Znění tohoto textu vychází z díla Divotvorný klobouk tak, jak bylo vydáno vydavatelstvím I. L. Kober v roce 1887 (KLICPERA, Václav Kliment. Divotvorný klobouk : fraška v trojím dějství. 5. vyd. Praha : I. L. Kober, 1887. 80 s.).
Citační
záznam této e-knihy: KLICPERA,
Václav Kliment. Divotvorný klobouk [online]. V MKP 1. vyd.
Praha : Městská knihovna v Praze, 2011 [aktuální datum citace e-knihy –
př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z WWW: <http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/36/98/76/divotvorny_klobouk.html>. Verze
1.0 z 16. 3. 2011. OSOBY: Strnad, student. Křepelka, student. Koliáš, Strnadův ujec. Barnabáš, hostinský. Bětuška, jeho dcera. Karel, myslivecký mládenec. Pohořalský, písničkář. Zvonek, sklepník. Datlík, sklepník. Nádenník. Kluk. Šumaři. Hostinec na silnici. Podzimek, jitro. Strnad. Křepelka. (Za stolem sedíce pijí Láhev s vínem na
stole, pod stolem kniha.) Strnad. Na zdraví tvého
dědečka! Křepelka. Mého dědečka?
blázníš! Strnad. Tvého nebožtíka
dědečka! Křepelka. Dejž mu, Bože,
radost věčnou! (Pije.) Strnad. A prozatím
žádného z mrtvých vstání! (Pije též.) Křepelka. Proč? Strnad. Aj! znova by mu
živobytí zachutnalo, a ty bys mohl nových dvacet let na dědictví čekati. Křepelka. Ach, dobře
máš! Jest svrchovaný čas, abych dědil; hostinský včera nemilostně hrozil. Strnad. Ó nechať hrozí!
za to jest hostinský, a my jsme mu dlužni. Křepelka. Ale jaký toho
bude konec? Strnad. Dá Pánbůh,
dobrý. Zaplatíme, a půjdeme o dům dále. Křepelka. Zaplatíme!
zaplatíme! To jest ovšem počestný úmysl náš; ale jak? Strnad. Aj, že dědeček
tvůj umřel, o tom nepochybuješ? Křepelka. To mi dobrý
přítel před čtvrt rokem psal. Strnad. A sice tak dobře
umřel, že nebude již nikdy umírati. Křepelka. Sit illi terra
levis! Strnad. Žes jeho
povšechný dědic, to také víš! Křepelka. Nevím, nevím!
Což jsem ti nepověděl, že se mne několikkrát odřekl? Proto také nadarmo pro
dědictví na ouřad píšu. Strnad. Měj strpení!
Jedenkaždý úřad skládá se z mnoha mandel prstů; než to všemi proběhne,
několikkrát měsíc rohy své změní! Křepelka. Ach, kéž
bychom jen již odtud byli pryč! Strnad. Proč odtud
pospícháš? co nám tady zchází? Hostinský náš má skvostný pokrm, výborný nápoj –
– Křepelka. Za hotové na
prodej. Strnad. Má roztomilou
dceru – Křepelka. A k tomu ke
všemu hubu, která vždycky na krupobití ukazuje. Strnad. Dixi! bratříčku,
roztomilou dceru. Hezká, veselá, přívětivá – Křepelka. A hloupá jako
kachna. Strnad. Nic nedělá! to
jest na ní to nejlepší. Křepelka. Krásná vlastnost! Strnad. Hleď! včera
odpoledne se hostinský na nás tak rozhněval, že jsem se již k pokání chystal, a
chtěl jsem se postiti. A kdyby nebylo Bětušky, zajisté bychom byli hladoví šli
spat. Křepelka. Té žalosti
může se nám dnes dostati. Strnad. Nedostane!
Bětuška mne miluje, a nedá své^lásce hladem umříti. Křepelka. Slyš, bratře!
nemýlímli se, chodí za Bětuškou jakýsi myslivec – Strnad. Co jest mi do
toho? Křepelka. Postihneli tě
jednou. Strnad. Znám ho, znám
ho: malý, jako konipásek! Křepelka. Jeho ručnice
jest dosti dlouhá – Strnad. Co? Snad
nemyslíš, že bych se dal pro děvče zastřeliti? Křepelka. Miluješli ji – Strnad. Stokrát jsem již
miloval; avšak u blížiti jsem si nikdy nedal. Křepelka. Totiž, když
přichází do tuhého, s Vaňkem béřeš poradu. Strnad. Aj, utíkávajíť
celí plukové; proč by mně bylo hanba prchnouti? Pohořalský, zpočátku venku pod oknem. Předešlí. Pohořalský (zpívá).
Zelená se louka, zelená se les, jen ty má milá na mne nepověz a t. d. Strnad. Slyšíš? tu radu
jsem všem svým milenkám dával. (Přikročí k oknu.) Pojď dále, podzimní zpěváčku!
zvukové ti tam v hrdle ztuhnou. Křepelka. Snad si nedáš
zpívati? Strnad. Proč ne? jak živ
jsem milovný lásky, vína a zpěvu, podlé zásady našeho básníka Sudímí r a. Křepelka. Hostinský bude
vašemu zpěvu hromováním přizvukovati. Strnad. Aj, hostinský
jest naražený hrnec; proto také chřapí, jak hubu otevře. Pohořalský (vejde). Rač
dáti Pánbůh dobré jitro! Křepelka. Amen. Strnad. Dobré jitro!
Sedněte si, a zahřejte žaludek vínem! Pohořalský. Zaplať
Pánbůh! (Posadí se za druhý stůl.) Strnad. He, sklepníku!
víno sem! Křepelka. Co ti to
napadá? Strnad. Dlouholi pak má
ten dobrý muž čekati? (Tluče.) Sklepníku! Zvonku! u všech trní a šípků! Zvonek. Předešlí. Zvonek (přikvapí). Nu,
co se pán naparuje? Strnad. Ještě, troupe! spíš, a již můžeš peníze tržiti. Zvonek. Od vás, ne? Strnad. Víš ty dobře, že
já nepospíchám. – Přines víno! Zvonek. Nesmím. Strnad. Proč? Zvonek. Pán mi zakázal – Strnad. Protožes nás již
několikkráte rozhněval, nalívá nám raději sám. – Ty si posluhuj ostatním
hostům! (Ukáže na Pohořalského.) Zvonek. Leda to! – České
nebo rakouské? Pohořalský. Jakékoli.
Zaplať Pánbůh! Zvonek. U nás se platí
jen jednou. (Odejde.) Křepelka. I sklepník již
na nás brouká! Strnad. Zvoní, jako
každý zvonek, když jím potrhneš. Křepelka. Rozpukl bych
se zlostí! Strnad. Mne to také
netěší; ale co jest dělati? Kdo s koho, ten s toho. My jsme mu dost dlouho
poroučeli. Křepelka. A teď ho máme
poslouchati. Strnad. S chutí, bratře! Kdo umel poroučeti: bude umět také
poslouchati. Křepelka. Naopak, pane
bratře! Zvonek. Předešlí. Zvonek (postaví láhev se
sklenicí před Pohořalského). Dvacítníkové. Pohořalský. Ó! – to jest
příliš mnoho – zaplať Pánbůh! (Dychtivě pije.) Zvonek (pro sebe). Ta
jeho poníženost jest mi podezřelá! (Odejde.) Strnad. Bratře, ten
člověk jest živá bída. Křepelka. Kdo ví, kde ho
také střevíc hněte! Strnad. Těšme se tedy ve
svém stavu; nejsme sami nešťastni. Křepelka. Ale tak! Ten
bídák má alespoň tolik, že vběhne směle do hostince a dá si naliti. Strnad. Hm! tak příliš
směle neběžel, a naliti jsem mu dal já. Pohořalský (láhvici
napolo vyprázdniv, vstane). Dovolte, zpanilomyslní panáčkové! abych si tu
trošku vína s sebou vzal. Křepelka. Co jest nám do
toho? Strnad. S Pánem Bohem!
Jen tady lahvici nechte! Pohořalský (vytáhnuv z
kapsy hrníček, přeleje do něho víno). Mám doma tři dcerušky – Strnad (vyskočí).
Hezké? to se rozumí! Pohořalský. Byly holátka
hezké. Strnad. Byly? Pohořalský. Na jaře se
mi ale osypaly a nezůstaly ani sobě podobny. Strnad. Kdo pak jste? Pohořalský. Teď nejsem
nic. Strnad. To jest málo! Křepelka (pro sebe). Kdo
se za nic nevydává, jest přece něco. Pohořalský. Někdy jsem
býval básníkem. Křepelka (před sebe). Tu
to máme! Strnad. Básníkem? To by
do vás žádný neřekl. Pohořalský. Ach, rád
věřím. Nynějších časů mnohý nezdá se býti, čím kdo jest. Křepelka (před sebe). Ku
příkladu my dva. Pohořalský. Básníval
jsem, jako když hřmí; písniček jsem nadělal, že se pod nimi kramáři ohýbali: v
Kutné Hoře znal mne každý uličník. Křepelka (před sebe).
Skvostná známost! Pohořalský. Vesnická
mládež mi ratolesti sypala v cestu – chvála na chválu – Strnad. Přešťastný
člověče! a proč jste se tak šlechetného povolání spustil? Pohořalský. Musil jsem;
hlad jest těžká věc! Strnad. Hlad vás
donutil? Pohořalský. Kolikkrát
jsem si předsevzal, od slávy živu býti – nadarmo! Žaludek jest pouhé hovado. Křepelka. Na mou věru! Pohořalský. Zpočátku ––
ach, to byla blažená léta! Mé písně všecko rádo zpívalo. Když si na tu
srdcelomnou zpomenu (zpívá): „Vlašťovičky domácí! Slyšte mou lamentací, a mé
naříkání!“ Tu jsem já také skládal. Děvečky na jinou nepřišly když chodívaly na
trávu, a plakaly při tom, až jim srdce usedalo. Ale, ach! Strnad. Nuž? Pohořalský. Co ta
nešťastná chvíle nastala, že se český jazyk na zbrusu nových mlýnech přemílá;
co se slova česká ze starých věků jako železná ruda z hlubokých bání dobývají a
z nich pak nová překovávají; co gramatici na uchýlení se od jejich zákonů, jako
by pomezní stráž na pašery číhají; co se konečně všickni studenti do mého
řemesla pletou – Strnad. To si vyprosím!
Jsem také student; ale českého jsem až podnes nic nezplodil. Křepelka. To jest
pravda! A víte, proč? Pohořalský. Bezpochyby,
že také té češtiny málo zblízl? Strnad. Uhodl jste.
Totiž tolik, co jsem od matky a na ulici slyšel. Ale mohu já za to, že mne moji
učitelové touž metlou k mateřčině nepoháněli, kterou mne k nechutné latině a k
jiným jazykům nutili? Avšak proto jsem přece tak horlivý vlastimil jako kdo
jiný! Pohořalský. Na to pak k
tomu ke všemu s jakousi novou prosodií vylezli – říkají prý tomu časomíra,
protože se každé písmě s hodinkami v ruce na délku i na šířku měřiti musí – a
spřádají prý verše, které již proto do sluchu neplynou, že se nesmějí rýmovati.
Považte, ušlechtilí panáčkové! když já svým libozvučným rýmem lid přestanu
vábiti – na příklad (zpívá): „Dvě růže, lilium, čtyry konvalium!“ kdo medle mne
bude poslouchati? Strnad. Toho a podobného
rýmu bylo by, věru! škoda. Leč nezoufejte a kojte se budoucností! Přijdeť ještě
čas, kde se písničky vaše v Čechách opět budou rozléhati. Pohořalský. Ach, kdybych
byl na vašem místě! Strnad. Tak, jak tady
sedíme? Křepelka (pro sebe). Toho si nežádej! Pohořalský. Ve vašem
stavu – Strnad (vyskočí). Ten
jest propast kvítím porostlá! Křepelka (taktéž).
Vězení na oko vyčalouněné! Zvonek. Předešlí. Zvonek (k Pohořalskému).
Již zas od nás? Pohořalský. Musím na
silnici; jest dnes v městečku trh. – Záplat Pánbůh! (Jde) Zvonek. Komu pak jste
platil? Pohořalský. Já? a zač? Zvonek. U všech všudy za
víno! Pohořalský. Jsem tu dnes
ponejprv, přítelínku! Zvonek. Kdo k nám
ponejprv přijde, musí tak dobře platit, jako ten, (obrátí zrak na studenty) kdo
tady naposledy byl. Strnad. Posloucháš? to
se týká nás! Křepelka. Bohužel! Pohořalský. Přítelínku,
vždyť jste mi nic nenalíval!? Zvonek. Přítelínku, vy
jste blázen! Tu stojí ještě láhev. Pohořalský. A – tak? To
jest mýlka, přítelínku? tuto láhev kázal tento štědrý panáček přinésti. Zvonek. U všech všudy
strakapounů! kdo vám dával naliti? Pohořalský. Pan student.
Zeptejte se ho, přítelínku! Bál se, aby mně na silnici zvukové v hrdle
neztuhli, pozval mne sem, zavolal vás, přítelínku! a kázal – Strnad (pro sebe).
Kýholi draka? Zvonek (k Strnadovi). Je
tomu tak? Strnad. Inu – vlastně
jsem mu – myslil jsem toliko – (k němu) víšli co, je chuďas, vezmu to na sebe. Zvonek. Nemáte svého
plná záda? Strnad. Stalo se
nedorozumění – připiš to jen nám! Zvonek. Vám; na tabuli
již není místa – Strnad. Nekřič tak! Zvonek (hlasitě). I co!
Není na tom dost, že jste sami na fatku živi, ještě nám sem takovou holotu
přivádíte? Pohořalský. Zaplať
Pánbůh, přítelínku! (Rychle se uklidí.) Strnad. Tys hrubián! Zvonek. Hrubián sem,
hrubián tam. Pán mi to zakázal, a namaže mi záda dřevěným olejem. Mám beztoho
každodenně dost jistých ran; zbytečná rána nejvíce bolí! (Odběhne.) Strnad. Hahaha! Křepelka. Ty se tomu
směješ? Strnad. Co mám dělati?
zlobiti se nesmím! Křepelka. Dokročilo to
již na nejvyšší stupeň! Strnad. Ad summum
fastigium! hahaha! Křepelka. A tíms ty
vinen! Strnad. Já? nikoli. Komu
se toto romantické okolí tak zalíbilo, že nechtěl dále? Křepelka. Mně,
nezapírám; ale nikdy bych se byl na to neodhodlal, kdybys mně nebyl stokrát
jistil, že tě ujec kramář bez peněz nenechá. Strnad. Mohu já za to,
že můj ujec kramář kusa svědomí v duši ani v těle nemá? Dvacetkrát jsem mu
psal, že tru tu největší bídu, že mne choroba do Nemocnice a z Nemocnice do
Hladovic přivedla: nadarmo! Snad rozuměl, že to jsou města v Zaslíbené zemi, a
že mi tam pečení ptáci do huby lítají. Křepelka. Cos mi toho o
jeho bohatství navyzváněl! Strnad. Vším právem! Ten
vydřigroš má více tolarů než tato kniha písmen. (Zdvihne knihu pod stolem
ležící.) Kdyby nebyl lakomec, bylo by nám již dávno pomoženo. Křepelka. Tos měl dříve
povážiti! Strnad. Věř mně,
bratříčku, že jsem na svého ujce kramáře nikdy mnoho nespoléhal. Že by mně mohl
přispívati, vždycky jsem sám u sebe soudil, kdyby totiž chtěl! Křepelka. Nač jsi tedy
spoléhal? Strnad. Na tvé dědictví. Křepelka. Ha, to lenivé,
prodlévavé dědictví! (Vezme klobouk a hůl.) Dnes v noci přišla pošta, půjdu do
města! Strnad. Prosím tě,
netrmácej se nadarmo! Křepelka. Kdyby
obláskové kameny s oblak sršely, tak ouzko mi nebude pod širým nebem, jako v
této mučírně. Měj se dobře jestli ti možná! (Odejde.) Strnad (sám). Nejjistěji
bychom se dědictví dočkali, kdyby jeden z nás druhému k vůli umřel. Ale co?
