Nuže — dovolím ti já,
dovolím ti zdůli;
však poroučím, ať mi věrně splníš moji vůli.
Neobjímej matky své,
ani duše jiné:
sic pozemská tvoje láska
s nezemskou se mine.
Neobjímej nikoho
z rána do večera:
před klekáním pak se zase vrátíš do jezera.
Od klekání do klekání
dávám lhůtu tobě:
avšak mi tu na jistotu
zůstavíš to robě.“
IV
Jaké, jaké by to bylo
bez slunéčka podletí?
Jaké bylo by shledání
bez vroucího objetí?
A když dcera v dlouhém čase matku svou obejme zase,
aj, kdo může za zlé míti
laskavému dítěti?
Celý den se v pláči těší
s matkou žena z jezera:
„Sbohem, má matičko zlatá!
Ach, bojím se večera!“ —
“Neboj se, má duše drahá, nic se neboj toho vraha;
nedopustím, by tě v moci měla vodní příšera!“ —