Znění originálu Dalimilovy kroniky (podle přepisu edice Josefa Jirečka) vychází z díla Dalimilova kronika tak, jak bylo vydáno v nakladatelství Evropský literární klub v roce 1948 (Dalimilova kronika. [Připojen novočeský přepis originálu podle edice Josefa Jirečka]. Praha : ELK, 1948. 228 s. Národní klenotnice, sv. 31).

 

Public Domain Mark

Text díla (Dalimilova kronika), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.

 


Citační záznam této e-knihy:

Dalimilova kronika [online]. V MKP 1. vyd. Praha : Městská knihovna v Praze, 2011 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z WWW: <http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/36/98/64/dalimilova_kronika.html>.

 

Licence Creative Commons

Vydání (obálka, grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

 


Verze 1.0 z 03. 03. 2011.


POČÍNÁ SĚ KRONIKA ČESKÁ

I.

Mnozí pověstí hledajú,

v tom múdřě i dvorně činie,

ale že své země netbajú,

tiem svój rod sprostenstvím vinie.

Neb by sě do nich které cti nadieli,

své by země knihy jměli;

z nich by svój rod veš poznali,

okud jsú přišli, vzvěděli.

Jáz těch knih dávno hledaju,

a vezdy toho žádaju,

by sě v to někto múdrý uvázal,

všě české skutky svázal.

A dotad sem toho žádal,

donid sem toho prve nezbádal,

(ež) v to sě nikto nechce otdati;

proto sě sám v to drbiu uvázati.

II.

Ale věz, že-ť úsilno jesť tuto kroniku psáti,

že-ť drbiu z rozličných jednu shledati.

Neb to za jisté povědě,

že-ť nikděž celé kroniky nevědě;

neb-ť jejie vši písaři ne velmi sú snažni byli,

pro to sú jie mnoho opustili,

jedno o svém kraju, a jiného málo mluviece,

jiného mnoho opustiece,

a někde velmi krátiece,

a tiem pravý sled tratiece.

III.

Nalez kroniku u knězě starého v Boleslavi,

ta všecky jiné oslaví,

ta mi jistě Vlastiny boje zpraví,

mnoho neznámého vypraví.

Proto, budeš-li pražskú neb břevněvskú kroniku čísti,

tiemto sě právě ujisti,

že na niej jesť méně postaveno,

ale slov viece mluveno.

Opatovická ta často blúdí,

ač i viece mluví, však tobú slúdí,

Vyšehrazská ta mi sě najméně sliúbila,

najlepšie na Boleslavi byla.

To račtež všickni věděti,

ež té chciu sě podržěti.

Ale nalezneš-li kde co jinak, než tuto, mluveno,

věz, ež to jesť mú voliú neproměněno,

ale, jakž to jesť tam postaveno,

takež-ť jesť i mnú ustaveno.

IV.

Řěči prázdné, jelikož mohu, mysliu ukrátiti,

avšak smysl celý mysliu položiti,

aby sě tiem mohl každý raději učiti,

k svému sě jazyku viece snažiti;

neb uslyšě múdrý řěč múdrú, múdřejí bude,

tužebný tiemto túhy zbude.

Jáz tuto sprostně položiu

a na to lepšieho prošiu,

aby pro našie země česť

i pro našich nepřátel lesť

opravil mú řěč rýmem krásným

a oslavil hlaholem jasným,

a mne tiemto nehaněje,

řka: „Plete sě v to, a neuměje.“

Jáz sě v tom sám dobřě znaju,

kromě že-ť o svém jazyce velmi tbaju.

To mě jesť k tomu vzbudilo,

i mě k úsiliu připudilo.

I.

Od babylonské věže a o sedmi dcát jazyciech.

Když vešken liud pro svú vinu

kromě osmi vodú zhynu,

ti, jižto běchu ostali,

ot vzchodu slunečného vstali.

Ku poledniu vždy sě brachu,

nebo bychu plni strachu,

potopy sě vždy bojiece,

sami sobě v tom nevěřiece.

Když na jednom poliu biechu,

jemužto Sennar diechu,

tu nemúdrú radu vzěchu

a právě podobnú k smiechu,

řkúc: „Postavimy věžiu sobě,

ta buď vz výšiu až do nebě.“

A když tu věžiu děláchu,

tvrdými cihlami ju skládáchu,

klí miesto vápna jmějiechu,

všickni jednu řěč mluviechu.

Bohu jich dielo sě nesmili,

i jich jazyky tako zmýli,

(ež) bratr bratru neurozumě,

ale všeliký svú řěč jmě.

Tu svého diela přěstachu,

a druh ot druha sě brachu.

Každý těch sobě vlast ustaví,

ot těch sě vzněchu rozliční nravi.

Ti sobě osobichu země,

jakž i dnes jmá každá své jmě.

Mezi jinými Srbové,

tu kdežto bydlie Hřěkové,

podle moře se usadichu,

až do Říma sě vzplodichu.

II.

O počátcě našeho jazyka v Čechách.

V srbském jazyku jest země

jiežto Charvaty jest jmě.

V tej zemi bieše lech,

jemužto jmě bieše Čech.

Ten mužobojstva se dočini,

pro něž svú zemiu provini.

Ten Čech jmějieše bratróv šesť,

pro něž jmějieše moc i česť,

a ot nich mnoho čeledi,

juž jedné noci Čech osledi.

I vybra sě se vším z země,

jiejž diechu Charvaty jmě.

I bra sě lesem do lesa,

dědky své na pleciú nesa.

A když dlúho lesem jide,

k velikému hvozdu příde.

Tu sě stešte čeledi jeho.

Vecě Čech: „Ach běda jesť skutka mého,

že pro mě jste v tejto núzi

a jsú pro mě vaši domové hustí luzi.

I vecě Čech k svému sboru:

„Podejděm pod tuto horu,

dětem, skotu odpočinem,

a snad sě tu s túhú minem.“

Za jutra u pravé zořě

by Čech sám sedm na tej hoře,

s niež všiucku zemiu ohleda,

a dále jim jíti neda,

řka: „ Jmámy zemiu po svej vóli,

budú nám z té plni stoli,

zvěři, ptákóv, ryb, včel dosti,

ot nepřátel tvrdá dosti.“

Jako by sě dnes na púšči stalo,

kdež by jim nic nepřěkážalo.

S té hory na zemiu zřěchu,

proto tej hořě Říp přěvzděchu.

Prvé chleba nejmějiechu.

maso a ryby jediechu.

Prvé léto laz vzkopachu,

a druhé léto rádlem zorachu.

Ale že jich starostě Čech diechu,

pro-ň zemi Čechy vzděchu.

Ti liudie velmi věrní biechu,

vše sbožie obecno jmějiechu;

komu sě co nedostanieše,

u druha jako své jmějieše.

Jeden obyčěj zlý jmějiechu,

že manželstva nedržiechu.

Tehdy i jedna žena mužem jista nebieše,

jeden muž žen mnoho jmieše.

Právě skotsky přěbýváchu,

na však večer nového manželstva hledáchu.

Súdcie i jednoho nejmějiechu,

nebo sobě nekradiechu.

Pakli sě kdy stala která sváda,

u stařějšieho budieše rada,

aby právo učinili,

pravému škody polepšili.

Minu let tomu velmi mnoho,

že sě držě ten liud obyčěje toho.

III.

Ot Libušina otce múdrého.

Když tomu mnohý minu rok,

vsta v zemi muž, jemuž diechu Krok.

Ten zemiu všiucku súdieše

a múdrosti jie učieše.

Potom Krok jide do navi

tři múdré dcery ostavi,

Kaziu, Tetku a Liubušiu,

o třetiej mluviti mušiu;

Kazě sědieše na Kazíně,

a Tetka na Tetíně,

Liubušě prorokyni bieše

a všiucku zemiu súdieše.

Sta sě, že o meziu dva sě svadista,

a sobě dobřě přibista.

Liubušě je sě jú súditi,

a vinného musí smútiti.

Vinný je sě Liubušě haněti,

řka: „Nechciu tebe za súdciu jmieti;

neb žena lépe umie jehlú šíti

než v sudě muže súditi.

Auvech, to mě velmi trudí,

že našiu zemiu žena súdí.“

I všěch paní je sě haněti,

jehož jáz nechciu mluviti.

Liubuše, to uslyševši,

nemúdrému přehověvši,

nic jemu neotpovědě,

ale valný snem zapovědě.

Když sě na snem všickni snidú,

a přěd  Liubušiu přijidú,

tehdy ta všie země máti

je sě hanby žalovati.

Zeměné, to uslyševše,

svej hospodě sě nasmievšě,

jako z praka sě zpodjemšě,

rady i jedné nevzemšě,

křikú všickni jedniem hlasem:

„Nevyplatímy to jedniem vlasem!

Pravdu-ť jest mluvil člověk taký;

nebo-ť jesť muž vila všaký,

jenž sě kto přěd  ženú súdí,

jehož k tomu núzě nepřipudí.

Juž ti déle nechcem hověti,

chcem mužě za hospodu jmieti.

Jednoho-ť na tobě prosímy:

pověz nám věštbami svými,

z které nám radíš země knězě vzieti?

Nebo v svej nemóžem podobného jmieti.“

IV.

O Libušinu proročství.

T’dy Liubušě otpovědě,

řkúc: „To-ť vám beze lsti povědě,

jakož koli ste mě uhanili,

kdež ste mě tak potupili.

Zlý člověk to musí býti,

kterýž pro své dobré dá obci zlým užiti.

Obec jesť každého ohrada;

kdož ju tupí, minula-ť jej rada.

Ztratě obec, neufaj do hrada;

bez obcě dobude tebe všeliká sváda.

Ale jaz vám své škody nedám zlým užiti,

chciu vám beze lsti raditi.

Radější byste mohli mój súd trpěti,

než sě drbíte za kněz silného mužě jmieti.

Lehčeje-ť tepe dievčie ruka:

ot mužské rány bývá veliká muka.

Tu mně tehdy uvěříte,

když svého knězě za železným stolcem jedúc uzříte.

Bude-li nad vámi ciuzozemec vlásti,

nemoci bude dlúho váš jazyk trvati.

Túha-ť jest každého mezi ciuzími,

a smutný utěší sě mezi známými.

Každý kraluje přieteli svými,

i jeden múdrý neraď se s ciuzími.

Pojme k sobě liud jazyka svého,

bude-ť vždy hledati vašeho zlého,

a na váš liud bude hledati viny

a svým rozdělí vaše dědiny.

Češte své, ač i krastavo,

nedaj v své ciuzozemciu, česká hlavo.

Tomu-ť vy učí ženská hlava,

kde jeden jazyk, tu jeho sláva.“

O Libušinu koni, ježto Přěmysla přinesl.

Opěť Liubušě povědě:

„Nebo-ť jáz to dobřě vědě,

jemuž býti vašiú hospodú.

Jdětež, čstnější, po mého konie vodu,

kamož-ť jedno on poteče.

A komuž-ti on přiteče,

toho na ten kóň vsadiece,

veďtež ji sěm, sě nesvářiece.

Budete-li sě svářiti,

po tisiuc let bude-ť zemi škoditi.“

Liubušě sě na své věstby vzpusti,

kóň osedlaný bez uzdy pusti.

V.

Od Přěmyslového nalezenie knězě.

Páni po koniu pojedú,

až Bieliny řěky dojedú.

Podle té řěky kóň poteče,

na jednu úlehl přiteče,

na niejž oráše muž veliký,

obinuv své nohy lýky.

K tomu mužiu kóň přiskočiv,

i sta u něho sě vztočiv.

Stojieše jako jat v uzdici,

pro to tej vsi vzděchu Stadici.

Páni na chlapě vzvěděchu

jeho jmě, že jmu Přěmysl diechu.

Počěchu sě druh k druhu smieti

i chtiechu jej inhed vzieti.

A jakož sě jeho dotkú,

Přěmysl vdruži v zemiu otku,

řka: „Žel mi jesť, že ste tak rano přišli!

By ste byli teprv ot Liubušě vyšli,

bychť mohl tuto úlehl vzorati,

viec bylo by nelzě oráčiu chleba kupovati.

Ale že ste uchvátili, –

a mně v roli přěkazili,

móž to každý slyšěti rád,

bude v zemi žizn, a často hlad.“

Posáh Přěmysl k lýčeniej kabeli,

vyně sýr a řešetný pecen velí,

počě, na radlici položiv, jiesti,

pánóv prosi podle sebe siesti.

Páni počechu sě shliedati,

a na Liubušinu řeč vzpomínati.

Jechu sě jeho tázati,

proč by jemu bylo milo na železě sniedati?

Přěmysl tak jim otpovědě:

„Jakž vám Liubušě pověděla, též vám povědě.

Když ste o dievcě nerodili tbáti,

bude vy mój rod železnú metlú kázati.“

Ot vzkvetlé otky Přěmyslovy.

A když tu Přěmysl sniedáše,

jeden pán na otku hlédáše,

že otka vypusti z sebe pěť pramenóv

a z nich prokvete pěť ořěchóv.

Čtyřie uschú po malej chvíli,

pátý by živ, ten sě všěm smíli.

VI.

O Přěmyslově zvoleniu.

Když sobě ten div ukázachu,

na Přěmyslu potázachu,

které by bylo znamenie

té suché otky vzektvěnie.

Jim tak Přěmysl otpovědě,

řka: „To jáz vám všě povědě.

Otka suchá jesť znamenie

mého chlapieho urozenie.

Ale že-ť jesť brzo vzkvetla

jakž vem Liubušě byla řekla,

mój rod z chlapieho pořáda

dojde králového řáda;

pětiú pramenóv bude kvísti.

To budú na knizě čísti,

ež ze mne bude kněžstvo patero,

ale brzo zhyne čtvero;

páté vzektve velmi krásně

a vypustí svój plod jasně.

Ač ti sě jím kdy podejde,

všakož časa toho dojde,

že vnuk pomstí svého děda;

i jeho vrahóm napokon bude běda!“

Řka to, vsta z chlapieho sboru,

jede do Liubušina dvoru.

VII.

 (Nadpisu není.)

Jakž brzo Liubušě doje,

Liubušě jej za muž pojě.

Přěmysla páni velikými dary ctichu,

knězěm jeho učinichu.

Přěmysl bieše múdré mysli,

on s Liubušiú všě právo zemské zamysli.

Tehdy Liubušě povědě:

„Jáz ti jedno miesto vědě,

to bude slovútno po světu,

jako slunce v svém osvietu.

Pomněte všickni slova mého!

Vyndeta dvě olivě zlatiej z něho,

Václav bude jmě olivě prvej,

a Vojtěch olivě druhej.

Tě ot pokolenie mého

vendeta až do královstvie nebeského.

Tě to město oslavíta,

a juž pohřebená všiu zemiu obráníta.

O Praze založení.

Stavte město, to vem kážiu,

tu kdežto jáz vám ukážiu:

u Vltavy pod Petřínem,

kdež tesař činí práh s svým synem.

Pro práh městu vzdějte Praha.

Toho města bude veliká dráha.

Neb jako kniežata i králové,

liudie silní jako lvové,

proti prahu klanějú hlavu,

aby ju jměli zdravu:

takež proti Praze, městu mému;

neb bude česť i chvála jemu.“

VIII.

O válče, ježto dievky s mužmi jmiechu.

Skončě svój život Liubušě,

pohřěbú ju ve vsi, jiež diechu Liubicě.

Po niej jejie knieně válku počěchu

a právě podobnú k smiechu;

neb tomu za právo chtiechu,

aby takež dievka zemiú vládla,

a mužie sě držěli rádla.

Chtiece své řěči užiti,

jechu sě hradu staviti.

Dievky hradu Děvín vzděchu

a Vlastu za knieniu vzěchu.

Ta po všiej zemi k dievkám posla posly,

řkúc: „Podbímy pod sě ty bradaté kozly.“

Neb sě tehdy po pohansku jmiechu,

mužie dlúhé brady nosiechu.

Vecě Vlasta: „ Která leží na nich moc?

Zpíjejú-ť sě každú noc.

Když nad nimi svítězímy,

co chtiece z nich učinímy.“

Pro tu řěč mnoho sě dievek k Vlastě obra,

na šesť set jich sě do Děvína dobra.

Jako holubi letiec z svých kotcóv,

takež sě dievky brachu od svých otcóv.

Když bieše mužóm to brániti,

každému svú dceru bíti:

dvorno jim to bieše viděti

i jechu sě tomu smieti,

že dievka okročmo na koniu jezdieše,

druhá po niej prázdný kóň vodieše.

Mužie z smiecha nemúdrého

dojidú smutka velikého;

mohúc to zlé slovem uhasiti,

i dachu velikému zlému býti.

Snad sú byli nepomněli,

že múdří sú za příslovie jměli,

řkúc: „Kto chce v domu škody zbýti,

ten nedaj jiskřě uhlem býti;

neb uhel často ohněm bývá,

proněž bohatý sbožie zbývá.“

Tak mužie, mohúc slovem obrániti,

i dachu z mála vojsku býti.

Kněz Přěmysl chtieše to brániti,

páni řěchu: „Pokus’my, čso-ť mohú učiniti.“

Vecě Přěmysl: „Viděch ve sně dievku krev ločiúcě

a po všiej zemi jako vzteklú běhajúcě.

Pro ten sen boju sě země zlého.“

Páni na smiech obrátichu sen knězě svého.

IX.

Od Vlastiny múdré rady.

Když dievky ot otcóv sě brachu,

a na Děvín sě vzěbrachu,

dci otciu na život otpovědě,

sestra bratru to povědě:

„Juž jáz nejsem ničse tobě,

každý jměj péčiu o sobě.“

Pak sobě sliúbichu vieru.

Vlasta jim da v pitiu smieru,

aby své tlustosti zbyly,

črstvy a múdry k tomu byly.

Potom je na tré rozděli

a úřady je poděli.

Pak múdřějším hrad poruči

a v radě je vsdy seděti uči,

řkúc: „Ktož-ť rád sedí v radě,

ten ostojí v každej svádě.“

Kráším káza sě líčiti

a chytrej řěči sě učiti,

řkúc: „Tímto mužóm poleku,

kdežto mociú nedoteku.“

Třetím káza s lučišti jezditi,

a mužie jako psy bíti.

X.

O prvém dievčiem pleně.

Když sě dievky svykú,

na koních jezditi obykú,

jechu sě země pleniti

a všě mužě pořád bíti.

V div sě dievčie srdcě proměnichu,

že proti mužóm jako kámen biechu.

I jedna přátel nebránieše,

dci na svého otce vnadieše.

Kněz Přěmysl to da všiej zemi věděti,

ale mužie nevědiechu, čso tomu sdieti;

neb oděnie nejmějiechu

a na jich koních dievky jezdiechu.

Však, jakž mohúc, sě mužie sebrachu

a přěd  Děvín sě brachu,

mniec, ž’by dievky měchýřem zahnali

a mniece, ž’by jich na hradě nedočakaly.

Přěmysl nerodě s nimi jíti,

řka: „Mój rod nechce toho škodú užiti;

neb vědě, že dievčie lsti nemóžete zbýti,

a ot nich vám jesť pobitu býti.

Ž’by mě v prvém boju pobily,

mój by rod nepřietelie skoro zbili.

Proto s vámi nechciu jiti,

ni vám raziu s nimi sě sníti.“

Mužie jeho rady netbachu,

proti jeho vóli přěd  Děvín sě brachu.

Mužie, když ten hrad uzřěchu,

dievkám sě přěvelmi vsmiechu.

Kdežto Bojiště slove, za Vyšehradem stojiechu.

Dievky, když je dobřě sezřěchu,

všecky sě tu poradivšě,

a u vieře sě utvrdivše

pojidú s Vlastú, nápřěd mocnějšie

postavivše, u prostřed múdřějšie.

A když na poli stojiechu,

a juž bojovati chtiechu,

Vlasta na koniu s oščěpem a v turniech stojieše

a svému vojsku tak mluvieše:

„Ó dievky, šlechetné stvořenie!

Vás na světě šlechetnějšieho ničs nenie!

Držte sě šlechetenstvie svého,

dobývajte sobě slova dobrého.

Buď vám milo úsilie málo pojměti

a skrzě to věčný pokoj jmieti.

Ač je nynie potepemy

věčnú chválu i paměť vezmemy.

Budem sobě mužě voliti,

kdy chtiec, budem je bíti.

Budem jako amazonské panie.

Ty sú poručily mužóm oranie,

a samy zemiú vládú.

Ty sú jměly s ciesařem Cyrem svádu,

ty sú toho ciesařě ctně pobily,

a jemšě jej sú ve krvi utopily,

řkúc: ,Krve si žádal, krev pí,

viec na světě liudí nebí.‘

Ty sú sě proti Alexandrovi udatně jměly,

a s jinými králi sú sě bíti směly.

A jmajú toho česť po světě i chválu,

pojměvšě u boju práciu malú.

Též vám, panny šlechetné, slušie učiniti!

Nebo dámy-li sě nynie těmto bradáčom zbíti,

budú šlechetnými pannami chlapi smiech pobíjeti,

a viec ny mužie budu za robotné jmieti.

Bí každá jako psa bratra a otcě svého,

aby mohla sobě dobyti života pokojného.

Lépe by bylo nám ctně zbitu býti,

než těmto chlapóm bradatým na milosť jíti!

Ale bude-li která ot nás běžeti chtieti,

věz to, že s námi tovařišstva nikdy nebude jmieti.

A moci-li kdy ju budu jmieti,

smrti nemoci bude zbýti.

A bude-li která jata,

jáz jmám dosti Liubušina zlata,

a to vám za jisto praviu,

že to všecko pro vy jednu ztraviu.“

A jakž té řeči brzo přěsta,

tak sě inhed hnuchu s toho miesta.

A jakž na muže vynikú,

tak všěcky plavecky křikú.

Obsuchu mužě dievčie střěly,

Vlasta mužě oščěpem rozděli.

Dřieve, než svých opěť dohna,

sedm lepších oščěpem prohna.

Hajtmanice.

Mlada, Hodka a Svatava,

Klimka, Vracka a Častava

tu podle své knieně vždy biechu,

a dobrodružsky sě ovšem jmějiechu.

Mužóm do smiechu nebieše,

na tři sta mužóv juž ležieše.

A by tu blíz les nebyl,

i jeden by z mužóv nezbyl.

Na Vlastu sě i jeden nevrátil:

nerad bych jiej byl skopka rozvrátil.

XI.

O mužském ostrabeniu a o Vyšehradě.

Po pól létu mužie sě ostrabichu,

smolníkóv i koní sobě dobychu;

však dievek bojem podstúpiti nesmějiechu,

ale blíz jich hrad postaviti chtiechu.

Dievky je dvakrát otpudichu,

až však takto je přělstichu.

Mužie lstiú přěd  Liubiciu padú.

Tehdy dievky, vzemšě radu,

podjemšě sě z svého sboru,

jedú bránit svého dvoru.

Mužie síly sě bojiece,

v Liubici lahú, sě tajiece.

V tu dobu Přěmysl s svú radú

připraviv, což slušie k hradu,

jedné noci vzvede dřěvem hrad,

jemuž vzděchu Vyšehrad.

S toho válechu let pěť,

a’ž mužóm by úzek svět.

Neb dievky mužóv na hradě nejmiechu,

proto sě zrády nebojiechu;

ale dievky na Vyšehradu biechu.

Když mužie kam jeti chtiechu,

dievky dievkám pronesiechu;

tak na cěstě dievky mužě ztepiechu.

Také k ženám jdieše Vlastin list,

pro-ňž nebieše sobú i jeden muž jist.

Neb veliká túha v zemi bieše,

z jednoho slova žena mužě tepieše.

Tehdy mnoho mužóv nalezachu na loži

zbodených noži.

Proto v noci stáju

jmievachu často v hustém háju,

aby dievčie liuti zbyli

a životóv neztratili.

Panie cné válkú sě stydiechu

a jim za bláznovstvo jmějiechu.

Některé sě k tomu nepřimluviechu,

neb tajně s Vlastú svěť jmějiechu.

To mužie ot žen trpiechu;

pravé ženy jim věrny biechu.

V tom chvaliu mužě toho věka;

neb sú ot múdrých dóstojni dieka,

že i jeden muž nedal své cnej paniej zlé zlým užiti,

ni který chtěl jie tiem uhaniti,

řka: „Necná činí podle svého práva;

požídajte, ať jesť má cná žena dlúho zdráva,“

XII.

O rozličných dievčích lestěch.

Potom dachu sě dievky na rozličné lsti,

pro něž mužie zbychu své cti.

Uzřěvše, že na Vyšehradě jesť veliký hlad,

za příměřím pozvachu jich na svój hrad.

Tu s nimi krásné panny vsadiechu,

jenž chytré řeči mnoho umiechu.

Ty diechu: „Jáz bych tvá ráda byla,

by má tetka živa nebyla.

Chtěl-li by ty mě sobě jmieti,

musil by jiej život otjieti.

A to-ť sě móž dobřě státi,

chceš-li jie na tejto cěstě ždáti.

Jmá tu cěstu sama desátá jeti,

móžeš ju s jejie tovařiškami jieti.“

Tak nebožátka přělúdiece,

zástavu jim zastaviece,

tiem činem mnoho dobrých zbichu,

tak mocnějších nepřátel zbychu.

Pak jedna jednomu skutky zjevováše,

velikú mu vieru sliubováše,

řkúc: „Mrzí-ť mě v tom přiebytku býti;

chceš-li mój muž milý býti,

chciu ti jáz Děvín zraditi.“

I je sě jeho učiti,

kak jesť jim k tomu přijíti.

Když to kněz Přěmysl vzvědě,

tako jim všěm otpovědě:

„Raziu vem, neroďte jim věřiti;

věřte mi, ež vy chtie tiem činem zbíti.“

Mužie nerodichu j’mu v tom uvěřiti,

podle dievčie rady chtiechu v hrad jíti.

A když juž v onen hrad vnidú,

tu na ně dievky vynidú:

přěkotem je všěcky zbichu,

i jednoho neživichu.

XIII.

O Ctiradově zrádě.

Jeden dobrý ostal bieše,

ten sobě jmě Ctirad jmieše.

O tom sě jechu bráti lesť.

Sebravšě sě dievek šesť,

i nalézá jednu radu.

Vzvěděvšě, že mu kliuditi jednu svádu,

ulíčivšě najkrášiu ladu,

na jeho cestě vsadichu ju na kládu.

Tiej dievcě Šárka diechu,

tu za najkrášiu mezi sobú jmiechu.

Položichu u niej trubiciu

a medu velikú lahviciu.

Svázánu ostavichu ju na lese.

