35

Královna z okna vyhlížela:

„Kéž bych ten kolovrátek měla z ryzího zlata!“

„Jděte se, matko, pozeptat, zač je ten zlatý kolovrat?“

„Kupte, paničko, drahý není, můj otec příliš nevycení: za dvě nohy jest.“

„Za nohy? Ajaj, divná věc!

Ale já chci jej míti přec: jděte, mamičko, do komory, jsou tam ty nohy naší Dory, dejte mu je zaň.“

Pachole nohy přijalo,

do lesa zpátky spěchalo. —

„Podej mi, chlapče, živé vody, nechť bude tělo beze škody, jako bývalo.“

A ránu k ráně přiložil,

a v nohou oheň zas ožil;

a v jeden celek srostlo tělo, jako by vždycky bylo celo, bez porušení.

„Jdi, mé pachole, k polici, vezmi tu zlatou přeslici: v královském hradě ji prodávej, za nic jiného vak nedávej nežli za ruce.“ —

Pachole v bráně sedělo,

přeslici v rukou drželo.

Královna z okna vyhlížela:

„Och, kéž bych tu přesličku měla ke kolovrátku!