Zdviženo rámě, jež ji probije –
tu místo laňky – bílá lilie.
Pán na lilii hledí s údivem, rámě mu kleslo, duch se tají v něm; myslí a myslí – prsa dmou se výš, vůní či touhou? Kdo mu rozumíš?
„Hoj sluho věrný, ku práci se měj: tu lilii mi odtud vykopej; v zahradě své chci tu lilii mít –
zdá mi se, bez ní že mi nelze být!
Hoj sluho věrný, důvěrníce můj, tu lilii mi střež a opatruj, opatruj mi ji pilně v den i noc –
divná, podivná k ní mě pudí moc!“
Opatroval ji jeden, druhý den: pán její vnadou divně přeblažen.
Leč noci třetí, v plné luny svit, pospíchá sluha pána probudit.
„Vstávej, pane můj, chyba v odkladě: tvá lilie se vláčí po sadě; pospěš, nemeškej, pravýť nyní čas: tvá lilie si divný vede hlas!“–
„Životem vratkým smutná živořím, co v poli rosa, co na řece dým: jasně slunečný svitne paprslek –
rosa i pára, i můj zhyne věk!“ –
„Nezhyne věk tvůj, tuť důvěru mám; před sluncem jistou ochranu ti dám: zdi pevné budou tvojí záštitou, ač, duše milá, budeš chotí mou.“
Vdala se za něj; blaze bydlila,