29

matka hrůzou sotva dýše,

dítě chopíc na svůj klín.

A vinouc je, zpět pohlíží –

běda, běda dítěti!

Polednice blíž se plíží,

blíž – a již je vzápětí.

Již vztahuje po něm ruku –

matka tisknouc ramena:

„Pro Kristovu drahou muku!“

klesá smyslů zbavena.

Tu slyš: jedna – druhá – třetí –

poledne zvon udeří;

klika cvakla, dvéře letí –

táta vchází do dveří.

Ve mdlobách tu matka leží, k ňadrům dítě přimknuté:

matku vzkřísil ještě stěží, avšak dítě – zalknuté.