jediného pozůstalost nestačí, a oba se vydati na cestu věčného nenavrácení, k
vůli padesáti zlatým? Nikoli! To na nás musy nedopustí, byť se jich všech devět
zadlužiti mělo! Bětuška. Strnad. Bětuška. Dobré jitro,
pane studente! Strnad. I dobré jitro, má konvalinko! (Vkročiv jí vstříc, obejme
ji.) Bětuška. Poslala jsem
vám po služce víno; dostali jste je? Strnad. Dostali, a již
také na tvé zdraví vypili. Bětuška. Ó, děkuju
poslušně! – Tatínek nám sice všem přísně zakázal, abychom vám ničeho nepodávali
– ale – (ohlíží se) již mám opět dvě lahvice schované. Strnad. Ó, ty napájíš
tělo i duši! – Tvůj otec nás nenávidí! a pomysli si, proč? Bětuška. Vím to, vím, že
mu neplatíte, pro takovou maličkost – Strnad. Že mu neplatíme?
kdo to povídal? Bětuška. Tabule jest
celá popsaná. Strnad. I což tabule! Ta
si dá napsati a opět smazati, co kdo chce. Avšak pravá příčina, proč nás otec
žízní trápiti a odtud vypuditi chce, jest – to víš, že jsem tě již předvčírem
nesmírně miloval? Bětuška. Ó, děkuju
poslušně. Strnad. Včera mne ta
láska tak bolestně za srdce popadla a stiskla, že jsem jedním skokem k tvému
otci letěl a o tvou ruku ho prosil. Bětuška (radostně se
ulekne). Pro dobrý Bůh! – pane studente! chcete si mne dokonce vzíti? Strnad. Chtěl jsem si tě
– včera totiž – rozumíš? Bětuška. A dnes již
nechcete? Strnad. I-hned! Ale otec
tomu nechce. Bětuška. Proč? Strnad. Že prý tě již
jakémusi myslivci zasnoubil. Bětuška. Ach, to jest
Karel! – Ano – ten mne chtěl, pane studente! Také jsem ho měla od srdce ráda,
dokud jste vy se na mne nezasmál; ale – ale že jsem mu zasnoubena, to není
pravda! Několik hubiček jsem mu dala, to jest to všecko! Strnad. Pomysleme si, a
co z toho otec nadělal! Já jsem počal vyhrožovati, že mi bez tebe nelze živu
býti – Bětuška. Ó, děkuju
poslušně! Strnad. Že tě, nebudeli
jinač, jednou v noci unesu. Bětuška. Ó můj Bože! ––
jenom ne daleko, pane studente! Strnad. Na nejbližší
ostrov, ku příkladu na Jamajku. Bětuška. Ano, ano! na
Jamajku! Strnad (ji hladí). Ó, ty
budeš roztomilá ženuška! Bětuška. Vařiti umím
všecko! Strnad. Ach, jak ti
možná nyní na tělesný pokrm mysliti! Mluvme raději o milosti, o potravě srdcí a
duší – takélis pak ty dvě láhve s vínem dosti bezpečně uklidila? Bětuška. Na zahradě do
rákosí, tam je žádný nenajde! Strnad. Ó má korunko! ty
jsi plna důvtipnosti! (Obejme ji.) Karel. Předešlí. Karel (s ručnicí přes
rameno zastaví se omráčen ve dveřích). Aj, dobré jitro! (Silněji.) Dobré jitro! Bětuška (se odtrhne).
Běda, to jest můj Karel! Strnad (se lekne). Tvůj
Karel?-– I vítej nám, milý příteli! Dobré jitro! (Kročiv vstříc, podává mu
ruku.) Karel (uchyluje se). Ne
dobré jitro, ne příteli! (Rychle k Bětušce.) Kdo jest ten hejsek? Bětuška. To jest – to
jest můj nastávající – Strnad. Její a tvůj
nastávající příznivec. Karel (jeho si
nevšímaje). Mluv! Bětuška. Já – on – můj
otec – ó můj Bože!– pane studente! povězte vy mu to! (Odběhne.) Strnad (na straně). To
bude pěkný kus práce! Karel (rozejde se k
němu). Tedy pan student? Strnad. K službám. Karel. Jak pak jste sem
přišel? Strnad. Tak asi, jako
lidé do hostince přicházejí. Karel. Půjdete zas brzo? Strnad. Co se mne
dotýče, šel bych hned. Karel. A co se mne
dotýče, já vám to radím. Jděte co nejdříve! Strnad. Proč? Karel. Protože jste tady
v cizím lovišti, a pytlačiti, pane! jest u nás nebezpečné řemeslo. Strnad. Ah! snad se
proto horšíš, že jsem Bětušku přátelsky obejmul? Karel. Pane! podívejte se,
kterak se ruce mé nad tím slovem „obejmul“ třesou. Varujte se! Strnad. Příteli,
nehněvej mne! Co bys mi měl díky a chválu konati – Karel. Zač? prach, broky
a koule, zač?! Strnad. Že jsem tak
upřímně o tobě smýšlel. Včera večer vypravoval mi hostinský při sklenici vína,
že si tebe za zetě vyvolil. Dnes ráno jsme se s Bětuškou o tom domluvili, ona
tě vychvalovala, vypravovala mi, kde a jak jste se seznámili, jak tě má ráda,
kolikkrát, kdy a kde jste se hubičkovali – Karel. To není pravda! Strnad. Dej mi jen
domluviti! I nesmírnou radostí nad její láskou a věrností překvapen a přemožen
padl jsem jí okolo krku, a chtěl jsem jí právě slíbiti, že se za tebe u
vrchnosti přimluvím, abys co nejdříve hodnosti polesného dostoupil – Karel. Hahaha! u jaké
pak vrchnosti? u barona? Strnad. Ano, u barona. Karel. Tlučhuby, ne? Strnad. Ano! u barona
Tlučhuby, jest můj dobrý přítel. Karel. To muže býti! ––
Styďte se, pane! já jsem prostý nehlazený jinoch, a udělám z vás, co chci! –
Toto panství nenáleží ani baronovi ani hraběti, nýbrž rovnou cestou císaři
pánu; nikdy bych vám za přímluvu ani dobrého slova nedal, protože jí poctivý a
pracovitý služebník nemá potřebí. – Jdu právě na lov, pět zajíců mám odvésti –
neotálejte tady dlouho, můj pes má čiperný nos! (Odejde.) Strnad (sám). Kde ten
skrček tolik rozumu a tolik smělosti nabral? – To by se mi ještě nedostávalo,
aby mne dosti velkou nesnadností spoutaného ten trpaslík zastřelil! Barnabáš. Strnad. Barnabáš (s zelenou
čepičkou na hlavě Strnada si ani nevšimnuv stoly rovná, stolice přistavuje
atd.). Strnad (na straně). Běda
mně, ten tu ještě nebyl! Nestydatosti a výmluvnosti, neopouštějte mne! – Dobré
jitro, pane hostinský! Barnabáš (postrčí
čepičku) Hm! Strnad. Dnes jest tam
hodný mrázek. Barnabáš (pro sebe). Kýž
by chtěl také kopřivy páliti! Strnad. Jestli vám vděk,
zahrajme si šestadvacet? Barnabáš. O knoflíky,
ne? Strnad (pro sebe). Bylo
by jich také potřebí; u kabátu mně tři scházejí. Barnabáš (zahlídne u
studentského stolu láhev a sklenice). Co tu ta láhev dělá? kdo ji sem přinesl? Strnad. Já. Barnabáš. Kdo vám
nalíval? Strnad. Strážný náš
cherub. Barnabáš. Nechte žertu!
Sklepník, ne? Strnad. Nikoli. Ten
poručení vaše otrocky zachovává; jest totiž hrubý jako rohožka. Zorním jitrem
zjevila se láhev na tomto stole, a hlas libozvučný ohlašoval, dvě takové,
taktéž plné, že na nás ještě čekají. Barnabáš. Kde? kde?! Strnad. V tichém,
tajemném chládku. Zpočátku byli jsme toho mínění, že vy, pane hostinský, abyste
tu včerejší mrzutost poněkud napravil – Barnabáš. Ó nikoli! Hněv
Barnabášňv není tak pružný, aby se dal bez peněz ohnouti. (Pro sebe.) Kdybych
byl od sklepa klíče pod hlavou neměl – (Hlasité.) Povězte, dlouholi mám ještě
čekati! Strnad. Ani tak dlouho,
jako hora na rybu. Barnabáš. Vy jste fraškář,
a myslíte, že máte fraškáře před sebou! Budeteli mně ke všemu ještě týrati:
zkrátka to s vámi skončím. Strnad. Ano, jen hodně
zkrátka. Barnabáš. Dám vás
zavříti. Strnad. Výborně! tak se
odřeknete práva k dluhu. Barnabáš. Nechať!
beztoho starého ďábla dostanu. Strnad. Pane hostinský,
nepokládejte nás za ošemetníky! V tísni, do které nás lehkovážnost sevřela,
nezapomeneme na poctivost Barnabáš. Peníze
vysázejte: pak se vaší poctivostí pokloním. Strnad. Mějte strpení,
dědictví musí co nejdříve přijíti. Barnabáš. Až satan umře:
zdědíte po něm pokušitelský ouřad! Křepelka. Předešlí. Brzo na to nádenník s bedničkou. Křepelka (radostí
opojen). Victoria! bratře Strnade, gestio atque exulto, dědictví jest tady! Strnad. Přece jednou?! Barnabáš. Co slyším? Křepelka. Ó bratříčku
(Tiskne Strnada k sobě.) Pane hostinský, dejte se políbiti! –– Zůstaneme
přátelé, ještě dnes vám zaplatím, všecku mrzutost vám nahradím – ó blaze mně,
takovou radost jsem ještě nikdy nepocítil! Strnad. Bratříčku! totě
jsi musil stříbrné báné zděditi? Barnabáš. U všech všudy
kozorožců, mluvte pak, co kde? Křepelka. Ó můj dědečku!
kterak se ti odměním? Barnabáš. Zač pak? Strnad. Že umřel. Křepelka. Dědicem mne
učinil, v poslední hodině života svého na mne pamatoval, na mne, nezdárného,
nevděčného vnuka svého – hleďte, ó hleďte, mé dědictví jest tady! Nádenník (přinese
bedničku). Strnad. Zlatá rosa s
nebes padá! – Slož to jen na zemi, příteli! Nádenník. Však to není
tak těžké. (Postaví bedničku na stůl.) Barnabáš (na straně).
Budou to samé papírové peníze. Ó kéž bych se mohl vykrásti, nežli mi platiti
budou! Strnad (odtrhuje víko).
Jestli dědečkova rakev také tak zabitá, jako ta bedna – Nádenník. Prosím o svého
půl zlatého. Křepelka (k Strnadovi).
Zaplať mu, bratře! Strnad. Blázníš? Vždyt
víš, že nemám ani halíře. Křepelka. Pane
hostinský! odbyďte toho muže! Barnabáš. Hned, hned! –
kolik? Křepelka. Půl zlatého. Barnabáš. Z městečka, do
mého hostince, půl zlatého? To jest málo; tolar zasloužil. Strnad. Tedy mu dejte
tolar! Barnabáš (pokročí s
nádenníkem na stranu). Tu máš, příteli! Nádenník. To jest jen
půl zlatého? Barnabáš. Nuž, nemáš
dosti? za polovici to do městečka donesu. Nádenník. Co se vám tedy
o tolaru zdálo? (Odejde.) Křepelka (se Strnadem u
bedničky). Nadarmo se hmoždíme. Barnabáš. Počkejte –
prosím, šlechetní pánové! vždyť můžeme vzíti sekyrku. – He, Zvonku! Zvonku! –
hle! můj Bože, kterak se potíte! Křepelka. Není divu! to
radostné překvapeni, ten pospěch – Barnabáš. Toť abych dal
přinésti láhev burgundského, pro ochlazení? Křepelka. Učiňtež tak,
pane Barnabáši! Strnad. Dejte přinésti
tři! Budeme píti na zdraví všech dědečků. Barnabáš. Ať jsou živi! Strnad. Vivant! Barnabáš. Hej – Zvonku!
Zvonku! Zvonek. Předešlí. Zvonek. Co jest zas? Barnabáš. Kde tě černoch
má, zpropadený lelku? Víno sem, tři lahvice burgundského. Zvonek. Komu? těm
hladovým chrtům? Barnabáš (trhne jím k
sobě). Drž hubu, mají plnou truhlici peněz! Zvonek. A, to jest jiná.
Hned! (Utíká.) Barnabáš. Zvonku!
Zvonku! Zvonek. Co ještě? Barnabáš. Vezmi tam z
levého kouta tři lahvice moravského – Zvonek (utíká). Barnabáš. Počkej! –
Zašpiň je hodně pískem, rozumíš? Zvonek. Dobře, dobře!
(Odběhne.) Strnad. Pane Barnabáši,
tu sekyrku! Barnabáš. Hned, hned!
půjdu pro ni sám. (Na straně.) U té příležitosti několik tolarů připíšu.
(Odejde.) Strnad. Hle, bratře! co
již pouhá bedna nedělá. Křepelka. Radostí bych
zplakal! Strnad. Čiň, co chceš;
leč má žádost ať se také vyplní! Křepelka. Jaká to? Strnad. Zejtra pojedeme
do Vídně. Křepelka. Fiat! a z
Vídně rovnou cestou do Prahy. Strnad. Na nejvýš se
zastavíme v Benátkách. Leč – co mi napadá! Křepelka. Mluv! Strnad. Především máme
skvostnějšího oděvu potřebí. Křepelka. To jest
pravda. Zvonek s vínem. Předešlí. Zvonek (postaví láhve na
stůl). Ráčí jemnostpánové ještě něco poroučeti? Křepelka. Jest tu někde
nablízku krejčí? Zvonek. Hned na
předměstí jeden zůstává. Strnad. Umí kus
ouhledného šatu zhotoviti? Zvonek. Jak by to na
člověka vlil! Křepelka. Přiveď ho! Zvonek. Já mám
jemnostpánům posluhovati; pošlu ale kluka. Strnad. Avšak narychlo! Zvonek. Hned. (Odkvapí.) Barnabáš. Strnad. Křepelka. Barnabáš (se sekyrkou).
Prosím za odpuštění – musel jsem až do sklepa pro ni. Strnad (pije). Těšíme se
zatím s vaším výhradním vínem. Křepelka (pije též).
Ačkoli by mohlo výhradnější býti. – Dejte sem! Barnabáš. Prosím,
jemnostpane! jsem silnější. Všickni tři
(otvírají). Barnabáš. Tady to již
pustilo. Strnad. Ještě na tomto
rohu. Barnabáš (dívá se pod
víko). Jemnostpane, vy budete bohatší nežli kníže! hned s vrchu se to blýští
jako zlato. Křepelka. Pryč s tím
víkem! Všickni tři
(silně trhnou, víko odlítne, a oni s ním mnoho kroků nazpět; na to se zas
rozběhnou a nad bedničkou hlavami do sebe vrazí). Barnabáš (užasne). Ah!! Strnad. Co vidím?! Křepelka. Co jest to?! Barnabáš. Pekelné
mámení! belialská šalba! (Vytrhne z bedničky třírohý klobouk.) Nic, nic!
prázdná hučka! Strnad. Co to znamená? Křepelka. Zkameněl jsem! Strnad. Hle! tu leží
list, vypadl z klobouku. Barnabáš (listu na zemi
se chopí). Neodkazujeli to písmo peníze, bude po mně! Křepelka (vytrhne mu
list z ruky a čte): „Můj nezdárný vnuku!“ Strnad. Začátek nemá
líbezný zvuk. Barnabáš. Dále! dále;
rozpuknu se! Křepelka (čte): „
Neumruli ještě, zůstanu živ“ – Strnad. To jest pravda. Barnabáš. To mohlo tele
napsati! Křepelka (čte): „A pak
ani tento podíl nedostaneš.“ Strnad. Ten si mohl
nechati! Barnabáš. Cítím něco
mastného! Křepelka (čte): „Peníze
by Tě uvrhly do propasti světských náruživostí; pročež Ti také ani plíšku –
neodkazuju.“ (Ruka mu klesne.) Strnad. O nos miseros,
miserrimos! Barnabáš. To by byla
pravá mizera! – Kde to stojí o tom plíšku? (Čte): „ani plíšku neodkazuju.“ – Ó
nemilosrdný, tyranský, hovadský dědku! Strnad. Čti pak dále,
snad ti odporučil zahrady, role, luka – Barnabáš. Anebo klenoty.
Čtěte pak, čtěte u všech ouzkoustí a strachů! Křepelka. Ó to jest
bolestná rána! (Čte.) „Bych ti ale dokázal, že tě upřímně miluju: tedy tobě, co
nejbližšímu příteli, náš rodinný klobouk zanechávám.“ Barnabáš. Pěknou věc! Křepelka (čte):
„Nepohrdej jím; já jsem si, nose ho, dvacet tisíc zlatých zahospodařil“ – Strnad. Dvacet tisíc, a
ani plíšku! Barnabáš (s největší
ošklivostí): Ó – ó mizerný dědku! Křepelka (čte): „Budešli
pilný, pracovitý: někdy si s utěšením tento klobouk na hlavu posadíš, a
zpomeneš si vděčně na svého děda.“ (Hodí list na stůl.) Barnabáš. Jest to
všecko? Křepelka (rukama lomě).
Všecko, všecko, celá má naděje! Strnad. O mortalia
facta! Barnabáš (popadne list a
čte poslední slova). „Na svého děda.“ (Prohlídne to na obou stranách, konečně
ho povztekle smáčkne a do bedničky hodí.) Takovou ukrutnost bych ani v opilství
nenapsal, nercili na smrtelné posteli! – Jest to tedy to dědictví, na které
jsem tak dlouho čekal? Budiž vám Bůh milostiv! Zvonek. Předešlí. Zvonek. Kluka jsem již
poslal – Barnabáš. Drž hubu, ty
mezku! Křepelka. Pane
Barnabáši, nevydávejte mne zoufalství! Barnabáš. Zoufejte! Strnad (chopí se jedné
láhve na stole). Raději se opiju, než se i mne zoufalství zmocní! Barnabáš. Ustaň! škaredá
obludo, ustaň! – He, Zvonku! Zvonku! proklatý Zvonku! Zvonek. Vždyť jsem tady! Barnabáš. Vezmi to víno,
nemají čím platiti – pryč s tím! (Strnadovi láhev od huby odtrhne.) – A já
mezulán! nádenníkovi jsem ze své kapsy zaplatil – Zvonku, běž za ním! Zvonek. Ten sedí naproti
ve vinopalně a zpívá. Barnabáš. Tedy to již
hrdlem prohnal. Ze všech stran ošizen – budu za živa strašiti! Kluk. Předešlí. Kluk. Krejčí je již
tady. Barnabáš. Jdi na horoucí
skálu i s krejčím! (Odběhne.) Zvonek (s vínem za ním).
Kluk. Kam tedy s ním? Křepelka. Kam ti pán
kázal! (Uvrhne se na stůl.) Kluk. Tam ať si jde
krejčí sám! (Odběhne.) Strnad (posadí si,
klobouk třírohý na hlavu a dívá se do zrcadla). Ó netvoro, mezi netvorami
nejnetvorovatější! (Opona spadne.) Tatáž světnice. Všecko jak to bylo. Strnad. Křepelka. Strnad (stojí ještě před
zrcadlem přemýšleje). Křepelka (zasmušen u
svého stolu sedí). Strnad (hodí klobouk na
stůl a také si sedne). Jak jest ti, bratříčku? Křepelka. Jako
pohořelému druhý den po ohni. Strnad. Z naší cesty do
Vídně nebude nic. Křepelka (hořce). V
Benátkách se také nebudeme viděti. Strnad. A náš oděv dle
nejnovějšího kroje – hahaha! Křepelka. Tobě ještě
jest do smíchu! Strnad. A když si konečně
na hostinského pomyslím! On platil nádenníkovi, dal přinésti víno, běžel sám
pro sekyrku, hmoždil se, až z něho teklo – hahaha! Křepelka. Pomoz nám nebe
z jeho klepet! Strnad. Z těch nám musí
naše důvtipnost pomoci. Křepelka. Nezamýšlíš
opět něco, co nás ještě o několik sáhů hloub svrhne? Strnad. Anebo o sto sáhů
výš vyhrne! Aut Caesar aut nihil! Počínám znovu doufati. Křepelka. Ó, naděje a
ty, vy jste nerozdílná dvojice. Strnad. Podáli mi Štěstí
ruku, bude z toho trojice, a pak boji tomu dostojím. – Slyš, bratře! když jsem
prve dědictví tvé na hlavě cítil, (dá klobouk opět na hlavu) podivné myšlénky
mi probíhaly mozkem. Mášli ještě něco smělosti, přidruž se k mému předsevzetí,
a vyvedu tě z té šeredné kalužiny. Křepelka. Nevěděl bych,
jak! Strnad. Následovně, pane
bratře! Aha, nová bouře! Barnabáš. Předešlí. Strnad. Přicházíte vděk,
pane Barnabáši! – Jak se vám v tom klobouku líbím? Barnabáš (nějakou dobu
mrzutě se naň dívá). Jako opice v maškaře. Strnad. Co myslíte,
jestli pak ten klobouk s to, aby nás s vámi opět smířil? Barnabáš. Mne smíří jen
šedesát zlatých jinak budiž boj mezi námi! Strnad. Pane hostinský,
dejte s sebou tiše a rozšafně promluviti. Šedesát zlatých jsme vám dlužni,
pravíte? Barnabáš. Šedesát zlatých
bez několika krejcarů. Strnad. My nemáme ani
halíře. Barnabáš. Tedy vás dám
zavříti. Strnad. Ah! zavříti, a
opět zavříti! Vám to groše nepřinese a nás učiní bídnější. – Já mám jiný záměr!
(Hodí klobouk na stůl.) Barnabáš. Co pak asi? Strnad. Znáte v městečku
kramáře Koliáše? Barnabáš. Koliáše? toho
lakomce? toho vydřiducha? kdopak toho v celém kraji nezná? Strnad. Jest prý
mohovitý muž? Barnabáš. Ten? on má
více set zlatých nežli já na střeše šindelů! Strnad. On jest můj
ujec. Barnabáš. Váš ujec? Strnad. Mé nebožky matky
bratr. Barnabáš. A kdyby byl
vlastní otec váš, nedá vám ani krejcaru. Strnad. Dobrovolně ne,
to máte dobře; pročež zamýšlím pomocí tohoto klobouku o několik set ho
připraviti. Barnabáš (úsměšně). Jak
pak to nastrojíte, můj milý! Strnad. Rozumí se samo
sebou, že mi budete nápomocen. Barnabáš. Já? šiditi
lidi? mé neporušené vědomí – Strnad. Se proto
neporuší! Oč ho nyní připravíme, vezmu si jen napřed; po jeho smrti beztoho
všecko zdědím. Mimo to považte, že vám jinak nemůžeme zaplatiti! Barnabáš. Nerad –
svědomí krvácí; ale toho lakomce namydliti a oškrábnouti, z toho si budu dělati
čest. Strnad. Slovo s to! –
Vzhůru, bratře! směle do práce. Křepelka. Prosím tě,
nech mne, se mnou dnes nic není! Strnad. Však tě to ani
hlavu ani rozum státi nebude; jen pojď! (Vezme ho za ruku.) Barnabáš. Nuž tedy
mluvte! Strnad (svůj klobouk
posadiv na hlavu a třírohý vzav s sebou). Půjdeme na zahradu, tady nejsme
jisti. Barnabáš (odcházeje).
Totě jsem žádostiv! (Odejdou.) Bětuška. Brzo na to Karel. Bětuška. Kam asi jdou?
Tatínek tak přátelsky s nimi? Ó, kéž by se byli smířili! – V devět hodin
tatínek ke mne přiběhne a poroučí mi, abych se ho nespouštěla, budeli ještě
něco o lásce povídati; v půldesáté okolo mne letí a hrozí mi, že mi krk zakroutí,
pakli s ním jen mluviti budu.– Ach, ovšem, zakroutíli mi krk, nebudu s ním
mluviti, a on – on by pak ani nechtěl se mnou mluviti! Karel (podnapilý, nikoli
však opilý). Bětuška. Ba! proč ten
sem ještě přichází! Karel. Ah! – jsi ty to,
nevěsto? (Sedne si ke stolu.) Jak se máš? Bětuška (krátce). Tak,
tak! Karel. Tak, tak? To jest
tolik, jako: po čertech dobře? Hahaha! pojď sem! Bětuška (pro sebe). To
by se mi chtělo! Karel (divoce). Pojď
sem, prach, broky a koule! (Položí si ručnici na stůl.) Bětuška (k němu se
blížíc). Co sems přišel povyky dělat? Kde ses opil, tams mohl zůstati. Karel. Kde jsem se opil?
Pod širým nebem! – Dobře máš, tam jsem měl zůstati, tam jest mi blaze! Bětuška. Tys asi mnoho
dnes zastřelil! Karel. Nehrubě – dva
holuby, bezpochyby manžely – právě se cukrovali! Bětuška. Ukrutníku! co
ti to ubohé zvířátko ublížilo? Karel. „Nevěřte si!“ –
zkřikl jsem na ně –– a prásk, váleli se v brázdě! – Ó, mně a mé ručnici není
věřiti. – Slyš, nevěsto, Beliálova dcerko! minulou sobotu při měsíčku právě tak
jsme se cukrovali jako ti holubi – hahaha! ti se již nebudou cukrovati: adie,
falešný světe! Bětuška. A my – my se
již také nebudeme cukrovati, abys o tom věděl! Karel. Nebudeme? – Tak
se mi líbíš. Upřímnost, krásná cnost – hahaha – pojď sem, má bývalá Bětuško!
tak vesel jsem již dávno nebyl. Není také divu, hajný mi v lese roztomilý
příběh vypravoval – do plačtivého smíchu příběh! Bětuška (pro sebe). Ach,
kéž by jen chtěl vypravovati! Jest mi u něho ouzko, a dámli se na outěk, bude
on s to, jako po té holubici po mně střeliti. (Hlasitě.) Co pak ti vypravoval
hajný? Karel. Viď? chválímli já
to, musí to něco tučného býti! – Na vedlejším panství měl myslivec holku. Tři
léta za ní chodil, a již měli býti svoji. Najednou přinese zlý duch na křídlech
pokušitelských z města hejska – uhlazeného, ulízaného – ta sojka se do něho
zbouchne – nevěříš tomu? prach, broky a koule – Bětuška. Jen vypravuj
dále, všemu věřím! Karel. Přijde on na tu
švandu, právě když se ta chlipnáv spřeš objímala, tak asi jako dnes moji
holubi. Švarný jonák dlouho se nerozmýšlel, strhl s ramena ručnici, natáhl
kohoutek, a – (Chopiv se ručnice kohoutek natáhl.) Bětuška. Pomoz mně Bůh!
(Kvapí postranními dveřmi ven.) Karel. Prásk! (Vystřelí
do stropu.) Hahaha! kterak ten příběh oučinkoval! (Vstává.) Karel. Strnad. Hned na to Barnabáš a Zvonek. Strnad (hlavním
vchodem). Jaká to smrtonosná střela! – Vrahu! to byla tvá rána! Karel. Ah, bylotě to jen
kus cucku! Barnabáš (přikvapí se
Zvonkem). Co se tady děje? – Ha, Karle! po koms to střelil? Strnad. Vrah jest! mně
dnes ráno také vyhrožoval – na ouřad s ním! Zvonek. Na ouřad s ním! Karel. Pošetilci! Totě
bych byl první lékař, který za spasitelný lík na ouřad musil. A – prach, broky
a koule! můj lík zdárně působil, s tím vědomím se utěšeně položím. Adie,
falešný světe! (Vrávoravým krokem odejde.) Zvonek. Jest opilý! Strnad. Kde jest
Bětuška? (Odkvapí postranním vchodem.) Barnabáš. Ozvi se,
dcero, jsili ještě živa! (Běží za ním.) Zvonek. Zakrslý pan
Karel jest odvážlivý chlapík! (Jde za nimi). Ošumělý pokoj v městečku u Koliáše. Koliáš. Na to Pohořalský. Koliáš (rozezlený
vkročiv, obrátí a ve dveřích se vadí). Nedám ani halíře víc! Nepůjdešli mi s
krku, na ouřadě tě co zloděje udám. (Pokročí.) Cikánské plémě! zaplať tomu, víc
než slušno, postav ke každému stráž, a oni tě přece okradou! Nejsemli dosti
nešťasten, že nemohu sám všecko zastati, a musím sobě na rytí luzu nádennickou
jednati? Desítník mu denně platím, v poledne má svůj hrnek brambor, a přece jsem
v kapse nejzralejších devět hrušek našel! A mé ubohé podzimní květinky! Ten
hranáč má nos jako slon a odnese mi každodenně za tolar vůně. Kdybych tam
takové velbloudy pouštěti nemusel, měl bych pro sebe těch sladkých zápachů na
celý rok. Pohořalský (zkroušeně
vejde). Dej vám Pánbůh mnoho štěstí, pane kramáři! Koliáš (od paty až k
hlavě ho změřiv). Tu již nezůstává kramář – mohl jste raději říci: kravař. Pohořalský. Ne –? – Ach,
totě devětsetkrát za odpuštění prosím! (Stane.) Koliáš (pro sebe). Toho
bídáka bych měl znáti? – Nuž, co se líbí? Pohořalský. A kdo tady
teď zůstává? Koliáš. Koliáš, kupec. Pohořalský. Koliáš? –
aj, toho já hledám. Proto! vždyt vás ještě dobře znám. Koliáš. Kdo jste? Pohořalský. Za onoho
času slovutný písničkář Šebestyan Pohořalský. Koliáš. Šebestyán – jste
vy ten Šebestyán? – Do smrti bych vás nepoznal. Pohořalský. Tomu se
nedivím; nemohut se někdy sám poznati. Koliáš. Co tedy dobrého?
čas jest u mne drahý! Pohořalský. Můj zlatý
pane Koliáši, vy jste před časy na mých písničkách mnohý krejcar vydělal – Koliáš. Před časy? ano!
Po časech jsem ale na vašich písničkách mnohý krejcar prodělal. Pohořalský. Není možná – Koliáš. Že ne? Podívejte
se do skladu, mám jich tam ještě dvě bečky. Již jsem jich sýrařkám za sedmík
libru dával; žádná je nechce. Pohořalský. Mé písně na
libry vážiti, jest tolik, jako písek na lokte měřiti. Koliáš. Jest to všecko
maličké, jako šípkové listí; nic do toho člověk nezaobalí. Pohořalský. Také jsem je
na obálku neskládal. Koliáš. Ne? nač pak
jiného se konečně všecky knihy dostanou? Dokonce vaše písničky! Jedna každá za
čtrnáct dní jako moucha sestárne. Není v tom ani ducha ani jazyka národního, a
vtipu ani za mák! Nedivím se tomu, že to všecko zbylo; sám bych za to ani
halíře nedal. Zvláště, co se nápěvu týče! Onehdy jsem tu měl hosti, několik
slečen z města. I nevěda, čím a jak je co nejladněji baviti a vyčastovati, vzal
jsem několik vašich písniček a chtěl jsem jim zazpívati. Ale co! nižádnou se mi
nepoštěstilo na dost malou dobu je upoutati, ačkoli mi na zpěv musíte
pohledati! Pohořalský. Kdybych jen
já byl při tom býval! Koliáš. Zkrátka, s vaší
strakatou směskou nechci nic míti. Čeština prý se již nadobro vyplela. V Praze,
v Brně a ve Vídni vycházejí zpěvy, tak že nebeští kůrové nynějších časů toliko
česky pějí. Pohořalský. Proč jste
tedy slečnám svým několik těch písní nezpíval? Koliáš. Kdybych je měl.
