21

„Což bych se bála? Tys se mnou, a oko boží nade mnou. —

Pověz, můj milý, řekni přec, živ-li a zdráv je tvůj otec?

Tvůj otec a tvá milá máť, a ráda-li mě bude znáť?“

„Moc, má panenko, moc se ptáš!

Jen honem pojď — však uhlídáš.

Jen honem pojď — čas nečeká a cesta naše daleká.

Co máš, má milá, v pravici?“

„Nesu si knížky modlicí.“

„Zahoď je pryč, to modlení je těžší nežli kamení!

Zahoď je pryč, ať lehce jdeš, jestli mi postačiti chceš.“

Knížky jí vzal a zahodil, a byli skokem deset mil. —

A byla cesta výšinou,

skalami, lesní pustinou;

a v rokytí a v úskalí

divoké feny štěkaly;

a kulich hlásal pověsti:

žetě nablízku neštěstí. —

A on vždy napřed — skok a skok, a ona za ním, co jí krok.

Po šípkoví a po skalí

ty bílé nohy šlapaly;

a na hloží a křemení

zůstalo krve znamení.

„Pěkná noc, jasná — v tento čas mrtví s živými chodí zas;