Přišel večer. — Muž zelený chodí venku po dvoře;
dvéře klínem zastrčeny,
matka s dcerou v komoře.
„Neboj se, má drahá duše, nic ti neuškodí v suše,
vrah jezerní nemá k tobě
žádné moci nahoře.“ —
Když klekání odzvonili,
buchbuch! venku na dvéře:
„Pojď již domů, ženo moje, nemám ještě večeře.“ —
„Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu, a co dřív jsi večeříval,
večeř zase v jezeře!“ —
O půlnoci buchbuch! zase
na ty dvéře zpukřelé:
„Pojď již domů, ženo moje, pojď mi ustlat postele.“ —
„Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu, a kdo tobě prve stlával,
ať ti zase ustele!“ —
A potřetí buchbuch! zase, když se šeřil ranní svit:
„Pojď již domů, ženo moje, dítě pláče, dej mu pít!“
„Ach matičko, muka, muka —
pro děťátko srdce puká!
Matko má, matičko zlatá,
nech mne, nech mne zase jít!“ —
„Nikam nechoď, dcero moje!
Zradu kuje vodní vrah;
ač že péči máš o dítě,