V městečku jest několik vlastenců tak řečených, totiž pošetilců, kteří hubě
utrhují, písně a knihy kupují, a po všech ulicích to roztrubují; leč Koliášovi
žádný nic nepůjčí. Pohořalský. Protože si
to pan Koliáš může koupiti. Koliáš. Pan Koliáš by si
mohl také stříbrnou tabatěrku a zlaté ostruhy koupiti, kdyby totiž rozumu
pozbyl. Neznám většího marnotratnictví, nežli knihy, zvláště pak české knihy
kupovati. Pohořalský. Kde není
kněh odbíratelů, nebude také spisovatelů. Koliáš. Nevěřte tomu!
Spisovatelové jsou tak ctižádostiví, že nakladateli platí, jen aby jméno své na
knize, jako já na svém štítě, četli. Pohořalský. A nakladatel
bude panu Koliášovi platiti, aby knihu jeho zadarmo četl. Koliáš. Neúchylná věc,
chceli ze mne Čecha udělati. – Avšak mařím tu s vámi předrahý čas – poroučím se
vám! Pohořalský. Pane
Koliáši! Bůh mne tak bolestně navštěvuje – jak mne tu vidíte, jsem žebrák. Co
mi dobrého učiníte – Koliáš. Jak? snad
neprosíte o almužnu? Pohořalský. Zníli to tak
outrpněji, ano, o almužnu; ačkoli jste mi, nemejlímli se, již před sedmnácti
lety čtyřicet zlatých za písničky dlužen zůstal. Koliáš (se zarazí). V
hlavě vám straší! Já vám dlužen? čtyřicet zlatých dlužen? Pohořalský. Čtyřicet a
několik, pamatuju to, jako dnes. Koliáš. Máte svědky?
písemné důkazy? Pohořalský. Kdybych měl
jedno neb druhé: byl bych se již dávno přihlásil. – Ustrňte se! pomyslete, že
mi almužnu dáváte! Koliáš (v nesnadnosti).
Člověče! nestydíte se žebrati? Pohořalský. Mám tři
dítky, ty jsou pod širým nebem. Koliáš. Co jste dělal se
svou chaloupkou? Pohořalský. Ta mi
shořela. Koliáš. Pánbůh ví, koho
má trestati. Nadal vás v mládí výhradními dary, lecjakýs ťulpas přijde k svému
štěstí; proč byste vy nemohl poctivě býti živ? Pohořalský. Ach, ta
nenasytelná ctižádost! Koliáš. To jest to! po
chvále a po slávě jako po stínu lapati a hlady trpěti! Mám také tak zpozdilého
sestřence, který již dlouhá léta v Praze studuje a, jak slyším, v hudbě a ve
zpěvu nesmrtelné jméno hledá. Zajisté stokrát mi již o peníze psal; avšak –
chvála Bohu! máme rozum, a jak živi jsme mu ani krejcaru neposlali. Na mne jdou
beztoho mdloby, když si pomyslím, že ten hejsovný vejskálek po mně bude děditi. Pohořalský (slzy si
utírá). Zaplať Pánbůh! (Jde.) Koliáš. Kam jdete? Pohořalský. O dům dále,
abych pro děti chleba vyprosil. Koliáš. Počkejte! (Pro
sebe.) Ten hladomřivec by mne po celém království roztrousil. (Hledá peníze.)
Tu máte desetník, teď jest peněz po málu. Pohořalský. Zaplať
Pánbůh, a dej, abyste mých písniček hodně draho libru prodal! (Odejde.) Koliáš. Skála se mne
spadla, že jsem toho skuhrálka tak šťastně odbyl. Jen ať v síni něco do kapsy
nevstrčí! (Chce jiti za ním.) Křepelka. Koliáš. Křepelka. Dobré jitro,
můj velectěný pane! Takéli mi dobře pověděno, mám čest s panem kupcem Koliášem
mluviti? Koliáš. Jsem kupec
Koliáš. Křepelka. S tím
zasloužilým mužem, jenžto zdejší malicherné kramářství pilností a průmyslností
svou na nejslušnější obchodnictví povýšil? Koliáš. Co poroučíte? Křepelka. Ne mnoho. Jsem
cestující kupec, ve Lvově domovem. Koliáš. Má služba! Co mi
zavdalo tu čest – prosím, posaďme sel (Jde pro stolice.) Křepelka (pro sebe). Je
prý nevlídný lakomec, a přece mně svědomí hrdlo zadrhuje. Koliáš. Posaďte se, můj
nejlaskavější! Čím mohu posloužiti? Křepelka. Zkrátka.
Slyšel jsem v hostinci, že hotové své peníze na ouroky dáváte? Koliáš. Ach, co toho
lidé nenamluví, nepřidají – Křepelka. Ano, čili ne? Koliáš. Sehnalť jsem
minulý týden velikou bídou několik set zlatých; vládnu také od několik dní
sirotčím jměním: mohuli těm housátkům na ourocích něco přihospodařiti – Křepelka. Potřebuju
nejvejš tři sta tolarů. Koliáš. Nic víc? Křepelka. Toliko
pošetilec vypůjčí více, nežli jest mu zapotřebí. Koliáš. To máte dobře,
můj nejlaskavější! Lehce se vypůjčí, ale těžce se splácí. – Tedy tři sta? Křepelka. Kolik berete
ze sta? Koliáš. Deset na měsíc;
neníť to mnoho, bratr s tím může býti spokojen. Křepelka. Mnoho, příliš
mnoho! Avšak budiž! v okamžitém obmyslu na deset tolarů nepřijde. Koliáš. Odpusťte, že
jsem tak opovážlivý: pod jakým to nápisem? Křepelka. Má čest a mé
dobré jméno, Antonín Křepelka. Koliáš. Antonín
Křepelka.– Nic víc? Křepelka. Jedenkaždý
nemůže býti orlem. Koliáš. Hm! – Vaše čest,
můj nejlaskavější! Vaše dobré jméno – ó, já estimiruju; ale – jistoty nikdy
nezbývá. Křepelka. Vy mi
nedůvěřujete? Ah, to jest jiná! – Také dobře, proto se na vás nebudu horšiti.
(Vstane.) Budu psáti do Prahy, a s vracející se poštou dostanu, čeho potřebuju.
Nerad bych ovšem, aby se mi to opozdilo, jelikož obchod, který se mi v hostinci
nahodil, průtahu nepřipouští. Cestující obchodník nemá a nesmí se z peněz
vydati, tomuť sám rozumíte? Koliáš. Dokonale, můj
nejlaskavější! – A – odpusťte, že jsem tak smělý – co se vám v hostinci
nahodilo? Křepelka. Něco velmi
neobyčejného. Proč bych vám to nepověděl? Sešel jsem se tam s jakýmsi Španělem
– nepatrný človíček – ten má na prodej klobouk – pane, zázračný klobouk! Koliáš. Klobouk – za tři
sta tolarů? tentě musí nejméně zlatý býti? Křepelka. Nikoli.
Sprostý, třírohý klobouk. Ten má ale tu nad zlato skvostnější vlastnost, že
člověk, jenžto si ho na hlavu posadí, všudy zadarmo tráviti a kupovati může;
žádný se neopováží, ani krejcaru na něm požádati. Koliáš. Jak? Hehehe! Křepelka. Vy se tomu
smějete? Koliáš. Můj
nejlaskavějsí! ten nepatrný Španěl vám cosi nabulíkoval. Časové již dávno
pominuli, kde zázrační kloboukové, hole a šátky mezi lidmi se potulovali. Křepelka. Co sám vlastně
slyším a vidím, tomu pevně věřím. Již na desátý den ho, aniž mne zpozoroval,
stopuju; jsem očitým svědkem, kterak všudy nejskvostnějších věcí požívá – Koliáš. Příteli
nejlaskavějsí, jestli pak co takového možná? Křepelka. Divná to věc,
ale pravdivá. Konečně jsem se ho dnes ptal, zdali by klobouk neprodal. Neboť
člověku, který se neustále po světě toulá, byla by to věc nenahraditelná. Koliáš. Pro lidi, jako
jsme my, nebe na zemi! – Nuž, a on? Křepelka. Zpočátku
nechtěl ani slyšeti. Koliáš. To rád věřím. Křepelka. Konečně se
přece rozmyslil. Koliáš. Že se rozmyslil?
Tedy jest klobouk jalová hučka, a celé to jeho chování podvodná šalba, kterou
vás do tenat láká. Kdyby klobouk tu divotvornou vlastnost do sebe měl, neprodal
by ho, až bude v rakvi ležeti. Křepelka. Avšak nemá
daleko již do rakve. Včera v noci zjevil se mu duch jeho děda, po kterém právě
klobouk byl zdědil, a oznámil mu, že posledního dne tohoto měsíce musí umříti. Koliáš. Umříti? (Pro
sebe.) To jest ovšem jiná! (Hlasitě.) Nuž, a co požádal? Křepelka. Dva tisíce
zlatých. Koliáš (užasne). Dva
tisíce – Křepelka. Pomyslete si,
totě capart peněz! Koliáš. I mnoho! bez
svědomí! za ty peníze koupíte kupecký sklad! A ty byste mu dal? Křepelka. S radostí. Dva
tisíce na svých cestách každoročně utratím. Koliáš (pro sebe).
Ovšem, ovšem! Kdybych já měl takový klobouk: blahoslavené živobytí! (Hlasitě.)
Snad by přece něco slevil, můj nejlaskavější? Křepelka. Ani groše. A
dobře dělá. Já na jeho místě požádal bych deset tisíc. Koliáš (pro sebe). Kdyby
tomu bylo možná věřiti! Křepelka (taktéž). Lest
oučinkuje! Koliáš. Přece bych vám
radil, můj nejlaskavější, abyste tomu Španělovi na slovo nevěřil. Kdo ví – Křepelka. Na slovo?
Vždyť vám povídám, že po něm již desátý den pasu! – Raději mi poraďte, kde tři
sta tolarů vypůjčím; míti je musím. Koliáš. Tady v městečku
– (pokrčí ramenoma) nevím skutečně – Křepelka. Tedy se mějte
dobře! (Jde.) Koliáš. Prosím, můj
nejlaskavější! Křepelka (zastaví se).
Nuž? Koliáš. Opakuju svou
radu, abyste se v nebezpečenství nevydával. Křepelka. Jaké pak
nebezpečenství? Ztratiti mohu jen dva tisíce; získati půl milionu! Služebník!
(Jde.) Koliáš (pro sebe). Půl
milionu, kůrové andělští! – Hej můj nejlaskavější! jen na slovo ještě! Křepelka. Ale zkrátka!
Koliáš. V kterémžto hostinci se dnes usadil ten pan Španěl? Křepelka. U zlatého
velblouda. Koliáš. Totě jen několik
set kroků za městečkem? – Nemyslete snad, že bych ten klobouk kupoval – Křepelka. Také by marné
bylo přičinění vaše. Nekoupím-li já ho, není na prodej, na to mi přisáhl. Koliáš (pro sebe). To by
ho musili vlci roztrhati! (Hlasité.) Klobouk jest přece jen klobouk; za dva
tisíce zlatých nakoupím dva vozy klobouků! – Ale rád bych ho přece viděl –
musíť to býti klobouček jako korunka, že ne? Křepelka. Krásy na něm
mnoho není; ale ta vlastnost! Koliáš. Ano, ta
vlasnost, můj nejlaskavější! ta vlastnost ho teprv dělá kloboukem všech
klobouků! Křepelka. Líbí se ještě
něco? Koliáš. Již nic, můj
nejlaskavější! Křepelka. Tedy s Bohem!
Nepokládejte za zlé! (Odejde.) Koliáš. Váš
nejponíženější, můj nejlaskavější! Jest mi srdečně líto, že jsem musil
odepříti! (Navrátiv se.) Andělé na nebesích! Jestli to pravda, co mi ten člověk
vypravoval: tedy byla má celá šetrnost a střídmost až potud zlořečená
marnotratnost! – Zadarmo jisti, zadarmo píti, zadarmo se vyspati – kůrové
andělští! a jestli tomu všemu tak: tedy si mohu po smrti jen klobouk ten na
hlavu posaditi a oni mne zadarmo i pochovají! – Zhůru, Koliáši! toho člověka ti
sem tvůj anděl strážce poslal! – Co on bude po městečku tři sta tolarů sháněti;
poběhnu já k Zlatému velbloudu – ale – jinému prý ho neprodá? Láry fáry! až jen
uvidí notové peníze! Neupustím od toho divotvorce! Neprodáli mi ho: tedy naň v
lese někde vypadnu a obloupím ho! (Odkvapí.) Barnabášův hostinec. Strnad. Barnabáš. Hned na to Křepelka. Barnabáš. Nepodařili se
to ale? Strnad. Buďtež bez
starosti! Tolik mi přece za divotvorný klobouk dá, co jsme vám dlužni. Barnabáš. Ale ta outrata
nanovo? Strnad. Rozumí se samo
sebou, že ji do toho již počítám. Jestli jen úzkoprsý Křepelka úloze své
dostojí a tak mi ho navnadí, aby chňapl po udici! Barnabáš. Pan Křepelka
je tady. Křepelka (vejde). Strnad (jemu vstříc).
Nuž, bratříčku! s jakou přicházíš? Křepelka. Všecko dobře
nastrojeno. – Jsi připraven? Strnad. Přijde? Křepelka. Přijde, neníli
všecko na světě omyl. Barnabáš. A koupí? Křepelka. Dáli štěstí
zdaru, koupí. Nos se mu již šeredně vyhrnoval. Barnabáš. Ó, jen ho
notně natáhněte! Ten vydřiduch mi nedal jak živ vindry utržiti. Křepelka. Leč
nemeškejte; stopuje mne co slídný pes. Strnad. Klobouk již čeká
v malované truhličce. – Takéli pak můj sluha již ve svém čalounu vězí? Barnabáš. Zvonek? Jest
připraven. Vypadá v tom troup jako Faust druhý. Kabát si vypůjčil od chromého
vysloužilce – Strnad. Nedělá nic! –
Tedy rychle, prostírejte na stůl! Barnabáš. Ale to vám
povídám, ne abyste mi dal půl sklepu vyprázdniti! Strnad. Budu se dle
tváře jeho říditi. Vlezeli mi jednou nohou do pasti, zatopím nebeskou podlahu
vínem! Kluk. Předešlí. Hned na to Zvonek. Kluk (přiběhne). Divy a
zázraky, pan Koliáš jde k nám! Strnad. Tu to máme!
Rychle, rychle! Barnabáš. Honem, zavolej
Zvonka! Kluk. Zvonku! Zvonku! Zvonek (ve velikém
vojenském kabátě s dlouhým šosem a s červeným výložkem). Tu jsem. Do toho
kabátu by ještě jeden Zvonek vlezl. Barnabáš. Stroj na stůl!
přines kuřata, víno – leť, než bude pozdě! Zvonek. Jen na mne
neusilujte, ať z toho kabátu nevypadnu! (Odkvapí.) Strnad. Bratříčku!
kuřátka, víno – nezávidíš mi to? Křepelka. Nikoli, na mou
věru! mně by ani sousta, ani krůpěje nechutnalo. Strnad. Tys bloud! Ať
jen přijde pan ujec Koliáš – Kluk (přiběhnuv s
ubrusem, na stůl jej prostírá). Hahaha! Barnabáš (sklenice
vyplachuje). Čemu se směješ? Kluk. Zvonek si šlápl na
šos a utrh‘ si ho. Barnabáš. Ó, ten byl jak živ mezulán! Strnad. Snad mi nedáte
posluhu o jednom šose? Barnabáš. Jdi honem za
ním, ať si ho přišije! Kluk. Bětuška není doma, nemáme jehly ani niti – Strnad. Totě bude pěkná
sláva! Nemýlímli se, na schodech již těžce oddechuje. Barnabáš. Jestli pak to
čeleď! Kde není člověk sám – (Jde ven.) Zvonek. Předešlí. Brzo na to Koliáš. Zvonek (s pravým šosem
na kabát přišpějleným, nese kuřata). Barnabáš. Co paks dělal,
nemotoro? Zvonek. Ploužilo se mi
to po schodech. Kuchařka to sešpejlila; jen ať mi na to žádný nešlápne! – Nuž,
kde jsou nože, kde to ostatní, ty čtvrtliberní smíšku? Kluk. Nu, nu, pane
stoliberko! (Odběhne.) Zvonek. Pan Koliáš
oddechuje na posledním schodu. – Jaké víno? Strnad. Nejlepší! Barnabáš (k sobě ho
strhne). Nepovídal jsem ti již, blbe moravské! Zvonek. Hned je přinesu.