Jedno-ť Ctirad povleče sě,

uzřě, nali dievka pláče

a nad niu inhed vrán kvače,

jenž snad bieše prorok smrti jeho.

Škoda toho druha dobrého!

Otáza jie, co by tu činila,

proč-li by tak kvielila?

Vecě: „Jsem z Oskořína dci toho pána,

i sem ot těch zlých dievek svázána.

Chtiec mě násilím na svój hrad vézti

a k svej zlobě mě přivesti,

ale jakž vy uzřěchu,

mne svázány tuto otběhú.“

Když na dievcě všěho ztáza,

ssěd s koně pannu rozváza..

Panna s pláčem je sě jeho prošiti,

aby v niej ráčil všě panny uctiti,

i ráčil ju k otciu se ctiú donesti,

řkúc: „Nevědě, co sobě zdieti.“

Ctirad podle panny sě posadí,

liudi okolo sebe zsadi,

i je sě s niú medu piti

a v tu tribuciu trúbiti.

Po trúbě dievky urozuměchu,

že Ctirada jako u měchu jmějiechu.

Dievky tu koňóv podpěchu

a svá lučiščě napěchu.

Jakž na Ctirada vynikú,

hlasem vysokým na ně křikú.

Dřieve než mužie k koňóm dospěchu,

a’ž je jako ptáky jechu.

Inhed všecky liudi zbichu,

Ctirada přěd  Vyšehradem na kolo vzbichu.

Črtie sě tej věci smějú,

i dnes tomu miestu Šárka dějú.

XIV.

 (Nadpisu není.)

Tak zbychu toho Ctirada.

Naleze to dievčie rada,

by všiú zemiú Vlasta vládla,

mužie drželi sě rádla.

Vlasta sě v zemiu uváza,

na dievkách práva potáza.

Dievky jiej to právo dachu,

inhed po všiej zemi poslachu,

řkúc: „Který-ť sě pacholík narodí,

ať sě viec k boju nehodí,

pravý palec mu urúbiti,

a pravé oko vylúpiti,

by meče nemohl držěti

a za ščítem nemohl by viděti.“

Někdy témuž sú pohani od židóv chtěli,

snad sú byly to dievky uslyšěly.

Ač sú to samy zamyslily,

znamenie jesť, že-ť sú múdré byly.

Opěť Vlasta tomu z práva chtěla,

to všiej zemi vzpověděla,

by dievka toho za muž jměla,

kterémuž by sama chtěla;

u dvora by žena byla,

muže v dielo porobila.

S tiem právem svú milosť Vlasta všem vzpověděla

a mír v zemi zapověděla.

O mužskej lsti proti dievkám.

Kněz Přěmysl, když tu řěč vzvědě,

tajně na snem zapovědě.

I jechu sě tu raditi,

kak by sě mohli obrániti.

Přěmyslovi vieru sliúbichu

a u vieřě sě potvrdichu.

Přěd  Děvín jezd jechu sě činiti

a na cestách dievky bíti.

Naleze to mužská nevěrná rada.

Pozvavše za mírem slovutnějších do Vyšehrada,

mnoho dievek pohanichu,

za pravým mírem cti je zbavichu.

Ty inhed všiu sílu i udacstvo ztratichu,

hanbu sě viec do Děvína nevrátichu.

XV.

O dievčiej smrti.

Když to uslyšě Vlasta liuticě,

vzřiu žalostiú jako nedvědicě,

všem mužóm na život otpovědě.

Přěmysl jiej po poslu povede:

„K vám sě nevěrú nestydímy;

neb ju ot vás vždy vidímy.

Byste byly k nám vieru zdržaly,

ot nás byste nevěry neohledaly.

Ale že ste vy směly v nevěrný plášček sě odieti,

přejte jeho také jiným pojměti.“

Dievky sě všěcky sebrachu,

a přěd  Vyšehrad sě brachu,

chtiece jeho mociú dobyti,

všěcky muže na něm zbiti.

Mužie proti nim vynidú,

a jakž sě brzo snidú,

Vlasta sě z svých nemúdřě vyrazi,

mezi nepřátely sě vrazi.

Sedm junochóv sě k niej otda,

jimž ona ni v čem sě nepoddá.

Tu ju jejie náhlosť omyli,

že mnieše, by za niú dievky zbyly.

Když v húščiu nemože oščěpem ani mečem vlasti,

tu dojide veliké strasti.

Tu ju noži rozebrachu,

po boju psóm ju rozmetachu.

Když dievky šípy rozplískachu,

oščepóv jim jich mlazšie přidávachu.

Plačiúc pěšě u boj jdiechu,

mužie je pořád tepiechu.

Když dievek na dvě stě smrti dachu,

jiné sě na běh otdachu.

Dřieve, než na hrad přiběhú,

mužie na most vzvoditý po nich vzběhú.

Sěč veliká by na mostě,

u bránu sě tiskniechu hustě.

Mužie o tom málo tbachu,

mociú sě tu v hrad sebrachu.

Tu dievky bratřiu poznachu

a na ně silně volachu.

Některé přěd  nimi vzklekáchu,

některé sě k nim vlísáchu.

A což kolivěk ciniechu,

mužských srdec neuměkčiechu.

Krásná telce smrti dáváchu,

pryč je s hradu metáchu.

lak ten veš sbor i pohynu,

a tak válka tak i zminu.

XVI.

O Přěmyslovu osypániu.

Přěmysla na stolec vsadichu,

hrad Děvín ihned zkazichu.

Potom snide kněz Přěmysl,

po tom by knězěm syn jeho Nezamysl.

Po něm Mnata knězěm bieše,

po tom syn jeho, ten Vojen slovieše.

Ten synoma zemiu rozdělí,

za života je otděli:

Luěsko da Vlastislavovi,

české kněžstvo Unislavovi.

Jenž dřieve slovieše Lučsko,

to nynie slovie Zatečsko.

Unislav po otciu knězěm byl,

ten jesť v krátce života zbyl.

Po něm byl knězěm Křěsomysl, syn jeho.

Ti všickni neostavili sú jmene dobrého;

nebo biechu jich hlúpí nravi,

proto o nich písmo nic nepraví.

XVII.

Ot Neklaná múdrého.

Neklaň vsta po Křěsomyslu,

ten bieše dobrého smyslu.

Jeden nedostatek do sebe jmejieše,

že ovšem neudaten bieše.

Snad jemu proto Neklaň diechu,

že j’ho s koně nikdy nekláli běchu;

nebo ktož u příhodu nechodí,

ten sě zlé příhody doma schodí.

Toho j’mu za zlé i jeden nejměj,

nebo to každý za jisté jměj:

bláznóm jesť hrdiňstvo vzdáno,

múdrým neudacstvie dáno.

Neb múdrý rozličně příhodu rozkládá,

až ta i mine sváda;

ale nemúdrý, malú příčinu jmaje,

trutí, až pronikne, nic netbaje.

Proto slova dobývajú,

a často škodu přijímajú.

Pakli jesť múdrý udaten,

věc jeho skutek nenie zmaten,

neb sě taký nebojí mar.

To-ť jesť vláščí boží dar;

neb sě ten rovná kniežatóm,

neb všie země česť leží na tom.

Toho daru Neklaň nejmieše;

múdrosť jmaje, neudaten bieše.

Zemiu dobřě oprávieše,

ale války sě velmi bojieše.

Nebo často sě to stává,

že, kdyžto nemáhá hlava,

ve všěch údiech statka nenie:

takež pro knězě všecka země oblenie.

O Vlastislavovi.

Zbádá Neklaná kněz žatečský,

Vlastislav, ten krásný, děcský.

Obdržě na Pražěnech dva boje,

i sedě na Vlastislavi, nepřietel sě neboje.

To město bieše postavil,

nad ním tvrdý hrad ustavil.

Mezi Příbkem a Lovošem stojieše,

po kněziu Vlastislavovi město slovieše.

XVIII.

Od Vlastislava, žateckého kniežete.

Vlastislav na vojnu zapovědě,

o tej vem divně povědě.

Káza na vojnu všě psy vésti,

všě ptáky káza s sobú nésti,

aby je liudmi krmili,

když by Pražany všecky zbili.

Mně, by skončěniu takému bylo býti,

i je sě počátkem chlubiti.

Ale Bon, jenž chlúby neliúbí,

jeho chlúby brzo urubi.

V zvěděv to Neklaň, počě sě báti,

i nesmě na vojnu vstáti.

Pozvav Styra, muže udatného,

k radě člověka múdrého,

s tiem počě sě kněz raditi,

kak by mohl Lučan bez boje zbyti,

řka: „Lépe jim jesť něco země ustúpiti,

než sě k nim tak zavražditi.“

Styr tak kněziu otpovědě:

„Jáz to dávno dobřě vědě,

budem-li v tom hověti tobě,

učinímy škodu i hanbu sobě.

Jakž sú směli oni k nám sě zavražditi,

tiem právem my móžem svých přátel mstíti.“

Mohl by sě kněz domysliti,

že sě strašivému s udatným zlo raditi.

Ž’by byl na radu pojal neudatného,

radil by byl jemu něco strašivého.

Ale Styr udatný udatně radieše,

kněziu ta rada nemilá bieše.

Vecě Styr: „Učiň mi tak veliký rov,

jenž by uzřel veš Chýnov:

chciu sě rád s Lučany biti,

a v tom boju chciu rád sníti.“

Kněz mu rov vysoký sliúbi učiniti:

Styr za knězě u boj sliúbi vníti.

Znamenájte, kaký-tě byl liud,

že nebyl v nich nynějšieho liudu blud,

již netbajú, by česť u měšě byla,

ž’by mu jedno dědina sě plodila.

Ale oni o sbožiu nic netbajú,

jedno jmene dobrého a paměti věčné hledajú.

XIX.

O pražskej vědi.

Když Styr všě Pražany sebra,

proti Lučanom sě vzebra.

Když byli u jednoho dala,

jedna baba na Pražany vzvola,

řkúc: „Nebude-li má mezi vámi rada,

stane sě u vašem vojsku vada.

Náhle jděte na onu studniciu,

obětujte bohóm osliciu

a každý jie něco sněz.

A Styřě, to jistě věz,

že knězě Vlastislava pobješ,

jeho liudi všecky zbješ.“.

O žatecké prorokyni.

V Lučště také bieše baba,

ta jmejieše pastorka, jemuž jmě bieše Straba.

Ta baba pastorku povede:

„Jáz vašiu biedu dobřě vědě.

Ach tuho vaše, nebozí!

Hněvajú sě na vy bozi.

Když na Tursko přijedete,

ottud viec neotjedete.

Tu lučské kniežě ostane

a ten rod veš viec nevstane.

Synku, když vendeš v turský boj,

prvý, ktož tě potká, tomu stoj.

Daj mu oščěpem malú sotu,

a nečiň jemu nic životu.

Obě jemu uši uřež

a schovati jú nehřeš.

Když přineseš na své dráhy,

tu poznáš všě své vrahy.

Přěd  kón učiň to znamenie,

v núziu nic lepšieho nenie.

Tomu znameniu kříž dějú,

jemuž sě nynie blázni smějú.

Lučené sú Pražanem dáni,

a proto koni jich budu svázáni,

že nemoci budú sobú hnúti.

Jedinému tobě s smrtiú jesť sě minuti.

Ač ti jesť věc sluti zběhem,

na Turště sě nestyď během.“

XX.

O turském boju.

Když na Tursko voje sě snidú,

tu v liútý boj velmi vnidú.

Ot jutra až do večera

sta Vlastislav, a boj bera.

Až sě Styr však k němu přibra,

kněz Vlastislav sě na-ň vybra.

Lučanóm sě tu ovšem zle zdě,

Styr Vlastislavovi hlavu stě.

Pražené Lučany tak tepiechu,

až potoci krvaví tečiecnu.

Ze všěch ujide jediný Straba

tú radú, juž jemu bieše dala baba.

A když ujide z toho lomu,

jakž přijide do svého domu,

uzřě, že jeho žena dušiu béře,

což dosiehne, to všě zdéře.

Uzřě u nie oščěpem ránu,

juž pozná u boju ot sebe dánu.

Počě se velmi diviti,

vecě: „Tiem se chciu lépe ujistiti.“

Uzřev, že ušiú ne jmějieše,

a'n v tobolce ji jmějieše,

je se k hlavě jú měřiti.

Přiměřiv vece: „Chciu tomu uvěřiti,

že na mě u boj má žena vyjela,

ta mě jieti právě chtěla. “

To jesť byla proto zdělá,

že mezi Pražany přátely jměla.

Chtěla jim pomáhati

a mužiu sě chtěla posmievati.

Ktož tomu nechce uvěřiti,

přída k svatému Vítu, móž sě tiem ujistiti;

neb na rajském dvoře nalezne to psáno,

což o tom jesť mnú poviedáno.

Pro své dobré činy Styr

byl mil Čechóm jako Tateróm výr.

Ješče Styra vzpomínajú,

„Nečiň sě Styrem“ řiekajú.

XXI.

O smrti kniežete žatečského.

Neklaň sě v Lucko uváza,

na knězě Vlastislavovu čeleď vztáza.

Vzvěděv, že ostavil syna mladého,

vztáza na člověka jeho milostného.

Jeden mu Durinka ukáza,

tomu j'ho chovati káza,

řka: „Rozpomínaj sě na jeho otce cného,

jenž tobě činil mnoho dobrého.

Chovajž cně kniežete svého,

a buď vladař kraje postoloprtského. “

To děťátko velmi krásné bieše

a inhed z mládu kázané nravy jmějieše.

Ten Durink jako liška k liudem sě klanieše

a o svém pánu lesť kladieše,

kak by mohl jej zabiti

a v dědinách pánem býti.

Zimě Durink děťátko samo na led vyvede,

k rybám je na Ohřiu přivede,

řka: „Hlédaj, kněžku, kde-ť rybicě stojie,

patři, kako-ť sě divně brojie.“

A když na ryby hledieše,

poklek hlavu dolov ničieše,

slyš, co ten zlý Durink zdě!

Děťátku bradaticiú hlavu stě.

I nese hlavu kněziu do Prahy,

mně, by nesl mu koláč předrahý.

I je sě s Němec mluviti

a sám svú vieru chváliti,

řka: „Jáz sem mému kněziu věren byl;

proto sem mu vždy byl mil.

Tobě chciu býti věren viece.

Ale že sem slýchal mluviece:

,Kto chce v domu škody zbýti,

nedaj jiskře uhlem býti... ‘ “

Řka to, vyně z podpažie hlavu,

jakž ju bieše sťal, ješče krvavú.

„To-ť Vlastislavova syna hlava,

pro něhož smrť bude tobě sláva.

By-ť byl došel mužského stavu,

mnohý by Čech jměl krvavú hlavu.

Zaplatíš mi, svému hrdině,

dada mi Postoloprty k dědině.“

Když uslyšě kněz řeč jeho,

káza Durinka svázati zlého,

řka: „Tobě sem jeho zabiti nekázal,

ale cně sem tobě chovati přikázal.

Juž viziu, že dobré neblúdí,

blázn jesť, ktož ciuzozemcě dobrým sudí.

Tobě sem jeho kázal střieci;

proč si směl kniežeti šíju sieci?

Tu tobě chciu v Čechách česť učiniti:

svú sě ruku musíš oběsiti,

neb svým mečem sám sě prokláti,

nebo na tejto skále státi

a dolov samému skočiti

a hlavu sobě slomiti. “

Uzřev Durink, že širšie rady nenie.

zvoli sobě oběšenie.

Když jdieše Durink s hradu,

vecě: „Ach kak sem měl nemúdrú radu!

Mně, by mi bylo v Čechách dědiny jmieti,

juž mušiu na dřevě visěti.“

Blíz u Prahy na jednej nivě

oběsí sě sám Durink na jívě.

XXII.

Ot Hostivíta a od Děpolta.

Neklaň dva syny jmějieše,

starějšiemu jmě Hostivít bieše,

mlazší jmě Děpolt jměl.

Ten Zličsko vzal za svój diel.

Jemuž diechu dřieve Zličsko,

tomu potom vzdechu Kúřimsko.

Potom Neklaň s světa snide,

jeho syn Hostivít na otcóv stolec vznide.

Za toho času sta sě příhoda,

že vsta Leva, jeden z Vlastislavova roda,

i je sě liudi k sobě sbierati

chtě lučského kniežstva dobývati.

Ustaviv hrad na vysokej hoře,

dopudi Pražan velikého hoře.

Kněz Hostivít položi liud přěd  hradem,

by jej vyleželi hladem.

Leva proti jim vynide,

s Pražany sě bojem snide.

Když Lučené svú horšiu uzřěchu,

přěd  Pražany na hrad běžiechu.

Když jich múdré panie uzřěchu,

své muže takto vzpřijechu.

Po lónu sě poklepachu,

a svým mužóm velmi vzláchu,

řkuc: „Sěmo, sěmo pojděte,

zde sě těchto Pražan skryjete!“

Pro tu hanbu sě vrátichu,

a tu Pražany pobichu.

Ó panie, múdrá krásitá zvieřata,

otkud vám ta rada vzata, júž ste sě hanby obránily,

své muže smrti zbavily?

Snad ste to byly slýchaly,

že medské panie Cyrovi též byly spáchaly?

Pro taký klep tak nelepý

tomu hradu vzdechu Klepy.

Na tom hradě sú ti seděli,

donadž sú otměny nepřijeli.

Ti k dědině Vlastislav jmajú,

ti sě po krásném šcítě znajú.

Nosie-ť v zlatě fioletniej orlici,

knězi Vlastislavovi rodiči.

XXIII.

Od Bořivoje, prvého křesťanského kniezete.

Kněz Hostivít potom snide,

Bořivoj na otcóv stolec vznide.

Tehdy Svatopluk u Moravě králem bieše,

kněz český jemu slúžieše.

Jednú kněz Bořivoj přijede k královu dvoru,

král mu učini velikú vzdoru.

Káza jemu za stolem na zemi siesti,

a řka: „Slušie tobě to viesti,

ež ti neslušie pohanu

za roven býti křesťanu.

Seď se psy, to-ť jesť tvé právo,

ne knězě, ale nemúdrá hlavo,

že netbáš na tvorce svého,

jmáje za bóh výra ušatého.“

Kněz, to uslyšav, sě zápole,

a jakž brzo by po stole,

prosi křista Bořivoj ot Svatopluka, krále moravského,

a ot Metuděje, arcibiskupa velehradského.

Ten arcibiskup Rusín bieše,

mšiu svá slovensky slúžieše.

Ten Velehradě křstil Čecha prvého,

Bořivoje, knězě českého,

léta ot narozenie syna božieho

po osmi set po devieti dcát čtvrtého.

Když kněz Bořivoj tak stav svój směni,

svět potupiv, v svatosť sě prameni,

almužny veliké cinieše

a domy božie stavieše.

Prvý kostel v Hradeiu postaví,

svatému Klimentu jej oslaví;

druhý svaté Mářie na Prazě

ot velikých vrat inhed na dráze.

XXIV.

Od Svatopluka, moravského krále.

Tuto drbiu do moravské kroniky málo zajiti,

abych mohl k svej cti i řeči sličně přijíti.

Kako jesť korona z Moravy vyšla,

povědě-ť, kako jesť ta země k Čechám přišla.

Král moravský ciesařovu sestru za sobu jmejieše,

tej velmi násiíen bieše;

a proto na-ň ciesař jide

a král moravský s ciesařem u boj vnide.

Po hřiechu tu král boj ztrati,

žalostivě sě do Velehrada vráti.

Ciesař za ním do země pojide,

král hanbu u púščiu vnide,

řka: „Raději chciu konvršem býti,

než králem, a s nepřátely sě nebiti.“

Proto v lese přěbýváše

a za obyčej s pústenníčky motyku kopáše.

Po sedmi let král s dlúhú bradu

jede přěd ciesařovu radu,

i je sě na ciesařě žalovati,

řka: „Kniežata, račte poslúchati!

Mú mi zemiu otjal bez práva,

a má žena jesť v jeho dvoře ješče zdráva.“

Ciesař tiej řěči je sě smieti,

což mnich mluvieše, je sě přieti.

Mnich tako počě mluviti:

„Toho chciu svým mečem dolíčiti.“

Kniežata mnicha neznajiechu,

a však jemu pověděchu:

„Když si směl tu řěč na ciesařě mluviti,

musíš toho sám svým mečem dolíčiti.“

Mnich tej řeči počě prošiti roka,

ciesař na-ň vyvrže svého soka.

Pojide ciesařóv sok v okol, a zpievaje

a na mnicha nic netbaje.

Mnich, dosah meče sědacieho,

přětě soku ščít, i jej samého.

Ciesař, pozvav mnicha do svého dvoru,

jide jemu u pokoru.

Král Svatopluk da sě ciesařiu poznati:

ciesař je sě ve všem znáti,

vrátí jemu ženu i kralovstvie,

i da Moravě všě svobodenstvie.

A což by mohl uherské země dobyti,

da jemu moc k svej zemi osobití.

V krátce králiu Svatoplukovi žena snide,

a král vojensky na Uhry jide.

Uhři krále pobichu

a mnoho mu liudí zbichu.

Král, pozvav knězě českého,

přěd  ciesařem postúpi jemu kralovstvie svého.

Opěť jeho Uhři pobichu

a Moravan mnoho zbichu.

Tiem sě počě král velmi styděti,

a hanbu nesmě k svým jeti.

1 jede tajně na púščiu,

i by do své smrti v tom húščiu.

I dnes na tom miestě črní mnišie pějú,

a tomu klášteru v Uhřiech Zaboř dějú.

XXV.

Ot Vratislava, otce svatého Václava krále.

Potom Bořivoj s světa snide

a z kněžstva králevstvie věčného dojide.

Po tom Spytihněv při je stolec otcě svého;

ten nebieše života silného,

umře za věka mladého,

ostaviv knězěm Vratislava, bratra svého.

Ten poje ženu z Stodor, dceř hrabie českého,

tej diechu Drahomiř, z kraje žatečského.

Ta knieni pohanka bieše,

dva syny krásná jmějieše:

stařějšiemu diechu Boleslav

a mlazšiemu diechu Václav.

Ten tiché nravy jmějieše,

pro něž všem liudem mil bieše.

Protož jej po otciu knězěm zvolichu,

Boleslava Boleslavem otdělichu.

Ale že ješče kněz Václav mlád bieše

a země opraviti nemožieše,

poručichu jej svatej Liudmile,

Bohu i všem liudem milé.

Ta jesť byla žena Bořivojova

a hraběnka ze Pšova.

Jemuž tehdy Pšov diechu,

témuž potom Mělník vzdechu;

neb přěd  Mělníkem hrad bieše,

ten sobě Pšov jmě jmějieše;

a pod městem potóček teče,

ten sobě Pšova řěěe.

Knieni Liudmile Drahomiř závidieše,

neb sama zavlásti chtieše.

Ta pozva Tuně a Komoně,

sliúbi jima střiebro i koně,

aby Liudmilu zabila

neb tajně ju zadávila.

K niej sě chtieci přislúžiti,

sliúbista to učiniti.

XXVI.

O svietiej Ludmile, prvej křesťance.

Svatá Liudmila knězěm vládieše,

dvorem v Tetíně sedieše.

Proto že svatá Liudmila

mnohu liudem bieše mila,

jedny křesťanské děti

tu řěč dachu jiej věděti

co Drahomiř umluvila,

co-li sta ta dvá jiej sliúbila.

Znamenavši svatá knieni,

co jiej zlá nevěsta miení,

je sě k smrti připrávěti,

prvé sirotkóm sliuby poplácěti.

Když v náboženstviu přěbýváše,

smrti dobrovolně ždáše,

Tuň i Komoň přijidesta,

a přěd dvorem ssedesta.

Knieni, vědúc, že ju chc’ta zabiti,

káza jima přěd  sě jiti,

na své nevěsty zdravic vztáza

a jejú potřebu jima dáti káza.

Toho dne je sě zpoviedati,

smrti nábožně cakati.

Té noci ta zlá na niu komňatu vyrazista,

tu svatu knieniu závojem zadávista.

Tak ta pohany črtu sě dostasta,

a svatú Liudmilu k Bohu poslasta.

XXVII.

Od svatého Václava mateře.

Drahomiř sě v syna uváza,

a na kmetech práva potáza,

komu by bylo zemiu opravovati,

donidž by sobě kněz nemohl rady dáti.

Když sě kmetie potázachu,

to jiej za právo dachu,

by svého syna chovala

a dotud zemiu opravovala,

donidž by kněz svých let nedošel

a jeho pravý smysl neprošel.

Drahomiř je sě pohanstva ploditi,

žákovstvo z země puditi.

A kdež žáka neb křesťana přěmožieše,

živu jemu býti nebieše.

K tomu ju jejie zlob připudi,

ež pohany na křesťanstvo vzbudí.

Prostřed Prahy taký boj vzěchu,

až krvaví potoci ploviechu,

s obú stranú mnoho zbitých ležieše.

Ona to ráda vidieše,

řkúc: „Na tom přeju smrti pohanóm,

by sě tiem umenšilo moci křesťanóm.“

O svatém Václavovi kniežeti.

Když kněz Václav k letóm přijide,

z své mateře moci vyjide,

vece: „Matko, sediž na svém věně;

mně-ť slušie země oprávěnie.“

Je sě země oprávěti,

domy božie káza otvářěti.

Žákovstvo v zemiu navrátí,

jež bieše vypudila máti.

Božiu česť v zemi plodieše,

kupuje pohanské děti, křstieše.

Ke mšěm sám oplatky pečieše,

vdovicěm z lesa drva v noci nosieše.

Po svatým v noci bos chodieše,

až mu po cestě krev z nohú tečieše.

Ženy i jedné jest nejměl,

sirotky za dietky jměl.

Žaltář pod pažiu vždy nosieše,

své komorníky žaltařiu zučil bieše.

Panoše jeden přěd  ním léháše,

tomu škorně szuje utieráše.

Tomu komorníku Podiven jmě bieše,

ten knězě v náboženstviu tepieše.

XXVIII.

O knězi ličském.

Uzřěv to kněz zličský Radislav,

že jesť tak pokořen kněz Václav,

nemně, by sě směl brániti,

i je sě jemu zemi škoditi.

K tomu jej jeho nemúdrosť připudi,

že všě Zličsko proti jemu vzbudi.

I je sě žitomirského dvoru dobývati,

kněziu Václavovi pletichy dávati.

Mýlieše sě v tom zličský kněz.

Neb to ote mne každý jistě věz,

že dobrodružské jesť znamenie:

tiší skutci a pokorné mluvenie.

