I zplesalo srdce v mládencovu těle a zrak jeho čilý jiskřil se vesele:
„Ach jistě, jistě, bůh dobrotivý stařečkovi k vůli tu své činí divy: pro posilu jemu — místo chladné vody —
pustá v lese skála rajské nese plody.“
Ale jak s ochotou po jablku sáhne, tak s uleknutím ruku zas odtáhne.
„Ty nech, netrhej — však jsi nesázel!“
hlas dutý, hluboký káže jemu ztuha, blízký hlas, jako by ze země vycházel, neb nikde vůkol neviděti druha.
Jen pařez veliký stojí vedle něho, po něm ostružiny s mechem se vinou, a podál zbytky dubu prastarého, kmen rozdrcený s šírou vydutinou.
Obešel jinoch peň, prohlíží dutinu, obešel tu celou okolní krajinu: však ani stopy nalézti nemoha, že by tu kráčela kdy lidská noha, všude jen pouhou viděti pustinu.
„A snad se ucho mé obluzeno šálí?
Snad zvíře divoké zařvalo v dáli?
Snad od vody v skále zvuk onen pocházel?“
dí k sobě sám jinoch; a nedbaje zvuku, opět po jablku vztahuje ruku.
„Ty nech, netrhej — však jsi nesázel!“
hlas dutý hřmotněji zapovídá zase.
A když se mládenec ohlédl po hlase, hle, pařez veliký mezi ostružinou hýbati se počne a z mechu se šinou dlouhá dvě ramena, k jinochu měříce, a nad rameny, jako smolné svíce v mlhavé noci, dvé červených očí