23

a to kapradí zelené

je krví její zbarvené.

„Pěkná noc, jasná — v tu dobu spěchají živí ke hrobu;

a nežli zvíš, jsi hrobu blíž —

má milá, nic se nebojíš?“

„Ach nebojím, vždyť tys se mnou a vůle Páně nade mnou!

Jen ustaň málo v pospěchu, jen popřej málo oddechu.

Duch slábne, nohy klesají a k srdci nože bodají!“

„Jen pojď a pospěš, děvče mé, však brzo již tam budeme.

Hosté čekají, čeká kvas,

a jako střela letí čas. —

Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce?“

„To křížek po mé matičce.“

„Hoho, to zlato proklaté

má hrany ostře špičaté!

Bodá tě — a mě nejinak,

zahoď to, budeš jako pták!

Křížek utrh a zahodil,

a byli skokem třicet mil. —

Tu na planině široké

stavení stojí vysoké;

úzká a dlouhá okna jsou

a věž se zvonkem nad střechou.

„Hoj, má panenko, tu jsme již!

Nic, má panenko, nevidíš?“