Neudatný nevie jedno lati,

dobrý dá sě u příhodě znáti.

To sobú kněz Václav dobřě ukáza:

kako-ti bieše tich, všěm na vojnu vstáti káza.

Když kněz Václav z Prahy potěže,

kněz zličský proti jemu vytěžě.

Kněz Václav, vida, že sě boju sníti,

po poslu je sě kněziu Radislavovi mluviti:

„Který cti a užitka žádá,

tomu sě slušie biti, to má rada.

Proto mně a tobě slušie sě biti,

a nedajvě liudu u boju býti.

Kterýž mezi náma živ ostane,

ten v obojiem kněžstviu knězěm zóstane.

Obojiemu vojsku kažvě s mírem stati,

ni mně ni tobě pomáhati.“

Radislav, nevěda, co tomu zdieti,

pro hanbu musi v tu řěč podjieti.

V tu dobu raději by na Zličsku byl,

aby toho, jemuž pletichy dáváše, zbyl.

Vynidesta dva knězě z svých liudí:

slyš kako-ti je Bóh dvorně skliudi!

Když Radislav blíz knězě Václava bieše,

uzřě, že kněz Václav kříž zlatý na čele jmejieše,

dva angely s obú stranú jeho.

Uzřěv to, užěse sě knězě českého.

Radislav skoči s koně svého,

i da sě na milosť jeho.

Kněz Václav přije jeho k milosti,

řka: „Báťo, mého nechaj, jměj v svém dosti.“

Přěbyv s ním tu v Žitomiři,

o všě dobré s ním sě smíří.

XXIX.

Ot ciesařě a o sv. Václavovi.

Sta sě, že ciesař pozva kniežat k dvoru,

kněz Václav jide k tomu sboru.

Když kniežata spolu biechu,

kněz Václav zapozdi pohřiechu.

Ciesař, rozhněvav sě na jeho dlúhé Bohu modlenie,

učini to ustavenie,

ktož by proti kněziu českému vstal

anebo jemu miesto dal,

beze všie řěči jemu hlavu stieti,

dětem jeho všě dědiny otjieti.

A když ciesař s kniežaty na radě sědieše,

rozličné příhody súdieše,

kněz český, vstúpiv, kniežatóm zdravie vzda,

ciesař s velikú ctiú proti jemu vsta,

na svém stolciu jej posadi,

kniežata okolo jeho zsadi.

Pak sě je ciesař kniežatóm omlúvati,

řka, že sě jinak nemohlo stati.

„Viděch u něho na čele kříž zlatý,

po němž vědě, že jesť člověk svatý.

Angjeli boží s ním biechu

a mně tiem velmi hroziechu.

Proto sě nesmiech obmeškati,

musich proti jemu vstáti.“

I je sě Václava knězě ciesař prositi,

by jeho přietel ráčil býti,

a z jeho klénotóv ráčil vzieti,

což by jedno ráčil chtieti.

Tehdy kněz svatý, o jiném nic netbaje,

to za najlepšie jmaje,

vzě svatého Víta ruku,

jenž pro Bóh trpěl velikú muku.

Tehdy ciesař z své milosti

všie roboty zemiu zprosti.

Kněz sě je kostela na Praze činiti,

aby mohl cně svatého Víta položití.

XXX.

O závisti Boleslava.

Bratr jeho je sě jemu záviděti,

i myslieše, kak by mohl zemiu obdržěti.

Nemoha mu jinak učiniti škody,

pozva jeho do Boleslave na hody.

Křest svému synu zamysli,

jmaje velikú zlob na mysli.

A když kněz Václav u bratra přěbýváše,

jeden bohobojný kóň osedlaný jemu dáváše,

řka: „Vskočě na kóň žeň pryč v skořě;

dobýdlíš sě u svého bratra hoře.

Juž tě chce tvój bratr zabiti,

by mohl sám knězěm býti.“

K tomu j’mu kněz otpovědě:

„To-ť jáz, báťo, dobřě vědě.

Z tvé viery děkuju tvej milosti,

ale juž sem byl živ i přieliš dosti.

Když pro Bóh nemohu ničs jiného trpěti,

asia tu smrť pro tvorce mého chciu mile přijieti.

Vypijmy tu čiešiu na česť Michalu svatému,

aby naše duše přinesl ku královstvu nebeskému.“

A tu čiešiu on mienieše

O niejž syn boží mluvieše: „Móžete-li z té čiešě piti,

juž čas mně jesť všiucku vypiti.“

Řek to, počě otpuščenie bráti,

řka: „Viec mi vás sde jesť neviděti.“

Vstav na modlitvu, k cěrekvi jdieše,

a tu Boleslav s svými jeho střěžieše.

Když kněz Václav uzřě bratra svého,

počě j’mu děkovati z kvasu cnieho.

Tehdy j’mu Boleslav věcě,

potrhna z nožnic meče:

„Báťo, jáz tobě vsdy rád slúžiu,

a nynie takto ti poslúžiu.

Bude tuto konec tvým řěčem.“

I da jemu vrch lba mečem.

Taká hróza Boleslava poje,

že ledva bratru kóžě doje.

Však utě ucho svatému Václavovi,

a inhed výpade meč z ruky Boleslavovi.

Svatý kněz, vzem meč, je sě mluviti,

řka: „Bratr, to-ť bych mohl otplatiti;

ale toliko-ť mi jesť mój tvořěc mil,

že bych tvé krve pro věš svět neprolil.

Řka to, meč bratru vráti:

„Co’s počal, rač dokonati.“

I kleče u cierkve na prazě.

Boleslav sě ku bratru přirazě,

je sě na liudi volati,

a ž’by j’ho zabiti chtěl, je sě žalovati.

Když u cierkve na prazě kletieše,

a svú dušiu u boží ruce porúčieše,

Hněza a jeho bratřie přiskočichu

a tu svatú dušiu s tělem rozdělichu.

To sě sta ot narozenie syna božieho

léta po devieti set po dvú dcátú osmého.

Tuto Boleslav syna svého mnichem učinil.

Ale že Boleslav pro krstiny byl učinil kvas,

tomu synu pro příhodu vzděl bieše Strachkvas.

Nebo ktož sú vinni byli tu v úmrti knězě svatého,

trpěli sú-ť mnoho zlého.

Hněza sě s koněm propadl,

bratr jeho maletevstvem sě rozpadl.

Z jich rodu zlé nemoci jmievajú,

a druzí sě na každé léto vztěkajú.

XXXI.

 (Nadpisu není.)

Když snide svatý Václav,

by knězěm bratr jeho, liútí Boleslav.

Toho léta ciesař, mstě svatého Václava,

jide na knězě Boleslava.

Boleslav počě proti jemu jeti,

ale pro své hřiechy nemože dobřě projiti.

Ciesař Čechy bojem pobi

a zemiu v daň porobi.

Kněziu u dvora službu jmieti,

kotel nad ohněm káza držěti.

O diviech svatého Václava.

Bóh, svatého Václava chtě svatosť ohlásiti,

počě skřězě jeho veliké pomoci činiti.

Uzřev Boleslav, že sě božiej moci nemóž protiviti,

i počě v svatosť svého bratra ot polú věřiti.

Po třech letiech káza jeho do Prahy přěnesti

a v svatého Víta kostele jej tajně pohřiesti.

Když to svaté tělo do Prahy nesiechu,

na dvú městu s tělem svatým hnuti nemožiechu.

Dvě řěcě bez mostu a lodí přejedu,

vězni s okovami z žaláře vynidú.

Rány jeho všě zacělely běchu,

ránu jednu jako novú vidiechu,

juž liútý bratr byl učinil

a tiem znamením jeho vinil,

a úško, jež byl uťal, toho nebieše.

Ale svatý Václav sestru Přibyslavu jmieše,

ta svatá dievka kněziu po vědě:

„Já-ť svého bratra zjevením vědě,

že úško svaté mezi stěnu a dřevem do té doby ležalo,

tu kdež sě bylo to zlé dielo stalo.“

Nalezše ucho, k hlavě přičinichu:

tak přicěle k hlavě, až sě podivichu.

Tehdy kněz jeden tu bieše,

ten s velikým pláčem prosieše,

aby j’mu těla ráčil uděliti,

sliubuje, že j’mu chce tiem nábožněje slúžiti.

Inhed sě je jeden nehtek viklati;

vzem jej, je sě jemu děkovati.

Již tu biechu, Bohu chválu vzdachu

a to svaté tělo schovachu.

Boleslav, znamenav, čso zavini,

za svá vinu Strachkvasa, syna svého, mnichem učini.

Ale neměl-li jesť pokánie pravého,

málo by spomohla svatosť syna jeho.

Pak kněz Boleslav káza zemanóm u Boleslavi

miesto zdíti,

o to sě zeměné jechu raditi.

Po řečníku kněziu v tom otpověděchu,

a toho uciniti neroděchu.

Kněz pavědě jich řečníku:

„Běda tobě, mój starý vinníku!“

Sám jemu inhed stě hlavu,

a vrže za sě tak krvavá.

Vskočiv na peň, je sě mluviti:

„Kto sě chce mně protiviti?“

Páni sě kněziu pokořichu,

a Boleslav zdiu ohradichu.

XXXII.

Od ščedrého Boleslava.

Pak Boleslav Hutí snide,

jeho syn Boleslav na stolec vznide.

Polúči sě svatý ze zlého a milostivý z liútieho.

Kostelóv diva dcěti v Čechách postaví,

mládí Boleslav ustavi.

Almužny veliké ciñiese,

křesťanstvo velmi lodieše.

Jmějieše sestru děvojnu, tej diechu Mláda,

ta bieše božiej cti velmi ráda.

Ta jide do Říma v kniežěciej dráze,

i doby biskupstva na Praze.

Ta zákon svatého Benedikta do Čech přinese,

k svatému Juřiu mnoho panen snese.

Prvý biskup mnich, ten Sasic bieše,

a Dětmar jménem slovieše.

Druhý svatý Vojtěch, ten také mnich bieše.

Otec jeho jmě Slavník jmějieše,

matka jeho Střezislava bieše,

sestřenec kněziu zlickému bieše.

(Slavník ten v Liubici dvorem sedieše.)

Ale že cti netbajieše,

Strachkvasovi mnichu biskupstva postúpiti chtieše,

ale Strachkvas přijieti nerodieše.

Tehdy mu svatý Vojtěch povědě:

„Synku, jáz to dobřě vědě,

ty nynie moha, i nechceš přijieti,

potom budeš chtieti,

a nelzě-ť bude jmieti.“

Svatý biskup chtieše liud pohanských obyčějóv odvesti,

chtě jej ke křesťanským obyčějóm přivesti,

by v pravé manželstvo vstúpili,

a pohřeb u svatých jměli

a trhu v neděliu nedieli,

liudi robotných nejměli.

Když kopřiv z své zahrady nemož‘ vypleti,

musi všiu zemiu zakleti.

Zaklev zemiu, svatý Vojtěch do Říma jide,

proti jeho voli Strachkvas na biskupin stolec vznide.

Když jeho na biskupstvo světiechu

a kněžie okolo jeho stojiechu,

črt v Strachkvas vstúpi;

doniudž duše, dotud z něho nevystúpi.

Pak svatý Vojtěch do Čech sě vráti,

otklev zemiu, do Polan jide, chtě tam kázati.

Opět zaklev zemiu, do Prus jide,

ottud s korunu mučenníkovú k Bohu dojide.

To sě sta léta od narozenie božieho

po devieti set po devieti dcát šestého.

Z jeho smrti ciesař Čechy vini,

bez jich děky Tekdaka biskupem učini.

Kněz Boleslav snažně Bohu slúžieše,

pro to sě jemu vezde dobřě vedieše.

Polany tehdy pevně pobi

a všie země až do Krakova doby.

Na Krakově posádku posadi,

jiné tvrze Čechy osadi;

neb svoboda veliká bieše

proto česť i sbožie jmejieše.

XXXIII.

Ot Boleslava skúpého, českého krále, i slepého.

Pak svatý a šlechetný Boleslav snide,

po tom syn jeho, Boleslav skúpý vznide.

Ten nerodí do Polan Čechóm ztrávy dáti,

a proto polsku zemiu i svú všiu česť i život ztratí.

Na Čechách Polené u Polščě všěch tvrzí dobychu,

a což tam bylo Čech, ty všě zbichu.

Boleslav do Polan jide

a svú škodú s Polany u mířě snide.

Mezka, kněz polský, pozva na hody knězě českého,

za pravým mírem káza vylúpiti oči jeho.

Hlédaj, čemu-ť jesť taká skúposť!

Pravý jesť blázen, jenž ju jmá za múdrosť.

Hledaje kněz český ciuzieho oběda,

i utka jej jeho běda.

Od Oldřicha a od Jaromira.

Kněz Boleslav pro velikú bolesť s světa snide,

a Mezka, kněz polský, do Čech mocně vnide.

Boleslav slepý dva syny jmejieše,

Oldřich starější a mlazší Jaromir slovieše.

Tehdy Oldřich u ciesařě dvořieše.

Ale že Mezka mnoho zlata jmejieše,

Oldřicha u ciesařě kúpi;

proto na ciesařě vešken liud vzúpi.

Jaromir mlád ješče bieše,

však země rád brániti chtieše.

Ale, jimž bieše učiniti, ti netbachu,

jedno že ot něho střiebro brachu.

Mezka Oldřicha u věži jmejieše,

a hladem jeho mučieše.

XXXIV.

Ot Vršovičských nevěře a od knězě Mezky.

V tu dobu v zemi Vršovici najvěěší biechu,

Kochana mezi sobú za starostu jmějiechu.

Tehdy, když Mezku silná z zemi uzřěchu,

nemúdrú velmi radu vzěchu,

řkúc: „Dohubim‘ kniežěcí plod,

tiem činem bude náš slovúten rod.

Budem kniežaty jako v šachy hráti

a ot každého budem dary brati.

Ciuzí kněz bude sě nás báti;

nebo chc’my-li, móžem z sebe knězě dáti.

Proto nedámy kniežěciemu plodu vznítí,

ač sami chcemy mocni býti.“

Když to Vršovici mluviechu,

velmi peskú radu jmějiechu.

Snad toho nevědiechu,

že kniežata se všěch stran jmějiechu,

jich každý země užiti chtieše;

však ciesař v svej moci bieše.

Nemúdří Vršovici toho sě všěho nebojiechu,

a pro to svého knězě Jaromira jechu.

Na velezskú horu knězě vzvedú,

k jednej lípě jej přivedu,

k tej svého knězě přivázachu.

Ach, kak sě zle potázachu!

I počěchu jím špíleti

a jako k cíliu šípy k němu střieleti,

ale toho i jeden nevidieše,

že svatý Jan, boží křstitel, knězě zaslánieše:

v svatého Jana huni šípi tčiechu,

kniežěcieho těla nedotkniechu.

O Hřivcovi a Hovoře.

Kněz v tom lese dva lovce jmějieše,

jeden Hřivec, druhý Hovora slovieše.

Hřivec s Vršovici držieše,

Hovora hospodě věren bieše.

Hřivec knězě zradil bieše,

ten jeho najviece muěieše.

Hovora, když tu řěč vzvědě,

u Praze věrným povědě.

Běchu: „Neviemy, co tomu učiniti,

ani viemy, kamo jíti.“

Hovora vece: „Budu-ť trúbiti,

k trúbě nemeškájte jíti.“

Hovora Vršovicóm sě pokáza,

Hřivec na-ň jako na zlého ukáza,

prosi, by nedali Hovoře živu býti.

Hřivcovi kázachu jej oběsiti.

Hovora je sě jich prošiti,

by jemu přieli sobě třikrát potrúbiti.

Hovora je sě trúbiti

a po trúbeniu je sě mluviti:

„A! běda mně jesť nebohu,

viziu, že živ býti nemohu.

Kmošku, do tebe mi sě viery nadieti;

tobě poruče ju své děti.“

Vršovici sě jemu smějiechu,

Pražěné sě k nim po trúbě blížiechu.

Druhé mu trúbiti kázachu,

provaz na šíju vzvázachu.

Hovora je sě trúbiti

a za dušiu Boha prošiti.

Velmi dlúhý páteř jmejieše,

nebo mu toho třěba bieše.

Hřivec vece: „Kmošku, neroď tolik blésti,

račiž výše na dub vlézti.“

A když třetie trúbieše,

okolo široce hledieše.

Jednož-ť Pražěné vynikú,

na Vršovicě křikú.

Vršovici sě rozběhú.

Tu některé jechu na běhu,

jiné po lesu stiháchu,

nemile je postřiháchu.

Kochan tehdy nevědieše,

koliko kur doma jmejieše;

neb sě pod skalú v zemiu vry,

po hřiechu ten sě tu skry.

Knězě ot lípy otvázachu,

ale to miesto znamenachu.

Na tom miestě oltář postavichu,

potom kostel svatému Janu učinichu.

Hovora Hřivcě na bězě podesi,

a tiem lýkem na témž dubě jej oběsi.

Páni Hovoře z viery doděkovachu,

a pod Veleziú blíz ves jemu dachu.

XXXV.

Kako sv. Jan Oldřicha zprostil.

Kochan, zbyv tu hodinu,

obrátí na knězě všiu vinu,

řka: „On jesť zradil bratrcě i otcě svého;

ot nás věrných dóstojen jesť všěho zlého.“

I naleze on tu radu,

by činili mezi kniežaty svádu,

řka: „Budú ny za liudi jmieti;

našě kniežata ač budú kdy chtieti,

nemoci nem budú nic zdieti.“

Kněz Mezka doby pražského hrada,

i všie země kromě Vyšehrada.

V tu válku Kochan s pokojem sědieše,

ale svým na škodu Mezcě tajně radieše.

Vecě Kochan Mezcě, kněziu polskému:

„Chceš-li ty kněžstviu českému,

musíš prvé Oldřicovi hlavu stieti;

tož teprv v Čechách budeš pokoj jmieti.

Ješče někteří k němu čáku jmajú;

proto-ť o tobě netbajú.

Ale když jeho nebude,

v tobě všěcka našě naděje bude.“

Když Kochan Mezcě to da věděti,

Mezka po poslu káza Oldřichovi hlavu stieti.

Když Oldřich vzvědě, že mu chtie zajtra hlavu stieti,

nevěda, co sobě zdieti,

je sě svatého Jana Křstitele prositi,

by jej, jako bratra, ráčil zprostiti.

Svatý Jan inhed Oldřicha v Oldřiši postaví,

kněz Oldřich na tom miestě kostel jemu ustavi.

Kdož-ti jesť v Oldřiši býval,

ten jesť kostel svatého Jana, ale pustý, vídal.

XXXVI.

Kako Oldřich Prahy dobyl od Polan.

Ke kněziu sě věrní sebrachu,

tajně sě přěd Prahu brachu.

S pastuchú sě tak smluvichu,

dobrý dar jemu sliúbichu,

by jim Prahu chtěl zraditi.

Sliúbi jim to učiniti.

Káza jim na Strahově státi

a své trúby dočakati.

Že na tom miestě strážiu jmiechu,

proto tomu lesu Strahov vzděchu.

Zajutra, chtě pastucha stádo vyhnati,

je sě na vrátného volati.

Kázav sobě most spustiti,

je sě náramně trúbiti.

Čechóvé na Prahu vzběhú,

Polené ote všěho s hradu sběhú.

Čechóvé prostřěd hradu stojiechu.

Málo jich bieše, proto za Polany nejdiechu.

Polené sě neozřiechu,

druzí nazi s stráně sě plaziechu.

Pastucha na ně sám voláše,

Polanóm sě za nimi sto ořóv zdáše.

Oldřich z země Mezku vypudi,

Kochan ke kněziu sě s Vršovici na službu připudi,

a sě ve všem věren čině,

knězě Jaromira proti jemu vině.

Tolik Kochan na bratřiu soči,

až i káza kněz bratru vylúpiti oči.

Jaromir bratru povědě:

„Jáz to, báťo, dobřě vědě,

o svém’s toho umě neučinil;

neb’s mne proti sobě ničímž nevinil.

Však’s ty mě jměl za věrného,

Kochana za nevěrného.

Sukně košilě bližše nebývá,

nemúdrý pro daleké blížieho zbývá.

Vršovici sě neslupi,

kdež móžeš, tu je tupi.“

Kochana tato řěč dojide.

Vzem oščěp, pod chyšiu jide,

je se knězě Jaromira střieci.

Když sěde na potřěbnéj věci,

hanebně prokla nevinného,

knězě Jaromira cného.

XXXVII.

Od svatých pěti bratří.

Toho časa českých mníškóv šesť,

poznavše tohoto světa lesť,

u polském lesu sediechu.

Zelicě za obyčěj jediechu,

chleb po řiedku jmějiechu,

jahly na velikú noc jediechu,

masa, sýra, vajec i jmenovati nechtiechu.

Rohožě za posteli jmějiechu,

kámen hlavě za podušku kladiechu.

Hrozným bitím na modlitvě sě tepiechu,

řiedko kdy co mezi sobú mluviechu.

Jedno když bič v svej rucě jmějiechu,

tehdy takto diechu:

„Otpustíš-li mi, hřešíš,

tepa dobřě, mě spiešíš.“

Tehdy Mezka, polský kněz bohatý,

vzvěděv jich život tak svatý,

poslav posla k nim věrného,

da jim sto hřiven střiebra čistého,

aby jím své chudoby zbyli,

za-ň snažně Boha prosili.

Uzřěvše střiebro, mluviti sě jechu,

již u pól létu k sobě nemluvili běchu,

řkúc: „Toto jesť duši zátopa

a do pekla náhlá stopa.

Ktož sě tohoto přídržie,

u přiezni Boha neobdržie.“

Proto o něm nic netbachu,

šestého z sebe, točiúš Barnabu, poslachu,

by kněziu střiebro vrátil opěť.

A tu osta bratróv pěť,

Benedikt, Matěj, Jan, Kristin, Isaak jim diechu;

Barnabu s střiebrem vyslali běchu.

Zlodějie na ně přijidú

a v jich chyšku vnidú,

jechu sě střiebra hledati.

Když jim nejmiechu co dáti,

pěti bratří po liútých mukách hrdla řezachu,

a tak je k Bohu poslachu.

To sě sta léta od narozenie syna božieho

po tisiúciu čtvrtého.

XXXVIII.

Od Oldřichovy Přimdy.

Tehdy sě sta, že kněz Oldřich lovieše

a sám v pustém lese blúdieše.

Když u velikých túhách bieše,

okolo sebe všady zřieše,

uzřě, nali-ť stojí dospělý hrad.

Kněz k němu jíti chtieše rád.

Ale že cěsty neumějieše

a okolo hložie husté bieše,

ssěd s koně, mečem cěstu proklesti,

i počě po ostrvách v hrad lézti;

neb sě nemože nikohého dovolati,

by v něm liudie byli, nemože znamenati.

Most u něho vzveden bieše,

a hrad zdi okolo sebe tvrdé jmejieše.

Když kněz s úsilím v hrad vnide

a všecky sklepy znide,

zetlelé rúcho vidieše,

však i člověka na něm nebieše.

Sbožie veliké a vína mnoho naleze.

Ohledav hrad, kudyž byl všel, tudyž vyleze.

Pak kněz hrad ten da pánu tomu jemuž Přiema diechu;

proto tomu hradu Přimda vzděchu.

XXXIX.

(Nadpisu není.)

Proč ten hrad byl u púšči postaven,

proč-li jesť byl pust ostaven,

tak že k němu i cěsta nebyla,

proč sě jesť to stalo, kronika němečská mě jesť tomu naučila.

Tu sem četl, že z Aldemburka hrabie mladý bieše,

ten v ciesařově dvořě za obyčěj stojieše.

I počě ciesařovnu milovati,

a ona, by jeho milovala, je sě jemu zjevovati.

Snúbiti jie u ciesařě nesmějieše,

nebo jiej roven nebieše.

A tak milostiú nzieše,

a ciesařovna také pro-ň túhú schnieše.

K tomu ji připudi silná milosť,

že ji nadjide taká vilosť,

jež často při takých bývá;

nebo řiedko kto milosti tajné dobrým zbývá.

Ciesařovi své hrabstvie prodá.

Když mu ciesař penieze da,

je sě po pustých lesiech túlati,

sličného hradiščě hledati.

Nalez horu, je sě hradu stavěti,

postaviv hrad, je sě ztravy voziti,

júž by mohl za sto let živ býti.

Dospěv jím, káza všě dělníky zbíti.

Pak všiucku čeleď v jeden dóm vlúdi,

zapřev je, zežže ohněm všě liudi.

To učini pro tu radu,

aby nikto nevzvěděl toho hradu.

V tom jesť velmi zlú radu jměl,

že nikomému věřiti nesměl.

Potom ciesařovnu unese

a na svój hrad ju tajně vnese,

na němž jesť sám s niú za pět‘ let tajně seděl,

až jeho i žádný člověk nevzvěděl.

Sta sě, že ciesař v Režně dvorem bieše,

vyjev na lov, sám po lesu blúdieše.

Nevěda, co sobě zdieti,

žádáše, by mohl někde ves viděti.

Po potoku nahoru počě jíti,

až sě mu uda pod ten hrad podjíti,

na němž jeho dci s jeho zetěm bieše.

Uzřev hrad, pojide k mostu spěše,

i počě velmi prošiti,

by jeho ráčili vpustiti;

neb juž tři dni nejedl bieše,

a děšť studený na-ň jdieše.

Hosti na hrad upustista,

jakž mohúc najlép, jej uctista;

neb jima juž v děk člověk přišel bieše,

a protož jej hrabie i ctieše.

Neb juž pět let člověka neviděla biesta,

noviny ráda zvěděti chtiesta.

I jesta sě o ciesařovi tázati.

On, jako o jiném, o sobě křivě počě otpoviedati;

neb ciesař, je dobřě znaje,

mluvieše, jako o ciesařovi nic netbaje,

řka: „Či toho nevieta,

že jesť sšel s tonoto světa?“

Ciesařovna otpovědě:

„A vech! Kako to ráda vědě;

neb toho jemu přěju ráda,

by sě mému milému nestala pro-ň váda.

Téhož bych přála všemu rodu svému,

bych tiem učinila mír svému milému.“

Otšed ciesař s hradu, na vojnu zapovědě,

kniežatom svého bezděčného zěti povědě.

S úsilím k hradu cěstu proklestichu,

a přěd hradem sě položichu.

