ZÁHOŘOVO LOŽE
I
Šedivé mlhy nad lesem plynou, jako duchové vlekouce se řadem; jeřáb ulétá v krajinu jinou —
pusto a nevlídno ladem i sadem.
Vítr od západu studeně věje a přižloutlé listí tichou píseň pěje.
Známá tě to píseň; pokaždéť v jeseni listové na dubě šepcí ji znova: ale málokdo pochopuje slova, a kdo pochopí, do smíchu mu není.
Poutníče neznámý v hábitě šerém, s tím křížem v ruce na dlouhé holi a s tím růžencem — kdo jsi ty koli, kam se ubíráš nyní podvečerem?
Kam tak pospícháš? Tvá noha bosa, a jeseň chladná — studená rosa: zůstaň zde u nás, jsme dobří lidi, dobréhoť hosta každý rád vidí. —
Poutníče milý! — Ne tys ještě mladý, ještě vous tobě nepokrývá brady a tvoje líce jako pěkné panny —
ale což tak bledé a smutně zvadlé, a tvoje oči v důlky zapadlé!
Snad je ve tvém srdci žel pochovaný?
Snadže neštěstí tvé tělo svíží lety šedivými dolů k zemi níží?
Mládenče pěkný, nechoď za noci, možné-li, budem rádi ku pomoci, a přinejmenším snad potěšíme.
Jen nepomíjej, pojď, pohov tělu: neníť bez léku nižádného želu a mocný balzám v důvěře dříme. —