10

radostná mi odtud cesta,

půjdu, když mi štěstí zraje, do velkého půjdu města;

koupím sobě země, hrady,

co paní mě budou ctíti:

měj se dobře, chyžko, tady, nebudu já v tobě žíti!

Nejsemť již ta chudá vdova, péči nesouc v noci ve dne: ejhle v klínu —“ na ta slova s potěšením tam pohledne. —

Ó kéž byla nepohledla!

Leknutím tu celá zbledla, leknutím se třese celá,

div na místě neomdlela.

Vidí, vidí — ha, co vidí, sama tomu sotva věří!

Do zpukřelých vrazí dveří, vrazí, kde truhlice byla, v kterou stříbro uložila.

Strhne víko — ha, co vidí!

Pro vši víru dobrých lidí, jaká opět nová rána!

Místo stříbra jen — kamení, v šátku pak a ve svém klínu, ó přehrozné to mámení,

místo zlata — samou hlínu!

Čáka všecka rozšlapána! — —

Nehodnatě štěstí byla,

požehnání neužila.

A když takto rozdrceně

s bolestí tu ztrátu nese, probodne to srdce ženě,

vzkřikne s hrůzou vyděšeně, vzkřikne, a se chýže třese:

„Ach dítě, mé dítě drahé! “

„Dítě drahé — drahé — drahé!“