jedno počítej svých zločinů řadu, lituj a pros boha, aby smazal vinu.
Vina tvá jest velká, těká, bez příkladu: bez příkladu budiž i tvoje pokání, a bez konce jest boží smilování!
Tu kleč a čekej — až se v jedné době z milosti boží vrátím zase k tobě.“
Takto dí poutník, a jde cestou dále. —
A Záhoř klečí, klečí neustále; klečí ve dne, v noci — nepije, nejí; vzdychaje božího prosí smilování. —
Den po dni mine; již i sníh se shání, ledové mrazy jižjiž přicházejí: a Záhoř klečí, prosit nepřestává —
ale na poutníka darmo očekává, ten nepřichází, nevrací se k němu.
Bůh budiž milostiv muži kajícnému!
V
Devadesáte let přeletělo světem; mnoho se zvrátilo zatím od té chvíle: kdo onoho času býval nemluvnětem, jest nyní starcem, do hrobu se chýle.
Avšak málo jich dozrálo k té době, ostatní všickni jsou schováni v hrobě.
Jiné pokolení — cizí obličeje —
vše ve světě cizí, kam se člověk děje: jen to slunéčko modravého nebe, jenom to nižádné proměny nevzalo; a jako před věky lidi těšívalo, tak i nyní ještě vždy blaží tebe!
Jest opět jaro. Vlažný větřík duje, na lukách svěží kolébá se tráva; slavík své pověsti opět vypravuje a fialka novou zas vůni vydává.
Habrovým stínem hlubokého lesa