26

A mrtvý hlavu položiv,

zamhouřil oči jako dřív. —

A tu poznovu — buch, buch, buch!

silněji tluče její druh:

„Vstávej, umrlče, nahoru, otevři mi svou komoru!“

A na ten hřmot a na ten hlas mrtvý se zdvihá z prkna zas a rámě ztuhlé naměří

tam, kde závora u dveří.

„Spas duši, Kriste Ježíši, smiluj se v bídě nejvyšší! —

Ty mrtvý, nevstávej a lež; pánbůh tě potěš — a mne též!“

A mrtvý zas se položiv,

natáhnul údy jako dřív. —

A znova venku: buch, buch, buch!

a panně mizí zrak i sluch!

„Vstávej, umrlče, hola hou, a podej mi sem tu živou!“

Ach běda, běda děvčeti!

Umrlý vstává potřetí

a velké, kalné své oči

na poloumrtvou otočí.

„Maria Panno, při mně stůj, u syna svého oroduj!

Nehodně jsem tě prosila:

ach odpusť, co jsem zhřešila!

Maria, matko milosti,

z té moci zlé mě vyprosti.“

A slyš, tu právě nablízce