“ —
Nemá dceruška, nemá stání, k jezeru vždy ji cos pohání, k jezeru vždy ji cos nutí, nic doma, nic jí po chuti. —
První šáteček namočila —
tu se s ní lávka prolomila a po mladičké dívčině
zavířilo se v hlubině.
Vyvalily se vlny zdola,
roztáhnuly se v šírá kola; a na topole podle skal
zelený mužík zatleskal.
III
Neveselytruchlivy
jsou ty vodní kraje,
kde si v trávě pod leknínem rybka s rybkou hraje.
Tu slunéčko nezahřívá,
větřík nezavěje:
chladno, ticho — jako žel v srdci bez naděje.
Nevesely, truchlivy
jsou ty kraje vodní;
v poloutmě a v polousvětle mine tu den po dni.
Dvůr Vodníkův prostranný, bohatství v něm dosti:
však bezděky jen se v něm