vše to z lásky k vám!“
„Pojď se, má paní, posadit, upřeď mi z lásky zlatou nit.“ —
Ke kolovrátku chutě sedla, jak zatočila, celá zbledla —
běda, jaký zpěv!
„Vrrr — zlou to předeš nit!
Přišla jsi krále ošidit:
nevlastní sestru jsi zabila, údův a očí ji zbavila —
vrrr — zlá to nit!“
„Jaký to kolovrátek máš?
A jak mi divně na něj hráš!
Zahraj mi, paní, ještě znova, nevím, co chtějí tato slova: přeď, má paní, přeď!“
„Vrrr — zlou to předeš nit!
Chtěla jsi krále ošidit:
pravou nevěstu jsi zabila a sama ses jí učinila —
vrrr — zlá to nit!“
„Hó, strašlivě mi, paní, hráš!
Nejsi tak, jak se býti zdáš!
Zahraj mi, paní, do třetice, abych uslyšel ještě více: přeď, má paní, přeď!“
„Vrrr — zlou to předeš nit!
Přišla jsi krále ošidit:
sestra tvá v lese, v duté skále, ukradla jsi jí chotě krále —
vrrr — zlá to nit!“
Jak ta slova král uslyšel,