Ciesař zěti káza povědieti,

řka: „Slušie tobě to věděti,

že-ť sem jedl chléb tvój;

ale že’s ty bezděčný zěť mój,

na život ti otpovědaju

i o dceři-ť ničs netbaju.“

Když sě hrábí brániti bieše,

čím by sě bránil, nejmieše;

neb všěcky tětivy zetlely biechu,

a z čeho by jiné učinili, nejmiechu.

Juž hrad na ztraceniu bieše,

by sě byla ciesařovna nedomyslila spěše

na zábradlech státi

a takto volatí:

„Vězte, že-ť po mém milém nechciu živa býti;

nezabje-li mne jiný, chciu sě sama zabiti.“

Kniežata sě za ni k ciesařovi přimluvichu

a jima milost dobychu.

Hrabie s ciesařovnú přěd  ciesaře jide:

vzpodjem most, hradu se všiem sbožím otjide.

Přěd sieniú své všě klejnoty běsta schovala,

jedno že sě sama na ciesařovu milost‘ dala.

A tak ten hrad byl i opustěl,

až na-ň kněz Oldřich byl i vzněl.

XL.

Ot Oldřicha šlechetného a ot Kochana nevěrného.

Kněz Oldřich, rozpomanuv na smrť bratra svého,

a poznav lesť Kochana nevěrného,

vecě j’mu: „Ty’s mě zbavil bratrcě mého,

jáz tě zbaviu života tvého.“

Vyřězav j’mu jazyk, káza j’mu oči vylúpiti

a z živa káza třěva vyvláčiti.

Vršovici to vidiechu,

i přimluviti sě nesmiechu.

Kochan, když okolo sochy chodieše

a z sebe třěva točieše,

na svój rod počě túžiti,

a liudem takto mluviti:

„Neufaj i jeden do roda velikého,

ani do smysla hlubokého.

Kněz v svej zemi ponenahlu všě uchodí,

má mne zlob s právem dochodí.

Mniech ztepa všě kniežata,

pro to mi dána dóstojná otplata.“

XLI.

O sedlcě knieni Boženě.

Kněz Oldřich o Postoloprtiech lovieše.

Sta sě, když skrzě jednu ves jedieše,

uzřě, že sedlská dievka na potocě stáše,

bosa i bez rukávóv rúcho práše.

A sedlka krásna velmi bieše,

a k tomu ovšem stydlivé nravy jmieše.

Počě sě jejiej krásě diviti stoje,

a inhed ju sobě za knieniu poje.

Ta knieni šlechetná bieše,

sobě jmě Božěna jmieše.

Páni j´mu z toho za zlé počěchu jmieti.

Kněz věcě: „Páni, račte slyšěti!

Z chlapóv šlechtici bývajú

a šlechtici syny chlapy jmievajú.

Neb ostaralé střiebro šlechtu činí,

a často šlechticě chudoba chlapstvem viní.

Vyšli srny všicni z otcě jednoho,

a ten sě čte šlechticem, jehož otec jměl střiebra mnoho.

A když jesť tak šlechta s chlapstvem smiešena,

bude Božěna má žena.

Raději sě chciu s českú sedlkú smieti,

než královnu němečskú za ženu jmieti.

Vře-ť každému srdcě po jazyku svému,

a proto Němkyně mieně bude přieti liudu mému.

Němkyně němečskú čeleď bude jmieti,

a němečsky bude učiti mé děti.

A proto bude jazyka rozdělenie,

a inhed země jisté zkažěnie.

Páni, neviete dobra svého,

lajúce mi z malženstva mého.

Kde byste řečníky brali,

když byste přěd knieniú stáli?

Když z Božěny syna jměl,

tomu byl Břěčislav vzděl.

XLII.

Ot knězě Břečislava, zěti ciesařova.

Potom kněz Oldřich s světa snide,

syn jeho Bračislav na kniežecí stolec vznide.

Toho časa Otta Bielý ciesařem bieše,

ten dcerku krásnu velmi jmieše.

Tej krásě divit sě k dvoru kniežata jezdiechu,

a juž po všem světě o jejie kráse mluviechu.

Té v klášteřě svěcsky chováchu

a tomu klášteru Sviň-Brod řiekáchu.

Když Bratislav ju tu vzvědě,

mezi panici tak povědě:

„Nebo té dievky dobudu,

neb svého života zbudu.“

Do kláštera jede jezdecky,

ale klášter vybi vojensky.

Jutka ciesařovně diechu.

A když Čechy v klášter jdiechu,

Jutka v šarlatnej kapici

skry sě za oltářem v kaplici.

Kněz Jutku z kláštera vyvede,

a potom s niú na kóň vsěde.

Bradáči řětězem vrata připěchu

a zatiem k oděniu dospěchu.

A když sě konvrši s svými liudmi snidú,

proti kněziu mocně pojidú.

Kněz bradáče silně sěčieše,

Jutka v úžěsti knězě jako řěpí sě držieše.

Některý konvrš bez ruky stojieše,

druhý bez nohy ležieše,

třetí přěs veš chřbet saděl jmieše,

čtvrtý juž bez duše bieše.

Rětěz velmi tlustý mečem přětě kněz Bračislav,

i vyněde s Jutkú z dvoru, a jsa zdráv.

Ciesař, když to vzvědě,

na vojnu zapovědě.

Je sě na tom přisahati,

že jeho stolec drbí u Boleslavi státi.

Bračislav, když to vzvědě,

zemanóm tako povědě:

„Třěba-l‘ mu sě v Čechách vztéci,

a jáz budu v Němcích žieci.“

Knieni, když tu radu vzvědě,

múdřě velmi kněziu povědě,

řkúc: „Nebyla by to dobrá rada;

stala by sě pro to věčšie sváda.

Jáz pojedu proti otciu svému,

snad to přivedu k skončěniu dobrému.“

I jede knieni proti otciu svému

i počě dobývati milosti svému milému.

Ciesař nechtieše po jejie vóli učiniti,

řka: „Nechciu své přísahy zrušiti.

Přisáhl sem, že drbí mój stolec u Boleslavi býti;

dal-li bych mu milosť, drbil bych to zrušiti.“

Dci vecě: „Snadno jesť toho popraviti.

Daj mně stolec, jáz jej chciu tu postaviti.“

Podle té rady káza svój stolec v Boleslavi postaviti,

českému kněziu káza k sobě přijití.

Ktož jest v Boleslavi býval,

ten jesť, ač chtěl, ten stolec vídal.

Tehdy da za věno ciesař zěti svému,

Bračislavovi udatnému,

a řka: „Když ciesař k dvoru pozove tebe,

pusť oheň za míliu okolo sebe.“

To viec kniežata česká za právo vzěchu,

a proto orliciu v plameném ščítě nosiechu.

XLIII.

Ot svatého Vojtěcha přinesenie.

Pak kněz, chtě pomstiti děda svého,

jede na Mezku, knězě polského.

Mezka proti jemu mocně vynide,

a v tom boju Mezka snide.

Ot Čech až do Hlohova

neslyšal by byl polského slova;

neb všiu zemiu popelem postavi.

Bračislav v Hnězdně české stany zstavi.

Ottud pěti bratří těla vzěchu,

i svatého Radima ottud vzpodjechu.

Svatý Vojtěch neda sebe vzieti,

až musichu tři dni póst přijieti.

Sliuby veliké činiechu:

krčmy v svátek zapověděchu,

pravé manželstvo sliúbichu,

pohřěb na poliu zatratichu,

robotné liudi zprostichu.

Ktož by to rušili, ti biskupem kleti běchu.

A když to rychle zděchu,

tělo svatého Vojtěcha podjechu;

neb jím dřieve proto kleti biechu.

Toho sě otpověděvše, domov jej vzěchu,

a všěcky jiné pobrachu svaté.

Tu vzěchu tři dsky psané, ovšem zlaté,

jichž každá tři sta funtóv vážieše.

Mezi nimi zlatý kříž bieše;

ten byl kázal kněz Mezka učiniti

z zlata, jím sě mohl třikrát přěvážiti.

Z Polsky sto voz zvonóv vyvezú,

jiných klénotóv mnoho ottud přivezú.

To sě sta léta od narozenie syna božieho

po tisiúciu po třech dcětech osmého.

XLIV.

 (Nadpisu není.)

Polené z násilie na Čechy žalovachu,

a na ně v Římě právo ustachu.

Papež je sě Čechóm velmi hroziti,

ale když uzřě, že sě Čechóvé nechtie modliti,

káza jim někak Bohu polepšiti.

Kněz za to káza klášter v Boleslavi učiniti.

Tehdy ciesař, Jutčin otec, snide,

s jehož smrtiú Čechóm mnoho cti ujide.

O Bračislavově boji s ciesařem.

Druhý ciesař, chtě ot Čech polské zlato jmieti,

chtieše Bračislavovi kněžstvo otjieti.

S velikým vojskem do Čech pojide.

Když bavorského lesu dojide,

to kněziu Bračislavovi pověděchu,

že juž Němci u lesa stojiechu.

Bračislav tak svým povědě:

„Však jáz to dobřě vědě,

že nemámy lučišť borových,

ani mečóv lípových,

a z ciesařě-ť mléko za krev nepójde.

Ač ti jeho mój meč dojde,

takéž ti krev z jeho boka poteče.“

Jakž to brzo dořěče,

káza všem v Domažlicích býti,

řka: „Tu sě nám jesť s ciesařem sníti.“

Uslyšě, že Sasici jdú s druhé strany,

vecě jim kněz: „Nebojte sě saské rány.“

I káza Prkošovi z Bieliny na Sasy jeti

a z jednoho slova boj s nimi vzieti,

řka: „Nedaj sě jim s ciesařem snieti.

Ztratíš-li co, nedám ti ni v čem škody vzieti.

Nehledaj přěd bojem na mnoho neb na málo;

často nad mnohým málo liudu česť vzalo.

Málo sršnóv mnoho much zapúzie,

a jeden jastřab mnoho vran vzpúzie.

Sasici bielé vlasy jmajú,

a písmo svědčí, že tací řiedko udatní bývajú.

Dobrý rytieřiu, střěz sě jmene zlého;

dražšieho-ť nic nenie jmene dobrého.

Donidž jsem živ, chciu tě s tvým rodem ploditi.

Jeď s Bohem! Ten rač s tobú býti!“

Provodiv Prkošě, na ciesařě jide,

a když do Domažlic přijide,

vzvěděv, že juž jesť v lesě,

se všémi svými vzdvižě sě.

Káza všem v les vníti,

i káza Chodóm o Němcích i o sobě les zarúbiti.

Páni počěchu mu za zlé jmieti,

řkúc: „Budú-li nem silni, kudy chcem ujeti?“

Kněz vecě: „ Jáz sem pro to kázal zarúbiti.

Anebo sě braňte, neb sě dajte zbíti:

jáz nechciu ottudto beze cti otjeti.

Ktož ote mne poběhne, kázal sem jej Chodóm zabiti;

pro to vem slušie sě udatně jmieti.

Oni jdú, chtiec naše sbožie bez práva otjieti.

Nechcete-li svých žen Němcóm dáti,

tehdy vem slušie pohromadě státi.

Nám sě jesť s právem úsiliu brániti.“

Jakž to vecě, káza na ciesařě udeřiti.

Tu Čechóvé Němcě hrdinsky pobichu

a mnoho jich velmi zbichu.

Kniežat, hrábí němečských mnoho snide,

ciesař s životem sotně ujide.

Tu velmi mnoho slovutných liudi zbichu,

za jich duše na tom miestě kapliciu postavichu.

Ale Prkoš nechtěl byl Sasicóv utkati

i dal sě jim po zemi túlati.

Každému sě nevěra zdieše,

že saský vévoda, žha zemiu, Prkošovi neškodieše.

Vrátiv sě kněz, káza Prkošovi oči vynieti,

potom rucě i nozě utieti,

že Sasicóv nerodil utkati

i dal sě jim v zemi po vóli tkáti.

XLV.

Ot biskupa Ekarda, rodiče Jutčina.

Knieni Jutka učini biskupem rodicě svého,

Ekarda, Němcě ovšem chytrého.

Ten od desátka cělého

vzě dva peniezě ot dýmu každého;

dva korcě ustavi dávati oráčiu každému,

jeden pšenicě, druhý ovsa dáti kněziu svému.

Po Ekardu Hiza biskupem bieše,

po Hizě ten Šebieř slovieše.

O Břěčislavu boju s uherským králem.

Potom kněz Břěčislav uherského krále bojem pobi

a valem Střěhomě doby.

Tehdy kněz Bračislav

vráti kněziu polskému Vratislav,

aby mu léta každého

platil osm set hřiven střiebra čistého.

Kněz syna Spytihněva jmejieše,

tomu otec Plzensko dal bieše.

Tehdy kněz hrad pražský zdiú hradieše,

a syn jeho Spytihněv okolo svatého Juřie hraditi jmějieše.

U svatého Juřie abatyše knieněm rodička bieše,

a té pec, kdež povraz jdieše, stojieše.

By zeď mohla rovně jíti,

káza pec obořiti,

i vecě: „Němkyně v tejto peci

nebudú dnes mazancóv péci.“

Knieni, když to uslyšě,

vyrazi sě z své chyšě.

Němečskými mniškami knězě osu

a prostořěcě sě na-ň prosu,

řkúc: „Blazě mně české rodiny!

Mám mezi nimi veliké hrdiny.

Vězte, že český kněžic móž pec obořiti,

tiem hrdinú móžem veselý býti.

Když tu pec mohl rušiti,

móžeš dobřě bez pec na Šváby jeti.“

Sdržě svú kázeň Spytihněv,

i obráti v smiech svój hněv;

neotpovědě jiej i slova,

do časa ten svój hněv schová.

Tehdy u Moravě liud Uhři zajiechu:

Čechy sě na ně vzpodjechu.

A když v Chrudimi ležiechu,

roznemože sě tu kněz Bračislav pohřiechu.

V to městě snide česká hrdina;

pro jeho smrť by všiej zemi smutná hodina.

Navštěvujúc rova jeho,

každý plakáše jako otce svého.

XLVI.

Ot Zbyhněva, nepřietele němečského.

Po tom by knězěm syn jeho Spytihněv,

ten inhed Němcóm zjevi svój hněv.

Ve třech dnech všě Němcě vypudi.

Svatojuřskú knieniu vzrudi,

a vsadiv ju na kolesě,

vyvez ju z země, ostavi ju na bavorském lesě.

Ale matku s klénoty se všěmi,

i s rúchem i skříněmi,

vyprovodi ju z země s jejie knieněmi,

i se všemi jinými Němkyněmi.

Když vyple ze země Němcě

i všě jiné ciuzozemcě

jako z zahrady kopřivy

a jako řěpí z koňské hřívy:

jede na krále uherského,

húbciu liuda moravského.

Ten hrdinsky Uhry pobi,

v Uhřiech mnoho tvrzí doby.

Kněz čtyři bratry jmějieše,

ty jako svého otce ctieše.

Když oni svých let dojidú,

milostivě k dielu přijidú.

Po sobě osvědčí kněžstvo Vratislavovi,

Moravu Otě a Kunrátovi,

Jaromira káza biskupem učiniti,

ač by sě událo biskupu dřieve sníti;

pak-li by sě to nemohlo státi,

neb by mu bylo úsilno ždáti,

dotud mu Hradecko držěti;

nebyl-li by biskupem, to mu za otdiel jmieti.

Sto tisiúc hřiven střiebra jim rozděli:

tak bratřiu ot sebe otděli.

Všiej bratří byl mil ten diel,

i řěchu: „Bratr náš dobřě nám jesť zdiel.“

Když Jaromir Hradecko držieše,

jedno městiště sě mu liúbieše;

na tom mistě sobě dvór postavi

a své jmě „Jaromiř“ j’mu ostavi.

XLVII.

Ot Vratislava, prvého krále českého

Spytihněv s světa snide,

bratr jeho Vratislav na kněžský stolec vznide.

Léta ot narozenie syna božieho

po tisiúciu po čtyřech dcát čtvrtého,

toho léta taký hlad vznide,

že pro-ň třetina liuda snide.

Tehdy ciesař Jindřich Třetí v Římě bieše,

jeho ciesařová k němu jdieše.

Když skrzě Mediolán jedieše,

mediolanská obec ju zabiti chtieše.

Múdřejší toho učiniti nedachu,

však jejie koniu ocas uřězachu.

Proto sě Mediolánu ciesař položi,

to na svej mysli uloži.

že ot města nechce otjeti,

donidž j’ho nebude jmieti.

Ciesař káza kněziu českému u sebe býti.

I jechu sě u městě i u vojscě mluviti,

že ciesařovi jedú liudie na pomoc,

jichž každý jmá pěti mužóv moc,

a ti sú tak velmi liútí, ež ti jedie jiné liudi.

Kací sú to liudie, každý vsudi!

Když to Čechy vzvěděchu,

že ty pověsti o nich jdiechu,

když sě k městu přiblížichu,

tu lesť oni učinichu.

No rožny vzěchu těsto jako děti,

to jim do sebe dachu viděti,

že to lakomě jediechu.

By Čechóvé děti jedli, Vlaši mniechu.

Pověsť o nich veliká jdieše,

město sě jich velmi bojieše,

řkúc: „Hubená jesť ta máti,

kteráž s svým dietětem liudí těchto smie doždáti.“

Čechóvé, jakž k městu přijidú,

mociú tu řěku přěbřidú;

neb Odolen z Chyš nalezl jim byl brod,

a tiem sě vzmohl ten rod.

Čechy krabošky sobě učinichu,

pod nimi valem města dobychu.

Neb když Čechóvé po řebří na zeď leziechu,

by črtie lezli, Vlaši mniechu.

Oni se zdi vši běžiechu,

utkati jich nesmějiechu.

Čechóvé, chtiece ciesařové hanby pomstiti,

učinichu skutek, o němž mě hanba mluviti.

Tu sě fíkóv z prstóv jechu činiti:

podáš-li ho Vlachu, chce-ť sě o to zabiti.

Neb ktož chtěl v tom městě živ býti,

ten musil kobyle vytrhnuti fík ústy z říti.

Čechóvé v městě prví biechu,

z města najlepšie klenoty vzěchu.

Ješče stojí na hradě u svatého Víta noha sviecnova,

pravie, by byla Šalomúnova.

Tu sú byli Mediolaněné z Jeruzalema vzěli,

když sú byli s Titem a s Vespezianem na Židy jeli.

Móžeš tu nohu, ač chceš, přěd oltářem ohledati.

To věz, že nynějšie dielo nemóž sě jiej vrovnati.

Poděbrazští prví lézti směli,

pro to sú ot knězě řebřiu na ščítě přijeli.

XLVIII.

O najvyššiej cti prvého krále českého.

Ciesařovi by v děk to poslúženie,

i da českému kněziu volenie:

nebo těla tří svatých králóv z města vzieti,

neb v svej zemi králostvie jmieti.

Kněz zemanóm da na voli,

podle jich rady koronu zemi vzvoli.

Nad to ciesař kněziu ščít změni,

také úřad jemu na svém dvoře proměni.

Tehdy za orla črného

da j’mu o jednom ocase lva bielého.

A že kotel nad ohněm kniežata držiechu,

tú službú u dvora slúžiechu,

tehdy jeho kotla zbavi,

svým čiešníkem jej upravi.

A když ciesařě budu voliti,

ti, již volie, budú-li sě vaditi,

tehdy mu káza mezi volenníky vníti,

a komuž by dal, tomu ciesařem býti.

Tehdy ciesař Vratislava prvým králem koronova,

a králem českým i polským jej provola.

XLIX.

Ot Jarohněva biskupa, králova bratra.

Biskup Šebieř s světa snide,

Jaromir s zemany přěd bratra jide,

Spytihněvovy úpravy upomínaje.

A král, sě v tom dobřě znaje,

však chtieše Němcě biskupem učiniti.

Zeměné o to počěchu sě raditi,

Kojaty počěchu prositi,

by jich slovo chtěl králiu mluviti.

Když sě s múdřejšími Kojata potáza,

v knězě Jaromirovu řěč sě uváza.

Vecě: „Králiu, rač svých zeman řěč slyšěti!

Rač na svého bratra diel pomněti:

za diel mu jesť biskupstvo jmieti,

a jemu slušie na tom stolciu seděti.

Neslušie-ť, králiu, tak bratra tupiti,

ni-ť chcem biskupstva Němciu postúpiti.

Bratr tvój s úsilím Němce z země vypudil:

neviemy, kto v tě němečskú žílu vlúdil.

Králiu, ot svých Čechóv máš všiucku česť,

od Němcóv nejmáš jedno lesť.

Nechcem toho dopustiti,

by bylo Němciu naším biskupem býti.“

Otáza král: „Jesť-li to slovo vašě?“

Všickni řěchu: „To jesť slovo našě.“

Řěchu: „Králiu, daj své, komu chceš, lhóty!

Držímy-ť s ním sbožie i životy.“

Král, uzřev, že obci jesť sě úsilno protiviti,

vecě: „Chtěl sem vašie viery pokusiti.

Děkuju, že ste věrni kněziu svému.

Jáz biskupstva přěju bratru mému;

chciu mu k tomu pomocen býti,

ač ho však chtie kanovníci voliti.“

Kanovníci ho rádi biskupem jmiechu.

Tomu biskupu Němci Gebhart vzděchu.

Ten pobi Jana, biskupa moravského,

řka, že Olomúc slušie pod biskupa českého,

řka: „Činíš sě biskupem, a nemoha dolíčiti!“

On vecě: „Ež jsem biskupem, chciu toho listy dosvědčiti.“

Kněz Jan je sě na-ň přěd  papežem žalovati,

ale biskup pražský nerodi na rocě státi.

Pro to papež počě sě na-ň hněvati,

ale Mechilda, lombardská králová, je sě j’mu pomáhati;

neb jej za rodicě jmějieše,

a pro to jej velmi ctieše.

Ta králová biskupu Jaromiru

u papežě doby míru.

O tej královně jesť mnú opuščeno,

což jesť o niej v kroniku vloženo;

neb k našiej zemi nepřislušie,

a také že ta řěč ke mně neslušie,

by mne kázaný nekázánú řěčiú nevinil,

řka: „Ež’s to pisal, nekázaně’s učinil.“

L.

O míšeňskej a o saskej vojně.

Potom král pro knězě moravského

pobi Liutolta, vévodu rakúského.

Pak jide na knězě srbského,

točiúš na markrabiu míšeňského.

Hvozdec hrad král blíz Míšně postavi

a voje přěd  Mišněm zstavi.

Na Míšni Beneda, udatný Čech, bieše,

ten královu nemilosť jmějieše.

Král za věrú káza Benedě k sobě sníti,

i počě sám s ním mluviti.

Vzpomanu král, že Beneda za věru chtieše krále zabiti,

i zamysli nevěry nevěru pomstiti.

I otáza j’ho král, co by mohl svým mečem zdieti?

Beneda vecě: „Chciu jím dva zřnovy přetieti.“

Diviu sě, ač ta řěč mohla pravdú býti.

A snad sě chtěl pochlubiti.

Neb také mohla by ta síla k mečiu přistúpiti,

a ž’by řěč pravdu mohla býti,

jakž sě čte o Rulantovi,

když sě stala škoda od pohan Karlovi.

Neb snad krále tu řěčiú chtěl uhroziti

a pro to snad i chtěl to mluviti.

Král, jako chtě ohledati, i vzě meč ot něho,

ohleduje meč, i prokla třiesla jeho.

O knězi Břětislavovi a o Zderadovi.

Ot Míšně posla král syna svého

Bračislava na knězě saského,

a s ním múdrého pana Sderada.

Prostřěd Sas přijide kněziu dětinná vnada,

je sě se panici v řěcě chladiti.

Sderad je sě kněziu mluviti,

řka: „Snad si nebýval u příhodách.

Kúpě sě v nepřietelských vodách,

mníš sě kúpě u Vltavě?

By chtěl znamenati pravě,

v oděniu by na ořiu sědal,

na všě strany právě hlédal,

nepřátel sě ostřiehaje,

skoro-li vyniknu z háje.“

Kněz sě na Sderada je hněvati,

neudatné ckety jemu dávati,

řka: „Nežuj mne! Však mám svá léta.

Byl’s všě své dny neudatná cketa!“

I káza j’mu s lepšími přěd  jeden hrad hnáti,

a kněz je sě se panici kúpati.

Jeda preč Sderad, vecě: „Strach mě otjeti;

ostaly sú tuto samy děti.“

A kdyžto juž pryč jedieše,

veždy-ť on za sě hledieše.

Sderad málo pryč otjede,

jednož ti prach nad knězěm vznide.

Sderad honciu káza, co by tu bylo, ohledati,

a v naděju vojsku káza za sě hnáti.

Nali-ť Sasici na kněz udeřili,

a juž pánóv mnoho dobrých zbili.

Kněz čist niti s málem stojieše

a hrdinsky sě bránieše.

Juž na-ň Sasici ssědáchu,

a kopí jim podáváchu.

Sderad sě mezi Sasice vrazě,

ot knězě je otrazě.

Tu Sasicóv mnoho zbichu,

škody veliké i hanby zbychu.

Po tom znamenaj každý mladý!

Již netbáte stařějších rady,

vězte to, že obyčěji učie starého,

příhody činie múdrého.

Kohož příhoda a obyčej nenaučí,

dotad každý jako šcměl bez smysla hlučí.

Pro ten skutek Čechy sě rozřevnichu

a své škody i hanby pomstichu.

Teprv sě i jechu země hubiti,

Sasicě i s dětmi bíti.

Tehdy král Sasicě i Srby pobi

a jich země mnoho doby.

LI.

Kak jesť král český připudil uherského krále.

Když ciesař jede na krále uherského,

i poje s sobú krále českého.

Ciesař uherských obyčějóv nevědieše,

pro to s nimi u práci bieše.

Se ctiú by byl z Uher nevyjel,

by byl s sobú krále českého nejměl.

Třikrát udeři na stany král uherský,

a tolikrát jej pobi král český;

dřieve, než Němci dospějiechu,

a’ž je Čechóvé potepiechu.

Do Hřěk krále uherského král český zapudi

i k tomu jej připudi,

že musi křest přijieti

a za znamenie kříž na ščít vzieti.

V tu dobu v Uhřiech krsta mnoho bieše,

ale král pravé viery nejmějieše.

Tehdy ciesař da zemi českej svobodenstvie

a u voleniu dobrovolenstvie.

Když by přirozeného knězě nejměli,

kohož by zvolili, toho by za knězě jměli.

Tehdy ciesař da zemi českej svobodenstvie

ale pro nepřiezň upřiemo jeti nesmějieše,

po uherskej zemi jedieše.

A když u Střěhomě bieše,

tu s tohoto světa snide,

a Kozma na biskupstvo vznide.

