15

A žena se toho leká,

hrůzou se jí vlasy ježí:

celou tíží na ní leží

zármutek a vina její.

I děsí se — však nečeká,

a ve strachu a v naději

skokem síní známou běží,

síní jdoucí pode skálu.

A hle, dvéře otevřeny

do nejskvělejšího sálu;

zlatem jen se svítí stěny, strop rubíny vyložený,

pod ním sloupy ze křišťálu.

A z obojí strany dveří

na podlaze mramorové

plápolají dva ohňové:

nade stříbrem po levici

lunou oheň vzhůru plane,

nade zlatem po pravici

sluncem pláti nepřestane.

A žena se s hrůzou blíží

a ve strachu a v naději

tu po jizbě se ohlíží.

Snad ji vábí stříbro, zlato? —

Ach, již ona nedbá na to! —

„Haha, mama, haha, mama!“

Ejhle dítě, dítě její,

po celý rok oplakané,

potleskuje ručinkama!

Ale v ženě není dechu,

a hrůzou se celá třese,

a ve zoufanlivém spěchu

chopíc dítě do náručí,

dlouhou síní odtud nese.