zahučelo v hustém lese.
A ve hrozném předtušení
běží žena — ach neběží,
letí, letem ptáka letí,
lesem, strání ji viděti,
tam, kde klamné našla jmění, k vršku, na něm kostel leží.
Od kostela větřík věje,
copak neslyšeti pění? —
Krista Pána umučení
v kůru tam se již nepěje.
II.
A když přišla ke sklepení, haha, jaké pohledění!
Haha, z divokého klestu
tři sta kroků od kostela
veliký ční kámen v cestu!
A kde síně? — Ta zmizela!
Zmizela, i v cestě skála, jak by nikdy zde nestála.
Ha, jak se tu žena leká,
jak se děsí, volá, hledá!
Jak po tom pahorku těká,
těmi klesty, na smrt bledá!
Ha, ty zraky zoufanlivé,
ústa siná nad mrtvolu!
Hle, jak přes to křoví divé běží — pádí tamto k dolu!
„Běda, běda! Zde to není!“
Tělo klestím rozervané,
nohy trním probodané —
darmo všecko klopotění,
vchodu již nalézti není!
A znovu se žena děsí,