LII.

 (Nadpisu není.)

Pak král počě pýchati,

své bratřie netbati.

I jide na Kunráta, bratra svého,

chtě jej vyhnati z kněžstvie moravského.

O smrti Zderadově.

A když přěd  Brnno jedieše,

Sderad vojsko stanovieše.

Chtě královice saským kúpáním uhaniti,

vecě: „Kněziu musili by u řěky stan rozbiti,

by sě mohl lépe kúpati.“

Z toho slova je sě kralovic velmi hněvati;

i zabi kralovic pro to slovo Sderada.

Pro-ň sě sta mezi otcem a synem sváda.

Přěd  Prahú Sderada schovachu,

a ten kostel Sderazem nazvachu.

Kralovic Bračislav do Polan jede,

se třmi tisiúci potom z Polan přěd  Prahu přijede.

Na Prosiecě stojieše

a zemiu hubieše.

I počě boje na otciu prositi:

král neby dospěšen proti jemu vyníti. *

Neb mnoho Čech nerodi přijití,

řkúc: „Neslušie mezi dřvi a podvoj prsta vložiti.“

U Prazě zjevně uzřěchu svatého Vácslava,

a’n stoje město žehnává.

Svatý Vojtěch Bračislavovi sě pokáza

a otciu sě mu pokořiti káza.

Proto syn otciu v pokoru jide,

ale však, boje sě otcě, z země vynide.

LIII.

Od prvého králova syna.

Pak král Vratislav snide,

bratr jeho Kunrát na kněžský stolec vznide.

Neb zeměnie Bračislavovi země nechtiechu dáti,

že směl živ proti otciu vstáti,

řkúc: „Dámy-li jemu toho užiti,

též nem budú našě děti činiti.“

Ciesař jim práva toho pochváli,

a pro to sú byli Kunráta z Moravy pozvali.

Kněz Kunrát v prvém létě snide,

kněz Bračislav k ciesařovi jide.

Tu sě přěd ním o zemiu súdi,

i vyvede na to dobré liudi,

že, ač jesť zlé vóle málo proti otciu pojměl,

však jesť proti otciu v boj nevněl,

a pro vóliu ješče i jeden nenie otsúzen.

Pro to slovo by ciesařem k zemi přisúzen.

Pak kněz Bračislav Polany pobi

a mnoho polské země doby.

Pak sě je s strýčěnú bratřiú vaditi,

chtě je z Moravy vypuditi;

neb Vršovici je vadiechu

a, by bratřie u míru byli, tomu nechtiechu.

Bračislav na bratřiu do Moravy jede,

bratr jeho Svatopluk proti jemu vyněde.

Když na poliu bratry proti sobě stojiesta,

oba knězě náhodú na horu přijedesta,

a jakž sě brzo uzřěsta,

sieci sě bratry chtiesta.

Tehdy Svatopluk bratru povědě:

„Báťo, jáz to dobřě vědě,

že liudie naši okolo nás kuso sladie;

chtiec nás užívati, ny v hromadu vadie.

Poslúchaj mne, bratřě mój!

Ty se mnú s pokojem stój.

Když ny naši liudie smějú vaditi,

dajvě sě jim spolu bíti,

ati kniežat a bratří nevadie,

a za střiebro, což sú ot nás vzěli, svá těla posadie.

Bračislavovi by ta řěč mila,

i vecě: „Báťo, ten jesť pravá vila,

kterýž pro řěč ciuzieho

nepřietel jesť svého bližnieho.

Když nás zlý liud smie vaditi,

dávě jim toho zlým užiti.“

Knězě sě tajně mírem rozjedesta,

z jutra liudi v boj svedesta.

Vršovici, již běchu knězě svadili,

těch sú tehdy mnoho u Moravě zbili.

Nebo ti, již je vadiechu,

v čelo postaveni biechu.

V tom boju mnoho liudí s obú stranu snide,

po boju Bračislav sě s bratřiú snide.

LIV.

Ot Bračislava prvého krále smrti.

Tehdy Božěj a Mutyně Vršovici,

svých kniežat praví vražedlníci,

jesta sě o tom mysliti,

kako bysta mohla kniežecí plod zatratiti.

Kněz tehdy jednoho lovce Němcě jmejieše,

tomu jmě Lork bieše,

ten ot knězě mnoho sbožie jmejieše,

tomu kněz velmi věřieše.

Tomu Božěj a Mutyně mnoho sliúbista,

a’ž na tej cěstě i postavista,

že sě je Němec mysliti,

kak by mohl knězě zabiti.

Kněz ot věrných to slyšieše,

že j’ho Lork zabiti chtieše.

Kněz na-ň toho nedověře,

však j’ho otáza k jeho vieře.

Lork tu řěč na Pukatu na Čecha ukáza,

by knězě chtěl zabiti, pokáza.

I je sě v tom kněz viecě Němciu věřiti.

Kázav přěd sě lovcóm, i je sě mluviti,

řka: „I dobřě-li jesť to, Pukata,

že ty s svými přátely chceš zbíti všě kniežata?

Mníte, by sě to mohlo utajiti,

že vy lovci chc’te mě zabiti?

Móže mi to na mysl vzníti,

že vy kážiu všěcky zbíti.“

I káza všěm lovcóm ot sebe jíti,

jedinému Lorkovi káza při sobě býti.

Tehdy kněz na řiuji bieše

a k večeři přisiesti chtieše:

jelen trudný právě na stan přiteče,

kněz sě prvý k svému koniu uteče.

V tu dobu Lork kněziu v srdcě střělu vstřěli,

na tom miestě jemu dušiu s tělem rozděli.

Všickni sě u koní brojiechu,

když Němec knězě zastřěli, všickni toho neuzřiechu.

LV.

Ot Bořivoje a od Svatopluka z Moravy.

Zeměné poslachu po knězě Bořivoje moravského,

po strýcě bratra knězě českého.

Toho sobě knězěm zvolichu,

na kniežecí stolec jej vsadichu.

Svatopluk, bratr jeho, tehdy mu nepřietel bieše,

pro to bratru kněžstva českého nepřějieše.

Pro to Svatopluk své věrné po Čechách rozesla,

zvlásti Budivoje, chytrého posla.

Ten sě moravským zběhem činieše,

českým pánóm tak mluvieše:

„Jáz Svatoplukovi nechciu slúžiti,

však pravdu mušiu mluviti.

Knězě nevědě věrnějšieho,

ani kde čiuju ščedřějšieho.

Nemóže nice zachovati;

pro to-ť mě mrzí, že, což jmá, to všě musí preč dáti,

Ale svým zemanóm přezří všěho,

proto nechciu býti člověk jeho!“

Vršovici, když to uslyšěchu,

v svej radě tako řěčechu:

„Svatopluk – to naše doba,

neb bohatá vdova bude chudá roba.

Tomu nám jesť kněžstva pomáhati!

Budem o něm nic netbati,

budem s ním jako s dietětem jhráti

a ot něho dědiny jako o pni hlívy bráti.“

Moravěné jechu se Vršovicóv dařiti

a velikých sliubóv jim činiti.

Tak Moravěné je i namluvichu,

že Vršovici Bořivoje z země vypudichu,

Svatopluka knězěm učinichu,

a to přěd ciesařem osvědčichu.

Ach, lakomstvo hubené!

Jsa vniutř zlé, proč si s vrchu zruzené?

Že pokážeš málo sladkého,

i dáš za to mnoho hořkého!

Že jmajúce knězě dobrého,

pro malý vzatek vyvrhše jej, i vzěste liutého!

Tomu Vršovici uvěříte,

když bradaticiu nad svú hlavú uzříte!

O králi čápovi nad žabami.

Právě sě jim jako žabám stalo,

že sě jim nepodobno zdálo,

že za král pně jmiechu,

a přěd  ním všě žáby křěhtati smiechu.

Věčšie sě žáby tehdy ctnějšími mniechu,

ty mezi sobú řěč takto mluviechu:

„Budú-li sě menšie koho báti,

musie nás ctnějších u příhodách hledati.“

Tak věčšie menším sě na škodu poradichu,

svým králem čápa učinichu.

Čáp, jsa králem, o jich radě počě netbati,

i je sě věčších prvé vybierati.

Malá ze velikú sě kryjieše,

čáp, malé netbaje, věčšiu pohltieše.

Kayž věčšie juž řiedky biechu,

menšie sě jim smějiechu,

řkúc: „Vy na našiu škodu krále dobyste,

a pro svú zlob síly zbyste.“

Tehdy jim veliká otpovědě:

„Nesmějte sě! Jáz to dobřě vědě,

že pozval jesť král na hody svého děda.

Bude-ť i malým i velikým do čas běda;

až sě sbéře králóv rod, budú-ť ny jiesti.“

Pro to slovo nesmě i jedna kalu miesti.

„Poslúchajte slova mého!

Blázn svým hledá ciuzieho zlého.

Bychom byly pně za král jměly,

toho zlého bychom netrpěly.

Ač co kdy chciu málo podřiemati,

o črveném nosu bude mi sě kolotati.

Jdětež ote mne preč, vily,

bude-ť mnieti král, bychom o jeho nosu mluvily.“

Podle této kázni Vršovicóm sě stalo,

jehož sě jim nikdy nezdálo.

LVI

Kako sú Vršovici bradaticiú sěkli.

Ciesař kněziu na Uhry s sobú káza jíti,

kněz sebe-miesto káza v zemi Božějovi a Mutyni býti.

A když Božěj a Mutyně v zemi za starosty ostasta,

po knězě Bořivoje do Polan poslasta,

chtiec tiem jiné pány umdiiti,

válku vzbudiec, obú kněziu užiti.

Bořivoj velikú škodu učini.

Kněz sě vráti, Vacek Vršovicě z škody vzvini.

Kněz v Čechách město dobré jmieše,

to Vratislav slovieše.

Ješče na tom hradišči stojí býlé

ot Mýta na pól míle.

Kněz sě staví na tom hradě

i sěde tu s věrnými v radě;

Vršovic v radu nepustichu.

Tu kněziu všickni sliúbichu

ni stará ni mlada živiti,

ale Vršovice všecky zbíti.

Kněz, vyšed z rady, v jistbu vstúpi,

Mutyně nevěda v jistbě jej zastúpi.

I je sě kněz k němu mluviti,

řka: „Proč si směl živ u mój dvór vjíti,

a jsa svých kniežat pravá zhúbcě,

našich nepřátel v zemi pravá snúbcě?“

I káza jej přěd sobú zabiti

a jeho rod vešken zbíti.

Kněz, vyšed z rady, v jistbu vstúpi,

na druhého zemského zloděje.

Ten na Liubici sědieše,

kdežto město tvrdé i hrad jmieše;

neb Liubiciu Cidlina obchodí,

a tu Cidlina v Labě vchodí.

Strážný jezdcě pánu povědě.

Božěj vecě: „ Jáz to dobřě vědě,

že z vojny naši přietelé jedú

a dnes k obědu přijedú.“

I káza spěše most spustiti

a hostě inhed v hrad pustiti.

Vacek, jakž brzo s koně skoči,

tak všěckny v jistbě zaskoči.

Božěje tu inhed rozsěkú,

a všiucky jeho čeleď zsěkú.

Božějóv syn do lesa běžieše,

a juž ovšem utečieše,

ale sukně jej črvená prosoči.

Tu syn Vackóv nebohá zoči,

toho ten tu zahubi.

Kněz všě Vršovice zhubi.

Dva syny ovšem krásná Božějova u Prazě biesta,

ta sě tu žákovstvu učiesta.

Kat, je vzem pod pažiu, na tržišče nesieše,

bradaticiu v druziej ruce držieše.

Pacholíčky žalostně plakásta,

„Matko pomoz! matko pomoz!“ volásta.

Kat, vzved jima bradu jako bravu,

stě krásnýma děťátkoma bradaticiú hlavu.

Tak tiem činem kněz Svatopluk

zahladí vešken Vršóv pluk.

Juž vidíš, že lépe by bylo Božějovi střiebra nebrati,

dobrotivého knězě v zemi nechati.

To sě sta ot narozenie Syna božieho

léta po tisiúciu po stu osmého.

Toho léta biskup Kozma snide,

na jeho stolec Daněl vznide.

LVII

Kako Svatopluk Uhry pobil a u Polás zabit byl.

Tehdy král uherský u Moravu vnide,

kněz Svatopluk proti jemu vynide.

Kněz, honě v lesě, oko ztrati,

pro to sě do města do Chrudimě vráti.

Jakž brzo sě úraza zhoji,

inhed sě do Uher vzbroji.

Uhry tu hrdinsky pobi,

jich země až do Střěhomě doby.

Pak ciesař na Polany jede;

tu kněz k ciesařovi přijede.

Poleně nemnoho ciesařě tbáchu,

ale Čech sě velmi báchu.

Neb ciesař s svými k hradóm nejdieše:

kněz český, kdež přistúpieše,

tu každé tvrzě dobudieše.

Polené jechu sě mluviti,

by mohli kako Svatopluka zabiti.

O Tistovi, zabil knězě.

Z Vršovic jeden utekl bieše,

ten Jan Tista slovieše.

Ten sě je Polanóm mluviti,

že je chce jeho zbaviti.

Ten tajně v české vojsko vnide,

a když kněz přěd ciesařě pojide,

v srdcě kněziu střělu s nálepem vstřěli,

a dušiu j’mu s tělem inhed rozděli.

Česká dráha na Jana Tistu poteče,

Tista, ze všěch sě vysěk, i uteče.

Ciesař učini knězě českého

kněžicě Ottu moravského.

Páni proti ciesařově vóli knězě volichu

a Vladislava, bratra jeho, knězěm učinichu,

ne pro to, by lepší byl,

ale, by ten, jehož ciesař da, nebyl,

radějšě chtiece sbožie i životy vzvážiti,

než zemi volenie ztratiti,

řkúc: „Ač by nám nynie dal knězě jazyka našeho,

pak by nem dal rodicě svého.

U prvé i slušie nám za právo státi:

pustiece za rohy, úsilno za ocas chvátati.

Lépe nem sě jesť nynie brániti,

než ny budú naše děti potom haniti,

řkúc: „Otci naši byli sú sě na pokoj otdali,

a nám sú hrdla řězali.“

Pro to knězě Otty nerodiechu,

ale jeho bratra Vladislava za kněz jmiechu.

LVIII.

Ot Vladislavova boje a ot srbského knězě.

Vladislav k ciesařiu jide,

milosti ciesařovy dojide.

Když Vladislav u ciesařě bieše,

o pokoju péčiu jmějieše,

tehdy někteří po Bořivoje poslachu,

Prahu s Vyšehradem j’mu vzdachu.

Vladislav, do Čech odtad jeda,

o zemském stavu nic nevěda,

ku Prazě jedieše.

A když u Brusnicě bieše,

uzřě kněz Vladislav,

nali-ť jede silně kněz srbský Vácislav

na pomoc Bořivoju.

Vecě kněz Vladislav: „Nu vzvězte k boju.“

Liudie Srbóv mnoho uzřěchu,

inhed sě velmi vzhrozichu,

knězě na to namluvichu,

že přěd Srby do Prahy jede.

A když města dojede,

do města ho nepustichu.

Vrátiv sě, s Srby sě vzbichu.

Tu sě Čechy dobřě jmějiechu,

boj na Srbiech obdržěchu.

Ktož v tom boju i málo raněn byl,

kako málo odřěn, však inhed života zbyl.

Ot toho boje Róze vz hóru pojide,

léň mě mluviti, kak ten rod vznide.

Opět kněz Vladislav bratra pobi,

přěd Prahu jmene i země doby.

To miesto Pražěné dobřě znajú,

vždy-ť mu „Bojiště“ řiekajú.

Bojóv sě v zemi mnoho stalo,

však tomu miestu jedinému jmě ostalo.

Neb tu mnohu s málem kněz český ostal,

na tom miestě třikrát sě boj stal.

LIX.

Kako ciesař u Praze na sudě seděl.

Vladislav je sě ciesařě prositi,

by ráčil do Čech přijíti.

Ciesař do Čech přijede,

u Prazě na súdě sěde.

Vladislav je sě na bratra z války žalovati,

ciesař na kniežatech je sě práva tázati.

Dotud sě oni súdichu,

až Vladislava k zemi přisúdichu,

řkúc: „Prvé našě volenie

moc má, drahé nic nenie.“

Ciesař vecě: „Páni, pokažte nám své listy,

nebo jinak ny učinite jisty,

by vy Čechóvé, mohúce koho chtiec voliti,

zvolivše i zapuditi.“

Ciesař knězě srbského Vácislava je

a knězě Bořivoje.

Mnohu pánóm káza hlavy stieti

a mnohu káza oči vynieti,

aby kniežatóm svým věrni byli

a v hromadu jich nevadili.

Již sú byli kázali Bořivojovi v zemiu jeti,

všěm káza oči vynieti.

Tehdy také Jana Tistu jechu

a oči jemu vyněchu.

Kněziu Bořivojovi najviece sě dostalo bieše,

že svého rodu vraha v svej čeledi jmieše.

Tehdy ciesař mnoho Čech káza zhubiti:

věz, proč-tě to chtěl učiniti!

Ne proto, by právu rád byl,

ale aby kněz český silen nebyl.

Kněz, když ciesařóv úmysl vzvědě,

s pláčem takto povědě:

„Tehdy sěkyra na sě dlubny kliudi,

když přěd  svým vrahem sě sudí.

Juž to právě znamenaju,

že všickni Němci českého zlého hledajú.

Bych byl málo přěhověl,

viece bych dobrých liudí jměl.

Ač sú byli včera nepřietelé,

dnes by mohli býti všickni přietelé.

Neslušie-ť nikdy zkaziti udatného;

přijde-ť čas, že-ť sě hodí do přěvážného.“

I chtieše rád bratra zprostiti:

ciesař nerodi toho učiniti.

Věda ciesař, že Mediolaněné sě na Čechy hněvajú

a jich škody vesdy hledajú,

káza u Medioláně knězě schovati,

řka: „Nedajte sě jemu mnoho kochati.“

Vlaši knězě u věžiu vsadichu,

a sedm let jej hladem i smradem mučichu.

Pak káza ciesař jemu život otjieti.

Vlaši jemu na zajtřie chtiechu hlavu stieti.

S večera dachu kněziu dosti jiesti i píti,

i vzkázachu jemu: „ Jez a pí; zajtra-ť nejiesti ani píti. “

Nevěda kněz, co sobě učiniti,

je sě snažně Bohu modliti.

Té noci svatý Apolinářiš sě j’mu pokáza

a, chtěl-li by do Cech, ho otáza.

Kněz jemu učini veliké sliúbenie,

aby jeho ráčil zbaviti vězenie.

Vecě: „Kde sě poznáš, tu mi kostel ustavi!“

To řka, na Sackej jej postaví.

To miesto dobřě kněz lížěmi znamená,

jide do Miličic, kde bydlieše pan Bena.

Ten pán bratry u mír svede,

a pak knězě ctně do Prahy vede.

LX.

 (Nadpisu není.)

Vacek je sě knězě učiti,

svej bratří nikdy nevěřiti.

Uposlúchav kněz Vacka zlého,

je Ottu, knězě moravského.

Soběslav, bratr jeho,

boje sě knězě českého,

do Polan uteče

a na Čechy sě vzteče.

Sebrav mnoho Polan

a rozličných pohan,

i počě zemiu hubiti,

chtě bratra dobyti.

Vladislav proti jemu jede,

a když Labě dojede,

Polany s druhé strany uzřěchu.

Vzemše přímiřie ob noc, boju rok za jutra vzěchu.

Té noci sě bez stráže Čechóvé rozhostichu,

Polené svú vieru zrušichu.

Přěs Labě sě tajně přěbrachu

a v české stany vzeprachu.

Dřieve než Čechy k oděniu přijidú,

a’ž lepší smrtiú snidú.

Mezi Čechy byl jeden jmenovaný

junoch dobrý a velmi kázaný.

Dětříšek Buzovic to bieše,

mezi hrdinami jako „Tuří roh“ slovieše.

Ten byl někdy divokú sviniú v lese živu za uši jal,

a pro to byl na ščítě sviniu hlavu přijal.

Ten hrdinsky sě jmieše,

ale pomoci nejmieše.

Zbiv Polan mnoho, neboh snide,

kněz český ledva bratra ujide.

Blaze junochu dobrému

a u vieře vzchovanému!

Sbožie a rozkoš přěstane,

jediné-ť dobré jmě ostane.

Po stu let chválie Dětříška dobrého.

Raziu-ť: „Opustě všě po duši, dobývaj jmene ctného.“

Pak kněz svej bratří hněv otpusti,

bratra Soběslava na Vacka spusti;

neb ten všě zlé kněziu o bratří radieše,

ten je v hromadu vadieše.

Poznav radciu nevěrného,

kněz Soběslav zabi Vacka zlého.

Vacek muž otlustný a krátký bieše,

harované rúcho rád nosieše.

Panici sě mu smějiechu,

pro-ň křepeličnému miešku „vacek“ vzdechu.

LXI.

Kak sú chtěli římský kostel vybiti.

Ciesař nový do Říma chtieše jeti,

chtě posledniu korunu přijieti,

káza s sobú jeti kněziu českému;

kněz sebe-miesto káza synovciu svému.

Tomu Bračislav jmě bieše,

ten s sobú tři sta vybraných ščítóv jmějieše.

Že chce dobrým býti, strýc Bořivoj sě jeho ruči,

mediolanské měšěany synovciu poruči,

aby jim pro jeho nemilostivé drženie

učinil některé otplacenie.

Bračislav, když v Římě bieše,

po svatých rád chodieše.

Vzvědě, že papež z Mediolána rodem bieše

a tehdy lepšie mediolanské měščany u sebe jmieše.

Ciesař s papežem počěsta sě hněvati,

papež nerodí ciesařě koronovati.

Bračislav tú válkú počě vesel býti,

a je sě papežových přátel bíti.

Tu sě je svého strýce mstíti,

a’ž chtieše i papeže zabiti.

Papež k svatému Petru v kostel uteče,

kněz Bračislav po něm poteče,

i káza kostel vybiti

a v něm všě Vlachy zbiti.

Kováňský pán ten kostel vybi,

a ten prvý v kostele liudi vzbi.

Vlachy bez rozpači tepiechu,

až potoci krvaví tečiechu.

Tu Čechy papežě jechu,

z kostela veliké klenoty vzěchu.

Viece by byli paměti ostavili,

by byli sě krvavým dščem nevzhrozili.

I musi papež ciesařě světití

a Čechy kletvy zbaviti i rozhřěšiti.

Tehdy Ďaněl biskup snide,

a Heřman na jeho stolec vznide.

LXII.

O dobrém Stepáně.

Ščepán, dobrý král uherský,

a Vladislav, kněz český,

rok sobě dasta,

u míře sě na meziu brasta,

i počěsta sě raditi,

kak bysta mohla u míru býti.

A když sama dva za horú mluviesta,

O tom nice nevědiesta,

že, svadivše sě, Uhřata na Čechy udeřichu,

s obú stranú mnoho liudi zbichu.

Juž Čechy všě běžiechu,

Uhři na ně silně jdiechu.

Juřík, Stanov syn, sám Uhřata stavi

a své Čechy smrti zbavi.

Ten junoch šlechetný div nad Uhry pokáza,

mnoho hrdinstva do sebe ukáza.

Ve krvi do hleznú brodieše,

kam sě jedno obrátieše.

Pohřiechu ten tu snide!

Otta, kněz moravský, krátě chvíliu, na horu vznide;

neb obláščě za horú stojieše

a o tomto skutku nic nevědieše.

Když uzřě, a’no tepú na české stany,

křičě na své Moravany,

i jechu sě Uhřat se dvú stranú bíti

a nikohého neživiti.

Král a kněz, když to vzvěděsta,

bez skončenie on sěm, on tam běžiesta.

Kněz i mrtva Juříka je sě ctíti,

jeho dětem káza na ščítě črvené a bielé prúhy nositi.

Neb šlechetný Juřík obersky byl přějímal,

když byl Uhřat dojímal.

Kněz Vladislav, dietek nejmaje

a do bratra Bořivoje velmi ufaje,

přěd zemany pozvav jeho,

postúpi j’mu kněžstva svého.

LXIII.

O Vladislavově a Bořivojově vypuzení.

Když Bořivoj knězěm bieše,

sliubu zemanóm neplnieše.

V radu počě Němcě jímati,

pro to jeho bratr je sě na-ň hněvati.

Pojem jej do komniaty samého,

vecě: „Báťo, třěba mi s tobú mluviti cos tajného.“

Vecě: „Báťo, proč sě druhem nekážeš,

že Němcóm z dvoru nekážeš?

Či nepomníš, co sú nem zlého učinili?

Kak sú Němci náš rod zatratili?

Vidal-li s‘ kdy v jinej zemi ciuzozemcě v radě?

Kterýž ten jesť, ten chce svej cti vadě.

Z své země sě dobrý nepostojí;

ktož sě doma neschová, ten u nás stojí.

Kako-ť móž ciuzozemec věren býti,

jenž s svými nemohl sbýti?

Kako ten bude tobě dobřě raditi,

jenž myslí, kako by mohl uškoditi?

Ciuzozemec nepřišel jesť hledat dobra tvého,

ale na to, aby hledal užitka svého.

Bude-li sě tobě zle vésti.

kto jemu nedá do své země lézti?“

Kněz jemu otpovědě:

„Ó však jáz to dobřě vědě,

že, když si ty knězem byl,

toho s‘ v radu pojal, jenž byl tobě mil.

A když jáz sobú vládu,

komuž věřiu, toho pojmu s sobú v radu.“

Řěk to, s hněvem z komniaty vynide.

Kněz Vladislav s zemany přede-ň jide,

řka: „Když ty nechceš na své tbáti,

jáz sě chciu v své kněžstvo uvázati.“

Ven z té sieni jej vyvede,

vyhnav jeho čeleď, svú uvede.

Tu jeho Němci stojiechu

a přimluviti sě nesmějiechu.

Vladislav na kněžský stolec vstúpi,

po třech letech opět Bořivojovi kněžstva sstúpi.

Kněz Bořivoj na Sackej kostel postavi

a svatému Apolinařišovi jej oslavi,

ež jej byl z vězenie vypravil

a kněžstva českého dopravil.

Ale Bořivoj neumě té milosti schovati,

i je sě Němcóv opět v zemiu zváti.

Když mnieše, by kněžstvem byl jist,

posla do Domažlic list,

aby Němce lesem do země pustili,

Domažlic jim s tiem krajem postúpili.

