zraku hadímu v zelené trávě.
Kdo je ten člověk? A to mračné čelo, jakými obmysly se jest obestřelo?
Kdo je ten člověk? Co chce v této poušti? —
Nic se mne neptej! Ohledni se v houští z obé strany cesty; zeptej se těch kostí, ježto tu leží práchnivějíce; zeptej se těch černých, nevlídných hostí, ježto tu krákají obletujíce: ti mnoho viděli — ti vědí více!
Tu však muž lesní z lože svého skočí, zrak upřený v cestu divoce plane; kyjem ohromným nad hlavou točí a skok za skokem prostřed cesty stane.
Kdo přichází cestou? — V hábitě mládenec, kříž maje v ruce, za pasem růženec! —
Utec, mládenče, obrať se zpátky!
Tvá cesta v jistou tebe smrt uvádí.
Živottě lidský i beztoho krátký, a škoda tvého panenského mládí!
Obrať se, utíkej, co ti síla stačí, dokud kyj ohromný na tě nepřikvačí a neroztříští tvou hlavičku v kusy! —
Neslyší, nevidí, v želu svém hlubokém jde dále před se povlovným krokem, kde života svého pozbýti musí. —
„Stůj, červe, kdo jsi, kam tě cesta vede?“ —
Zastavil se poutník, zvedna líce bledé:
„Jsem zatracenec,“ — odpovídá tiše —
„do pekla cesta má, do satanské říše!“ —
„Hoho, do pekla? — Čtyřicáté léto, co již tu sedím, mnoho jsem slyšíval,