58

Nebo věz, že ďábel, slyše ona slova, zhroziv se pokuty lože Záhořova, krvavý zápis vrátil bez prodlení!“

Stoletá sosna na chlumové stráni hrdě vypíná k nebi své témě: i přijde sekera, sosna hlavu sklání, a těžkým pádem zachvěje se země.

Divoký tur lesní v bujnosti své síly z kořene vyvrací mocná v lese dřeva: proboden oštěpem, potácí se chvíli, a padne, v bolesti smrtelné řeva. —

Takto muž lesní. Poražen tou zvěstí na zemi klesá ve smrtelném strachu; řve a svíjí se, bije v hlavu pěstí, nohy poutníkovy objímaje v prachu:

„Smiluj se, pomoz, pomoz, muži boží, nedej mi dospěti k pekelnému loži!“ —

„Nemluv takto ke mně! Červ jsem, roveň tobě, bez milosti boží ztracen věčně věkův: k ní ty se obrať, od ní prose lékův, a čiň pokání v pravé ještě době. —

„Kterak mám se káti? Viz tu na mé holi ty řady vrubů, co jich tu jest koli —

spočti je, můžeš-li — ta známka každá, každý ten vroubek jest jedna vražda!“ —

I zvedne poutník, k zemi se nakloně, hůl Záhořovu — kmen mocné jabloně —

a zarazí ji v tvrdé skály témě jako tenký proutek do zorané země.

„Tu kleč přede svědkem svých hrozných činů, kleč ve dne v noci, ukrutný zlosynu!

Času nepočítej, nedbej žízně, hladu,