52

Takto se loučí od své drahé panny mládenec milý v poslední době, ubíraje se v cizí světa strany, aniž pak věda, sejdou-li se k sobě; ještě poslední vroucí obejmutí, ještě políbení jako plamen žhoucí: již měj se tu dobře, dívko přežádoucí: chvíle nešťastná pryč odtud mne nutí! —

Tvář jako stěna, pohledění ledné, ale v srdci plamen zhoubný, divoký, náhle se poutník ze země zvedne a k západu rychlé zaměří kroky. —

Brzy potom zmizel v hustém lesa proutí: pánbůh ho potěš na jeho pouti!

III

Stojí, stojí skála v hlubokém lese, podle ní cesta v habrovém houští, a na té skále dub velikán pne se, král věkovitý nad věčnou poutí: k nebesům holé vypínaje čelo, zelená ramena drží na vše strany; tuhý oděv jeho hromem rozoraný a pod oděvem vyhnilé tělo: dutina prostranná, příhodná velmi —

pohodlný nocleh líté lesní šelmy!

A hle, pod tím dubem na mechovém loži, čí je ta postava veliká, hrozná?

Zvíře, či člověk v medvědí koži?

Sotva kdo člověka v tom stvoření pozná!

Tělo jeho — skála na skále ležící, údy jeho — svaly dubového kmene, vlasy a vousy vjedno splývající s ježatým obočím tváři začazené; a pod obočím zrak bodající, zrak jedovatý, podobný právě