(Odběhne.) Strnad (tiše k
Barnabášovi). Jak pak, pane hostinský! vzkázal jste již svému příteli o poštu
dále? Barnabáš. Všecko jest
objednáno. Strnad. Bojuje s námi? Barnabáš. Totiž,
zvítězíteli tady. Strnad. Nuže, Victoria
napřed! (Ke Křepelkovi, jenžto se byl v právo za stůl posadil.) Bratříčku, buď
jen ostrého zraku, bystré mysli, a ve všem hnutí úlohy své pamětliv! Křepelka. Ach, kéž by
již bylo po celé té smutné frašce! Strnad. Patienter, omnia
se dabunt. (Posadiv se za svůj stůl v levo, krájí.) Barnabáš (vstoupivšímu
Koliášovi naproti). Ejhle! co vidím? – Vítejte mi, pane Koliáši! Koliáš (na všecky strany
se ohlíží, přišed pak k Strnadovi, dlouho se naň dívá). Servus, pane Barnabáši!
(Zahlídne Křepelku.) Oho! můj nejlaskavějsí, již také tady? Křepelka. Právě jsem
přišel. Barnabáš. To jsou k nám
hosté, nečasto bývalí. Zvonek. Předešlí. Zvonek (přinese víno,
jež k Strnadovi na stůl postaví). Strnad (žádostivěji).
Jest to burgundské? Zvonek. Ano, milostpane! Koliáš (posadiv se ke
Křepelkovi). Zajisté ten Španěl –? Křepelka. Uhodl jste, on
jest to. Koliáš. Toť jsem si hned
pomyslil! Ten člověk prostopášní, jako by šel ještě dnes ze světa. Tak lze
toliko tomu hejsovati, kdo nemusí platiti. Křepelka. Nenít to ještě
nic; hejříváť on mnohem více! Koliáš. Ještě více! (Pro
sebe.) Musím já se na něho opiti! – He, pane Barnabáši! sklenici dobrého vína! Barnabáš. Jakého
poroučíte, můj drahý pane Koliáši? Koliáš. Inu –víno!
Jakové pak máte všecko? Barnabáš. Burgundské – Strnad. A to jest jak
náleží dobré, pane hostinský! Na vaše zdraví! (Pije.) Barnabáš. Poníženě ruku
líbám, milostpane! – Burgundské tedy, uherské, rakouské, moravské, všecka česká
vína. Koliáš. Co stojí láhev
burgundského? Barnabáš. Tvrdý tolar. Koliáš. Tolar! Totě
bezbožná drahota? před pěti lety mi z Burgundska dobrý přítel psal, tam že jest
za půl zlatého! Kluk (stoje nedaleko od
toho). Jděte si tam pro ně! Barnabáš. Drž ty hubu,
až na tebe dojde! – Tedy vám posloužím lacinějším? Koliáš. Jak draho
prodáváte moravské? Barnabáš. Za desítník
žejdlík. Koliáš. Ve své poslední
nemoci jsem je pil v městě po šesti groších. Barnabáš. Jinač není. Koliáš. Nuže, tedy mi
přineste čtvrtku! Barnabáš. Honem,
Petříku! čtvrtku moravského! Kluk. Do kolika nádob? Barnabáš. Jdi ke všem
všudy! Kluk (odběhne). Strnad. Otevři některé
okno, Francesco, mně jest horko! Zvonek (otevře). Již se
stalo. Koliáš. Pane Barnabáši,
netrpte to, vždyť jest venku zima! Barnabáš. Co mám dělati,
můj drahý pane Koliáši? milostpánovi jest horko. Koliáš. Ať tak nejí a
nepije! Pohořalský. Předešlí. Pohořalský. Prosím co
nejpokorněji, dobrotiví pánové! Barnabáš. Jděte s Bohem!
Jste tady dnes již po druhé, co jen sám vím. Koliáš. Dobře máte, pane
Barnabáši, to jest bezedný hlad! Před půl hodinou jsem mu dal z brusu nový
desítník. Pohořalský. Záplat
Pánbůh! (Jde.) Strnad. Co chce ten muž,
pane hostinský? Barnabáš. Almužnu, jest
žebrák. Strnad. Peněz nemám:
chceli ale se mnou posaditi se za stůl – hej obědval jste již? Pohořalský. Od neděle
jsem nic teplého nejedl, milostpane! Strnad. Tedy pojďte sem
a pomozte mi dojísti! Pohořalský. Ó, zaplať
Pánbůh! (Odhodiv klobouk a hůl, za stůl se posadí.) Barnabáš (po straně k
Strnadovi). Bereli pak vás černovous! nesníte toho sám dost? Strnad (nedbaje na to).
Více vína sem! na rychlost! Zvonek. Těšil jsem se na
zbytky; teď pěkného ďasa dostanu! (Odejde.) Strnad. Berte jen směle,
příteli! jako ze svého; jest vám přáno! Pohořalský. Ó – zaplať
Pánbůh! (Jí, až mu oči pláčou.) Koliáš (ke Křepelkovi).
Ten člověk jest rozený mrhač, můj nejlaskavějsí! Křepelka. Není divu; z
cizího se snadno rozdává! Předešlí. Kluk. Na to Zvonek. Kluk. Čtvrtka
moravského. (Postaviv lahvičku na stůl, jde k Barnabášovi.) Jdou okolo šumaři,
jeden má píšťalu jako pavuzu dlouhou. Barnabáš. Ať jdou na
zelenou louku! Strnad. Co ty nám o
sumářích povídáš? Barnabáš. Jdou prý
okolo. Strnad. A tady se
nezastavují? Rychle je sem zavolej! Kluk (odběhne). Zvonek (vejde s vínem). Strnad. Bylo by to dnes
ponejprv, že bych bez hudby obědval. Křepelka (pro sebe).
Jestotná pravda. Hostinský nám alespoň každodenně zpíval! Strnad. Můj žaludek jest
na trouby a na píšťaly zvyklý. Pokrm bez hudby jest mu jako víno bez vody ––
jako voda bez vína chtěl jsem říci. (K Pohořalskému.) Píte, příteli, a jezte,
ať se zas na týden naobědváte! Pohořalský. Ó, zaplať
Pánbůh! (Pije.) Strnad. Francesco,
čerstvé víno! Barnabáš (nahne se k
němu). Nepřestaneteli brzo, všecko vyzradím! Strnad (hlasité). Jak
pravíte, pane hostinský? Barnabáš (zlostně). Že
jste příliš štědrý, milostpane! – račte odpustiti, vyběhlo mi to z úst. Strnad. Radím vám,
abyste vesměs ústa svá pevněji zavíral. Pohořalský. Můžete býti
rád přítelínku! čím více se vypije – Barnabáš. Držet pán
hubu! Také mu připili z prázdného? Pohořalský. Z plného,
pane Barnabáši! zaplať Pánbůh! (Pije.) Strnad. Chtěl jste říci,
pane hostinský, že bezbožně rozhazuju? Tomu se nedivte, jsemtě podivný pták!
Někdy tři dni po sobě hlady trpím; když se ale do toho dám, hory se zazelenají!
– Co pak, kdyby o tom můj lakomý ujec věděl! Koliáš (pro sebe). Bude
to takové kvítí jako můj sestřenec. Kluk. Pět hudbařů. Předešlí. Strnad. Aha! Jen sem,
páni hudebníci! – Francesco! dej jim nalíti! Ať propláchnou trubice; na silnici
se práší. Barnabáš. Myslil bych,
milostpane! že jest ta hudba nyní zbytečná. Strnad. Zbytečná? Jak
to? Barnabáš. Večír vám bude
mnohem příjemnější. Strnad. Tato přítomná
hudba? Hahaha! kdež já se do večera ocítím! Mám velmi na kvap; neboť z tohoto
světa pospíchám. Křepelka (ke Koliášovi).
Slyšíte to? Koliáš. Budeli takhle
hodovati, netřeba mu velmi pospíchati; doběhneť brzo své rakve! Strnad. Francesco!
dostanouli pak páni hudebníci to víno?! (Udeří na stůl.) Perdo di Dio! Barnabáš (ke klukovi).
Přines jim konvici toho zakyslého! Kluk (odběhne). Strnad. Hudebník
nevydrží ani tak dlouho bez pití jako ryba bez vody. Co jest mistrovaný šumař,
ten potřebuje na každých pět zvuků prostřední láhev. Mluvím-li pak pravdu? Šumaři (svědčí). Strnad. Prošel jsem
všech devět dílů světa, a pročež vím, co jeden každý stav s sebou přináší. –
Pravím vám, pánové, hleďte se vyznamenati! Něco veselého mi zahrajte, tak
veselou, aby sebou peníze v lakomcově pokladnici hýbaly! Na to jest mnoho
zapotřebí, to víte! Kluk. Předešlí. Kluk (s konvicí). Tu
jest víno. Šumáři (jeden po druhém pijí). Strnad. Tedy píte, a pak hrajte!
Šumaři (štemují). Koliáš. Kde pak ale ten
klobouk má, můj nejlaskavější? Křepelka. Nemůže to již
dlouho trvati. Koliáš. Kéž by to již
bylo! Mám na zahradě nádenníka, a ten chlupáč zahálí, nestojímli vždy, jako
stráž za ním. Šumaři (hrají). Strnad. Juhu! Ať žije
Hilaritas! – Píte, příteli! Pohořalský. Zaplať
Pánbůh! Vivat! (Pije.) Křepelka (pro sebe).
Bude tak dlouho piti, až se opije, a pak se sám prozradí. Strnad. Dost toho! – Ta
basa jest poněkud rozštemovaná; fagot as o patnáct zvuků vejš; ale dobře jste
hráli, buďtež živi! (Pije). – Pane hostinský, co jsem dlužen? Barnabáš. Hned to
spočítám, milostpane Koliáš. Chvála Bohu, teď se pravda ukáže Křepelka (pro sebe).
Anebo lež. Strnad. Francesco, můj
klobouk! Zvonek (vezme z malované
truhličky klobouk). Tu jest. Strnad (jako pro sebe).
Klobouku! já jsem hotov. Nyní čiň ty svou povinnost! (Posadí si jej na hlavu.) Koliáš (pro sebe).
Rozpuknu se dychtivostí! Křepelka (taktéž). Sotva
se na stolici držím. Koliáš. Neslyšel jste nic, můj nejlaskavější? Křepelka. Co pak? Koliáš. Zdá se mi, že ku
klobouku něco mluvil. Křepelka. Tak to vždycky
dělá. Strnad. Nuž, brzoli to
bude, pane hostinský? Barnabáš. Hned. (S
tabulkou v ruce.) Tu jsem Koliáš. Hle, hle, můj nejlaskavější, s tabulkou v
ruce! Strnad. Co to dělá? Barnabáš (na počet se
dívaje). Šest a dvacet – Koliáš. Šest a dvacet –
můj nejlaska – Strnad (vstane). Jak?! Barnabáš (se naň
podívá). Šest a – (jako se zpamatovav). Můj dobrý Bože! nic – nic – dokonce
nic! Strnad. Dobře jste
počítal? Barnabáš. Což jest o to,
každý krok! – Avšak – jsem očarován – počet mi s tabulky zmizel – a pročež – a
pročež nejste nic dlužen. Strnad. Nerad bych vám
ublížil – Barnabáš. Ó! – nedám si
také ublížiti; ale – (pot si utíraje) všecko jest zaplaceno. Strnad (k Pohořalskému).
Slyšíte to, příteli? všecko jest zaplaceno. Vy jste svědek. Pohořalský (poněkud již
opilý). Já jsem svědek, zaplať Pánbůh! Barnabáš. To jest – Strnad. Co jest pane
hostinský? Barnabáš. Všecko v
pořádku, milostpane! – Prosím, račtež mne opět co nejdříve navštíviti! Strnad. Staniž se.
Posledním večerem živobytí svého u vás se ještě zastavím. S tím vínem zapomněl
jste do Burgundska zajeti, když jste je v Moravě nakoupil; ostatní bylo všecko
dobře. Křepelka (ke Koliášovi,
jenž s otevřenou hubou poslouchá a se dívá). Co tomu říkáte, drahý pane
Koliáši? Koliáš. V tom klobouku
sedí buď dva mladí anebo jeden hodně starý ďábel! Křepelka. A já bych měl
od něho upustiti? Nikoli, a kdybych tři sta tolarů ukradnou ti měl! Koliáš (sahaje rychle po
svých kapsách, od něho se odšoupne). Ale – můj nejlaskavější! jak jest možná
hostinskému takto mluviti? Křepelka. Kouzly a čáry!
Každý hostinský, každý prodavač jest hned tak oslepen. Strnad (s kloboukem na
hlavě odchází). Pane hostinský, mějte mne v paměti! Barnabáš. Ó, neustále
budu na vás mysliti. Pohořalský (vstav
zavrávorá). A mne také, přítelínku! Barnabáš. Jděte k šípku,
přítelínku, a nedávejte se nikdy u mne viděti! Pohořalský. Nikdy,
zaplať Pánbůh! Koliáš (na straně).
Kůrové andělští, jak to ve mně hraje! Kdybych jen věděl, jak do toho!? Teď jest
schmelený, a požádá o několik set více. Křepelka (vyskočí).
Musím opět za ním! Koliáš. Kam, můj
nejlaskavější? Křepelka. Všudy, v kraj
světa! (Odejde od stolu.) Koliáš. Kdybych jen
věděl, kam táhne! Šumař první (k Strnadovi odcházejícímu). Prosím pokorně,
milostivý pane! Strnad. Rádo se stalo.
(Odejde.) Pohořalský. Rádo se
stalo, zaplať Pánbůh! (Potácí se za ním.) Šumař první. Kdo
pak nám bude platiti, pane Barnabáši? Barnabáš. Bezpochyby,
kdo si dával hráti. Šumař první. Hej
jemnostpane! (Spěchá ven.) Šumaři ostatní.
To musí býti pěkný pán! Snad mu máme za konvici octa hráti!? (Hrnou se za ním.) Barnabáš a Křepelka
(Koliáše s oka nespouštějí). Koliáš (roznícený pro
sebe). Ten klobouk, ten klobouk! – Ó, takového klobouku není již ani na zemi
ani na nebi! – Koliáši, hleď po sluhu jeho na svou stranu dostati! Zvonek (vzav truhličku
na rameno, odchází). Koliáš. Pst, pst,
příteli! (Uchopí ho za pravý šos, kterýžto utrhnuv se v ruce mu zůstane.) Zvonek. Hej ký vlkodav
pozadu mne chňape? (Obrátí se.) Koliáš. Dej pozor,
příteli! Ztratils šos. Zvonek. Co? (Postaví
truhličku na zemi.) Pane, vy jste mi ho utrhl! Koliáš. Nikoli tak – Barnabáš. Utrhl jste ho,
jsem svědek. Co jest pravda, to jest pravda. Zvonek. Pane, dejte mi
jiný šos! Koliáš. Tu máš svůj
vlastní. Zvonek. Co? nechcete mi
nahraditi šos? Dobře, tedy mi nahradíte celý kabát. (Shodí kabát se sebe.) Barnabáš. Vším právem! Koliáš. Dejte pak si
říci, sprostí lidé – Zvonek, Barnabáš,
Koliáš. (Všickni najednou.) Zvonek. Kdo jest
sprostý? Vy jste sprostý, a podvodník k tomu! Takový kabát! ponejprv jsem ho
dnes oblíkl! Barnabáš. A kdo tomu
nechce rozuměti, ten jest ještě sprostější! Utneli mi někdo bez příčiny prst,
musí mi celou ruku zaplatiti. Koliáš. Co bych já s
kabátem dělal? ať si dá šos přišíti; na to mu snad něco přidám. Křepelka. Hahaha! (Mezi křikem tím opona spadne.) Jiný hostinec na silnici. Uprostřed světnice
veliký stůl, na něm zbytky jídel, lahvice s vínem a t. d. Strnad. Koliáš. Zvonek. Datlík. Strnad a Koliáš (sedí za
stolem vedle sebe tváří k divákům). Zvonek (s přišitým
šosem) a Datlík (sedí za malým stolkem vlevo taktéž a pijí). Strnad. Tedy slovo s to!
