5

i zaplává rudoskvěle

jak by západ to sluníčka.

I vidouc to žena žasne

a ke vchodu až pokročí,

a zastíníc dlaní oči,

hledí v ono místo jasné.

„Bože, jak se to tam svítí!“

Oči rukou si protírá,

o krok blíže se ubírá:

„Jak se to tam divně svítí!

Co to asi může býti?“

Dále jíti však se bojí,

hledíc tam, a venku stojí.

A co váhá, a co stojí,

v klenbu patříc neustále, mizí bázeň za pohledem,

zvědavost ji pudí předem, a žena se béře dále.

Krok za krokem — a vždy dále mocně ji to jíti pudí;

krok za krokem — a ve skále jen se spící ohlas budí.

A čím dál přichází žena,

stále divná roste záře.

Jižjiž končí se sklepení: avšak žena omráčena

rukou zakrývá si tváře,

přímo patřit možné není.

Vidí, vidí — co zde vidí, kdy to viděl který z lidí?

Tolik krásy, tolik blesku mní uzříti jen v nebesku!

Dvéře tu jsou otevřeny

do nejskvělejšího sálu;

zlatem jen se svítí stěny, strop rubíny vyložený,