68

přimlouvala sladce,

bys mi na čas, na kratičký, dovolil k mé matce.

Stokrát jsem tě prosila

v slzí toku mnohém,

bych jí ještě naposledy

mohla dáti sbohem!

Stokrát jsem tě prosila,

na kolena klekla:

ale kůra srdce tvého

ničím neobměkla!

Nehněvej se, nehněvej,

vodníku, můj pane!

Anebo se rozhněvej,

co díš, ať se stane.

A chceš-li mne rybou míti, abych byla němá:

učiň mne radš kamenem,

jenž paměti nemá.

Učiň mne radš kamenem

bez mysli a citu,

by mi věčně žel nebylo

slunečního svitu!“ —

„Rád bych, ženo, rád bych já věřil tvému slovu:

ale rybka v šírém moři —

kdo ji lapí znovu?

Nezbraňoval bych ti já

k matce tvojí chůze:

ale liché mysli ženské

obávám se tuze!