Když to kněz Vladislav vzvědě,

zemanóm tako povědě:

„Ó, ó, ó! Nemóž-li to tak býti,

musí on sám do Němec jíti.“

Vladislav sě s zemiú poradi,

Bořivoje opěť s kněžstva ssadi.

Káza j’mu do Němec jíti,

řka: „Báťo, nemóžeš bez Němcóv býti;

beř sě, báťo, na Rýn s nimi,

dobudeš ciesařovstvie jimi!

Raději uzřiu smrť všěho rodu svého,

ne potupiu ani zabju jazyka svého.“

LXIV.

O biskupově Heřmanově smrti.

Biskup Heřman s světa snide;

neb přěd  jeho smrtiú hlas přijide,

řka: „Ty’s byl kázal židy krstíti;

proč si přěpustil opěť sě židoviti?

Bylo sě tobě zdiú za právo posaditi,

a tiem-ť bylo křesťanstva nehaniti.

Pójď na sud přěd  súdciu pravého,

vydaj počet, pastýřiu, z brava svého.“

S velikým pláčem s světa snide,

Sylvester v biskupstvo vznide.

O prvém šlechetném Soběslavovi i o jeho boju

Tehdy také umřě kněz Vladislav,

po něm by knězěm bratr jeho Soběslav.

Ten udatně Bavory pobi

a v Čechách mnoho Němcóv zbi.

Ciesař Lotr, chtě tehdy Němcóv pomstiti,

počě do Čech mocně jiti,

řka: „Chciu sě tiem oplatiti

i chciu všěcky Čechy zbíti.“

Když ciesař, žha i tepa, Chlumce dojide,

kněz český tu sě s ním zjevně bojem snide.

Čechy za knězěm jako lvové jdiechu,

svého knězě věrně střěžiechu.

Ot knězích ran také jiskry jdiechu,

že jej ne člověka, ale ďábla mniechu.

O vězních ni o kořisti tbáchu,

neb nic, jedno jmene dobrého, hledáchu.

Tu Němcě hrdinsky pobichu,

ciesařě na bězě chopichu,

biskupy a opaty jechu,

i jednoho jiného vězně nejmiechu.

Biskupy a opaty v oděniu pod helmy vodiechu;

neb Čechy takto mluviechu:

„Kletvy sě chovájte,

kněží sě nedotýkajíc.

Jakž ste jich zejmali, tak jich nechajte,

sěna jim dosti jiesti dajte;

neb sú nám jiné zžehli a pobrali

po všiej zemi, kdež sú stali.“

Rádcě je velechu zbíti,

kněz toho neda učiniti,

řka: „Kteréž kniežě po přirozeniu vzchodí,

když ho zabijú, mátě j’ho druhé neurodí.

Ale kteréž knieže volenie rodí,

toho kniežecie smrť nemnoho škodí;

neb někteří jich smrti žádajú,

ti najviece, již k témuž čáku jmajú.

Vězte, že, když kto volením móž knězěm býti,

toho knězě nemóž nikto zbaviti.“

Česká rada tu řěč obliúbi

a ciesař to zemanóm zaliúbi,

že zemi viec nechce škoditi,

ale českú česť chce ve všem ploditi.

Tehdy ciesař koronu zemi vráti,

řka: „Netřěba-ť vám viec jie kupovati.“

Neb ciesař dřieve nechtěl korony dati,

až ju musiechu přědraho kupovati.

Řka: „Znaju to, že krále móžete jmieti,

ale koronu musíte ote mne vzieti.“

Ten boj sě sta ot narozenie syna božieho

po tisiúciu po stu po třech dcětech čtvrtého.

LXV.

 (Nadpisu není.)

Toho léta Polené v zemiu vnidú,

Čechy je bojem podjidú.

Tehdy Polan mnoho zbichu

i polsku zemiu poplenichu.

Tehdy nalezú svatého Vojtěcha hlavu,

jeho ukázáním ješče krvavú.

Tehdy kněz svej zemi k okrase

zdiú obnovi hrad u Prazě.

Tehdy také židie křesťanské dietky zbichu,

a to na ně usvědčichu.

Kněz je káza všěcky zbiti

a jich domy rozpleniti.

A když židy tepiechu

a jich domy pleniechu,

v jich škole nalezú hada velikého,

ve všiej zemi nevídáno takého.

Věděli-li sú o něm židie či nevěděli,

nikomému sú toho nepověděli.

LXVI.

O skončení sv. Prokopa opata.

Léta ot narozenie syna božieho

po tisiúciu po stu čtvrtého

za Oldřicha, knězě zličského,

točiúš knězěm potom nazvaným kraje kúřimského,

svatý Prokop s světa snide

v němž veliká pomoc Čechóm vznide.

To Němec opat svědčieše,

když jej svatý Prokop kyjem tepieše.

Ot Vladislava, prvého krále českého.

Pak snide šlechetný kněz Soběslav,

po něm by knězěm syn jeho Vladislav.

Ten nenásladováše otcě svého,

přietel bieše jazyka němečského.

Ten hrdinstva ni v čemž nepokázal,

jedno že s ciesařem sě byl v přiezni svázal.

Ciesař Bedřich Vladislava do Řězna pozva,

v Řězně j’ho králem českým koronova.

Král Vladislav jede pod koronú u Prahu,

veda s sobú Němcóv velikú dráhu.

Směje sě, k Čechóm počě mluviti:

„Juž-li věříte, že bez vás mohl sem cti dojíti?“

Synu jeho počě ta řěě nepodobna sě zdáti,

i je sě z té řěči zemanóm na otcě žalovati,

řka: „Nechciu býti dlužen věrú otciu mému,

když viziu, že jesť nevěren jazyku svému.“

Páni, když to znamenachu,

ku kraleviciu sě sebrachu,

i jechu sě s kralevicem Soběslavem raditi.

Uradivše sě, jechu sě královi mluviti,

řkúc: „Kraliu, rač svých kmetóv slovo slyšěti,

a co-ť budú mluviti, neroď řěčníku za zlé jmieti.

Toho tebe kmetie tážiu, kto tě k tomu snuzil,

že si všiu svú moc i česť súžil?

Však smy s tvým otcem korony bojem dobyli,

a svými životy smy ciesařovy moci zbyli.

Kako s' ty živ směl koronu v Němcích bez nás přijieti,

a ty s‘ ju beze všěch deky mohl u Praze vzieti?

Když chceš s Němci přěbývati,

kako sě živ smieš českým králem nazývati?“

Král déle neda řěčníku mluviti,

i počě jim ciesařem hroziti.

Zeměné tu krále inhed chtiechu zabiti:

ukryv sě král, musi z země jíti.

LXVII.

Ot Soběslava, přietele českého.

Po králiu syn jeho Soběslav knězěm bieše.

Ten, kteréhož Němcě uzřieše,

k sobě přivesti kázáše

a nos jemu uřězáše,

řka: „Němče, po světu nesledi,

v svej zemi mezi svými sedi!

Po dobré s‘ ot svých nevyšel;

pověz, proč mezi ciuzie přišel?“

Jiní, ot knězě vidúcě,

kdež uzřiéchu Němcě jdúcě,

jako na vlka voláchu,

uši a nosy jim řězáchu.

Kto jemu němečských nosóv ščít přinesieše,

tomu sto hřiven dadieše.

Po všěch Němcích pověsť jdieše,

že Soběslav jich nenávidieše.

Múdrý j’mu za dobré jmějieše,

že ciuzozemcě v zemiu nepúštieše,

řka: „Dobrý svój jazyk plodí,

nevěrný o svém jazyku nerodí.

Země jest máti každého,

ktož jiej nepřeje, nejmám j’ho za šlechetného.“

Tkačata sě země české obíjiechu,

neb sě knězě Soběslava stydiechu.

Král sě je na Čechy žalovati,

ciesař mu káza málo poždati:

„Pro tvého syna chciu všě Čechy zbíti,

a v Čechách chciu tě němečským králem učiniti.“

Hrabie jeden, tu řěč když o Čechách vzvědě,

toto-ť vám divně povědě,

nemože do Čech posla jmieti,

a’ž musi jednoho najieti.

Soběslav ve mši nemluvieše,

ani kterého poselstvie slyšieše.

Posel, chtě knězě brzo zbýti,

počě ve mši kněziu poselstvie mluviti.

Kněz, sě na posla ochek, k Bohu vzdeše,

Němec, užas se, zdeše.

Ciesař Čechóm otpovědieti chtieše,

ale posla jmieti nemožieše.

Jeden udatný rytieř sě obra,

s tiem poselstvím do Čech sě bra,

řka: „Co by tu kto hrozú bonil?

Však sem sám často na desěť honil.

Bude-li mi co chtieti učiniti,

a jáz sě s ním budu bíti.“

A když uzřě knězě posel,

sta, užas sě, jako osel.

Kněz ku poslu líc přistúpi:

z posla strachy dušě vystúpi.

Tehdy biskup Sylvester snide,

po něm na biskupstvo Minhart vznide.

LXVIII.

 (Nadpisu není.)

Ciesař chtieše Němcóv mstíti,

počě s velikú silú do Čech jíti.

Kde Bravanti a Fryzové,

Rýněné i Švábové,

Durinkové, Bavořěné,

Sasici i Flandřěné:

ti sě všichni na českú škodu otdachu i sebrachu.

Někteří sě se všiú čelediú brachu,

chtiece všěcky Čechy zbíti

a zemiu prví osaditi.

A když ciesař, Lotr Druhý, Lodína dojide,

Soběslav proti jemu jako se dvěma stádcoma pojide.

Uzřěv kněz malosť liuda svého,

počě prošiti na pomoc Krstitele svatého.

Vzvěděv Čechy, ciesař ku Praze líc horú jdieše,

Soběslav s svými na vsi jeho ždieše.

Němci úvozem ku Praze líc jako zeď jdiechu,

a Čechóvé, na jednom miestě stojiece, je tepiechu.

Pak jedni v týl, druzí údolem v bok Němcóm jidú,

třetí mociú na ně snidú.

lak všecko němečské vojsko zbichu,

ni ciesař ni kniežata ostojichu.

Potok ten tři dni krvavý tekl.

Nebo byl kněz přěd  bojem řekl:

„Neživte chuda ni bohatého,

nemíjejte i jednoho!“

Tu kostel svatému Janu učinichu,

a ku Praze líc na paměť kopec snosichu.

Mezi kořistiú, juž sú tu vzěli,

pól třetieho tisiúcě prstenóv z ruk zbitých rytieřóv sú sněli.

Uslyšav Vladislav, někdy král český,

že zabit ciesař, bóh němečský,

žalostiú sě roznemože

a smrti zbýti nemože.

Soběslav do Čech přinese otce svého,

a na Vyšehradě pohřěbú jeho.

LXIX.

 (Nadpisu není.)

Potom zvolichu ciesaře jiného.

Ten, znamenav Soběslava muže udatného,

že jesť hotov za svého jazyka česť umřieti,

počě sě k němu dobřě jmieti;

neb nevědieše co sobě zdieti,

že dvú stú rytieřóv nemože tehdy jmieti.

A to všickni byli v Čechách zbiti,

a bez mále nemohl i jeden ujíti.

Tehdy u ciesařě nebyla dobrá rada,

nebo v Němcích biechu kniežata mlada.

Z této řeči móž mi někto za zlé jmieti,

řka, že také bývajú múdré děti.

Znaju to, že mladý, ač řiedko, múdr bývá,

ale věz to, že mladý řiedko své múdrosti užívá;

neb obyčej činí dobré řemeslo,

a časté zkušenie mistrovstvo jesť nalezlo.

Pro to starý obyčeje a zkušenie móž užiti,

a tiem mladý nemóž starému roven býti.

Ze to pravda jesť, ciesař dobřě vědieše,

a pro to i jedné války nejmějieše.

A také, že velmi medl bieše,

za přietel knězě českého rád jmějieše.

Kněz Soběslav dva syny jmějieše,

jednomu Boleslav jmě bieše,

druhému Přěmysl diechu.

Těma Němci jména přěvzděchu:

Boleslavu Bedřich řiekáchu,

Přěmysla Kunrátem nazýváchu.

Ciesař, nemoha Soběslavově moci uškoditi,

lstivě zamysli syny jeho českým obyčějóm otučiti.

I je sě Soběslava prositi,

by chtěl svá syny k němu otpustiti.

Soběslav nechtieše toho učiniti,

řkarť: „Mohú sě děti ve nraviech proměniti.“

Řka: „Ciesařiu, to ty sám móžeš věděti,

že pro své země nravy kniežeti jesť česť jmieti.

Kterýž sě sích i oněch nravóv chce přídržěti,

tiem sě méně bude svých zeman držěti,

a tiem každé kniežě svú česť ztratí.

Pro to k tobě svých dietek nechciu dáti.

Mój otec pro též svú česť ztrati,

a pro němečskú řěč musi sě z země bráti.“

LXX.

 (Nadpisu není.)

Ciesař je sě velmi nastati,

až mu musi své děti poslati.

Tu svého jazyka česť jako vol za rohy upusti,

když k ciesařovi děti otpusti.

Ciesař Soběslavovi vieru sliubuje,

a jeho děti česky otučuje.

Káza sě jima němečsky učiti,

domóv jú nerodi otpustiti.

Když juž česky málo umiesta,

po poslu ona to vzvěděsta,

že jejú otec velmi nemóže.

Řesta: „Snad bez najú umřieti móže.“

Bez otpuščenie do Čech sě vrátista,

otce nemocna zastúpista.

Otec je sě jima mluviti,

řka: „Tomu-ť vy chciu učiti.

Nemá-ť nikte nic věrnějšieho

než matku a otce svého.

Protož věrně chciu vy učiti,

jímž móžěta cti dojíti.

Zemiu váma ostavuju,

jazyk váš váma poručiuju,

abysta jej vzdy plodila,

v zemiu Němcóv nepustila.

Když němečský jazyk v Čechách vstane,

našeho rodu všě česť stane.

Neb zradie zemiu i kniežata,

pro něž bude našě korona do Němec vzata.

Němci-ť sě najprve krotie,

ale, jakž sě rozplodie,

tehdy o svej hospodě netbajú,

z své země pána sobě hledajú.

Bych mohl i po ptáčku vzvěděti,

že budeta sě k Němcóm držěti,

kázal bych vajú v kožený měch vložiti,

a u měšě u Vltavě utopiti.

Snadněje bych vajú zaželel,

než bych hanby mého jazyka, i mrtev leže, žělel. “

I káza zemanóm přěd  sě jiti,

je sě k nim tako mluviti:

„Jáz děkuju vem z pravé viery;

neb ste ju ke mně jměli bez miery.

Prošiu, túž jmějte k dětem mým,

ač-ť sě budú držěti k svým.

Nebudú-li-ť svých milovati,

neroďte o nich nice tbáti,

všie viery k nim prázdni buďte,

knězě sobě ot pluha oráčě dobuďte.

Spieše oráč dobrým knězem bude,

než taký Němec věrně s Čechy zbude.“

LXXI.

Od Bedřicha a od Kunráta, Soběslavových synech, a ot Stanimira.

Tak ten šlechetný kněz snide,

jeho syn Bedřich na stolec vznide.

Ten počě Čechom na hanbu mluviti,

Němcóv je sě v zemi ploditi.

Toho Čechy z země vypudichu,

Kunráta knězěm učinichu.

Tiem své škody zle polepšichu,

neb za býl kopřivu proměnichu.

Neb ten počě bratra následovati,

Němce mocně v zemiu zváti.

Poleně, když to znamenáchu,

že Čechy svého knězě netbáchu,

v niuž na zemiu udeřichu

a velikú škodu učinichu.

Čechy na ně s knězěm mile jidú,

bojem udatně je podjidú.

A když je tu pobichu,

knězě z země vypudichu,

řkúc: „Tobě smrdí česká duše;

náhle do Němec, hubená kušě.“

Na meziu jej vyprovodichu,

pak jej na mezi zabichu.

Neb-ť řiekáše: „Smrdí-ť mi česká duše

právě jako umrlá kušě.“

Tehdy biskup Minhart snide,

na biskupi stolec Daněl vznide.

LXXII.

(Nadpisu není.)

Tehdy jeden kněžského pokolenie v Němcích bieše,

ten sobě jme Stanimir jmějieše.

Ten počě tak mluviti,

že, by jměl moc, chtěl by z Čech všě Němce vypuditi.

Věčší menšie namluvichu,

tak Stanimira knězěm učinichu.

Ten pocě Němcóm do země nedati,

káza nosy Němcóm řězati.

Když sě ve všě tvrze uváza,

milosť juž Němcóm ukáza.

Je sě Čechóm hlav puditi

a Němce velmi ploditi.

Dvór vešken němečský jmějieše,

Čechóv přěd  sě nepustieše.

Na Praze hrabiu němečského posadi,

všě tvrzě Němci osadi.

I je sě kněz Stanimir Čechóm mluviti,

řka: „Bez vašie děky Němci budú zde bydliti.“

Zeměné na Křivoklát sě tajně snidú

a tu v tajnú radu vnidú.

Po Bedřicha poslachu

a tu jemu radu dachu,

by s Křivokláta jiezdy činil,

Stanimira z svého kněžstva vinil,

řka: „Jáz nechciu býti bez kněžstva svého,

pro své chciu dobývati života tvého.

Však chceš-li mi střiebro dáti,

nechtěl bych tebe věc upomínati.“

Tomu Stanimir počě rád býti,

i káza sě všem Němcóm sníti.

by přěd  ním na rocě byli

a jemu věrně radili,

kak by Čechy oklamali,

a sami při zemi ostali.

Když sě všickni Němci snidú,

na Bojiště s knězěm k roku přijidú,

Stanimir, jda na rok, Němcóm mluvieše

a je tejto lsti učieše:

„Když vem řku: Proměňte sě! proměňte!

tehdy brzo v oděnie sě oblecte.

Nechce-li po našiej vóli býti,

nemeškajte Bedřicha zabiti.“

Čechy Stanimirovu lesť vzvěděchu,

oděnie pod sukně na rok vzěchu.

Bedřich je sě na Stanimira žalovati,

že sě směl v jeho zemiu uvázati.

Inhed sě Stanimir je hněvati,

i je sě němečsky volati:

„Proměňte sě! Proměňte sě!

a v hromadě držte sě!“

Když sě chtiechu Němci v oděnie obláčiti,

Čechy sě jich jechu bíti,

řkúc: „Tuto sě proměnímy,

črvené vem sukně vykrojímy.“

Tu Stanimira s jeho Němci zabichu,

zemiu ot Němcóv učistichu.

Kteří na tvrziech ostali biechu,

vzvěděvše o svých, všickni sběhú.

Tak Bedřich kněžstvo obdržě

a s svým jazykem věc drže.

Němcóv věc nemilováše

a jim, jako otec, nosy řězáše.

Pro to jmějieše česť veliu,

nebo mlýni klepaní lépe meliú.

LXXIII.

Kak jesť Morava svých kniežat zbyla a k Čechám přišla.

Moravský kněz nerodi bratru slúžiti,

pro to kněz Bedřich musi na-ň jiti.

Ale že liudí nejmě dosti,

Vršovice přije k milosti.

Ale, by svú hanbu jměli na paměti,

káza jim bradaticiu na ščítě jmieti,

júž sú byli jich přietelé zbiti,

i káza jim jich dědiny vrátiti.

Tak kněz Bedřich do Moravy jide,

kněz moravský proti jemu vynide.

Tu liútě Bedřich Moravany pobi

a všie Moravy doby.

Rod knězě moravského Bedřich vešken zhubi,

a dva mocná ščíty moravská v boju zahubí,

a’ž sě věc nemožeta opraviti,

neb bez mála tu všickni bychu zbiti:

v zeleně ruka bielá s róždkú zlatú,

v zlatě panna s střělú rohatú.

V Čechách také snide jeden ščít,

neb ten rod by vešken zbit:

v zlatě dva kly nad uhel črvena.

Po tom to věz, ž’esť přietelská válka nebezpečna.

Tehdy Morava tu kniežat opustěla,

a ot toho času českým kniežatóm slúžila.

To sě sta léta ot narozenie syna božieho

po tisiúciu po stu po osmi dcát čtvrtého.

LXXIV.

O českém boji s Němci.

Toho léta kněz Bedřich s světa snide,

na jeho stolec syn jeho Otta vznide.

Toho léta teké pohani Jeruzalema dobychu,

a co bylo v něm křěsťan, všecko zbichu.

Pak kněz Otta, opravovav zemiu i svój jazyk v ctnosti,

i snide v dobrej starosti.

Po něm jeho syn Václav jako raní květ vznide,

ale že pravé vláhy nejme, siře snide.

Počě velmi Němce milovati

i dědiny jim dávati.

Pro to jej u věži zahubichu,

Němcóv tehdy mnoho zbichu.

Bratra jeho Přěmysla knězěm učinichu,

toho také pro Němcě vypudichu.

Tehdy knězě Otty bratr, Bračislav, po Daněliu biskupem bieše,

ten knězě-miesto zemiú vladieše.

Ten kněz Srby hrdinsky pobi,

mnoho jim měst a tvrzí doby.

Kněz Přěmysl do Čech s Němci sě vráti,

na Bojištiu smě udatně státi;

neb ciesařovu moc všiucku s sobu jmějieše

jedno že samého ciesařě nebieše.

Čechy sě do Prahy snidú,

na Bojiště k nim vesele vznidú.

Neb to prorokováno diechu,

že na Bojištiu Čechy jisto svítězstvie jmiechu.

Tehdy zima veliká bieše

a také liútě mrznieše.

Čechy u Praze dosti tepla jmiechu,

Němci na poliu studeni biechu.

Když sě Němci s Čechy snidú,

Čechy Němcě udatně podjidú.

Knězě Přěmysla zabichu,

tři tisiúcě a dvě stě Němcóv jmenovaných zbichu.

Krev po mečích v ňadra tečieše

a v nadřiech jim zmrznieše.

A když doma oděnie svláčiechu,

po jistbě krvaví potoci tečiechu.

Zač by byli tu česť dali,

když sú juž v svých domiech stali,

a’no jich meči ščrbivi biechu,

z oděnie krvaví potoci tečiechu,

avšak sami zdrávi biechu,

kořisť jich panie vidiechu!

Slušie každému dobrým býti,

neb jeho česť budu po stě let mluviti.

V tom boju mezi nálepšími Chval bieše,

ten na ščítě ostrvu jmějieše.

Tu ostrva k jmeni přijide,

slušno by bylo slyšěti, kak ten rod najprv vznide.

LXXV.

Ot vzdvíhánie sv. Prokopa opata.

Léta ot narozenie syna božieho

po tisiúciu po dvú stú čtvrtého

by svatého Prokopa vzdvíhánie

a jeho mezi svaté připisánie.

Potom kněz i biskup snide,

Vladislav, jeho synovec, na kněžstvo vnide.

Biskupem Ondřeje zvolichu,

toho, ne jakž právo, zeměné uctichu.

Nedachu sě j’mu v sbožie uvázati,

ni chtiechu j’ho poslúchati,

že bieše Němciu u Praze obrok dal

a Němce byl v svój dvór vzal.

Biskup, zaklev zemiu, do Říma jide,

v krátce v chudobě v Římě snide.

Kněz Vladislav kardinála do země připraví,

ten zemiu všie kletvy zbavi.

Pelhřima na biskupstvo zvolichu

a jeho s velikú ctiú světichu.

LXXVI.

Od přepusčenie krále Přěmysla třetieho.

Toho léta kněz Vladislav snide,

syn jeho Přěmysl na otcóv stolec vznide.

Ten počě nemúdře mluviti,

řka: „Vy, Čechy, i s Bohem nemóž’te mne z země vypuditi.“

Pro to slovo chtiechu jej Čechy zabiti:

kněz, kryv sě dlúho, musi z země jíti.

Když kněz v ciesařově dvořě stojieše,

donidž stravu jmieše, dotud ctěn bieše,

ale když nic nejmějieše,

za jiného chlapa stojieše.

K tomu jej jeho chudoba připudi,

že svój život robotú vztrudi.

V Řezně kolem vz hóru kamenie tiehnieše

a v tom ze dvú peněžiú cělý den stojieše.

S knězěm Smil Světlík bieše,

ten s knězěm v kole chodieše.

Jeden mu mzdy nerodi dáti;

nedobyv právem, je sě Bohu žalovati.

Kněz sě na svój stav rozpomanu

a to mu na mysli tanu,

že pro jeho řěč nemúdrú Bóh na-ň to přěpustil.

Je sě s pláčem prositi, by mu to Bóh otpustil.

A když v tom stavu v Řezně biesta,

jeden den svatý jiesti nic nejmiesta.

Vládař, jenž sobě jmě Bořek jmějieše,

ten kněziu ovšem věren bieše;

ten knězě v Řezně naleze

a zlata j’mu sto hřiven přinese.

A když kněz to uzřě zlato,

věz, kako-ť on tbáše na to!

Kakž chud ovšem bieše

a jiesti nic nejmějieše,

usmiev sě, počě Smila tázati,

umie-li zlato plavati?

Smil, mysle, kako za zlato chleba kúpiti,

směje sě vece: „Bylo by toho pokusiti.“

Kněz vecě: „Hlediž na to!“

i vrže v Dunaj zlato.

Smil s své hlavy vlasy dera,

vecě: „To letí! Hera črte, hera!“

I je sě Smil na knězě hněvati,

kněziu velmi porokovati,

řka: „Chudé kniežě, co chceš dnes jiesti?

By svátek nebyl, pro kus chleba musil by cělý den hlinu miesti.“

Kněz vecě: „Toho nechciu učiniti,

raději budu v kole choditi.“

Tak svej chudobě sě nasmiesta,

neb každý den z chleba slúžiesta.

To-ť bieše na-ň Bóh přěpustil,

že nemúdrú řěč z svých úst vypustil.

Když sě poká svého hřiecha,

přijide mu božie útěcha.

Páni češčí po-ň poslachu,

zemiu jemu opěť vzdachu.

Kněz je sě svých milovati

a o Němcích nic netbati.

LXXVII.

O Děpoltově vypuzení, kniežěte kúřimského.

Tehdy kněz Děpolt zličský,

jenž by nynie slul kúřimský,

nechtě kněziu Přěmyslu slúžiti,

kněz Přěmysl musi na-ň jiti.

Kněz Děpolt proti jemu vynide,

a v tom boju Děpolt snide.

Zlicov město dobré bieše,

nad ním tvrdý hrad stojieše.

Čechy přěd  Zlicov přijidú

a valem u přiekop vnidú,

všickni: „Vz kúřim! vz kúřim!“ řechu;

pro to tomu městu Kúřim vzděchu.

