Marie, Hana, dvě jména milá, panny jak jarní růže květ: která by z obou milejší byla, nikdo nemůže rozumět.
Jestliže jedna promluví k hochu, do ohně by jí k vůli šel; pakli se druhá usměje trochu —
na první zas by zapomněl! —
Nastala půlnoc. Po nebi šíře sbor vysypal se hvězdiček jako ovečky okolo pastýře, a pastýř jasný měsíček.
Nastala půlnoc, všech nocí máti, půlnoc po Štědrém večeru: na mladém sněhu svěží stopu znáti ode vsi přímo k jezeru.
Ta jedna klečí, nad vodou líčko; ta druhá stojí podle ní:
„Hano, Haničko, zlaté srdíčko, jaké tam vidíš vidění?“
„Ach, vidím domek — ale jen v šeře —
jako co Václav ostává —
však již se jasní — ach, vidím dvéře, ve dveřích mužská postava!
Na těle kabát zeleni temné, klobouk na stranu — znám jej, znám!
Na něm ta kytka, co dostal ode mne —
můj milý bože! Václav sám!!“
Na nohy skočí, srdce jí bije, druhá přikleká vedle ní:
„Zdař bůh, má milá, zlatá Marie, jaké ty vidíš vidění?“