69

Nuže — dovolím ti já,

dovolím ti zdůli;

však poroučím, ať mi věrně splníš moji vůli.

Neobjímej matky své,

ani duše jiné:

sic pozemská tvoje láska

s nezemskou se mine.

Neobjímej nikoho

z rána do večera:

před klekáním pak se zase vrátíš do jezera.

Od klekání do klekání

dávám lhůtu tobě:

avšak mi tu na jistotu

zůstavíš to robě.“

IV

Jaké, jaké by to bylo

bez slunéčka podletí?

Jaké bylo by shledání

bez vroucího objetí?

A když dcera v dlouhém čase matku svou obejme zase,

aj, kdo může za zlé míti

laskavému dítěti?

Celý den se v pláči těší

s matkou žena z jezera:

„Sbohem, má matičko zlatá!

Ach, bojím se večera!“ —

“Neboj se, má duše drahá, nic se neboj toho vraha;

nedopustím, by tě v moci měla vodní příšera!“ —