i zaplává rudoskvěle
jak by západ to sluníčka.
I vidouc to žena žasne
a ke vchodu až pokročí,
a zastíníc dlaní oči,
hledí v ono místo jasné.
„Bože, jak se to tam svítí!“
Oči rukou si protírá,
o krok blíže se ubírá:
„Jak se to tam divně svítí!
Co to asi může býti?“
Dále jíti však se bojí,
hledíc tam, a venku stojí.
A co váhá, a co stojí,
v klenbu patříc neustále, mizí bázeň za pohledem,
zvědavost ji pudí předem, a žena se béře dále.
Krok za krokem — a vždy dále mocně ji to jíti pudí;
krok za krokem — a ve skále jen se spící ohlas budí.
A čím dál přichází žena,
stále divná roste záře.
Jižjiž končí se sklepení: avšak žena omráčena
rukou zakrývá si tváře,
přímo patřit možné není.
Vidí, vidí — co zde vidí, kdy to viděl který z lidí?
Tolik krásy, tolik blesku mní uzříti jen v nebesku!
Dvéře tu jsou otevřeny
do nejskvělejšího sálu;
zlatem jen se svítí stěny, strop rubíny vyložený,