skočil do výše sáhů pět —
jí však již venku nevidět: jenom po bílém obleku
zablesklo se jest v útěku, a schrána její blízko dost —
nenadál se zlý její host!
Stojíť tu, stojí komora:
nizoučké dvéře — závora;
zavrzly dvéře za pannou
a závora jí ochranou.
Stavení skrovné, bez oken, měsíc lištami šeřil jen;
stavení pevné jako klec,
a v něm na prkně — umrlec.
Hoj, jak se venku vzmáhá hluk, hrobových oblud mocný pluk; šumí a kolem klapají
a takto píseň skuhrají:
„Tělu do hrobu přísluší,
běda, kdos nedbal o duši!“
A tu na dvéře: buch, buch, buch!
burácí zvenčí její druh:
„Vstávej, umrlče, nahoru, odstrč mi tam tu závoru!“
A mrtvý oči otvírá,
a mrtvý oči protírá,
sbírá se, hlavu pozvedá
a půlkolem se ohlédá.
„Bože svatý, rač pomoci,
nedej mne ďáblu do moci! —
Ty mrtvý, lež a nevstávej, pánbůh ti pokoj věčný dej!“