(Podává Koliášovi ruku.) Koliáš. Dva tisíce, tři
sta? Strnad. Fiat! a to
toliko proto, že jste při tom rozkoše, nikoli ale zisku žádostiv. Koliáš. Z rozkoše, z
pouhé rozkoše, můj předrahý příteli! Když si povážím – takový klobouk přece
každý nemá. Strnad. Kdo by mi to byl
řekl, když jsem se narodil, že půjdu bez tohoto klobouku ze světa. Můj lakomý
ujec bude vyvalovati oči, až se o všem přesvědčí! Koliáš. Lakomý jest? I
tedy byste hřešil, kdybyste mu takový klenot odporučil. Sejdeteli se s ním
ještě před svou blízkou smrtí, něco mu nabulíkujte. Strnad. To jsem již
beztoho udělal. Na štěstí jest jak náleží hloupý. Koliáš. Tím líp,
vysmějte se mu! Strnad. To udělám.
Hahaha! Koliáš. Hahaha! Zvonek. Hahaha! Koliáš. Slyšíteli pak?
Váš sluha se také směje, a neví, čemu. Hahaha! Křepelka. Předešlí. Křepelka (přikvapí).
Ach, díky vám, hvězdy věčné, že ho tu ještě nacházím! Koliáš (pro sebe). Aha!
ten se bude diviti! Křepelka. Konečně se mi
poštěstilo. Peníze jsem vypůjčil, celý obnos je pohromadě, a blaze mně! koupě
jest uzavřena. Strnad. Koupě jest
uzavřena, to jest pravda; ale ne s vámi. Křepelka Ale ne s vámi
–? A s kým? Koliáš (po straně se do
palce kousá a chechtá). Strnad. S mým
mnohováženým hostem, panem Koliášem. (Podává tomuto ruku.) Křepelka. Co –?! Koliáš. Již jest po
všem, můj nejlaskavější! Křepelka. Nežertujte! Strnad. Snad nemyslíte,
že by mnohovážený pan Koliáš z pouhého žertu přes dva tisíce zlatých vyhodil? Koliáš. Ano! Žádný žert.
Ve vší pravdě a skutečnosti, můj nejlaskavější! Křepelka. Budu se držeti
vás. Přisáhnul jste mi, že klobouk jinému neprodáte nežli mně. Strnad. Přisáhnul jsem,
to jest pravda. Jelikož jste se však v posledním hostinci ode mne odloučil,
aniž jste mi slova řekl – Koliáš. Ano, tak jste velice
chybil, můj nejlaskavější! Strnad. A mimo to mne
mnohovážený pan Koliáš ujišťuje, že z pouhého zisku, ba z ošemetné jmění
chtivosti po klobouku mém dychtíte – Koliáš. Ano, to jsem
povídal, můj nejlaskavější! Křepelka. Ha! tedy jste
vy mne také zradil?! vy, jehožto jsem za nejdůmyslnějšího a nejšlechetnějšího
obchodníka v celém českém království kladl? jemužto jsem se jako otci svěřil?! Koliáš. Nerad, dlouho
jsem se svou šlechetnosti zápasil; ale – Křepelka. A klobouk je
prodán?! Koliáš. Tak dobře, jako
prodán. Tu jsou peníze. (Vydává je.) Křepelka. Pane, budu vás
právně žalovati! Strnad. Podle libosti. Křepelka. Jste-li muž,
držte slovo; jsteli ale poběhlík, kluk, budeme s vámi co s klukem nakládati. Strnad (se vzchopí).
Pane, to jest příliš mnoho! Koliáš. Prosím vás, moji
drazí přátelé, upokojte se! Strnad. Klobouk svůj
mohu prodati, komu chci. Křepelka. Pokud se
přísahou nezavážete, ano. Vaše přísaha zní: žádnému jinému nežli mně. Zrádný
pan Koliáš není já; pročež jste přísahu zrušil, a právu přísluší nad vámi
souditi. Koliáš (na straně). Ten
má trhání! Síra mu v mozku plamenem hoří! Strnad. Jedenkaždý tak
dlouho kupci zachovává zboží, dokud nepřijde druhý. Koliáš. To jest pravda,
můj nejlaskavější! Křepelka. To jest lež,
můj nejlaskavější! Nikdy si žádný u vás zboží nezamluvil? – Vy jste mne také
oklamal, ale k svému neštěstí. Rovným krokem jdu na ouřad, a víte, jak se ta
píseň skončí? Strnad. Tak asi? Koliáš. Jsem žádostiv. Křepelka. Vy přijdete o
klobouk, a vy o své peníze, tak jistě a neomylně, jako že klobouk k poslednímu
konci připadne mně a mým zůstane, pokud ho dobrovolně nezahodím! (Odkvapí.) Zvonek a Datlík.
Hahaha! Koliáš. Toť jest vtělený
zubr! Strnad. Jalové hrozby! Koliáš. Poneseli ho zlý
duch přece na ouřad? Strnad. Ať jde, nemá
svědků! Koliáš. Bude přísahati. Strnad. Já také, a můj
měšec se mnou. Koliáš. Hm, ten rozpor
se mi nějak nelíbí. Strnad. Mrzíli vás, že
jste koupil, vezměte peníze nazpět! Koliáš. Nikolivěk! tu
jest celý obnos, smluveno a zaplaceno! Vydejte mi klobouk! Strnad. S tou výmínkou,
že ho ještě při nynějším oučtu použiju, tak ať se s ním a mohutností jeho
slavně rozloučím. Koliáš. Hehehe! – Nuž,
staniž se. Avšak potom – Strnad. Ať jest váš, na
věky. Koliáš. Můj, na věky!
(Na straně.) Ó přešťastný Koliáši! Strnad. Sklepníku! Datlík. Co poroučíte,
milostpane? Strnad. Ještě láhev
rakouského. Datlík. Hned ji přinesu.
(Odejde.) Strnad. Musím také na
večer pamatovati; dnes bych nerad co platil. Koliáš. Dobře děláte,
můj drahý příteli! moudrý hospodář pamatuje na budoucnost. Ó kdyby můj
marnotratný sestřenec tak smejšlel! Strnad. Jestli to on, o
kterém jsem vám vypravoval, ten smejšlí na vlas jako já. Koliáš. Ó, v tom
darmochlebu není dobré žíly! – Děkuju Bohu, že mi ještě nepřišel na krk; byl by
s to, v oči hledě mne okrásti. Strnad. Dost možná.
(Béře peníze.) Koliáš. Prosím, můj
drahý příteli – z ruky do ruky! Datlík (přinese víno). Strnad. Francesco! Zvonek (opilý). Co se
vám líbí? Strnad. Podej mi
klobouk! Zvonek (zamotav se podá
mu jeho kulatý klobouk). Koliáš. Co! –? ten jsem nekoupil! Strnad. Co děláš?
Můj divotvorný klobouk! Zvonek. Váš divo –
divotvorný klobouk? To jest tolik, jako záz – zaza – zázračný klobouk? Strnad. Tys zpitomělý
troup! (Jde si sám pro třírohý klobouk.) Zvonek. Již jste tedy
opr – opravdu koupil, pane Koliáši? Koliáš. Opravdu. Zvonek (dívá se na
stůl). Ó! – to jest smetí peněz – tak mnoho pan Strnad nepotřebuje – Koliáš. Co žvaníš? jaký
Strnad? Zvonek. Nu! – náš pan Strnad s Křepelkou! Strnad (se vrátí). Koliáš. Pojďte pak sem,
drahý příteli! Ten ochmela mi tu něco blábolí o strnadovi a o křepelce? Strnad. Právě že ochmela
jest: neví, co mluví. Koliáš. Strnad se
jmenuje můj nezdařený sestřenec, a Křepelka ten mladý kupec, co se s námi chce
souditi. Strnad. Ať se soudí!
(Posadí klobouk na hlavu.) He, sklepníku! co jsem dlužen? Datlík (přikročiv k němu
a spatřiv klobouk, zarazí se). Tuším, že – ano, mně se zdá, že není co
požadovati – zapraveno, vyjednáno – a pročež nic. Strnad. Jest ta láhev
rakouského při tom? Datlík. Všecko všudy. Koliáš (pro sebe). Ó
požehnaný mezi klobouky! Strnad. Tedy se již loučíme, má potěcho! můj krove a
štíte! Koliáš. Prosím, tu jest
balsám na vaši ránu, dva tisíce tři sta. Strnad (tiskne klobouk k
srdci, tak že ho co bačkoru smáčkne). Dávám ti na věky, na věky výhost! Koliáš. Ustaňte!
divotvornost mi z něho vymačkáte! Strnad (ještě jednou
klobouk k srdci přitisknuv, políbí ho, hodí ho Koliášovi na hlavu, a slzy si
utíraje, na druhou stranu, odkvapí). Koliáš (vvskočí). Ó,
tenkrát vás mám na hlavě, nebesa! Králům nezávidím zlaté a stříbrné hory! Zvonek. Hehehe – vy jste
hrozný tuli – li – lipán! Koliáš. Co mumláš? Zvonek. Že jste – pan –
pan Koliáš. Strnad (co divý
přiběhne). Kde jsou peníze?! Koliáš. Tu, tu,
počítejte! Strnad. Ah, pro bolest
srdce bych ani stovku od desítky nerozeznal! (Schová peníze do kapsy.) Pane
Koliáši! jestli možná, vraťte mi můj poklad – Koliáš (od něho se
odtahuje). Nikoli, můj drahocenný! zůstaňme každý při svém! Strnad (zhurta). Tedy se
mi rychle kliďte s očí! Koliáš. Hned, hned, můj
předrahý příteli! (Vezme vlastní klobouk pod paží.) Beztoho na mne všudy práce
čeká. (Napiv se ještě, mluví na straně.) Teď půjdu rovnou cestou k Barnabášovi,
a hodnou outratu mu tam udělám! On byl vinen, že jsem tomu blanickému strašidlu
šos musil zaplatiti. Strnad (po straně se
takořka hlasitě směje). Koliáš. Pláčete, drahý
příteli! Upokojte se, s mými skvostnými penězi se těšte! A jestli že se ještě
před blízkou svou smrtí se svým laskavým ujcem sejdete: pověste mu velblouda na
nos! Rozumíte? hodného velblouda! (Odchází) Zvonek (schválně se mu v
cestu motá). Koliáš. Jdi mi z cesty,
opilý troupe! Nechceš, abych ti opět utrhl šos? Zvonek. Učiňte to, pane
Koliáši! něco vám slevím. Koliáš. Hlavu ti utrhnu,
ty loupežníku mého potu! (Odběhne.) Strnad. Hahahaha! Zvonek. Hahaha! Ó
jemine, to jest starý mezek! Toho jsme ošatili od paty až po uši – juhu! Datlík. Nuž, a jak jsem
já se zachoval, milostpane? Strnad. Mlčels, jako
dub, a za to se ti dobře zaplatí. Křepelka. Předešlí. Křepelka. Nuž, jak jest?
odtáhl? Strnad. Obrán a oloupen, jakož mu to patřilo. Hahaha! Křepelka. Avšak
nezdržujme se tady! Až se přesvědčí, strašlivá bouře se strhne. Strnad. Myslíš, že se mu
budu vyhýbati? Za ním půjdu! Křepelka. Blázníš? Strnad. Za ním, všudy za
ním, a notně se mu vysměju! Hahaha! (Odejde.) Křepelka. Ať se jen
smích tvůj neobrátí v pláč! (Jde za ním.) Datlík. Viď, Zvonku! ti
dva hoši to umějí? Zvonek. Bratře! Bůh sám
ví, do jaké to školy od dětinství chodili. Luciáš může býti rád, že jest několik
tisíc sáhů pod zemí. Kdyby s námi na zemi obýval: oni by ho o rohy ošidili.
Hahaha! (Odejdou.) Hostinec u Barnabáše. Karel (vejde hlavními
dveřmi). Tady jí také není! – Což mne po kroku zná a zdaleka se mi vyhýbá? –
Není divu, postřelená srna ani slunci nevěří. (Mrzutě se za stůl posadí.) Ach!
snad sem nyní stokrát přijdu, a nikdy nenajdu, co mi jindy samo do náručí
běhalo. Prchlá, prchlá, prchlá hlavo! Bětuška. Předešlý. Bětuška (vejde
postranními dveřmi, Karla si nevšímnouc). Ach, otec má dobře! Již to pochopuju
že si mne pan student nemůže vzíti. A já jeho – Ne, ne, já si jeho také nemohu
vzíti. Karel (vždy pro sebe).
Chvála Bohu, svítá již v lese! Bětuška. Teď jsem tak
nespokojena! Všecky své nedělní šaty dala bych za to, kdybych byla pana
studenta nepoznala. Karel. Kéž by tě celé
pokolení ženské slyšelo! Bětuška. Jak se nyní
Karlovi do očí podívám? Karel. Jsem žádostiv. Bětuška. Ach, o podívání
by nebylo nic; kdyby tu jen byl! Karel. Myslíš? Bětuška. Jest prchlý,
ale dobrý. Karel. Hm! Bětuška. Měl mne tak
upřímně rád, ach! a již mne snad nenávidí. Karel. Skoro! Bětuška. Ó, dobří
andělé! přiveďte ho sem ještě jednou! Jen ještě jednou! Já ho tak vlídně
přivítám, tak srdečně a milostně s ním promluvím – Karel. Braň, se, Karle,
již tě má v pasti! Bětuška. A ještě-li ten
černý mrak na čele mu zůstane: přikročím k němu a růžové tváře mu pohladím.
Ach, jak ráda jsem je hladívala, když v každý večer, nechať dosti pozdě,
unavený ke mně přiběhl! Tuť jsem často horké krůpě potu s drahého mi obličeje
stírala a neptajíc se, zdali se to sluší, s čistou duší, s sladkým citem ústa
jeho jsem líbala. Ach, to byly zlaté, zlaté časy!. Karel (nemoha déle
odolati, rychlým krokem k ní přistoupí). Zlatá, zlatá Bětuško! Bětuška (velice se
lekne). Ach! – (Radostně.) Karle! Karle! Karel (vzpamatovav se).
Myslil jsem, žes na mne již zapomněla! Bětuška. Ó můj Karle,
věčně na tebe nezapomenu! Karel. Hm, ženských
věčností vejde se mandel na hodinu! Bětuška. Viď, že mne máš
ještě rád? Karel. Nemám. Bětuška. O máš, máš!
nebyl bys tou dobou tady. Karel. Přišel jsem tě
odprositi, že jsem tě včera prázdnou ranou postrašil. Bětuška. To jsem ti hned
odpustila. Karel (srdečně). Hned,
Bětuško? – – A – potom, abych se s tebou na všecky věky rozloučil. Bětuška. Rozloučil –?
Karle! na všecky věky! (Dá se do pláče.) Ó, můj Bože! tak dlouho já bez tebe
nevydržím! Karel. Jen toho zakus! Bětuška. Teď teprv
vidím, že mne již nemiluješ. Karel. Přece? Tvůj
vlastní skutek! Bětuška. Jdi jen, jdi,
když mne nechceš; budeš toho dnes neb zejtra pykati! Holek najdeš dost; ale
žádnou Bětušku! A když jich projdeš celé řady a ony tobě oulisným jazykem
lahoditi budou: tuť počne lačné, osiřelé srdce tvé hlasitě volati: „Tady není
žádná Bětuška!“ Karel (radostí opojen).
