A třesk, třesk! Huhu! to hučí jí v patách ve vrchu klíně; praskot hrozný, vichr skučí, zem se třese, hluk a lomoz —
jí v patách se boří síně!
„Ach, rodičko boží, pomoz!“
v úzkosti tu volá žena,
zpět pohlédnouc poděšena.
A hle! jaká zase změna!
Ticho všecko, a tu z klestu veliký ční kámen v cestu; vše jak jindy spořádáno,
po vchodu památky není:
právě nyní dozpíváno
Krista Pána umučení.
Ale v ženě není dechu,
a hrůzou se celá třese,
a ve zoufanlivém spěchu
dítě svoje odtud nese,
nese a na ňadra tlačí,
jako by se o ně bála;
běží, sotva dech jí stačí, ač daleko za ní skála;
běží, aniž se ohlíží,
tam tou strání blíže lesu, a ve strachu a ve plesu
stane v chudé lesní chýži.
Ó jaké tu vzdává vroucí
bohu svému žena díky!
Vizte slzy ty kanoucí!
Jak to dítě k sobě vine,
líbá čelo, ručky, rtíky,
a zas k ňadrám je přitiská, jak celá v rozkoši plyne!
A hle, co se v klínku blýská?