Znění tohoto textu vychází z díla Král Lávra tak, jak bylo vydáno vydavatelstvím Volné Myšlenky v roce 1925 (BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Král Lávra. Praha : Volná myšlenka, 1925. 48 s.).

 

Autorem portrétu Karla Havlíčka Borovského na obálce e-knihy je Jan Vilímek.


Public Domain Mark
Text díla (Karel Havlíček Borovský: Král Lávra), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.


Citační záznam této e-knihy:

BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Král Lávra [online]. V MKP 1. vyd. Praha : Městská knihovna v Praze, 2011 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z WWW: <http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/37/00/36/kral_lavra.html>.

 

Licence Creative Commons
Vydání (obálka, grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko


Verze 1.0 z 22. 02. 2010.

 

 


Král Lávra

 

Byltě jednou jeden

starý dobrý král,

ale je to dávno,

taky od Čech dál,

troje moře, devatery hory

dělí ten kraj od české komory,

kde on panoval.

 

Bylť král irský Lávra,

povím zkrátka vám,

a já o tom králi

pěknou píseň znám.

Nalej, stará! čerstvého do číše,

a vy, kluci, poslouchejte tiše,

já ji zazpívám.

 

Posud krále Lávru

chválí irský lid,

nebyl ani tyran,

nebyl taky žid,

nenabíjel cizím svoji kasu,

rekrutýrkou nesužoval chasu,

nedal chudé dřít.

 

Jenom jednu slabost

ten král dobrý měl,

že jest na holiče

tuze zanevřel:

dal se holit jenom jednou v roce,

dlouhé vlasy po krku široce

nosil jak roj včel.

 

Horší ještě bylo:

vždy na Letnice,

jak očistil holič

královské líce,

čekala jej podivná odplata,

nic na stříbře, ale skrze kata

to šibenice!

 

Divili se lidé,

mrzela je dost

na tom dobrém králi

tato ukrutnost;

však co král chce, zdrávoť pro poddané,

tak po letech zvykli si Irčané

na tu podivnost.

 

Jenom holičové,

zvyknout nemohli,

na šibenici je

špatné pohodlí;

než co dělat? Nic jim nezbývalo,

leda trpět, neb jich bylo málo

na rebelii.

 

Každý rok, když táhlo

již na Letnice,

sebral se bradýřský

cech do radnice;

tam chudáci smutně los metali,

komu padne holit bradu králi

a – šibenice.

 

Padl los, ach! padl:

letos Kukulín

bude holit krále,

staré vdovy syn.

Jak to stará vdova uslyšela,

omdlévala ustrašená celá:

 Ach! můj Kukulín!“

 

Již posloužil králi,

již ho vede kat,

ukrutnou odměnu

za tu službu brát:

tu se matka skrze zástup tlačí,

spěchá, co jí staré síly stačí,

zaň orodovat.

 

 „Králi, pane králi!

syn můj jedinej,

pro Boha tě prosím,

slitování měj!

Co si počnu, já ubohá vdova?

Raděj sama umřít jsem hotova,

jen mi syna dej!“

 

 „Králi, milost, pane!

máš to lidský cit

nevinného hocha

katem utratit?

Muž můj padnul v službě tvého dvoru,

a ty chceš mou jedinkou podporu

hanebně mi vzít?“

 

 „Jestliže ty, králi,

dobré srdce máš,

jistě každoročně

jednou blázníváš:

Pro nic za nic, pro královské vousy,

kat člověka bez viny zardousí,

to jsi otec náš?“

 

Král se na ty řeči

velmi zastyděl,

ale ještě více

slitování měl;

nezlobil se, vzdychnul jen hluboko,

dobré srdce tisklo slzu v oko,

zastavit velel.

 

Všem se kázal vzdálit,

jen sám Kukulín,

povolán ku králi,

bledý jako stín.

Král tu sedí, na klíně korunu:

 „Přistup, synku, blíže sem ke trůnu

i pod baldachýn.“

 

Přísahej, že smlčíš

na věčné časy,

co jsi na mé hlavě

viděl pod vlasy;

pak tobě neublíží v ničem,

a ty budeš mým dvorním holičem

po všechny časy.“

 

Rád přísahal mladík

a byl propuštěn,

zvěstovati matce,

jak jest povýšen;

pak holíval obden králi líce

a již žádný holič na Letnice

nebýval věšen.

