19

třetí košile vyšívej:

až ty košile ušiješ,

věneček z routy poviješ.'

Již jsem košile ušila,

již jsem je v truhle složila, již moje routa v odkvětě: a milý ještě ve světě,

ve světě šírém, širokém,

co kámen v moři hlubokém.

Tři léta o něm ani sluch

živ-li a zdráv — zná milý bůh!

Maria, panno přemocná,

ach budiž ty mi pomocna:

vrať mi milého z ciziny,

květ blaha mého jediný;

milého z ciziny mi vrať —

aneb život můj náhle zkrať: u něho život jarý květ —

bez něho však mě mrzí svět.

Maria, matko milosti,

buď pomocnicí v žalosti!“

Pohnul se obraz na stěně —

i vzkřikla panna zděšeně; lampa, co temně hořela,

prskla a zhasla docela.

Možná, žeť větru tažení,

možná i — zlé že znamení!

A slyš, na záspí kroků zvuk a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!

„Spíš, má panenko, nebo bdíš?

Hoj, má panenko, tu jsem již!

Hoj, má panenko, co děláš?

A zdalipak mě ještě znáš, aneb jiného v srdci máš?“