Děpoltova čeleď do Polan jide,

tu bez mála s světa snide.

Tehdy knieni Svatava káza u Prazě most učiniti.

Kněz káza mnoho němečských kopáčóv zbíti.

Kněz u městě v okenciu stojieše,

a na město snažně hledieše.

Nali-ť z Řezna měštěnín jedieše,

jenž jemu dvěma penězma dlužen bieše.

Přěd  súdem je sě na-ň kněz žalovati,

že j’mú jeho mzdy nechtěl dáti,

řka: „Táhl sem na hóru jeho kamenie!“

i ukáza mu všě znamenie.

A když to mu zaplati,

vece: „Chciu je ofěrovati

neb za ně celý den musich dělati;

pro to je bezpečně mohu Bohu dáti.

K tomu mě Němci připravichu:

mé Čechy s právem mi to učinichu.“

LXXVIII.

O prvém králi Přěmyslu, jemužto ciesař Otakar vzdě.

Ciesař Otta na Sasy jide,

kněz k němu do Sas přijide.

Kněz sám o sobě stojieše,

ciesař s svými jinde bieše.

Sasici na české stany udeřichu,

Čechóvé je tu pobichu.

Opěť je kněz Přěmysl pobi,

mnoho na Sasiech tvrzí doby.

Pro to počě ciesař Přěmysla milovati,

káza sě j’mu koronovati.

Na biřmovániu ciesař kněziu rúšku vzváza,

a Ottakar, točiúš Ottě mil, j’mu řiekati káza.

Druhým ocasem obdaři lva bielého,

Budišinem a Zhořělcem rozšíři zemiu jeho.

Tehdy tě městě ciesař k dědině jemu da,

přěd  kniežaty prstenem mu vzda.

Tak Ottakar, třetí král, u Praze korunu přije,

pak leže na Křivoklátě s Smilem, a tyje.

Čechy všě své nepřátely zbichu.

Tak všě súsědy uhrozichu,

že po všěch Němcích jechu sě mluviti:

„Ten válej s Cechy, ktož nechce živ býti.“

LXXIX.

 (Nadpisu není.)

Pak na velikú rozkoš sě otdachu,

pro to o dobrém jmeni nic netbachu.

Staří jechu sě doma jako vepři týti,

mladí počěchu s ohaři loviti.

Ot toho časa šlechtici toho sě přijechu,

ježto holoty dřieve za úřad jmějiechu.

Dřieve psy u vláščí dóm s holotami otlúčiechu,

a sami čistý dóm jmějiechu.

Dřieve páni často sě sjieždiechu,

o cti a o pokoju mluviechu.

Dřieve lovci sami loviechu,

páni k nim na čas vyjediechu.

Dřieve na řiuju páni sě sjieždiechu,

po hromadě v útěše pobudiechu;

za obyčěj v radě sediechu,

pokoj v zemi veliký činiechu.

Ale tehdy páni holoty z sebe zčiniechu,

v jednom domu s ohaři bydliechu.

To sobě za kratochvíl a za česť přijechu,

že jedno o ohařích mluviechu.

Pro to sě jechu v sbožiu chuditi,

pro psí smrad brzo mřieti.

Ot té doby liud silný krátký věk jmějieše,

nemocných v nohách mnoho ležieše.

Dřieve, na vojnu jdúce, své země nehubiechu,

mezi nepřátely mečem dosti dobudiechu:

pak, dřieve než na nepřátely vyndiechu,

a’ž svú zemiu zhubiechu.

V tom tehdy dobřě činiechu,

že zádušnieho nepleniechu:

potom některé vládyčie ctiechu,

ale zádušnie pusto položiechu.

A když na vojně med vypjechu,

beze cti sě vždy vrátiechu.

Dřieve ve třech dnech na vojnu vstaniechu:

tehdy ve čtvrti léta na vojnu zapovědiechu.

Tak sě tehdy proměnichu,

tiem jmene dobrého zbychu.

Tehdy kněz Pelhřim biskupstva sstúpi,

kněz Jan na biskupstvo vstúpi.

LXXX.

Kak sú predikateři do Prahy přišli.

Léta ot narozenie syna božieho

po tisíciu po dvú stú po dvú dcátú sedmého

predikateři do Prahy přídú

a k svatému Klimentu do Pořiečan vnidú.

Tehdy u svatého Klimenta u mosta přízednicě bieše,

ta sobě pravé jmě Trubka jmieše.

Ta je sě mluviti,

že svatý Kliment velí jim u mosta sobě slúžiti.

Proto predikateřie z Pořiečie vynidú

a k svatému Klimentu k mostu přijidú.

Lipolt, rakúský vévoda,

ten veliký svoboda,

krále českého zbádá

a uváza sě až do znojemského hrada.

By krále leň na vojnu vstáti

i je sě k němu poslóv sláti.

Vévoda, uzřev, že sě král nechce brániti,

i je sě všie Moravy pleniti.

Král vždy k němu počě posly sláti,

a vévoda počě jemu sliuby sliubovati.

I je sě Moravy hubiti,

však Čechóv nemože na vojnu vzbuditi.

Tehdá vévoda je sě mluviti:

„Donadž jsem živ, musí mi Čechóv žěl býti,

že v krátkých dnech ty hrdiny sě oblenichu

a své dobré jmě tak brzo ztratichu.“

LXXXI.

Ot Václava, krále čtvrtého českého.

Tehdy král Přěmysl Ottakar s světa snide,

syn jeho Václav na jeho stolec vznide.

V tu dobu Lipolt sšel bieše,

Bedřich Udatný Rakúsy vladieše.

Kněz Václav posla po Míšeňského,

s ním a s Čechy jide na Rakúského.

Hlédaj, kako-ť sú Čechy byli sě změnili!

Již sú byli ciesaře sami pobili,

pak na vévodu sami nesměli jíti,

a’ž musiu pomoci dobyti!

I zhubi Bedřichovi zemiu jeho

a doby na něm opěť svého.

Pro to Rakúský svú škodú vzdy Čechy vinil,

kněz Český jezd pro to na-ň mnoho činil.

Potom sě kněz koronova,

tiem všiucku svú česť osnova.

I počě král za obyčěj se psy honiti,

se psy v svém domu bydliti.

Honě v lesě, oko ztrati,

v lese sě je přěbývati.

Na Křivoklátě přěbýváše

a o Prazě nic netbáše.

Ale že se psy rád bydlieše,

snad pro to jej noha bolieše.

Jakž sě na královstvo zsvěti,

je sě svým rodem styděti.

Káza z Stadic rod svój rozehnati

a tu všiu ves Němcóm dáti.

Páni pod sobú větev podtěchu,

že královi z toho nic neřečechu;

neb uzřě, že péčě nejměti na pány,

rozdělí Němcóm své dědiny v lány.

Tehdy kněz Jan biskup snide,

na jeho miesto Bernart vznide.

Ten, přěbyv u biskupstviu čtrnádcte let, snide,

a Mikulaj na biskupí stolec vznide.

LXXXII.

O Kartasiech pohanských.

Léta ot narozenie Jezu Krista milostivého

po tisiúciu po dvú stú po čtyřech dcětech druhého

Kartasi jdiechu,

taterščí spytáci biechu.

Na pěť set těch liudí jdieše,

a tento obyčěj jich bieše.

Klobúčky vysoké velmi jmějiechu,

rúcho krátké a tobolky nosiechu.

Všickni v nohavičkách chodiechu,

holi dlúhé v ruku držiechu.

Když píti chtiechu, s břěha nakloňmo pijiechu,

když chleba prosiechu, „Kartas boh“ tak mluviechu;

pro to jim Kartasi vzdechu.

Lomičští Kartasa na ščít vzěchu.

Ti liudie, když Rýna dojidú,

opěť za sě pojidú.

Ach českého nedomyšlenie,

jich nemúdré dopuščenie,

že dachu neznámým liudem po zemi sě túlati,

svú zemiu dachu komus spytati!

Kací sú liudie, bylo jim vzvěděti,

skrze svú zemiu bylo jich nepúštěti.

Na léto Tateři pojidú

a třmi prameny vnidú.

Jako po své vezde jdiechu,

neb spytáci je vediechu.

Jedni v Rusi Kyjova, města velikého, holuby dobychu,

druzí krále uherského pobichu,

třetí všě Polsko zhubichu

a mnoho křesťanstva zbichu.

Přěd  Olomúcem sě stavichu,

tu Tateři královicě ztratichu.

Jeho pěstúny Tateři zjímachu

a přěd  městem je zvázachu.

Ze svého královicě nechovali,

pro to je nepřátelóm na smrť dali.

Tateři sě za sě vrátichu,

přěd  Vratislavem sě položichu.

Kněž Jindřich proti jim vynide

tu velmi žalostně snide.

Na kopiu hlavu jeho Tateři nosiechu,

a všiucku zemiu hubiechu.

Tehdy Čechy, Tater sě bojiecě,

neprázdni bychu, hrady činiecě.

Král Prahy zdiú je sě hraditi

a s hradu cěsty k řěcě je sě zdiú činiti.

Tateři všecko Polsko zhubiechu,

až sě přěd  Kladskem stavichu.

Do Čech mnoho liudí z Němec přijide,

král s nimi mimo Žitavu na Tatery jide.

Tateři, když to vzvěděchu,

za sě sě inhed vzpodjechu;

neb spytáci byli řekli, nikohého sě nebáti,

kromě českého krále, toho nikoli nedočakávati.

LXXXIII.

O králiu Václavovi a o ciesařovi Bedřichovi.

Ciesař Bedřich poslední snem zapovědě.

Jakž to král český brzo vzvědě,

k dvoru jede.

Tu sě mnoho kniežat snide.

Mezi jinými tu opat z Fuldy bieše,

velmi sě nastrojně jmějieše.

Ten s králem českým počě státi.

Je sě opat krále třepati,

řka: „Bych u tebe seděl blíže,

postavil bych tvój stolec níže.

Jměl by ve mně súšěda zlého,

učinil bych z tebe králíka malého.“

Ojieř hosť, když to uslyšě,

přistúpi blíz, a vzdyšě.

Vzděv na ruku brněnú rukaviciu,

puči opata po líciu.

„Věz, pope, že s králem stojíš.

Proč svú řěč tolikú strojíš?

Snad si jměl pěstúna zlého;

neučil tebe, kak rucě držěti u ctného.“

Opat, přijem ránu po líciu,

protřěv svú ruku kciciu,

do hospody ide

a viec králiu na řěč nepřijide.

Přietelé králiu dachu věděti,

že j’ho ciesař chce jieti.

Král s svými je sě raditi,

co by bylo z toho učiniti,

„že chce ciesař v Čechách a u Moravě šesť měst jmieti,

a pro ty mě chce jieti.“

Páni řechu: „Toho jesť dřiev nebývalo,

ni sě nem jesť ot kterého ciesařě to stávalo.

Tiem-li ny chce porobiti?

Než to bude, dajmy sě zbíti!

Králiu, když nemóžeš z města jeti,

slušie-ť sě hrdinsky jmieti.“

Ciesař inhed posla po krále,

král přěde-ň jide u mále.

Jiným sě káza přípravně jmieti,

řka: „Inhed chcem domóv jeti.“

Když král k ciesařovi jdieše,

plny ulice liudí oděných vidieše.

Král přěd  ciesařě v komniatu jide,

Ojieř za králem v komniatu násilím vnide.

Ten v králově krzně obinut meč jmieše,

tajně u sebe nóž nosieše.

Král ciesařě za obojek je,

a nóž k hrdlu přistavuje,

ciesařiu je sě mluviti –

tehdy Ojieř je sě krále mečem brániti –:

„Ciesařiu, neb-ť jesť tuto zabitu býti,

neb mě tuto ubezpečiti,

bych mohl z města volně vyníti

a po vóli do mé země jíti.“

Ciesař musi všě sliúbiti,

což královi liubo, všě učiniti.

Král se ctiú z města vynide

a tak do svých Čech přijide.

LXXXIV.

 (Nadpisu není.)

Král, přizvav Ojieřě hrdiny,

sstúpi mu k dědině Bieliny.

Ojieř klánie do Čech přinese,

tiem chudobu v zemiu vnese.

Ot té doby jechu sě na turneje jezditi,

neužitečné ztravy činiti.

Jechu sě dětiných rúch a dekóv na koně krájeti,

by sě dali v mnohých rúšiech viděti.

Múdří sě jim vzdy rúhajú,

že s nich lotři deky trhajú.

Když by na užitečnú vojnu jeti,

nejmiecnu kde potřeby vzieti.

Neuměju toho věděti,

by mi kto ráčil povědieti,

proč Čechy za liudi stáchu,

když turnejóv a klánie neznáchu!

Jakž sě jechu v turnej jhráti,

tak za nic počěchu v boju stati.

Ze sú někteří dobří turnějníci,

již sú v boju praví špatnící:

všěm turnějníkóm jmene toho nedávaju,

však jáz jich dosti znaju.

Pravie, nynější by lepší byli.

By mi ciesařě třikrát pobili,

až by pól třetieho tisiúcě prstenóv s zbitých rytieřóv ruk po boju sněli,

tehdy by v svej řeči pravdu jměli.

LXXXV.

O králově Václavově boju s synem.

Král Václav ščedrý bieše,

ale Němcě velmi plodieše.

Pro to sě někteří páni proti králiu vzdrastichu

a syna Přěmysla proti jemu vzbudichu

léta ot porozenie Jezu Krista milého

po tisiúciu po dvú stú po čtyřech dcát osmého.

Toho časa jeden šlechtic v zemi bieše,

ten Ctibor „múdrá hlava“ slovieše.

Toho rady v zemi poslušno bieše,

však často nemúdřě mluvieše,

řka: „Jáz mohu radu i Bohu dáti;

mohl by mě rád v svú radu pojímati.“

Opěť řka: „Musil by Bóh mnoho mysliti,

by mě mohl chudá učiniti.“

Ten knězě, Přěmysla proti otciu vzbudi,

a ten prvý s svým synem Jarošem krále vzrudi.

I je sě kněz měst dobývati

a svého otcě hanby hledati.

Všecka země s knězěm bieše,

král Boršě a Havla a málo starých jmieše.

S těmi, jakž moha, král sě bránieše,

ale kněz po zemi volně jezdieše.

Ti, již tehdy s knězěm biechu,

ti Havlovi a Boršovi žžiechu.

A kdež Němcě potkachu,

inhed mu nos uřězachu.

Boreš s Havlem z země jedesta,

mnoho liudí s sobú přivedesta.

Tehdy kněz přěd  Mostem ležieše

a Boršovi sbožie žžieše.

Tu ta pány knězě podstúpista

a udatně j’ho pobista.

Ta dva pány jesta sě za knězem jezditi,

kněz sě nemože opraviti.

Kněz s svými pomocníky otciu na milosť jide,

jedno Ctibor s svým synem z země vynide.

Král káza svého syna s jeho milostníky k objedu pozvati,

káza jim královy objed dáti.

Když za stolem vesele sediechu

a sobú juž bezpečni biechu,

král posla všěm ryby bez hlav syrové.

Uzřěvše to, sědú jako zmámení vlkové.

Knězě střiebrnými okovami okovachu,

jiné všěcky u věžiu umetachu.

Kniežata knězě z vězenie vypravichu,

ale jiní ze tři léta u vězeniu bychu.

Němci Ctibora rádi přijechu,

bezpečenstvie mu dávajíc, velmi jej ctiechu.

Pak jej i s synem královi prodachu,

do Prahy je svázána poslachu.

Král káza Ctiborovi na Petříně prknem hlavu dolóv sstrčiti,

syna Jarošě na kolo vzbíti.

Ten, jenž dieše, by mohl i Bohu raditi,

neumě sebe ni syna smrti zbaviti.

Když Ctibor na smrť jdieše,

tuto řěč k liudu mluvieše:

„Kterýž chce zbýti všeliké strasti,

neroď prsta mezi dřvi a podvoj klásti.

Jakž jistě věz, že tě uskřine,

takež všě přátely hněv mine.

To mieniu, ktož chce bez škody ostati,

neroď u přietelskú svádu sě uvázati.

Řci: ,Svoji sě psi hryzte,

a ciuzí nepřistúpajte.‘

Že jesť to pravda, svú smrtiú žehnach:

běda mně nebohu, že tak pozdě znamenach.“

LXXXVI.

O křižovníciech a o židech.

Tehdy křížovníci do Čech přišli běchu,

ti naď židy moc papežovu jmějiechu.

Té moci velikým střiebrem dobyli běchu,

S sobú liudí mnoho jmějiechu,

chtiec ot židóv veliké peniezě brati,

neb je všěcky zejmati.

Král o tej válce pocě netbati,

obojím řka: „Nechciu sě v to uvázati.

Drž sě každý svého práva;

ktož ostojí, buď jeho hlava zdráva.“

Král o tej válce počě netbati,

řka: „Zbjete-li je, nepočtu vem za vinu.“

Židie tajně oděnie a liudí dobychu.

Když na ně křížovníci udeřichu,

židové křížovníky pobichu,

na dvě stě Němcóv tehdy zbichu.

LXXXVII.

O světiej Zdislavě skončení svatém.

Léta ot narozenie Jezu Krista milostivého

po tisiúciu po dvú stú po pěti dcát druhého

svatého života paní Sdislava s světa snide,

pro niuž pracným veliká útěcha přídě.

Pěť mrtvých vzkřiesila,

mnoho slepých prosvietila,

chromých a malomocných mnoho uzdravila,

nad jinými pracnými veliké pomoci činila.

Sta sě, že pan Všeslav, sed k židóm, židovku podávi,

pak žid, v dóm jej přilúdiv, do smrti jej zadáví.

Přietelé jeho pomstichu

a pro-ň mnoho židóv zbichu.

Král ty všěcky chtieše zbiti,

musichu všickni z země jíti.

Pak milosti královy dobychu

a s židy sě umluvichu.

Ale židy že bíti směli,

proto sú koblúk židovský na ščít vzěli.

LXXXVIII.

 (Nadpisu není.)

Tehdy sě sta krále říšského volenie,

pro to král tam posla tři pány neleně:

Hrona z Náchoda, Smila Světlického

a pana Havla Jabloňského.

Hron tu byl v radě ze všěch múdřejší nazván,

pro to mu říšským králem črný lev na zlatém ščítě dán.

Havel ratišcem doby polovičného,

pán Smil kláním doby za znamenie kapra črveného.

Tehdy Uhři Moravu zhubichu,

ale Uhři knězě Přěmysla nikděž nezbichu.

Kam sě jedno obrátiechu,

vesde Přěmysla uzřiechu.

Tomu sě Uhři velmi diviechu,

a škodu ot něho velikú jmiechu.

A když Čechy přijidú,

Uhři tajně z země vynidú.

LXXXIX.

Od druhého Přěmysla, krále pátého českého.

Toho léta král Václav snide,

po něm Přěmysl jako krásný květ pojide.

Jako róžiu prostřed luky postaví,

takež Bóh českú zemiu Přěmyslem oslaví.

Krásné nravy ovšem jmieše,

životem hrdinským bieše.

V radě netřeba múdřejšieho,

z mladu nikděž kniežete ščedřejšieho.

Uměl rozuměti každému stavu,

směje sě, každému pokloni hlavu.

Prvú vojnu na Prusy učini,

z pohan mnoho křěsťan zčini.

Tehdy bavorščí zloději do Čech jezdiechu,

mnoho nepodobizny činiechu,

i veliké pány jímáchu,

panie i také panny bráchu.

Tehdy kněz vévodě je sě žalovati,

vévoda nerodi svých ukázati.

Sta sě, že těch Bavor blíz tři dcěti jechu,

zsadivše je po řád, hlavy jim sěčechu.

Uzřěchu, že jeden na pěti na dcte let ošedivě,

cákaje své smrti strašlivě.

Však j’mu neotpustichu,

s jinými hlavu spudichu.

Opěť je sě kněz žalovati,

vévoda o tom počě nic netbati.

Kněz mlád mladého sě skutka dopustí,

u mále vněd u Bavory, oheň pusti.

Pól země popelem postavi,

prostřěd Bavor své stany zstavi.

Sebrav sě vévoda, káza kněziu povědieti,

že chce z jutra s ním boj jmieti.

Uzřěv kněz, že nemóž s ním boje vzieti,

sám šestý na dct je sě k Rakúsóm běžěti.

Čechóvé kázachu za sobú střělcóm státi,

sami počěchu sě k městu Cyrndorfu brati.

Nepřietelé se všech stran Čechy ostúpichu.

V Cyrndorfu most Bavoři podrubichu,

tak jakož ledva stromieše

a div že neletieše.

Nepřietelé brzo přispěchu

a k tomu městu Čechy připřěchu.

Když české vojsko toho města dojide,

a když po mostu pojide,

tu sě most s nimi propade,

mnoho dobrých v řěku upade.

O jiných zažhú město Bavoři;

již sú tu byli, vědie-ť praviti o tom hoři.

Musichu Čechóvé vévodě sliúbiti,

že, kdež káže, chtie sě postaviti.

Vypraviv liudi, kněz silně do Bavor jide,

z země dřieve nevynide,

až všiu zemiu popelem postavi,

mnoho hradóv pustých ostavi.

Hradi velmi vysocí stojiechu,

a u malých časiech Čechy jich dobudiechu.

A na hradiech Bavor mnoho tehdy zhořělo

a mnoho pak hladem zemřělo.

Neb těch vojn jesť kněz blíz desěť učinil,

a donadž byl živ, svú škodú je vždy vinil.

Mnoho dobrých pánóv, své hrady ožehem zavrúce,

s svú čelediú biechu v Čechách, a žebřiúce.

Toho časa biskup Mikulaj s světa snide,

po něm Jan ščědrý na biskupi stolec vznide.

Kněz Přěmysl Margaretu poje,

po niej věně Rakúsy obje.

XC.

O naháčích.

Léta ot narozenie syna božieho

po tisiúciu po dvú stú po pěti dcát devátého

blud starý novým činem na javo vynide

a toho léta do Čech přijide.

Naháči tehdy pojidú

a všiucku zemiu projidú.

Ti, svój chřbet obnažiece,

biči tepiechu, u blátě ležiece.

Tu službu božiu tupiechu,

i také kněžiu haniechu,

řkúc: „Našě jesť lepšie pokánie,

než vašě nemúdré volánie.“

I kázachu božiej službě přěstati,

a to sě musieše státi.

Češčí páni, uzřěvše je tak chodiecě,

proč to činie, nevědúcě,

takéž sě, s nimi chodiec, tepiechu.

Paní, v svém plucě chodiec, též činiechu.

By byli chtěli užitečno duši jmieti,

bylo jim to od knězě za pokánie vzieti.

Ale ti prví naháči zlý úmysl jmějiechu,

neb pro črta Lucipera, by na svój stolec všel, to činiechu.

Když to na ně Říměné vzvěděchu,

všěm ohněm jako kacieřóm životy ot jechu;

neb sú kacieři byli,

svój tajný blud tak zjevili.

XCI.

O uherském boji a o královéj Margarety rozvodu z Rakús.

Pak kněz jide na Bělu, na krále uherského,

na svého nepřietele dávného.

Když Čechy u Stožcě ležiechu,

hrabě z Cyrdika a Weyzové na jiezdě biechu.

Na ty Rakusicě Plavci udeřichu,

ti mnoho Rakúsóv zbichu.

Pak Čechy a Uhři proti sobě jidú,

o řěku Moravu sě snidú.

Uhři na tom miestě dva dni státi sliúbichu,

a Čechy za sě vstúpichu.

Uhři své viery nesdržiechu,

té noci na Čechy udeřiti chtiechu.

A jakž brzo Moravu přebřědú,

inhed na Čechy pojedú.

Kněz český na Uhry sě vráti,

je sě s nimi bojovati.

Róžě najprvé Plavce pobi,

Boreš uherského krále vozóv doby.

Když ty vozy domóv přiveze,

svatého Jana Křstitele mezi klenoty prst naleze.

Ktož by chtěl ten svatý prst viděti,

na Osěcě mohl by jej ohledati.

Tehdy kněz český ctně krále uherského pobi,

mnoho měst a hradóv doby.

Kněz Rakúsy po ženě jmieše,

ottud do moře všě země držieše.

Potom sě kněz koronova

a tiem svú česť všiu osnova.

Margareta sobě dosti let jmějieše,

pro to juž k dietkám čáky nebieše;

pro to legát a Mohučský manželstvo to rozlúči.

Margaretě za věno nedachu i lúči;

za Rakúsy jiej nic nedachu,

pro to na krále všě kniežata bez mála nevstachu.

XCII.

Ot násilé, ješto král pánóm českým činil.

Léta ot narozenie syna božieho

po tisiúciu po dvú stú po šesti dcát čtvrtého,

lad veliký v zemi bieše;

pro to mnoho liudí, a najviec Plzňan, mřieše.

Potom král počě o svých netbati,

města i vsi pocě Němcóm dávati.

Němcóv sě je zdiú hraditi,

pánóm počě násilé činiti.

Své vládařě na Vítkovice spusti,

násile jiným pánóm činiti přepustí.

Pro to sě páni někteří rozhněvachu,

Rudolta, krále říšského, na-ň pozvachu,

řkúc: „Lépe jesť dědinu pustu jmieti,

než Němci budu královým kázáním držěti.“

Rudolt do Rakús přijede,

král, po němečskej radě, k němu jede.

Tu král Rudoltovi všě své země vzda:

Rudolt, jiné sobě obdržav, Čechy a Moravu královi vzda.

Král, upustiv za rohy, počě za ocas chvátati,

i je sě na Rudolta jako bez vesla proti vodě hrabati.

Ach běda krále šlechetného,

že neschová jazyka přirozeného,

jímž byl dobyl jmene dobrého,

také sbožie velikého;

s nímž by mohl viece dobyti,

své nepřátely všecky zbíti!

I je sě král svých tupiti,

a kdež moha, je hubiti.

O Závišovi.

Závišiu, výborného rytieřě, z země vypudí,

Vítkovice s Úščského hradovišče zapudi.

Budivojovicě otje Čiečovi,

Poděbrady Vilémovi.

Kladsko otje Zvieřětickým

a Luně Žirotinským.

Jiným pánóm otje mnoho jiného,

činieše jim mnoho zlého.

Pána Benešě káza u věži užžieci.

Ti skutci nemohú j’mu dobřě stéci.

Vdovy k Bohu na-ň žalováchu,

i sirotci na-ň plakáchu.

Těch hlas právě přěd  Bóh jdieše,

neb jim ot krále násile bieše.

Pro to, když mu Čechóv třěba bieše,

hotové služby ot nich jmieti nemožieše.

