28

POLEDNICE

U lavice dítě stálo,

z plna hrdla křičelo.

„Bodejž jsi jen trochu málo, ty cikáně, mlčelo!

Poledne v tom okamžení,

táta přijde z roboty:

a mně hasne u vaření

pro tebe, ty zlobo, ty!

Mlč! Hle husar a kočárek –

hrej si – tu máš kohouta!“ –

Než kohout, vůz i husárek bouch, bác! letí do kouta.

A zas do hrozného křiku –

„I bodejž tě sršeň sám –!

Že na tebe, nezvedníku,

Polednici zavolám!

Pojď si proň, ty Polednice, pojď, vem si ho zlostníka!“ –

A hle, tu kdos u světnice dvéře zlehka odmyká.

Malá, hnědá, tváři divé

pod plachetkou osoba;

o berličce, hnáty křivé,

hlas – vichřice podoba!

„Dej sem dítě!“ – „Kriste Pane, odpusť hříchy hříšnici!“

Div že smrt jí neovane,

ejhle tuť – Polednici!

Ke stolu se plíží tiše

Polednice jako stín: