8

počkej tuto jenom trochu, hned tu bude zase mama!“

A již běží, síní běží,

již i síně za ní leží;

přes potok, po stráni k lesu spěchá žena ve svém plesu.

A než malá ušla chvíle,

prázdná zpátky zas pospíchá; a ve potu, sotva dýchá,

stane zase již u cíle.

A jak vítr zlehka věje,

z kostela slyšeti pění:

v kůru tam se právě pěje

Krista Pána umučení.

A jak síní v jizbu spěje:

„Haha, mama! Haha, mama!“

radostně se dítě směje,

potleskujíc ručinkama.

Nedbátě však matka na to, běžíc ve stranu protější: kovu blesk je jí milejší, z kovů nejmilejší zlato.

Klekne a klín rozestírá,

chutě z hromady nabírá

a do klína zlato skládá.

Klín již plný, sotva vstává —

ještě v šátek sobě dává!

Ó jak jí tu srdce skáče,

jak je štěstí svému ráda!

A když zlato matka nese,

dítě se tu na ni třese,

třese a žalostně pláče:

„Mama, mama! Ach, ach, mama!“

chytajíc ji ručinkama.