Čie kleščě liška ohryzla vědúci,

vzdálila sě ot něho, a potřebu jmajúci.

Takéž král nesmě Čechóv u potřebu přivinúti,

věda, že nemohú túhu toliko zlého zapomenúti.

Vecě král: „Až sě z vojny vráciu,

zavaliu Čechóm velikú práciu.

Chciu Petřín pavlakú přistřieti,

na pražském mostu nebude Čecha viděti.“

Právě živ býti nerodieše,

když tu řěč zjevně mluvieše.

Málo Čechóv s sobu poje,

s Němci jide, juž je svoje.

Závise s svú bratřiú s Rudoltem tu jdieše,

to králiu českému velmi škodno bieše;

neb ten jeho moc všiucku vědieše,

v jeho vojsku přátely jmějieše.

Když za jutra juž boj chtiechu vzieti,

Závišě káza královi povědieti,

chtěl-li by mu milostiv býti,

chtěl by mu za jutra užitečně poslúžiti.

Král k tej řeči nerodi i stanu přistaviti,

řka: „Než bych to učinil, raději sě dám zabiti.“

Tehdy král s Němci proti Rudoltovi u boj vnide,

a po hřiechu ten tu snide.

Ta túha sta sě v svatého den Rufa u pátek,

ten svatý mučenník jesť veliký svátek,

léta ot narozenie syna božieho

po tisiúciu po dvú stú po sedmi dcát osmého.

XCIII.

Ot Rudolta, krále říského.

Rudolt po boju do Čech pojide,

ale markrabie bramburský přijide,

chtě za královicě s ním boj vzieti.

Vzvěděv to Rudolt, počě za sě jeti.

Bramburský markrabie v zemiu sě uváza,

svého rodicě, Vaňka královice, do Sas nésti káza,

Závišě Vítkovic královu poje

a jmě proti Němcóm prospěšné boje.

Měščěné na města mnoho Němcóv pustiechu,

s nimiž měščěné zemanóm mnoho zlého učinichu.

Zpleniece je, i sežžiechu,

zejmúce je, z nich dušiu vypudiechu.

Sami páni jechu sě vaditi,

to počě zemi najviece škoditi.

Opěť sě jechu mířiti,

na Němce jiezdy činiti.

Časté boje s Němci jmieváchu

a mnoho jich na Němcích obdržěváchu.

Pan Ctibor z Lipnicě okolo Prahy,

Jaroslav Jablonský okolo své drahy.

V Albrechticích Mutyně Skuhrovský,

u Hořimivsi Mutyně Vřěščovský,

Tas Wissemburský, Beltrám s trúbú Zebinský,

pan Hynek, slovutný rytieř, vojensky

ciuzozemcě podstúpichu,

tu jich mnoho velmi zbichu.

Pan Hynek z Dubé také rány dáváše,

ot jeho rázóv jako hrom hřímáše.

Mlatem německé helmy kováše,

z nichž světlý oheň prcháše.

Bez přěstánie vzdy křičieše:

„Vrtněte sě na ně, hrdiny, spěše!“

Jeho hrdinstvem Čechy vychozováchu,

jemu všiu chválu vzdáváchu.

Kdež sě Čechy s Němci potkáchu,

mezi sobú Němci vztázáchu:

„Vidíte-li z Dubé pana Hynka?

Proti jeho ranám jsú naši helmové jako dýnka.“

Jakž jej brzo vzvěděchu,

tak sě na běh otdadiechu.

Tak sě jeho Němci bojiechu,

až jej Dětřichem Berúnským zoviechu.

Pro to sě Němcóm české baby smějiechu;

neb kdežkoli je uzřiechu,

Hynkem Dubským je strašiechu.

Neb dřieve Čechy túhu jmiechu,

že je Němci právě zahladiti chtiechu.

Když vládyky do města přijediechu,

koblúk k nim přivrhúce, hlavy jim setniechu.

To sě ot měšcan vládykám dálo,

mé oko to často vídalo.

Tehdy kněz Jan, šlechetný biskup, snide,

po něm Dobeš na biskupí stolec vznide.

XCIV.

Ot hlada, jenž byl po králově Přěmyslově smrti.

Po králově smrti na třetie léto

by hlad v Čechách. Pravie, to léto bylo samým Bohem prokleto,

že liudie mrchu liudskú, i své děti jediechu.

Až hróza byla, tako velmi mřiechu,

že v každém městě vóz bieše,

ten jiného necinieše,

jedno že umrlcě vozieše,

po jednu viece než desěť v dól uvržieše.

Pak na léto taká žizn bieše,

že kořec žita šesť peněz zlých platieše.

Ot krále Václava šestého.

Pak páni královice Václava z Sas dobychu,

všě města i hrady zálabské za-ň zastavichu.

Pak kněz v skóřě všiu zemiu od ciuzozemcóv vypravi,

dobrý pokoj v zemi upravi.

Tehdy Záviši pro mateř hlavu spudi,

jeho bratřiu z země vypudi.

Pak kněz doby kněžstva krakovského,

pak Kališě, kněžstva pomořanského

a královstvie poznaňského.

Neb královnu polskú pojal bieše,

a ty země u věně jmieše.

Kněz sirazský počě j’mu u Polščě přěkážěti,

kněz český musi na-ň jeti.

Přěd  Sirazem mnoho rytieřóv učinichu,

Sirazě jako jhrajúce dobychu.

To sě sta ot narozenie syna božieho

po tisiúciu po dvú stú po devieti dcát třetieho.

Tehdy pan Jan z Michalovic kole po Rýnu do Paříže jede,

tu ctně právě kláv, túž cěstú do Čech přijede.

Tehdy kněz Dobeš biskup snide,

Řehoř na biskupi stolec vznide.

XCV.

O koronovániu krále Václava.

Pak kněz Václav přije koronu královstvie českého,

po tom koronu královstvie polského.

Zatrati v zemi rozličné obrazy,

dobrý peniez, točiúš groš, zarazi.

Otevřě Bóh královi střiebrné hory,

nejmě ot nepřátel i jedné vzdory.

S voliú také krále říšského

doby markrabstvie míšeňského.

Pak sě je král Bohu slúžiti,

božiu česť mnohým činem ploditi.

Kláštery rozličným zákonníkóm stavieše,

almužny veliké činieše.

Mší mnoho rád poslúcháše,

hodiny jako kněz řiekáše.

V tom pokoju v svém úřědě rozléně,

o němž mu bylo býti, o tom počě tbáti najméně.

Kniežecí úřad jesť na súdě sěděti,

sirotčiu žalobu slyšěti.

On sirotku na súdu nesědieše,

dievčie dědiny jiným dadieše.

Sirotcie, vdovy k němu voláchu,

vdovy se dcerami přěd  ním klekáchu,

on to vida, pryč pojdieše,

pánu některému súd rukú poručieše.

Ti páni tak sirotky súdiechu,

jich dědiny sobě přisúdiechu.

XCVI.

(Nadpisu není.)

Když král tomu násiliu v zemi býti přěpusti,

Bóh na krále tento nedostatek spusti,

že v svú radu Němcě počě púščeti,

jich rady je sě velmi držěti.

Na to jej němečská rada přěmože,

že Rudoltoviciu k říši pomože,

jehož otec byl zabil otcě jeho.

Proti věrných radě na svú hlavu vsadi vraha svého.

O věrných radě nerodě tbáti,

i počě Albrechtovi liudí i střiebra sláti.

To bylo zjevné znamenie

božieho syna rozhněvánie,

že byl tak ohlúpen smysl jeho,

ež za přietel jmieše vraha svého.

Albrecht s Čechy krále říšského Adolfa zabi.

Kak sě jměl v tom boju Smil Ojieřovic, i dnes mluvie Švábi.

Tehdy biskup Řehoř snide,

na biskupi stolec kněz Jan vznide.

Ot Albrechta, krále jednookého.

Když Albrecht s Čechy své nepřátely pobi,

když českým střiebrem i zlatem říšě doby,

počěchu Němci měščěné k němu listy sláti,

jej na svého krále do Čech zváti.

Když Albrecht v říšiu sě silně uváza,

na českého krále práva potáza,

že mu nechce hor střiebrných dáti,

ni chce j’mu najlepších tří měst v svej zemi vzdáti.

To královi českému škodno bieše,

že v svej radě Němcě jmějieše;

což sě s nimi uradieše,

to Albrecht inhed vzvědieše.

XCVII.

Ote dvú králiú Václavú.

Král český syna Václava jmieše,

ten juž králem uherským koronován bieše.

Mně, by sě jemu u boj s Říšským sníti,

umysli dřieve do Uher k synu jíti.

Neb jedinkého syna jmieše,

pro to jej raději v Čechách vidieše.

Čechy mocně v Uhřiech na Rakuši ležiechu,

což jim liubo, to činiechu.

Vje král tehdy do Budína,

vzě z Uher i s koronú syna.

Král sě s synem se ctiú do Čech dobra

a s sobú uherskú koránu i klénoty pobra.

Albrecht, král říšský, v českú zemiu vnide,

přěd  Hory střiebrné přijide.

Na Horách pan Jan z Stráže a Jindřich Lipský biesta;

tě hrdině i páchnúti jim nedadiesta.

Dětoch z Hořiupníka mnoho pícníkóv u mále švábských pobi,

Švábóv mnoho zbi.

Když sě králova moc všěcka snide,

Albrecht z Čěch během vynide.

Jindřich s Ješkem vždy o Švábiech biesta,

škodu jim velikú činiesta.

To Jindřichovi i pomože,

pro své hrdinstvo ot toho časa sě vzmože.

Když bez škody vrah z země vynide,

tehdy král český, pro žalost u velikú nemoc upad, smrti neujide.

K tomu mu také někteří pomohu,

ale tu řěč pořúčiemy Bohu.

XCVIII.

O mladém králiu Václavovi.

Skóro po tom král Václav snide,

po něm syn jeho Václav, král uherský, vznide.

České i polské královstvie držieše,

Ottu, vévodu bavorského, sebemiesto do Uher poslal bieše.

Do toho dietěte Vaňka čáka k dobru bieše;

jeho ujec, král říšský, péčiu velikú jmieše.

Ten tři Durinky v službu krále českého připravi,

tiem vrah český sestřěncě ztravi.

Král Vaněk, jda na vojnu, do Olomúcě přijede,

tu sě liudí k němu mnoho snide.

U vigilji svatého Dominika král o poledni spat jide;

když všickni vynidú, Durink přěd komniatu přijide.

Přěd  králem nebieše stráže jiného

kromě komorníka jediného.

Durink přěd  komniatú stáše

a svého tu času ždáše.

Král Václav, vstav ze spanie,

činieše veliké vzdychánie.

Je sě na děkana volati,

aby k němu ráčil vstáti,

řka: „Poď ke mně, neb-ť mě jesť túha.“

Ten Durink, nevěrný sluha,

jako chtě královi na vzchod pomoci, z kuta sě vytasi

v tu dobu královi hrdlo přětasi.

Ach Durinku, zlý člověče,

co si spáchal, nevěrníče!

Co-ť to milé dietě učinilo?

Snad to, že tě dary velmi dařilo?

Pro to-li-ť jej bylo zabiti,

takú zemiu osiřiti?

Snad tvému jazyku to jesť přirozeno,

že druhé kniežě v Čechách ot vás jesť zahubeno?

O nevěrných tuto viece bylo by mluviti,

ale Bohu je porúčiem súditi.

Boží súd nalezne i tajného;

snad juž jesť osúdil jeho smrti vinného!

Ješče-ť bude některé súditi.

Té řeči netbaju, neb jmám o Durincě domluviti.

Toho Durinka inhed jechu,

ruku, júž krále zabil, mu ottěchu.

Psi jeho tělo všěcko sněchu,

ruky té sniesti nerodiechu.

To zlé sě sta léta ot narozenie syna božieho

po tisiúciu po třech stech šestého.

XCIX.

Ot Rudolta, krále českého.

Co-ť pak Čechy učinichu!

Svého vraha sobě za kněz zvolichu,

Rudolta, vévodu rakúského,

Albrechtova syna, krále říšského.

Vrah nemóž dobřě učiniti!

Jsa český kněz, chtieše všě české pány zbíti.

Ktož tomu nechce věřiti,

a chtěl-li by tiem jist býti,

otěž pana Jana Wartmberského

neb pana Jindřicha Lipského.

Kněz Rudolt kněžsky sě u štola jmieše,

v jeho kuchyni kašě vzdy vřieše.

Snad to pro lékařstvie činieše,

neb mdlého života bieše.

Tehdy pravě královně,

té šlechetně Václavovně,

s násilím s hradu Prahy vedú,

u podružstvie do města uvedú.

Snad že jejú otec též sirým pannám činil bieše,

Bóh otcóv hřiech nad dětmi mstieše!

Pak kněz Rudolt na pana Bavora jede,

na tej vojně v Ohraždějovicích snide.

Neplačte ho, české děti,

neb račte to jistě věděti:

by-ť byl pobyl ten kněz živ déle,

byla by pošla mezi pány veliká mele.

Listy jim po vóli dáváše,

ale jich zlého chytřě hledáše.

Neb tak j’mu bieš‘ otec kázal,

by o českej prosbě nic netázal,

a řka: „Daj Čechóm bělpucha a črnidla do vóle,

opěť jim otejmeš, šíju jim mečem ohole.“

Tehdy Vilém Zajiec srdce udatného,

nelstivý přietel jazyka českého,

doby Křivokláta, hradu králového,

i zbavi ten kraj plena švábského.

C.

Ot vévody korutanského.

Pak učinichu králem Jindřicha, knězě korutanského,

člověka velmi dobrého,

k tej věci ovšem sprostného.

Ten za sobú královnu jmieše,

tomu král Václav, na vojnu jeda, zemiu poručil bieše.

Ten kněz o jiniem prácě nejmieše,

jedno že rád, boží muž, syt býti chtieše.

Tehdy říšský král na česku sě zemiu složi,

přijed do Čech, silně sě přěd  Horú položi.

Ale když na cestě byl, pan Plichta z Žirotína,

ten jmenovaný hrdina,

mnoho škody učini v koních i liudech Říšskému;

tiem česť velikú učini rodu svému.

Tehdy pan Jindřich Lipský

a pan Beneš Wartnberský

přátely své s liudmi sebrasta,

proti Říšskému na Hory sě brasta.

Tu úsilé mnoho podjesta,

i přěd  Horníky bezpečna nebiesta.

Mnoho j’mu škody učinista,

Hory a Kolína mociú obránista.

Tolik škody ot niú jmieše,

až juž z země jeti chtieše.

Z měst Němci, když jich zlé znamenachu,

na svá města jich pozvachu.

Hradčěné ti všě zlé zemi počěchu,

Mýcené, Chrudiměné, Bydžovené, Poličené dokonachu.

Ti Šváby na svá města pustichu,

mnoho zlého zemi učinichu.

Ti na Čechy navodiechu,

Čechy kupujúc mučiechu.

Čechóvé na rozličných cestách Šváby pobichu

a mnoho jich v Čechách zbichu.

O českém boji s Šváby.

Sta sě, že sě Švábi na Chrudimi sebrachu,

a do Mýta jdúce, mnoho vsí vzebrachu.

Někteří Čechové Šváby ostřěhú,

řkúc: „Vězte, že-ť vás Čechové střěhú.“

Švábi jechu sě chlubiti,

že každý chce desěť Čechóv podstúpiti.

Mezi Turovem a Opočnem Čechy sě s Šváby snidú.

Čechóvé s nimi v tvrdý boj vnidú.

Nebo málo Čechóv proti mnohu Švábóv jdieše,

a mezi Šváby devět‘ hrabí bývalých bieše.

Však Čechóvé ctně Šváby pobichu

a mezi sobú všě koně zbichu.

Ctibor z Uherska ten tu mezi najlepšími bieše,

a ten mnoho vězňóv dobrých domóv vedieše.

CI.

O smrti Albrechta, krále říšského.

Na léto vrah český, Albrecht, do Čech počě jíti,

chtě přěkotem jazyk český zahladiti.

Chlapi s kosami s ním jdiechu,

ti všě obilé na poliu ssieci chtiechu,

by Čechy hladem sě rozlezli

a Švábi u pustú zemiu vlezli,

hradóv by nemohli držěti,

řkúc: „My budem u městech ležěti.

Nám z jiných zemí ztravu povezú,

Čechóvé s hradóv hladem i z země polezú.“

Ale ten Bóh, jenž právě súdí,

jinak to všěcko rozkliudi.

Jda do Čech, když sě přěs Rýn poveze,

Ješek, jeho synovec, na strýciu sě sveze.

Ten junoch šlechetný zabi tu strýcě svého

a tiem i pomsti krále, ujcě bratra svého.

Ten Ješek byl z sestry krále českého,

a pro tož i zbavi Čechy vraha nemilostivého.

Také že neslušalo, než od svého, sníti,

jenž tak nevěrně směl svého sestřěncě zabiti.

CII.

O zlých obyčejích českých.

Pak sě češčí páni zlých obyčějóv přijechu,

za kratochvíl v kostky jhrajiechu.

Z něhož dřieve lotróm za zlé jmiechu,

toho sě sami páni přidržiechu,

řkúc: „To v jiných zemiech lotři činie,

a velikým bláznovstvem sě vinie.“

Obyčěje sě zlého přijímáchu,

a dobrého nic netbáchu.

Chceš-li sě ciuzích obyčějóv ty přijieti,

hlédaj, móžeš-li to v kterej zemi uzřieti,

by ciuzozemcě při sobě jměli

a v svú radu je púščěli.

By vy sě téhož přijeli,

toho by užitek i česť jměli.

Ale ot zlého sě nectného obyčěje přijieti,

to jesť, ztrátě ctné jmě, zlé jmieti.

A pro zlý příklad na svój jazyk juž nic netbajú,

a za česť v kostky jhrajú.

Tehdy sě jechu bez popruhóv kláti,

a panny jim za dar počěchu chrústóv sláti.

Jechu sě ciuzím paním slúžiti:

toho bieše viece, ale mrzí mě i mluviti.

Tak páni svú kratochvil jmiechu,

a menší zemiu hubiechu.

Neby, kto sě za pravdu postavě,

ni kto česku česť opravě.

Páni kostku a klánie plodiechu,

a měščěné s hostmi o nich sě radiechu.

Neb měščěné nesměchu nikam vyněti,

pro to jim nemohú déle hověti.

Pan Jindřich a pan Jan v Sedlciu biesta,

Rémunt a Hynek u Prazě kratochvíl jmiesta.

Ty pány Horníci s měščany jednoho dne jechu

a životy jim otjeti inhed chtiechu.

Toho učiniti někteří nedadiechu,

však je tvrdě schovachu.

Juž vidíte, ktož na vysokém stavu jmá výhledí,

a vsdy kratochvil jmaje, na radě nesedí,

ten v svú rukú jmá jistú škodu

i sobě i svému rodu.

Ta sě hanba šlechticóm nikdy nestávala,

a ta příhoda chlapóm vnadu dala.

By chtěli právě rozuměti,

nedali by ciuzím v Čechách té moci jmieti.

Neustaviční jsú časové:

již dnes střiebro dávajú, zájtra budú vrahové.

Chlap svú voliú tobě nic nedá,

pánkaje tobě, svého časa hledá.

Moci-li-ť bude kdy s tě býti,

káže-ť své i s lichvú zaplatiti.

Juž vidíte, páni, dobré-li ste rady,

dávajúce ciuzozemcóm v zemi hrady.

By vás nejměli kde schovati,

nedrzli by byli na vy vstáti.

Přietelé těch pánóv dotad sě ručichu,

až je však i vypravichu.

Však za chlapie syny své dcery otdati musichu,

ale však jim potom jich děti vrátichu.

Neb dietky o roce a málem stařějšie biechu,

a šlechetné dietky u Horníkóv umřieti chtiechu.

A pro to je i vrátichu,

a také že přietelie za to mluvicím.

CIII.

O Korutanského potupení a o pražských měšťan volení.

Kněz ot pánóv u potupě bieše,

tak že často jiesti nejmieše.

Pozva sobě na pomoc rodicě svého,

Bedřicha, markrabiu míšeňského.

Mnohým nevěra sě zdieše,

že Míšeňský u mále po zemi jezdieše,

zemiu překotem hubieše,

a nikte jemu toho nebránieše.

Přěd Hory bez strachu jede,

ottad pak přěd Prahu přijede.

Kněz u městě bieše,

Míšňany do města pustiti chtieše.

Měščěné sě rozdělichu:

Kokotovici a Volbramovici s Čechy biechu,

Velflovici a Ot Kamene sě s Míšňany slichu

a jim pražské město zradichu.

Když Míšněné chtiechu tehdy u miesto vníti,

jiná strana chtieše brániti.

Vítek Ojieřovic tehdy na hradě sědieše.

Ten, dospěv, vnide u město spěše,

chtě měšťanóm pomoci,

ale nemože proti moci.

Neb Volbramovici s Kokotovici na ospitál běžiechu,

a Míšněné juž u městě volni biechu.

Velflovici Vítka na Novém Městě řetězem přěpěchu

a tu jeho i liudi zbíti chtěchu.

Však sě tej síle obránichu,

ale koní mnoho ztratichu.

Ale že řetězy biechu přěpěti,

nejmějiechu, kady vynětí.

Tehdy Sudek, silné dietě,

jednú ranú řetěz mečem přětě.

Viděch, když na hrad jediechu,

a’no po pániu Vítkovu ořiu třěva sě vlečiechu.

Volbram ospitál osěde,

s druhé strany mosta Pavlík z Liudie sěde.

Obojí mosta dobřě brániechu,

a pro ně Míšněné vóle u městě nejmějiechu.

Potom sě umluvichu,

a věže, ospitála a pražského hrada kněziu sstúpichu.

Kněz hrad poruči Heřmanu Zvieřetickému,

rytieřiu mladému, ale přěšlechetnému,

do něhož vieru i hrdinstvo vzvědě,

a příslovie i jednoho do něho nevzvědě.

CIV.

O Míšeňských nemilosti.

Pak té nemúdrosti kněz sě dopusti,

že v témdni, Heřmanovi hrad otjem, Míšňany na-ň vzpusti.

Míšněné jechu sě země hubiti,

a Čechy jmúce, nemilostivě mučiti.

Nemohl-li dáti ale kořec ovsa, Čecha zabichu,

neb jej jinak v síle zhubichu.

Dlani jim prořěžiúce, žiniu jim provláčiechu,

a tak je nebožátka po hradu i jinudy vodiechu.

Kněz, to vida, sě smějieše,

ni jim pro to kdy co dieše.

Vilém Zajiec, nelstivý přietel jazyka svého,

ten udatný šlechtic je sě žěleti toho zlého.

Dostřěh sě jich, i zbi Míšňan mnoho,

nebo biechu dóstojni toho.

Ten šlechtic věrný Míšňanóm cti ukráti,

ni sě směchu viec na tu stranu postáti.

Čechy sě přěd  hradem položichu,

na přědhradiu Míšňany a Korutany pobichu.

Tu Vítek Ojieřovic hrdinsky sě jměl,

ten šlechetný rytieř prvý nepřátely projel.

Ale juž právě jat bieše,

by sě neopravil spieše.

Tu zabichu Kamýka, rytieře udatného,

a Čechy jechu Aufsteinéřě, hrabiu korutanského.

Tu pan Jan z Stráže po nepřieteliech udatně jedieše,

a ovšem po nich v hrad vendieše,

by byl s ním most u přiekop neleťal.

Na ten boj sem jáz z města hleďal.

A když Čechy s Němci boj jmiechu,

tehdy Čechóvé Němce u městě tepiechu.

V zástupiech Čechy po městu chodiechu,

ale Němci v svých domiech zatvořeni sědiechu.

CV.

O veliké povodni v Čechách.

Léta ot narozenie syna božieho

po tisiúciu po třech stech desátého

v rozličných krajích taká povodeň byla,

jakž mnoho vsí i liudí zhubila.

U Liutomyšle v Heřmanicích tanec i s pišťcem vzala.

Ta božie spústa den svatého Jakuba sě dála.

V druhý den v Kladščě podměstie blíz všě potopila

a tu na dva tisiúcě liuda ztopila.

Zvieřata pod Kladsko na kládiu řevúce ploviechu,

domové cělí, a na nich liudie sědiechu.

Tu otec ot syna, máti ot dceře,

syn od otcě, dci ot mateřě,

preč plovúce, žalostivě otpuščenie bráchu,

muž ot ženy, žena ot muže; nebo svú smrť znamenáchu.

Juž tonúce, však v naději druh k druhu sě zpoviedáchu,

a přietelé, po nich hlediece, s pláčem vlasy s svých hlav dráchu.

Pak na dřieviu kolébky s dětmi živými nalezáchu,

a domovité věci po dřieviu sbieráchu.

Tiem přáslem voda mnoho vsí zkazila

a mnoho liudí ztopila.

CVI.

Od Korutanského vypuzení a od krále Jana.

Po tom, když Čechy uzřěchu,

že v Korutanském statka nejmiechu,

královnu Elžku za Jana ciesařovicě dachu,

toho hrabiu z Licmburka na královstvie pozvachu

Pro Míšňany Korutanského vyhnachu,

Jana z Licmburka králem českým koronovachu.

Toho, Bože, rač dlúho uzdraviti,

a rač jeho, Tvórcě, naučiti,

aby miloval zemany

a v svej radě jměl české pány.

S těmi-ť móže cti dojíti,

bez nich nemóž země upokojiti.

Aneb jemu zemanóm uvěřiti,

nebo se ctiú z země jíti.

Pánóm raziu múdru býti,

kdež mohúc, pokoj činiti.

Neb vem lépe jesť zemiu samým pokojiti,

než vaši nepřietelé budu vy súditi,

dobrých junochóv v životiech nehubiece,

nebo vem jich v skóřě třěba bude viece.

Raziu vem, smysl svój při sobě jmějte,

hostí v zemiu nepúščějte.

Nechcete-li v tom múdři býti,

bude sěkyra na sě dlubny činiti.

Raziu vem, příde-li vem které volenie,

chovajte sě skrzě les na křivá drva chozenie.

Co-ť tiem mieniu, sám znamenaj:

vol svého jazyka, ciuzieho nechaj.

Pomni, čemu-ť Liubušě jesť učila,

jež v svej řeči nikdy neskřivila.

Mnoho by bylo jiného mluviti,

ale v tom chciu dosti učiniti.

Ta kronika mluví ot narozenie syna božieho,

léta po tisíci po třech stech po deseti čtvrtého.


Dalimilova kronika

 

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

 

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 03. 03. 2011