18

SVATEBNÍ KOŠILE

Již jedenáctá odbila,

a lampa ještě svítila,

a lampa ještě hořela,

co nad klekadlem visela.

Na stěně nízké světničky

byl obraz boží rodičky,

rodičky boží s děťátkem,

tak jako růže s poupátkem.

A před tou mocnou světicí viděti pannu klečící:

klečela, líce skloněné,

ruce na prsa složené;

slzy jí z očí padaly,

želem se ňádra zdvihaly.

A když slzička upadla,

v ty bílé ňádra zapadla.

„Žel bohu, kde můj tatíček?

Již na něm roste trávníček!

Žel bohu, kde má matička?

Tam leží — podle tatíčka!

Sestra do roka nežila,

bratra mi koule zabila.

Měla jsem, smutná, milého, život bych dala pro něho!

Do ciziny se obrátil,

potud se ještě nevrátil.

Do ciziny se ubíral,

těšil mě, slzy utíral:

,Zasej, má milá, zasej len, vzpomínej na mne každý den, první rok přádla hledívej, druhý rok plátno polívej,