Viděla jsem kostel nad Orlicí řekou, slyšela jsem jeho zlatý zvon, prv než upřímnost českou starověkou rozerval lítých vášní shon.
Když pak utuchly v Čechách boží ctnosti: víra i láska s nadějí,
ukryl se kostel v země hlubokosti a vody místo ztápějí.
Však nezůstane věky věkův v hrobě: odtekouť jednou vody zas, i vstane kostel v bývalé ozdobě a zavzní slavně zvonu hlas.
Slyšte a vězte, takto stojí psáno, tak uloženo v osudí:
„Tehdáž uzříte zlatých časů ráno, až zlatý zvon je probudí.
Až s oné strany nad Orlici řeku nový les vítr zaseje,
až mlází vzroste, až i svého věku boroví toto dospěje
a toho lesa krajní borovice až sama sebou dožije,
uschne a zetlíc padne do Orlice a již i kořen vyhnije:
tehdáž vyryje přijdouc divá svině poslední zbytky na průhon, a tu pod nimi z rumu v rozvalině zjeví se zase zlatý zvon.
Neb tak určeno již od první chvíle: by v podzemní se vydal pouť a ve svůj čas že vytčeného cíle