4

z kostela slyšeti pění:

v kůru tam se právě pěje

Krista Pána umučení.

Běží, běží podle skály:

„Co to? Mám-li věřit oku?

Což mě moje smysly šálí?“

Stane, ohlíží se kolem —

rychle kroky zpět obrací, stane zase, zas se vrací —

„Tam ten les, a zde ty klesty, tamto vede cesta polem —

vždyť jsem nezbloudila z cesty!

Bože, co se se mnou děje!

Což zde nejsem u kamena?

Jaká se tu stala změna!“

Zase stojí, zase spěje,

celá jsouci udivena,

oči rukou si protírá,

o krok blíže se ubírá:

„Bože, jaká to tu změna!“

Tu, kde z divokého klestu, od kostela tři sta kroků, veliký čněl kámen v cestu, co se nyní jeví oku?

Jeví se tu ženě, jeví

vchodem vršek otevřený —

vysvětliti sobě neví —

kámen v cestu postavený,

postavena celá skála

jak by od věků zde stála.

Jeví se tu, jeví ženě

chodba pod zemí, co síně

vyklenutá ve křemeně;

a tam, klenba kde se tratí, ve tmavém pahorku klíně,

jakýs plamen znamenati.

I hoří to jasnoběle,

jako v noci svit měsíčka;