48

Na pahorku tráva,

u hlavy mu doubek,

na doubku sedává

běloučký holoubek.

Sedává, sedává,

přežalostně vrká:

každý, kdož uslyší,

srdce jemu puká.

Nepuká tak jiným,

jako jedné ženě:

s hlavy si rve vlasy,

volá uděšeně:

„Nehoukej, nevolej,

nehuč mi tak v uši:

tvá píseň ukrutná

probodá mi duši!

Nehoukej, nežaluj,

hlava se mi točí:

aneb mi zahoukej,

ať se mi rozskočí!“ –

Teče voda, teče,

vlna vlnu stíhá,

a mezi vlnami

bílý šat se míhá.

Tu vyplývá noha,

tam zas ruka bledá:

žena nešťastnice

hrobu sobě hledá! –

Vytáhli ji na břeh,

zahrabali skrytě,

kde cesty pěšiny