nevěsta v objetí
nového manžela.
Byla svatba, byla,
hudba pěkně hrála:
on ji k sobě vinul,
ona jen se smála. –
Směj se, směj, nevěsto,
pěkně ti to sluší:
nebožtík pod zemí,
ten má hluché uši!
Objímej milého,
netřeba se báti:
rakev dosti těsná –
ten se neobrátí!
Líbej si je, líbej,
ty žádané líce;
komus namíchala,
neobživne více! –
*
Běží časy, běží,
všecko sebou mění:
co nebylo, přijde,
co bývalo, není.
Běží časy, běží,
rok jako hodina;
jedno však nemizí:
pevnět‘ stojí vina.
Tři roky minuly,
co nebožtík leží;
na jeho pahorku
tráva roste svěží.