„Ach, vidím, vidím, — je mlhy mnoho, všecko je mlhou zatmělé;
červená světla blýskají z toho —
zdá mi se býti v kostele.
Něco se černá mezi bílými —
však mi se rozednívá již: —
jsou to družičky, a mezi nimi proboha! rakev — černý kříž!“
IV
Vlažný větřík laškuje
po osení mladém:
sad i pole květovým
přioděny vnadem;
zazněla hudba od kostela zrána a za ní hejsa! kvítím osypána jede svatba řadem.
Švárný ženich jako květ
v kole svatebčanů,
kabát tmavě zelený,
klobouk v jednu stranu:
tak viděla jej v osudné té době, tak si ji nyní domů vede k sobě, švárnou ženku Hanu.
*
Zašlo léto. Přes pole
chladné větry vějí.
Zvoní hrana. Na marách
tělo vynášejí:
bílé družičky, planoucí svíce; pláč, bědování, trouby hlaholíce z hlubokosti znějí:
Miserere mei!