počkej tuto jenom trochu, hned tu bude zase mama!“
A již běží, síní běží,
již i síně za ní leží;
přes potok, po stráni k lesu spěchá žena ve svém plesu.
A než malá ušla chvíle,
prázdná zpátky zas pospíchá; a ve potu, sotva dýchá,
stane zase již u cíle.
A jak vítr zlehka věje,
z kostela slyšeti pění:
v kůru tam se právě pěje
Krista Pána umučení.
A jak síní v jizbu spěje:
„Haha, mama! Haha, mama!“
radostně se dítě směje,
potleskujíc ručinkama.
Nedbátě však matka na to, běžíc ve stranu protější: kovu blesk je jí milejší, z kovů nejmilejší zlato.
Klekne a klín rozestírá,
chutě z hromady nabírá
a do klína zlato skládá.
Klín již plný, sotva vstává —
ještě v šátek sobě dává!
Ó jak jí tu srdce skáče,
jak je štěstí svému ráda!
A když zlato matka nese,
dítě se tu na ni třese,
třese a žalostně pláče:
„Mama, mama! Ach, ach, mama!“
chytajíc ji ručinkama.