úzkost hrozná ji uchvátí:
„Ach, kdo mně mé dítě vrátí!
Ach mé dítě, kde jsi, kde jsi?!“ —
„Tu pod zemí jsem, hluboko!“
hlas tichounký větrem šumí,
„nespatří mne žádné oko,
ucho mi neporozumí.
Blaze tu pod zemí, blaze, beze jídla, beze pití,
na mramorové podlaze,
ryzí zlato v klínku míti!
Noc a den se nestřídají
nikdy nejdou spát očinka: hraji si tu pěkně, hraji —
cincin! slyšíš, jak to cinká?“
Avšak žena znovu hledá —
darmo, a znovu se děsí,
zoufale se na zem vrhá,
vlasy sobě z hlavy trhá,
zkrvavena, na smrt bledá:
„Ach běda mi! Běda, běda!
Ach mé dítě, kde jsi, kde jsi?
Kde tě najdu, dítě drahé?!“
„Dítě drahé — drahé — drahé!“
blízkými to hučí lesy.
III.
Mine den, i druhý mine,
dnové v týden se obrátí,
z týdnů měsíc se vyvine,
až i léto počne pláti.
Na pahorku mezi buky
kostelíček s věží nízkou; co den znějí zvonka zvuky