A mrtvý hlavu položiv,
zamhouřil oči jako dřív. —
A tu poznovu — buch, buch, buch!
silněji tluče její druh:
„Vstávej, umrlče, nahoru, otevři mi svou komoru!“
A na ten hřmot a na ten hlas mrtvý se zdvihá z prkna zas a rámě ztuhlé naměří
tam, kde závora u dveří.
„Spas duši, Kriste Ježíši, smiluj se v bídě nejvyšší! —
Ty mrtvý, nevstávej a lež; pánbůh tě potěš — a mne též!“
A mrtvý zas se položiv,
natáhnul údy jako dřív. —
A znova venku: buch, buch, buch!
a panně mizí zrak i sluch!
„Vstávej, umrlče, hola hou, a podej mi sem tu živou!“
Ach běda, běda děvčeti!
Umrlý vstává potřetí
a velké, kalné své oči
na poloumrtvou otočí.
„Maria Panno, při mně stůj, u syna svého oroduj!
Nehodně jsem tě prosila:
ach odpusť, co jsem zhřešila!
Maria, matko milosti,
z té moci zlé mě vyprosti.“
A slyš, tu právě nablízce