84

Viděla jsem skálu nad řekou se pnoucí, na skále Krokův zlatý hrad; okolo hradu květnatí palouci –

kněžny Libuše květný sad.

Pod hradem dole staveníčko milé –

kněžnina lázeň na řece;

viděla jsem kněžnu tváři ušlechtilé ve stříbroskvoucím oblece.

Na prahu stála zmilené své lázně, patřila v mutný říční proud; četla tam slova naděje i bázně: své milé země tajný soud.

„Vidím požáry a krvavé boje, ostrý meč tebe probode,

vidím tvou bídu, pohanění tvoje: však nezoufej, můj národe!“

Tu jí dvě panny, stojíce po boku, zlatou kolébku podaly;

políbila ji, a v bezedném toku ji potopila v podskalí.

Slyšte a vězte slova Libušina –

já slyšela její věští hlas:

„Tuto spočívej, lůžko mého syna, až povolám tě někdy zas!

Z temného lůna hlubokého moře povstane nový mladý svět; široké lípy v mém otcovském dvoře ponesou zase vonný květ.

Smutné osení vzkřísí těžký příval, z noci se zrodí jasný den: a národ, kterýž prve slavný býval, ten bude opět oslaven.