a to kapradí zelené
je krví její zbarvené.
„Pěkná noc, jasná — v tu dobu spěchají živí ke hrobu;
a nežli zvíš, jsi hrobu blíž —
má milá, nic se nebojíš?“
„Ach nebojím, vždyť tys se mnou a vůle Páně nade mnou!
Jen ustaň málo v pospěchu, jen popřej málo oddechu.
Duch slábne, nohy klesají a k srdci nože bodají!“
„Jen pojď a pospěš, děvče mé, však brzo již tam budeme.
Hosté čekají, čeká kvas,
a jako střela letí čas. —
Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce?“
„To křížek po mé matičce.“
„Hoho, to zlato proklaté
má hrany ostře špičaté!
Bodá tě — a mě nejinak,
zahoď to, budeš jako pták!
Křížek utrh a zahodil,
a byli skokem třicet mil. —
Tu na planině široké
stavení stojí vysoké;
úzká a dlouhá okna jsou
a věž se zvonkem nad střechou.
„Hoj, má panenko, tu jsme již!
Nic, má panenko, nevidíš?“