Královna z okna vyhlížela:
„Kéž bych ten kolovrátek měla z ryzího zlata!“
„Jděte se, matko, pozeptat, zač je ten zlatý kolovrat?“
„Kupte, paničko, drahý není, můj otec příliš nevycení: za dvě nohy jest.“
„Za nohy? Ajaj, divná věc!
Ale já chci jej míti přec: jděte, mamičko, do komory, jsou tam ty nohy naší Dory, dejte mu je zaň.“
Pachole nohy přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. —
„Podej mi, chlapče, živé vody, nechť bude tělo beze škody, jako bývalo.“
A ránu k ráně přiložil,
a v nohou oheň zas ožil;
a v jeden celek srostlo tělo, jako by vždycky bylo celo, bez porušení.
„Jdi, mé pachole, k polici, vezmi tu zlatou přeslici: v královském hradě ji prodávej, za nic jiného vak nedávej nežli za ruce.“ —
Pachole v bráně sedělo,
přeslici v rukou drželo.
Královna z okna vyhlížela:
„Och, kéž bych tu přesličku měla ke kolovrátku!