77

LILIE

Umřela panna v době jarních let, jako když uschne mladé růže květ; umřela panna, růže v poupěti –

škoda jí, škoda v zemi ležeti!

„Nedávejte mne ve vsi na hřbitov, tam bývá nářek sirotků a vdov, tam slzí hořkých mnoho plynulo: srdéčko mé by hořem hynulo.

Pochovejte mne vpod zelený les, tam na mém hrobě kvésti bude vřes; ptáčkové mi tam budou zpívati: srdéčko moje bude plesati.“

Neminul ještě ani rok a den, hrob její drobným vřesem povlečen; nepřišlo ještě ani do tří let, na jejím hrobě vzácný květe květ.

Lilie bílá – kdo jí uviděl, každého divný pojal srdce žel; lilie vonná – kdo jí pocítil, v každém se touhy plamen roznítil. –

„Hoj, moje chaso, vraného mi stroj!

Chce mi se na lov pod zelenou chvoj, chce mi se na lov pod jedlový krov: zdá mi se, dnes že vzácný bude lov!“

„Halohou, halou! v chrtů poštěkot, příkop nepříkop – hop! a plot neplot: pán na vraníku napřaženou bran, a jako šipka před ním bílá laň.

„Halohou! halou! vzácná moje zvěř, nespasí tebe pole ani keř!“