22

a nežli zvíš, jsou tobě blíž —

má milá, nic se nebojíš?“

„Což bych se bála? Tys se mnou a ruka Páně nade mnou. —

Pověz, můj milý, řekni jen, jak je tvůj domek upraven?

Čistá světnička? Veselá?

A zdali blízko kostela?“

„Moc, má panenko, moc se ptáš!

Však ještě dnes to uhlídáš.

Jen honem pojď — čas utíká a dálka ještě veliká. —

Co máš, má milá, za pasem?“

„Růženec s sebou vzala jsem.“

„Ho, ten růženec z klokočí jako had tebe otočí!

Zúží tě, stáhne tobě dech: zahoď jej pryč — neb máme spěch!“

Růženec popad, zahodil,

a byli skokem dvacet mil. —

A byla cesta nížinou,

přes vody, luka, bažinou; a po bažině, po sluji

modrá světélka laškují:

dvě řady, devět za sebou, jako když s tělem k hrobu jdou; a žabí havěť v potoce

pohřební píseň skřehoce. —

A on vždy napřed — skok a skok, a jí za ním již slábne krok.

Ostřice dívku ubohou

břitvami řeže do nohou;