34

A když zasvítal osmý den, král musí jíti s vojsky ven:

„Měj se tu dobře, paní moje, já jedu do krutého boje,

na nepřítele.

Navrátím-li se z bitvy zpět, omladne naší lásky květ!

Zatím na věrnou mou památku hleď sobě pilně kolovrátku, pilně doma přeď!“

IV

V hluboké pusté křovině

jak se tam vedlo dívčině?

Šest otevřených proudů bylo, z nich se jí živobytí lilo na zelený mech.

Vzešlo jí náhle štěstí moc, nynčko jí hrozí smrti noc: tělo již chladne, krev se sedá —

běda té době, běda, běda, když ji spatřil král!

A tu se z lesních kdesi skal stařeček nevídaný vzal:

šedivé vousy po kolena —

to tělo vloživ na ramena, v jeskyni je nes.

„Vstaň, mé pachole, běž, je chvat, vezmi ten zlatý kolovrat: v královském hradě jej prodávej, za nic jiného však nedávej nežli za nohy.“ —

Pachole v bráně sedělo,

zlatý kolovrat drželo.