59

jedno počítej svých zločinů řadu, lituj a pros boha, aby smazal vinu.

Vina tvá jest velká, těká, bez příkladu: bez příkladu budiž i tvoje pokání, a bez konce jest boží smilování!

Tu kleč a čekej — až se v jedné době z milosti boží vrátím zase k tobě.“

Takto dí poutník, a jde cestou dále. —

A Záhoř klečí, klečí neustále; klečí ve dne, v noci — nepije, nejí; vzdychaje božího prosí smilování. —

Den po dni mine; již i sníh se shání, ledové mrazy jižjiž přicházejí: a Záhoř klečí, prosit nepřestává —

ale na poutníka darmo očekává, ten nepřichází, nevrací se k němu.

Bůh budiž milostiv muži kajícnému!

V

Devadesáte let přeletělo světem; mnoho se zvrátilo zatím od té chvíle: kdo onoho času býval nemluvnětem, jest nyní starcem, do hrobu se chýle.

Avšak málo jich dozrálo k té době, ostatní všickni jsou schováni v hrobě.

Jiné pokolení — cizí obličeje —

vše ve světě cizí, kam se člověk děje: jen to slunéčko modravého nebe, jenom to nižádné proměny nevzalo; a jako před věky lidi těšívalo, tak i nyní ještě vždy blaží tebe!

Jest opět jaro. Vlažný větřík duje, na lukách svěží kolébá se tráva; slavík své pověsti opět vypravuje a fialka novou zas vůni vydává.

Habrovým stínem hlubokého lesa