Nebo věz, že ďábel, slyše ona slova, zhroziv se pokuty lože Záhořova, krvavý zápis vrátil bez prodlení!“
Stoletá sosna na chlumové stráni hrdě vypíná k nebi své témě: i přijde sekera, sosna hlavu sklání, a těžkým pádem zachvěje se země.
Divoký tur lesní v bujnosti své síly z kořene vyvrací mocná v lese dřeva: proboden oštěpem, potácí se chvíli, a padne, v bolesti smrtelné řeva. —
Takto muž lesní. Poražen tou zvěstí na zemi klesá ve smrtelném strachu; řve a svíjí se, bije v hlavu pěstí, nohy poutníkovy objímaje v prachu:
„Smiluj se, pomoz, pomoz, muži boží, nedej mi dospěti k pekelnému loži!“ —
„Nemluv takto ke mně! Červ jsem, roveň tobě, bez milosti boží ztracen věčně věkův: k ní ty se obrať, od ní prose lékův, a čiň pokání v pravé ještě době. —
„Kterak mám se káti? Viz tu na mé holi ty řady vrubů, co jich tu jest koli —
spočti je, můžeš-li — ta známka každá, každý ten vroubek jest jedna vražda!“ —
I zvedne poutník, k zemi se nakloně, hůl Záhořovu — kmen mocné jabloně —
a zarazí ji v tvrdé skály témě jako tenký proutek do zorané země.
„Tu kleč přede svědkem svých hrozných činů, kleč ve dne v noci, ukrutný zlosynu!
Času nepočítej, nedbej žízně, hladu,