Žádná! žádná! Bětuška. Ó věř, můj
Karle, žádná! Karel (obrátí). Protože
budou všecky lepší nežli ty! Bětuška. Mohouli pak ti
více obětovati nežli já? Já jsem celá tvá! Karel. Tak? A co zůstane
panu studentovi? Bětuška. To jest mé
jediné provinění; jiného na mne nevíš. Karel. Jest již toho
jediného dost! Bětuška. Lituji toho
srdečně, a slibuji ti, že se na žádného hocha nezasměju, leč bys ty mi to
poručil. Karel. Již jest pozdě! Bětuška. Ó, ty máš
kámen, nikoli ale srdce v prsou, a jsi tak necitelný jako ta zvěř, s kterou
zacházíš! Nedej Bože, aby se tobě tak odpouštělo, jako ty odpouštíš. Karel. Ba věru! Bětuška. Jdi si jen,
odříkám se tebe! Mé svědomí bude lehčejší nežli tvé. Karel. Myslíš? Bětuška. Všechno mé
přečinění jest, že jsem se panu studentovi třikrát dala políbiti. Karel. Jen třikrát? Bětuška. Jen třikrát?
Když mne chtěl počtvrté líbati, přišel na nás otec. – Jdi si! zapomeň na mne!
Budu hořce plakati, ale zlořečiti nikdy tobě nebudu. (Jde.) Karel. Kam jdeš? Bětuška. Na zahradu,
bereme tam poslední ovoce. (Vrátí se.) Pojď, Karlíčku, se mnou! Karel. Ó, jen jdi, jdi!
mne tam již neuvidíš. Bětuška (pomalu). Chtěla
jsem ti jen říci, že na naši zahradu přece smíš, třebas za mnou nechodil.
(Jde.) Karel. Děkuju ti! – – Na
kterou zahradu jdeš? Bětuška (ve dveřích). K
borku. – (Rychle se vrátí.) Ach, Karle! málem bych ti byla zapomněla povédíti –
ty růže, co jsme na jaře spolu vsadili – víš, ty krásné, outlé růžičky, co prý
pořád a tak dlouho kvetou, až je velké mrazy spálí – tyto růže za ty, tři
neděle, cos tam nebyl, všecky rozkvetly. Ó viď, že se na ně přijdeš podívat? Karel. Nepřijdu. Bětuška. Tedy ať zmrznou
aneb opadají, já si jich také nevšimnu!! (S pláčem odejde.) Karel (nějakou dobu se
za ní dívav). Na zahradu k borku? Ona půjde polem – já se pustím po lukách a
lesem jí nadejdu. (Jde za ní.) Koliáš. (Svůj klobouk na hlavě, koupený v šátku pod paží.) Koliáš. Ah, to jsem se
proběhl! Chcili o sklenici vína více vypiti, musím lítati. Lítati a já; nebylo
by divu, kdybych za křídlo na zemi zůstal viseti. – Puh! – jen co si oddechnu!
– Tenkrát jsi u cíle, Koliáši, u krásného to cíle! Kéž by ti nebe takový
klobouk již před dvacíti lety bylo nadělilo! Ach, jaké by to bylo bývalo
živobytí! A co by to Pánu Bohu udělalo, aby každého člověka s takovým kloboukem
na svět již poslal, jako hřiba s hlavičkou? – Jak, Koliáši? – to bys něco
pěkného ve skladu svém utržil! – Ne, ne! Pánbůh jest s to moudrý, pošle jen za
několik věkův jednou takový klobouček na zemi, a – přešťastný Koliáši! tobě,
tobě! Pánbůh dobře ví, kdo si jeho zlatého daru vážiti umí. Neboť platiti, ach!
mně se žaludek kormoutí, když o placení jen slyším! – Nuž, dáli pak se někdo
viděti? He, hostinský! sklepníku! (Tluče na stůl.) Kluk. Zvonek. Předešlí. Kluk (postranním vchodem
přikvapí). Co se komu líbí? tu jsem! Zvonek (hlavními dveřmi
v svém vlastním oděvu vejde a, co mu možná, střízlivého se dělá). Pomalu,
pomalu! vždyť snad nehoří? Koliáš. Láhev vína. Kluk. Plnou láhev? Zvonek. Neptej se a jdi! Kluk. Jakého pak? Koliáš. Uherského. Kluk. Uherského, dobře!
(Odejde.) Zvonek. S dobrým jste se
potázal. V našem sklepě není přes uherské a přes burgundské. Koliáš (pilně na něho se
dívav, na straně). Kde se tu ten chroust vzal? Kdyby nebyl střízlivý – Zvonek. Poroučíte ještě
něco, vzácný pane? Koliáš. Něco pečitého.
Co jest tam? Zvonek. Čerstvá kachna. Koliáš. Nic lepšího? Zvonek. Dnes nic. Koliáš. Tedy ji přines! Zvonek. Se anebo bez? Koliáš. Jest s omáčkou? Zvonek. Kdo? Koliáš. Ten bez? Zvonek. Hehehe! Ptám se
vás, vzácný pane! se salátem-li tu kachnu čili bez salátu? Koliáš. Ah, to jest
jiná! – Se salátem tedy hodně mnoho. Zvonek. Hodné mnoho!
(Odcházeje na straně.) Počkej, luňáku, ty se ošidíš! (Odejde.) Koliáš (sám). Celý jest
k jeho Francescovi– anebo jak ho jmenoval – podoben.– Na tu šarvátku se šosem
do smrti nezapomenu! Kluk. Brzo na to Barnabáš a Zvonek. Koliáš. Kluk (láhev se
skleničkou na stůl postaví). Uherské víno. Koliáš (dvě sklenice po
sobě vypiv). Prrr! – Také jste ho již pokřtili! Kluk. Kdybyste mne
neprozradil, vzácný pane! něco bych vám pověděl. Koliáš. Ven s tím! Kluk. Lidé k nám chodí,
a míchají do vína vodu. Abychom jim práce uspořili, smícháme to sami. Koliáš. Podvod vládne
světem! (Pije.) A jaká to míra! Pupek jest celým břichem láhví vašich. Honem
běž ještě pro dvě lahvice! Kluk. Ještě pro dvě!
(Utíkaje.) Zázrak na zázrak! Koliáš. Musím něco do
kapsy odstěhovati. Ta již není plná; ale jen do chládku s ní! (Vstrčí láhev do
kapsy.) Barnabáš (přijde
postranním vchodem). Ejhle! – Pěkně vítám, vzácný pane Koliáši! Koliáš (pro sebe). Jak
hned jinač zpívá, že hodně piju. – Servus, pane Barnabáši! Barnabáš. Nemáte ještě
co píti. Koliáš Mám. Barnabáš. Bez lahvice? Koliáš. Byla již
prázdná, kluk ji vzal s sebou. Zvonek (přinese kachnu,
salát a t.d.). Zpropadený kluk, ještě není přistrojeno! Koliáš. Jen to sem dej,
ubrusu se nenajím. Barnabáš (v čerstvosti
prostře). Vždyť jest tady o mou čest a reputaci, vzácný pane Koliáši! Koliáš (hltavěji). To
jest letošní kachna? Zvonek. Letošní. Koliáš. Proto, že jest
tak malá. Barnabáš. Letos to
všecko málo vyrostlo. Koliáš. Není divu. Jsou
zlé časy. Vejce jsou až k smíchu maličká, co se má z toho vylíhnouti? Kluk (přinese dvě láhve
vína). Barnabáš. Kams dal
prázdnou láhev? Kluk. Nevím, kam se
poděla. Barnabáš. Mluvte, vzácný
pane Koliáši! vzal ji, nebo ne? Koliáš. Tento klučík? I
ne, on ji nevzal. Barnabáš. Kdo tedy? Koliáš. Cizí pachole –
prosilo o trošku vína – má prý matku těžce nemocnou – kdo ví, na které straně
mi to nebesa nahradí! dal jsem mu to i s lahvicí. Barnabáš. Abych jen věděl,
komu ji mám připočítati. Koliáš. Mně, mně, pane
Barnabáši! (Na straně.) Počítej jen, nabereš. – Nelíbí se vám, pane Barnabáši!
kousek kachny se mnou? Barnabáš. Aby vám lépe
chutnalo? – Od srdce rád. (Posadí se a jí.) Koliáš. Ještě jednu
sklenici! Zvonek (dá sklenici na
stůl). Barnabáš (pije). Jaké
jste to přinesli vzácnému pánu? Kluk. Jaké si poručil,
uherské. Koliáš. Ano, uherské
jsem si poručil; ale nezdá se mi, pane Barnabáši? Barnabáš. Mám ho také
jen pro sprotší lid. Vám bych radil, vzácný pane Koliáši, abyste si přál
sklenici burgundského. Koliáš (s plnou hubou).
Ano, ano, burgundského, to jest andělský nápoj! Barnabáš (obrátí se).
Honem, mršť sebou! Kluk (odběhne). Barnabáš. Dnes teprv
pozoruju, že vám celý svět na cti utrhal. Koliáš. Jak to myslíte,
pane Barnabáši? Barnabáš. Každý můj
host, který s vámi jednal, ví něco o vaší nepřízni, závisti – Koliáš. Jestli možná?
Podívejme se! (Pije.) Barnabáš. „To jest
lakomec“ – praví jeden k druhému– „to jest zlatožrout, sám sobě nepřeje!“ Kluk (přinese víno). Barnabáš (láhev rychle
otevře a nalévá). Koliáš. Hehe! sám sobě
nepřeju! Lzeli pak člověku na jedno posezení více snísti a vypiti? (Pije.) Barnabáš. Však proto!
Lidé vás neznají, to jest to všecko. (Pije též.) Koliáš. Dobře máte, pane
Barnabáši! lidé mne neznají, žádný v městečku mne nezná. – Já lakomec! ještě
dnes jsem starému Šebestiánovi celý, nově bitý desítník daroval, a v kostele
každou neděli krejcar, někdy i dva do pytlíčku hodím; na svatého Floriána hoří
každý rok lampička nad mými okny – Barnabáš. Pravda,
pravda! a daně platíte vždycky bez násilí. Koliáš. Vždycky, pane
Barnabáši! víc než pětkrát mi ještě nikdy neposlali exekuci. Barnabáš. Svět již nedá
jináč! Koliáš. Nedá! pročež si
toho také ani nevšímám. – Avšak – (utírá si hubu) právě mi připadlo, že mám
ještě nádenníka vypláceti. Dělejme pořádnost, pane Barnabáši! (Rozváže šátek a
posadí si třírohý klobouk na hlavu.) Barnabáš. Pa, pa! však
nepůjdeme k rychtáři. Koliáš (vážně). Co jsem
dlužen? Barnabáš. Petříku!
mnoholis nalíval? Kluk. Čtyry láhve
uherského a jednu burgundského. Barnabáš. Zvonku! nevíš,
bylali kachna na pekáči anebo na rožni pečena? Zvonek. Na rožni. Barnabáš (na stole
křídou počítá). Tedy – všecko dohromady čtrnáct zlatých, pět a dvacet krejcarů. Koliáš (podívá se naň.)
Snad jste mi nerozuměl? Barnabáš. Proč? Koliáš. Ptal jsem se, co
jsem dlužen. Barnabáš. Čtrnáct
zlatých, pět a dvacet krejcarů. Koliáš. Což jste slepý? Barnabáš. Chvála Bohu
nejsem. Koliáš (vstane). Tak pak
se na mne podívejte! Co jsem dlužen? Barnabáš (silným
hlasem), čtrnáct zlatých, pět a dvacet krejcarů. Koliáš (na straně). Co
to má býti? což jsem klobouk dobře neposadil? (Vezme ho s hlavy a dívá se naň.)
Dost možná, že jsem dal nepravý roh napřed. – To hned napravíme. (Posadí ho
druhým rohem napřed.) – Pane Barnabáši, rád bych věděl, co jsem dlužen. Barnabáš. Pane Koliáši,
čtrnáct zlatých, pět a dvacet krejcarů. Koliáš (se lekne). Co?!
– (Pro sebe.) Aj, aj! totě tedy ještě není ten pravý roh. (Klobouk jinač
zatočí.) Ptám se vás posledně: co jsem dlužen za večeři? Barnabáš. Povídám vám
posledně: čtrnáct zlatých, pět a dvacet krejcarů. Koliáš (s úžasem pro
sebe). Co se to se mnou děje? Jdou na mne strachy! Zvonek a kluk (se
smějou). Koliáš. Pane Barnabáši,
pro Bůh vás prosím, podívejte se dobře na mne, a povězte mi na své dobré
svědomí: co jsem vám dlužen? Barnabáš. Což jsem vám
to již pětkráte neřekl? Čtrnáct zlatých, pět a dvacet krejcarů. Koliáš (zuřivě).
Člověče, pozbyl jste rozum? Barnabáš. To si
vyprosím. Zvonek a kluk.
Hahaha! Koliáš. Což nevidíte
klobouk na hlavě? Barnabáš. Vidím, a v
duchu se směju. U jakého vetešníka jste pro strach židovský tu starou haraburdu
vyštěrbal? Koliáš. Žádná haraburda!
To jest zázračný divotvorný klobouk, který proto na hlavě mám? abych zadarmo
jedl a pil! Zvonek a kluk.
Hahaha! Barnabáš. Proto? Budiž
Bůh vašim smyslům milostiv! Koliáš. Barnabáši,
rozpuknu se vztekem! Což jste neviděl včera na Španělovi tentýž klobouk? A
nedal jste se mu zadarmo najísti a napiti, co jen hrdlo ráčilo? Barnabáš. Po tom vám nic
není; vám nedám ani stýblo zadarmo. Koliáš. Ale já jsem ten
klobouk od něho za tři a dvacet set koupil! Zvonek a kluk.
Hahahaha! Barnabáš. Aj, k čemu ten
křik! Že jste jedl a pil: nemůžete zapříti. Dnes mi nechcete platiti? Dobře!
Zejtra vás obešlu na ouřad, a tam se porovnáme! (Odejde.) Zvonek a kluk.
Hahahaha! (Jdou za ním.) Koliáš (v hrozné
ouzkosti). Koliáši, Koliáši, to by byla ukrutná smrt! Jsemli ošizen, (popadne
klobouk oběma rukama) jsemli – jako že jsem – dvakrát se oběsím, třikráte
utopím a čtyřikráte zaškrtím! Čtrnáct zlatých, a divotvornost na hlavě! totě by
zhrdličky jestřába udělalo! Křepelka. Koliáš. Křepelka (Koliáse si ani
nevšimna, v levo ke stolu se posadí). Hej sklepníku! Koliáš (zaslechne a
uvidí ho). Jak? –– Není to – Koliáši, Koliáši! není to pan kupec ze Lvova,
který si pro tvůj klobouk smrt udělati chtěl? – Ó kdo by mne přesvědčil, že
jsem oklamán – a co chci ještě? Čtrnáct zlatých a pět a dvacet krejcarů, není
to k zbláznění?! –– Ponížený služebník, můj nejlaskavější! Křepelka. Kdo to? – Aha!
