přimlouvala sladce,
bys mi na čas, na kratičký, dovolil k mé matce.
Stokrát jsem tě prosila
v slzí toku mnohém,
bych jí ještě naposledy
mohla dáti sbohem!
Stokrát jsem tě prosila,
na kolena klekla:
ale kůra srdce tvého
ničím neobměkla!
Nehněvej se, nehněvej,
vodníku, můj pane!
Anebo se rozhněvej,
co díš, ať se stane.
A chceš-li mne rybou míti, abych byla němá:
učiň mne radš kamenem,
jenž paměti nemá.
Učiň mne radš kamenem
bez mysli a citu,
by mi věčně žel nebylo
slunečního svitu!“ —
„Rád bych, ženo, rád bych já věřil tvému slovu:
ale rybka v šírém moři —
kdo ji lapí znovu?
Nezbraňoval bych ti já
k matce tvojí chůze:
ale liché mysli ženské
obávám se tuze!