kokrhá kohout ve vísce;
a za ním, co ta dědina,
všecka kohoutí družina.
Tu mrtvý, jak se postavil, pádem se na zem povalil,
a venku ticho — ani ruch: zmizel dav, i zlý její druh. —
Ráno když lidé na mši jdou, v úžasu státi zůstanou:
hrob jeden dutý nahoře,
panna v umrlčí komoře
a na každičké mohyle
útržek z nové košile. —
*
Dobře ses, panno, radila, na boha že jsi myslila
a druha zlého odbyla!
Bys byla jinak jednala,
zle bysi byla skonala:
tvé tělo bílé, spanilé,
bylo by co ty košile!