zastavují hosti.
A kdo jednou v křišťálovou bránu jeho vkročí,
sotva ho kdy uhlédají
jeho milých oči. —
Vodník sedí mezi vraty,
spravuje své sítě
a ženuška jeho mladá
chová malé dítě.
„Hajej, dadej, mé děťátko, můj bezděčný synu!
Ty se na mne usmíváš,
já žalostí hynu.
Ty radostně vypínáš
ke mně ručky obě:
a já bych se radš viděla
tam na zemi v hrobě.
Tam na zemi za kostelem
u černého kříže,
aby má matička zlatá
měla ke mně blíže.
Hajej, dadej, synku můj,
můj malý Vodníčku!
Kterak nemám vzpomínati
smutná na matičku?
Starala se ubohá,
komu vdá mne, komu?
Však ani se nenadála,
vybyla mne z domu!
Vdala jsem se, vdala již, ale byly chyby: