„Což bych se bála? Tys se mnou, a oko boží nade mnou. —
Pověz, můj milý, řekni přec, živ-li a zdráv je tvůj otec?
Tvůj otec a tvá milá máť, a ráda-li mě bude znáť?“
„Moc, má panenko, moc se ptáš!
Jen honem pojď — však uhlídáš.
Jen honem pojď — čas nečeká a cesta naše daleká.
Co máš, má milá, v pravici?“
„Nesu si knížky modlicí.“
„Zahoď je pryč, to modlení je těžší nežli kamení!
Zahoď je pryč, ať lehce jdeš, jestli mi postačiti chceš.“
Knížky jí vzal a zahodil, a byli skokem deset mil. —
A byla cesta výšinou,
skalami, lesní pustinou;
a v rokytí a v úskalí
divoké feny štěkaly;
a kulich hlásal pověsti:
žetě nablízku neštěstí. —
A on vždy napřed — skok a skok, a ona za ním, co jí krok.
Po šípkoví a po skalí
ty bílé nohy šlapaly;
a na hloží a křemení
zůstalo krve znamení.
„Pěkná noc, jasná — v tento čas mrtví s živými chodí zas;