ohroženější se stane;
svatým křížem se ozbrojí
a jde, kde to běle plane.
Jde a stříbra kousek zdvihne, avšak zase tam položí;
zdvihne zas a je prohlíží, jeho blesk a jeho tíži —
a zdali je zas položí?
Ne, již v klíně jí se mihne.
A zdařením tím smělejší:
„Jistě toto prst je boží, poklad ukázal mi v skrejši, chce, bych byla oblažena: i zhřešiti bych musela,
bych jím pohrdnouti měla!“
Takto k sobě mluvíc žena, chlapce na zem z ruky složí, klekne a klín rozestírá,
chutě z hromady nabírá
a do klína stříbro skládá:
„Jistě toto prst je boží, jenž nás obohatit žádá!“
Béře, béře ze hromady —
klín již plný, sotva vstává, ještě v šátek sobě dává,
tak ji mámí stříbra vnady!
A když již chce odtud jíti: ach, zde ještě pacholete!
Jak je ke vší tíži vzíti?
Pacholátko již dvouleté;
vysypati zase štěstí
nezdá se jí dobré býti;
obého pak nemůžnésti.
A hle, stříbro matka nese!
Dítě se tu na ni třese:
„Mama!“ volá, „mama, mama!“
chytajíc ji ručinkama.
„Mlč, synáčku! Mlč, mlč, hochu!