20

„Ach můj milý! Ach pro nebe!

Tu dobu myslím na tebe;

na tě jsem vždycky myslila, za tě se právě modlila!“

„Ho, nech modlení — skoč a pojď, skoč a pojď a mě doprovoď; měsíček svítí na cestu:

já přišel pro svou nevěstu.“

„Ach proboha! Ach co pravíš?

Kam bychom šli — tak pozdě již!

Vítr burácí, pustá noc,

počkej jen do dne — není moc.“

„Ho, den je noc, a noc je den —

ve dne mé oči tlačí sen!

Dřív než se vzbudí kohouti, musím tě za svou pojmouti.

Jen neprodlévej, skoč a pojď, dnes ještě budeš moje choť!“ —

Byla noc, byla hluboká,

měsíček svítil z vysoka

a ticho, pusto v dědině,

vítr burácel jedině.

A on tu napřed — skok a skok, a ona za ním, co jí krok.

Psi houfem ve vsi zavyli, když ty pocestné zvětřili; a vyli, vyli divnou věc:

žetě nablízku umrlec!

„Pěkná noc, jasná — v tu dobu vstávají mrtví ze hrobů,

a nežli zvíš, jsou tobě blíž —

má milá, nic se nebojíš?“