Viděla jsem skálu nad řekou se pnoucí, na skále Krokův zlatý hrad; okolo hradu květnatí palouci –
kněžny Libuše květný sad.
Pod hradem dole staveníčko milé –
kněžnina lázeň na řece;
viděla jsem kněžnu tváři ušlechtilé ve stříbroskvoucím oblece.
Na prahu stála zmilené své lázně, patřila v mutný říční proud; četla tam slova naděje i bázně: své milé země tajný soud.
„Vidím požáry a krvavé boje, ostrý meč tebe probode,
vidím tvou bídu, pohanění tvoje: však nezoufej, můj národe!“
Tu jí dvě panny, stojíce po boku, zlatou kolébku podaly;
políbila ji, a v bezedném toku ji potopila v podskalí.
Slyšte a vězte slova Libušina –
já slyšela její věští hlas:
„Tuto spočívej, lůžko mého syna, až povolám tě někdy zas!
Z temného lůna hlubokého moře povstane nový mladý svět; široké lípy v mém otcovském dvoře ponesou zase vonný květ.
Smutné osení vzkřísí těžký příval, z noci se zrodí jasný den: a národ, kterýž prve slavný býval, ten bude opět oslaven.