– Ejhle, pan Koliáš! Dobrý večer. Koliáš. Děkuju co
nejuctivěji. – Tu sedíte, můj nejlaskavějsí, celý ztrápený. Jest mi vás srdečně
líto. – Snad se ještě hněváte, že jsem vám překoupil klobouk? Křepelka. Již jsem na to
zapomněl. Koliáš. Také by mne to
velice bolelo. – A – kdybych věděl, že mne pro to jen dost málo nenávidíte, byl
bych s to – nechať by mi srdce krvácelo! – byl bych s to, klobouk ten vám
přepustiti. Křepelka. Netoužím po
něm. Koliáš. Zajisté, taková
outrpnost v prsou mých se ozývá, že bude klobouk váš, dáteli mi dost málo na
něm vydělati. Křepelka. Vydělati? aj! Koliáš (pro sebe). Ten
člověk najednou zdřevěněl! (Hlasitě.) Opravdu, můj nejlaskavější! Záležíli vám
tak mnoho na tom klobouku – Křepelka. Dokonce nic. Koliáš. Prodám vám ho,
hned! Křepelka. Přešla mne již
chuť. Koliáš. Zač ho sám mám. Křepelka. Snad byste
ještě slevil! Koliáš. Že jste vy to,
můj nejlaskavější! skutečně vám něco slevím. Křepelka. Rozmyslil jsem
se. Kdo ví, jestli tomu věřiti. Nekoupím ho. (Vstav, sem tam přechází.) Koliáš (pro sebe). Nic,
nic tomu není věřiti, a já jsem obloupen od paty až k hlavě! (V největší
ouzkosti.) Můj nejlaskavější! Vy – vy ho musíte koupiti! Křepelka (zastaví se u
něho). Musím? Strnad. Předešlí. Koliáš. Ha! co vidím? –
Pane, dobře, že přicházíte. Právě jsem chtěl za vámi v kraj světa! Strnad. Bylo vám tak
teskno po mně? Veliká čest. Koliáš. Nikoli po vás,
ale po mých penězích. – Tu si vezměte svou divotvornost nazpět, ošidil jste
mne! (Hodí klobouk na stůl.) Strnad. Mnohovážený pane
Koliáši! Koliáš. Nic,
mnohovážený, ošidil jste mne! Tu máte opět své kejklířství, a navraťte mi
peníze; sice vás u Boha i u všech ouřadů obžaluju. Strnad. Pane! mluvíte
opravdu? Koliáš. Jakživ jsem
opravdověji nemluvil! Strnad. To jest mně vás líto;
rozum váš jest v hrozném nebezpečenství. Koliáš. V největším,
nevrátíte-li mi na okamžení peníze. Strnad. Pane Koliáši!
zapomínáte, že jsem vás na svůj klobouk nepobízel. Vynutil jste ho takořka na
mně, takže jsem si tohoto pána rozhněval. Není-li pravda, pane? Křepelka. Pravda! Mně
navzdory jste ho přeplatil. Koliáš. Přeplatil, ale
proč? Abych se do smrti placení zprostil! Ale tak! Sotva jsem ho vzal na hlavu,
opovážil se nezdvořilý pan Barnabáš čtrnáct zlatých na jedno posezení požádati!
Pane! Váš divotvorný klobouk na hlavě, a čtrnáct zlatých za večeři: to jest
rána! Kdybych chtěl každému bezednému hostinskému platiti, co jeho
nesvědomitost ráčí: nemám vašeho klobouku zapotřebí. Křepelka (zádu nepokojně
přechází). Strnad. Vy jste tedy
klobouk můj již zkoušel? Koliáš. Zkoušel, a
shledal jsem, že nestojí za dobré slovo; že jest klobouk jako klobouk; že – že
– že jste mne obral! Strnad. Aj, aj! Totě
bych skoro soudil, že klobouk můj toliko u dědiců mých předků, toliko v mém
rodu divotvorné oučinkuje. Koliáš. To může býti;
mně seděl na hlavě jako pařez! Strnad. Podívejme se! O
tom se mi ujec nikdy nezmínil. Koliáš. Ujec váš jest
také podvodník! Strnad. Dost možná – Koliáš. Jest, jest! Strnad. Tedy jest. – A
vězí-li v tom klobouku skutečně taková svévolná vlastnost, jest mi vás ještě
jednou srdečně líto; avšak prodáno zůstane prodáno. Tady jest můj svědek, že
jsem vás ke koupi nepřemlouval. Koliáš. On, váš svědek?
On, jenžto mi na klobouk ani plíšku nepodal, když jsem mu ho prodával? On,
jenžto – Strnad. Tak? (Přemýšlev
nějakou chvilku, dí ke Křepelkovi.) Bratře, poodejdi stranou! Co nyní s panem
Koliášem vyjednati mám, musí se beze všech svědků stati. Křepelka (postranními
dveřmi odejde). Koliáš. Co? – bratře?–
Jest pan kupec ze Lvova váš bratr? Strnad. Ani on Polák
není ani já Španěl. Češi jsme oba, a nerozdílní přátelé. Jeho jméno jest
skutečně Křepelka, mé Strnad. Koliáš. Str – Strnad!
Kolik Strnadů běhá po Čechách?! Strnad. Ptáků na tisíce;
muž, mého vědomí, toliko jeden, a ten má čest váš nezdárný sestřenec býti.
(Pokloní se mu.) Koliáš. Vy – ty – můj
sestřenec z Prahy?! Strnad. Vaší zemřelé
sestry syn. Koliáš. A ta třírohá
hučka –? Strnad. Jest všední
hučka; avšak vyvolena, aby na vás vyloudila, oč jsem deset let nadarmo žádal,
totiž peníze. Koliáš. Padouchu, zejtra
tě udám! Strnad. Čiňte, co
chcete, jen mne prv slyšte! Koliáš. Mně zachází
sluch i zrak! Strnad. Byl jsem
dvouleté pachole, když mi umřela matka, nemohouc oplakati mého otce smrt. Vy
jste toliko u ní byl v posledních dobách jejího živobytí, mimo vás žádný.
Skrovná pozůstalost se mi dostala, která mne až do čtrnáctého roku dochovala;
od toho času musil jsem se dobrodincům odevzdati na milost. Stokrát jsem u vás
outočiště hledal, o pomoc a podporu vás prose; avšak vy jste mne nemilosrdně
oslyšel, na tolik žádostí jen jednou mi odepsav: po mé matce že jste ničehož
nezdědil a sám že také nemáte nazbyt. Koliáš. To jest pravda! Strnad. Pravda čili
nepravda, mně nepřísluší souditi. Tolik jen z hodnověrných úst zajisté vím, že
matka má čtyry neděle před smrtí hospodářství kupovala, za které na místě
dvanáct tisíc podávala. Koliáš (se zarazí). To –
to může – to nemůže býti – nic o tom nevím. Že by tolik peněz – Strnad. Byla měla a vy
si je přivlastnil? Jest alespoň k pravdě podobné. Jak vám ale možná bylo, jich
užívati, s tím vědomím užívati, že já v nedostatku, v nouzi se nacházím, to
jediné nepochopuju. Pohořalský. Předešlí. Pohořalský (pomalu
přišed, sedne si za stůl, za kterým Koliáš seděl, a jí, kde co jest). Strnad. Můj včerejší,
zajisté neblahý stav a zajisté neblahé okolnosti jsou učinily, že jsem, o tak
mnoho vás připraviti nehodlaje, na cestě si k penězům dopomáhal, která by mne
na veliký trest odsuzovala, kdybych na vaši pomoc svatého práva neměl. –
Očekávali jsme dědictví, ono nás zklamalo. Hostinský nesměl o svůj pohledávek
přijití; pročež mi ve zlé nepokládejte, že jsem z vašich peněz zaplatil, co
jsem byl dlužen. (Vytahuje peníze.) Koliáš (dlouho, avšak
nesměle naň se dívav). Pročs ke mně nepřišel? Strnad. Zdali pak jste
mi mnohokráte nevzkázal, abych se k vám nehlásil? Již se stalo. Udejte mne,
žalujte mne, kdy a kde chcete; přinutíteli mne, budu v pravý čas a na pravém
místě také hlasitě mluviti. – Hospodskému jsem dal sto a devět zlatých. Koliáš. Sto a devět hadů
měls mu dáti. Strnad. Vaše večeře jest
již také při tom. – Čtyřicet zlatých vyplatil jsem za vás tomuto nešťastnému
muži (ukáže na Pohořalského), které jste mu před sedmnácti lety dlužen zůstal.
Jest to celé jeho jmění. Koliáš. Jak? tomu –
Šebestiáne! Pohořalský. Ano, pane
Koliáši! na krejcar jsem vyplacen, zaplať Pánbůh! Koliáš (zuřivě po
světnici běhá). Strnad. Ostatní vám tuto
nazpět odevzdávám. Koliáš (hltavě to
popadne a počítá). Strnad. Pro sebe jsem
ničehož nezadržel. Důkaz, že jsem se z nesnáze vytrhnouti, nikoli však vás
okrádati chtěl. Koliáš (pro sebe).
Zajisté, ani plíšku si nenechal. Strnad. Oč vás ještě
snažně a toužebně prosím: milujte mne! Vašich dalších peněz nemám zapotřebí,
jelikož jsem tolik síly již nabyl, že sobě chleba vydobudu; ale za blaženost
bych si to kladl, kdybych směl říci: „Bratr mé dobré matky mne návidí!“ Koliáš (pro sebe).
Koliáši, houpáš se nad propastí! Rychle se na něco odvaž!– Kdybych se žaloby a
soudu – a – a odsouzení neobával – (Dlouho sám s sebou zápasiv, peníze konečně
na stůl hodí.) Tu vezmi si to; ale nikdy mi na oči nechoď! (Odběhne.) Strnad. Co jest to –? Pohořalský. Pan Koliáš
jest dnes ponejprv člověkem, zaplať Pánbůh! Strnad. Ujče! můj dobrý
ujče! (Chce za ním.) Křepelka. Barnabáš. Zvonek. Kluk. Předešlí. Křepelka a Barnabáš
(postranními dveřmi). Zvonek a kluk
(hlavním vchodem vejdou). Křepelka. Nuže, jak
jest, bratře? Barnabáš. Jest již pryč? Strnad. Pánové! vyprosím
si vážnost pro svého ujce! Mohl by mnohem horší býti. Tu! – hleďte sem, peníze
mi daroval! Křepelka. Dobrovolně?! Strnad. Jak dobrá byla
ta vůle, toliko svědomí jeho by nám povědělo; ale dosti na tom, že peníze maje
opět v rukou, navždycky se od nich utrhl. Barnabáš. Totě osmý
zázrak světa! Pohořalský. Zázrak
světa, zaplať Pánbůh! Křepelka. Bratře! opakuj
mi to, ať se svědomí mé ztiší a já se opět ze života svého zaraduju. Strnad. Ano, příteli!
srdce jeho není ještě dokonalý suk. Tak jsem ho pohnul, že ani promluviti
nemohl anebo si netroufal. Křepelka (uchopí třírohý
klobouk). I tedy pojď sem, má pozůstalosti! Dědeček mi mnoho, mnoho poručil! Karel. Bětuška. Předešlí. Bětuška (dychtivě k otci
běží). Tatínku, ach, odpusťte mi! Karel (za ní). Nevěřte
jí, jest nevinna. Bětuška. Nejsem, Karel
jest nevinen, věřte mně, otče! Karel. Mně věřte! já
jsem do něho nejdříve vrazil. Bětuška. Nikoli! já jsem
chtěla dříve býti u růží – Barnabáš. Pozbyli jste
rozumu? Co se vám stalo? Karel. Odpusťte mi,
zlomil jsem vám nejpěknější štípek. Bětuška. Nikoli,
tatínku! já jsem ho zlomila. Karel. Není pravda,
Bětuško! ty to sama dobře nevíš – Bětuška. Ty to nevíš,
tys pospíchal k růžím – Karel. Však proto, že
jsem slepě letěl, vrazil jsem do štípku; zvláště pak proto, že jsem v tom
okamžení ruku tvou uchopiti chtěl. Bětuška. Neuchopils! Já
jsem tebe objala, a tak jsem tebe k štípku tomu strhla. Barnabáš. Ticho, uzdu na
jazyk! – Jaký to štípek? Kdo ho zlomil? Bětuška. Já! Karel. Já! já! Barnabáš. Jeden ať mlčí!
– Bětuško, mluv! Bětuška. Šla jsem na
zahradu k borku a plakala jsem, že se Karel se mnou smířiti nechtěl. Karel. Nehněval jsem se
již na ni, jen že jsem jí to nechtěl říci; avšak běžel jsem za ní a chtěl jsem
jí lesem nadejíti. Bětuška. Byli jsme tam
stejně. Neměla jsem klíče, a pročež jsem přes dvířka lezla – Karel. A já přes plot! – Bětuška. Tu jsem chtěla
dříve u růžových keřů býti – Karel. Já také! Bětuška. Karel je tam
vsadil. Karel. Bětuška je
zalívala. Bětuška. Běžela jsem
jako divá, a byla bych bezmála do štípku vrazila – Karel. Já jsem do něho
skutečně vrazil. Bětuška. Chytila jsem
Karla za ruku a k sobě jsem ho táhla. Štípek se nechtěl vyhnouti – Karel. A já jsem ho
zlomil. Bětuška. Já, já! mne
potrestejte! Barnabáš. Tiše, tiše! –
Jste oba diví. – Tak abyste budoucně každý jinou cestou nemuseli běhati a
lezti, (ruce jejích spojí) choďte spolu! Bětuška. Ó tatínku! Karel. Má Bětuško! Pohořalský. Zas dva lidé
šťastní, zaplať Pánbůh! Strnad. Výborně, pane
Barnabáši! Pozvete nás na veselost! Karel. Leč po veselosti,
pane studente, hleďte se brzo ukliditi! Strnad. Budiž bez starosti,
příteli! Pan student všecku lehkovážnost svou již odložil. Koliáš. Předešlí. Koliáš (s láhví vína v
ruce). Aha! tutě jste všickni pohromadě –? radujete se vespolek, že jste
starého Koliáše notně ohnuli, není-li pravda? Barnabáš. Chválíme vás
vespolek, že jste se k příbuzné své krvi přihlásil. Koliáš. Sestřence! Strnad. Tu jsem. Koliáš. Našel jsem v
kapse ještě láhev vína. Pojď, pomoz mi ji vypíti! Strnad. Můj dobrý ujče,
odpustil jste mi? Koliáš. Na to se ještě
rozmyslím. – Vidíš, čtveráku, tři a dvacet set jest mnoho peněz! Co jsem já se
naklopotil a nashromáždil! – Tos mi ale přece měl psáti, žes od cizích
dobrodiní živ – snad že bych ti byl přece někdy něco – pojď! pojď! Strnad. Smím s sebou
přítele svého vzíti? Koliáš. Pana kupce ze
Lvova? Vezmi ho! pokud jest co v láhvi, ať pije celý svět! Pohořalský. Já také? Koliáš. Také, a
zazpíváme si – Barnabáš. Avšak, až se
ta láhev vypije, potom, doufám – Koliáš. Potom můžete
jíti o dům dál. (Jde.) Pohořalský (vstane).
Zaplať Pánbůh! Barnabáš. Výborně, pane
Koliáši! byltě klobouk přece divotvorný! (Všickni za Koliášem odejdou.) Opona spadne.
Text díla (Václav Kliment Klicpera: Divotvorný klobouk), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není
vázán autorskými právy.
Vydání (obálka, grafická úprava), jehož autorem je
Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko
DĚJSTVÍ PRVNÍ.
Výjev 1.
Výjev 2.
Výjev 3.
Výjev 4.
Výjev 5.
Výjev 6.
Výjev 7.
Výjev. 8.
Výjev 9.
Výjev 10.
Výjev 11.
Výjev 12.
Výjev 13.
Výjev 14.
DĚJSTVÍ DRUHÉ.
Výjev 1.
Výjev 2.
Výjev 3.
Výjev 4.
Výjev 5.
Výjev 6.
Výjev 7.
Výjev 8.
Výjev 9.
Výjev 10.
Výjev 11.
Výjev 12.
Výjev 13.
Výjev 14.
DĚJSTVÍ TŘETÍ.
Výjev 1.
Výjev 2.
Výjev. 3.
Výjev 4.
Výjev 5.
Výjev 6.
Výjev 7.
Výjev 8.
Výjev 9.
Výjev 10.
Výjev 11.
Výjev 12.
Výjev 13.
Výjev 14.
Václav Kliment Klicpera
Divotvorný klobouk
Vydala Městská knihovna v Praze
Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1
V MKP 1. vydání
Verze 1.0 z 16. 02. 2010