 

Těšili se lidé,

že ten dobrý král

jedinou svou chybu

vymluvit si dal,

více však než celý národ irský

počestný cech holičsko-bradýřský

si ho liboval. – –

 

Stojí mladý holič

v dvorském obroku,

raduje se matka

z toho pokroku,

jasné hvězdy na fraku se třpytí,

zlaté porty, vyšívané kvítí,

břitva po boku.

 

Než co platí hvězdy,

zlaté třepení,

když srdéčko trápí

ostré hryzení:

nevyjevit nic po věčné časy,

co vidívá králi pod vlasy

vždy při holení!

 

Husy štěbetají,

tichá je labuť,

kdo chce tajnost smlčet,

holičem nebuď:

holičovi vědomosti škubou,

než je poví, přenáramně hubou:

jazejček je rtuť!

 

 „Ach! můj milý synu,

co tě sužuje?

Ve dne nemáš stání,

v noci pokoje,

býval's vesel, teď ti líčko vadne,

mladé tělo den ode dne chřadne,

pověz, co ti je?“

 

 „Má milá matičko,

ach! pomoc žádná!“

 „Můj milý synáčku,

moc zví, kdo se ptá,

v černém lese bydlí poustevníček,

ten má od všech lidských srdcí klíček,

on ti radu dá.“

 

Pravil starý v lese:

 „Dobře znám tvůj kříž,

synku, ty jsi holič

a tajemství víš.

Ty je nesmíš povědít žádnému.

Neulehčíš ale srdci svému,

až to vyslovíš.

 

Blíže u Viklova

na stoku dvou řek

stojí dutá vrba

třetí lidský věk,

všeptej do ní v tiché noční době

své tajemství, a ulevíš sobě –

jiný nemám lék.“

 

Hned tu noc se holič

z domu vypravil

zkusit, co mu stařec

v lese poradil,

a našeptal do vrby hltavě,

co král Lávra skrývá na své hlavě,

pak se uzdravil.

 

Po tom uzdravení

prošel krátký čas,

tu strojil král Lávra

hlučný dvorní kvas,

z celé země paničky a páni

sjeli jsou se k tomu hodování

na králův rozkaz.

 

A po hodování

velikánský sál

hladce voskovaný

čekal již na bál,

ještě k tomu na tu dvorní švandu

nejslavnější karlovarskou bandu

objednal si král.

 

Po Češích je doma

vždycky malý sled,

ale všude jinde

naplňují svět:

Muzikanty, jezdce, harfenice,

ouředníky, sirky ze Sušice

najdeš všude hned.

 

Táhli hudci k bálu,

až pan Červíček

samým kvapem ztratil

z basy kolíček,

a když přišli k viklovskému brodu,

zpozoroval tu svou velkou škodu

na stoku dvou řek.

 

Tam u duté vrby

s basou smutně stál:

 „Půjdu-li ho hledat,

promeškáme bál!“

Uříz' z vrby větev na kolíček,

 co způsobí, o tom pan Červíček

nic se nenadál.

 

Způsobil tam s basou

králi čistou věc,

jak na bále pustil

o strunách šmytec,

tu řve basa, až všechno přehluší,

 „Král Lávra má dlouhé oslí uši:

král je ušatec!“

 

Král dal hned Červíčka

s basou vyhodit,

bylo však již pozdě

basu oběsit,

a tajemství, pro něž lazebníci

umírali jsou na šibenici,

rozneslo se v lid.

 

Co nyní celý svět

věděl od basy,

nebylo nic platno

skrývat pod vlasy,

tak král Lávra nosil po tom bálu

svoje dlouhé uši bez futrálu

po všechny časy.

 

A po krátké době,

když utich' povyk,

líbil se přec lidu

dobrý panovník,

zdálo se jim, že ty dlouhé uši

právě dobře ke koruně sluší,

všechno může zvyk!

Tu je konec písně:

zdráv buď Lávra král!

Kukulín ho vždycky

holil a stříhal,

neb to nikdy najevo nevyšlo,

jak tajemství až do basy přišlo

a z basy na bál.

 

Není každá vrba

jako Viklovská,

ani každá basa

jak Červíčkovská,

a když tě co na jazyku svrbí,

našeptej to jen do staré vrby,

dceruško drahá.


 

 

 

Karel Havlíček Borovský

Král Lávra

 

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

 

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 22. 02. 2010